Po zemi bloudil smutně Prométheus, potomek titánů, a marně hledal živé bytosti. Když poznal sílu vody a země, smísil hlínu s dešťovou vodou a vytvořil sochu prvního člověka. Bohyně moudrosti, Pallas Athéna, vdechla neživé soše ducha a život.
Lidé však dlouho nevěděli, jak ducha užívat. Tak se Prométheus vydal mezi lidi a učil je, jak stavět domy, učil je psát, číst a počítat a rozumět přírodě. Odhalil lidem všechna umění a lidé se horlivě učili.
Bohové pozorovali nedůvěřivě lidi na zemi, zvláště Zeus. Tak Prométheovi nařídil, aby lid také naučil, jak uctívat bohy a obětovat jim. Prométheus tedy Diovi, aby si vybral, co mají obětovat.
Prométheus zabil býka, maso ukryl do býčí kůže a navrch položil žaludek. Na druhou hromacu dal kosti, ale obalil je tukem tak, že je nebylo vidět. Zeus poznal, že ho chce Prométheus oklamat, ale nedal to na sobě znát a schválně vybral hromadu lesknou se tukem. Od těch dob lidé obětovali bohům tuk a kosti, maso si ponechali.
Zeus nenechal smělý Prométheův čin bez trestu. Poručil ihned mračnům, aby lijákem uhasila všechna ohniště. Tak lidé přišli o oheň, který potřebovali k životu a práci.
Prométheus viděl neštěstí seslané na lidi, a proto se jedné noci vplížil na horu Olymp do paláce bohů a vzal trochu ohně z Diova krbu a ukryl jej v duté holi. Tak měli lidé zase oheň.
Jak to Zeus zjistil, velmi se rozhněval a určil lidem nový trest. Zavolal si k sobě Hefaista, boha ohně a kovářské práce, a poručil mu, aby zhotovil sochu krásné dívky. Když tak učinil, bohové ji oblékli do nádherných šatů, darovali jí řeč a Zeus jí vložil do rukou zlatou schránku a nazval dívku Pandorou. Lstivý Hermes, posel bohů, ji odvedl na zem k Prométheovu bratru Epimétheovi.
Při pohledu na krásnou Pandoru zapomněl Epimétheus na všechna bratrova varování, aby od bohů nepřijímal žádné dary. Byl zvědavý, a proto dívku požádal, aby pozvedla víko. Pandora ochotně schránku otevřela a z ní vylétly nemoci, bolesti, bída a starosti a rozlétly se po celém světě. I Pandora se polekala a rychle víko přiklopila. Všechno zlé ze schránky vyletělo a zbyla v ní jen naděje.
Diův hněv se snesl i na Prométhea. Nechal ho co nejtěsněji přikovat k vysoké skále na Kavkazu. Prométheus ale neprosil o milost a hrdě nesl svůj. Tak za ním Zeus poslal obrovského orla, který k němu denně přilétal, trhal mu z těla játra a živil se jimi. V noci játra Prométheovi znovu narůstala a orel měl ráno připravenou novou potravu. K takovému trápení jej Zeus odsoudil navěky.
Po staletích spatřil připoutaného hrdinu ke skále Hérakles, syn Dia. Šel tudy za zlatými jablky Hesperidek. Právě přilétal orel, aby se nasytil. Hérakles napjal luk a jedinou ranou dravce zabil. Potom rozdrtil Prométheovy okovy a dal mu svobodu. Aby však byl Zeus usmířen a splnila se kletba, musel Prométhesu nosti železný prsten, v němž byl zachycen kousek kamene z kavkazské skály.
Od těch dob nosí lidé prsteny s kameny na památku Prométheova činu.
3. srpen 2008
23 603×
495 slov
a krátce napsané. Takže za mě to trochu pomohlo. Ale nenašla jsem na této stránce nic jak by jsem si to trochu představovala nebo aspoň inspiraci ze všech pověstí.