Antoine de Saint-Exupéry se narodil 29.6. 1890 v Lyonu a tragicky zahynul 31.7. 1944, patrně sestřelen německým letadlem v prostoru Korsiky anebo nad Alpami. Jeho život i tvorba jsou mimořádně sourodé, obojí určuje Saint-Exupéryho povolání letce, ale i psychické založení hluboce citlivého a ušlechtilého člověka. Po vypuknutí 2. světové války si doslova vynutil vstup do řad válečných pilotů, který mu byl pro jeho věk odpírán. Jeho dvacetiletou leteckou dráhu završila tragická smrt, která jeho život i dílo korunovala heroickou slávou. Saint-Exupéryho literární dílo je apoteózou mravních hodnot člověka. Po novele Letec (1928) vydal romány Kurýr na jih (1929), Noční let (1931), Země lidí (1939) s ústředním motivem ztroskotání nad pouští, které zažil na vlastní kůži, dále básnickou pohádku Malý princ (1943), novelu Válečný pilot (1942). Některá díla vyšla až po autorově smrti, tak například nedokončená Citadela (1948), Dopis rukojmímu (1944), deníky, korespondence atd.
Na poušti během 2. světové války havarovalo letadlo. Pilot naštěstí přežil. Nenadále se u pilota objevil malý chlapec a chtěl, aby mu pilot nakreslil beránka. Pilot kreslil, ale chlapcovi se beránek nelíbil. Nakonec tedy pilot namaloval bednu a řekl, že beránek je uvnitř. Chlapec byl spokojený. Tak se s tímto chlapcem - malým princem seznámil. Malý princ pilotovi řekl, že pochází z malé planetky, kde zanechal svou růži. S růží se velmi spřátelil, a proto měl malý princ strach, aby mu jeho růži beránek nesnědl. Každý den se pilot dozvídal něco nového o životě malého prince. V poušti byl malý princ velmi osamělý. Připlazil se k němu had. Malý princ se ho zeptal, kde jsou lidé a had odpověděl: "Osamělí jsme i mezi lidmi." Potom se had odplazil. Princ šel dál a uviděl zahradu plnou růží. Chvíli si s nimi povídal a pak si sedl. Tu k němu přišla liška a chtěla, aby si ji ochočil. Pak řekla: "Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě." Tak si ji malý princ začal pomalu ochočovat, ale nesměl mluvit, protože liška řekla: "Řeč je pramenem nedorozumění." A když už si ji ochočil a musel odejít, tak mu liška sdělila: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." Malý princ si uvědomil, že takto to je s ním a s jeho růží. Vydal se tedy na cestu a spatřil vyhýbkáře sedícího na lavici. Stále tam jezdily vlaky - hned tam, hned sem. Malý princ se ptal proč a vyhýbkář mu odpověděl: "Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme." Princ se rozloučil a šel dál. Takto skončil princ své vyprávění a chtěl po pilotovi, aby beránkovi nakreslil náhubek, který by zabránil snědení růže. Ale pilot řekl: "Mám žízeň, hledejme studánku. Voda může udělat dobře také srdci." Tak šli hledat studnu. Když ji našli, oba dva se napili. Princ nad pošetilostí lidí pronesl: "Oči jsou slepé, musíme hledat srdcem." Teď pilot nakreslil náhubek pro beránka a malý princ řekl: "Vždycky se najde něco, co druhému způsobí radost." Pilot šel opravovat letadlo a k princi se připlazil had a řekl, že se může vrátit na svou planetu. Pak ho uštknul. Malého prince po chvíli našel pilot a rozloučil se s ním. Potom malý princ zemřel.
Děj je jednoduchý, ale přesto jsou tu malé zápletky, vlastně každá kapitola je nová zápletka, při které si princ uvědomuje podstaty života. Velmi smutné je úmrtí prince, který byl schopen udělat ke konci příběhu vše pro to, aby růže byla spokojena. Uvědomil si, jak je důležitá. Pořád se mi honí hlavou, proč nechal autor prince zemřít. Možná proto, že mu přišel už ke konci duševně krásný, dokonalý. A asi proto musel zemřít. Nevím.
Tuto knihu jsem četla již 4 krát, jednou dokonce i ve francouzštině, a musím říct, že mě nikdy nepřestala bavit.
Za nejkrásnější část knihy považuji setkání prince s liškou. Vždy když čtu Malého prince, tak si přečtu nejprve tuto kapitolu, pak ji začnu číst ze začátku. Ze způsobu, jakým je celá kniha napsána, jsem při prvním čtení knihy tušila již od momentu setkání postav, že zde dojde ke kamarádství. A když došlo, tak jsem začala tušit i rozloučení, při kterém vždy uroním slzu. Stejně jako princ jsem si zde uvědomila jedinečnost lidí a přátelství. A pokaždé, když tento příběh čtu, tak si uvědomím, jak krásný je život. Proto miluji na této knize její jedinečnost. Kniha obsahuje mnoho citátů a výroků, nad kterými se vždy pozastavím a vždy přemýšlím, jak jsou krásné. Velmi se mi kromě lišky líbí také tato kratoučká kapitola:
Kapitola XXIII
Dobrý den, pozdravil malý princ.
Dobrý den, řekl obchodník.
Byl to obchodník s patentními pilulkami utěšující žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
Proč to prodáváš? zeptal se malý princ.
Je to velká úspora času, odpověděl obchodník. Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden
A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?
Co kdo chce ...
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...
Tato kniha, jak jsem již poznamenala, je jedinečná také tím, že přesto, že patří mezi pohádky, patří také k celosvětově uznávaným knihám. Líbí se jak dětem, tak i dospělým. Po jejím vydání způsobila ve světě velký ohlas, vůbec se nedivím proč. Možná jsem jediný člověk na této planetě, který si bere tuto knihu tolik k srdci, ale tu knihu miluji, patří ke mně. Antoine de Saint-Exupéry je prost génius, jinak ho nazvat nemůžu.
18. srpen 2007
17 698×
922 slov
