F. VON HAYEK – „SOCIÁLNÍ“ NEBOLI DISTRIBUTIVNÍ SPRAVEDLNOST
„Ve společnosti svobodných lidí, jejíž členové smějí využívat svých znalostí pro své vlastní účely je termín ,sociální spravedlnosti‘ zcela zbaven smyslu nebo obsahu.“
Pojem „sociální spravedlnosti“
Lidé začali aplikovat pojem spravedlnosti (ve smyslu vzájemného chování jednotlivců) na souhrnné účinky (výsledky) jednání lidí, i když šlo o účinky bezděčné, neovlivnitelné nebo nepředvídatelné. Pojem „sociální“ spravedlnosti začal být vnímán jako vlastnost, kterou by měla mít ve svém jednání společnost jako personifikovaný celek.
Výsledky trhu, tržních transakcí (dobré, špatné) začaly být vnímány, jako by je řídila nějaká konkrétní moc, osoba, jako by to, že někdo vydělal více a druhý méně bylo zásluhou něčí vůle a že by tudíž měly mít nějaký kodex, morální pravidla, strukturu.
Tento pojem (pravděpodobně ne více jak 100 let starý) se stal v dnešní době ekvivalentem „distributivní“ spravedlnosti, ne-li spravedlnosti jako takové vůbec.
Avšak spravedlnost v tomto pojetí („sociální“) se vůbec nemusí vztahovat k věcem, které může člověk ovlivnit. Proto je význam slova spravedlnost v tomto pojetí něco zcela jiného. Požadavek „sociální spravedlnosti“ není adresován jednotlivci, ale společnosti. Společnost však (jako celek lidí) není sama o sobě schopna jednat spravedlivě. Požadavkem „sociální spravedlnosti“ je tudíž míněno to, aby podíly produktu celé společnosti byly spravedlivě rozděleny mezi jednotlivce (aby se společnost zorganizovala tak, aby jí mohl být produkt rozdělen a aby byl rozdělen spravedlivě). Vyvstává otázka je-li morální povinností člověka (v zájmu spravedlnosti), aby se podřídil moci, která by toho byla schopna dosáhnout? A je-li vůbec morální, aby byli podrobeni moci takového rozsahu (viz. dále)?
Kdyby taková moc byla, pak bychom mohli rozdělení označit za spravedlivé nebo nespravedlivé.
I když se nám tržní mechanismus někdy zdá být spravedlivý nebo nespravedlivý nelze to tak brát, protože je to proces, do nějž zasahují věci, události,které my svou vůlí nemůžeme ovlivnit (neúroda farmářů).
„Sociální spravedlnost“ a její vítězný útok na imaginaci veřejnosti
Dovolávat se „sociální spravedlnosti“ se stalo nejsilnějším a nejrozšířenějším argumentem politické diskuse. V podstatě dnes neexistuje politická strana, která by se na podporu svých opatření na SS neodvolávala. I když tento výraz zvýšil rovnost lidí před zákonem, společnost se spravedlivější nebo méně nespokojenou nestala.
Hlavní rozdíl mezi klasickým liberalismem a tím typem společnosti, v jaký se dnes společnost přeměňuje je v tom, že klasický liberalismus chtěl, aby se správně chovali jednotlivci. Ten dnešní stále více zavazuje ke spravedlnosti instituce, které mohou říkat lidem, co mají dělat (vláda).
„Sociální spravedlnost“ hlásali socialisté, pro které bylo nutné, žádoucí spravedlivě rozdělit bohatství. Od nich tento výraz přebrala všechna politická hnutí, učitelé i kazatelé morálky. Také církev místo „nebeského“ zaslíbení stále více libuje zaslíbení pozemskému. (ve jménu konání dobra). To je asi i základem obnoveného ekumenického úsilí. SS se stala i cílem autoritářských a diktátorských vlád.
Lidé nechápou, co tento pojem (SS) ve skutečnosti znamená, nechápou, že je označením velkého ideálu. Obecně jej považují za jasný, kterému každý rozumí.
I když je pojem SS univerzálně používán, nepotvrzuje to jeho platnost (viz.čarodějnice). „ Máme co dělat jednoduše s kvazináboženskou pověrou, kterou bychom měli nechávat ohleduplně na pokoji potud, pokud dává štěstí těm, kdo s ní žijí, se kterou však musíme bojovat, stává-li se záminkou k donucování jiných lidí“. Víra v sociální spravedlnost je dnes největším ohrožením hodnot svobodné civilizace.
Převládá názor, že SS je nová morální hodnota, kterou musíme k těm stávajícím přidat. Nikdo ale nevidí, že aby to fungovalo, musí se přeměnit celý společenský řád a některé hodnoty, které ho určovaly, bude třeba obětovat. Tato přeměna se děje, aniž si to kdo uvědomuje.
„Sociální spravedlnost – pokus uspokojit neodolatelnou touhu zděděnou z tradic malých skupin, který však nemá ve společnosti svobodných lidí žádný smysl. Už samo usilování o něj bude mít vysoce nežádoucí účinky na společnost a povede k destrukci onoho nepostradatelného prostředí, v němž jediném mohou morální hodnoty kvést, zejména pak osobní svoboda“.
Nepoužitelnost pojmu „sociální spravedlnost“ na výsledky spontánního procesu
Nabízejí se dvě otázky: 1. Má pojem „sociální spravedlnosti“ v rámci ekonomického řádu
Založeném na trhu nějaký smysl?
2. Je možné zachovat tržní řád, jestliže se do něj zavádí struktura
odměňování založená na ocenění výkonu (služeb) nějakou autori-
tou, která má moc tuto strukturu prosadit?
Odpověď na obě otázky zní NE! Protože je však pojem SS všeobecně považován za platný vzniká dojem, že čím víc se má zato, že postavení jednotlivců závisí na jednání autority (vlády), tím více se bude na vládu naléhat, aby ustanovila nějaké obecné schéma rozdělování. A čím více se vláda bude snažit nějaké takové schéma vytvořit, tím více bude muset rozhodovat o postavení jednotlivců. To nutně vede k totalitnímu systému.
Přesto se tvrzení o nesmyslnosti pojmu SS ve společnosti svobodných lidí zdát neuvěřitelné. Dotýká se nás když poctiví trpí, a zloději prosperují a naopak mám radost z toho, když vidím, že se někomu kdo pracuje poctivě daří.
Tak je tomu i s osudy lidí. Ty však nemůžeme ovlivnit. Také se nám zdá nespravedlivé, když jedny stíhá jedna pohroma za druhou a druhým se daří ve všem, i když vyvíjejí stejné úsilí. Těžko však mluvit o spravedlnosti. Není, komu bychom to mohli vytknout.
Stejně tomu je tak s výsledky trhu (výdělky). Nemůžeme říct, že to, že někdo vydělal víc, je nespravedlivé, protože mimo jeho schopnosti a dovednosti (které mají dva ve stejném oboru řekněme stejné) závisel úspěch také na štěstí, mimovoli. Nemáme na koho si stěžovat.
„ Novým božstvem, k němuž si stěžujeme a u něhož se dovoláváme nápravy, jestliže neplní očekávání, která vytvořilo, se jednoduše stala společnost“. Protože tolerujeme (žijeme v) systém, kde si každý může svobodně vybrat práci, pojem SS ztrácí význam a obsah, protože v tomto systému neexistuje autorita, která by rozdělovala výdělky.
Možné je to pouze v řízeném „přikazovacím“ hospodářství, kde jsou lidé vedeni specifickými direktivami (příkazy) – co mají dělat (armáda).
Účinky trhu nejsou určeny nějakým principem spravedlnosti, odměny tedy nelze označit za spravedlivé nebo nespravedlivé. Existuje pouze spravedlivé nebo nespravedlivé chování, které výsledky ovlivňuje. Nelze tedy říct, co má člověk udělat, aby zajistil svým blízkým spravedlivý výdělek.
Všichni jsme členy trhu,dodržujeme jeho pravidla, ale počítáme s určitým rizikem nezaslouženého pádu, krachu. Tuto proceduru (trh) jsme nevyrobili, pouze jsme se ji naučili zdokonalovat, když jsme viděli, že to jiným (a nám především) přinese užitek.
Trh je vlastně hrou. Hraje se podle pravidel, každý hráč má jiné zkušenosti a dovednosti. Taktéž je kladen důraz na fair-play. Výsledky závisí zčásti na dovednostech a znalostech a zčásti také na náhodě. Proto nelze výsledky hry nikdy označit za spravedlivé nebo nespravedlivé.
Lidé budou dělat tu práci, za kterou dostanou odměnu, jejíž hodnota bude stejná, jako hodnota jejich služeb pro jejich blízké. A hodnota služeb pro jejich blízké často nebude mít vztah k individuální kvalitě člověka. Nejvyšší odměny se dosáhne, dělá-li člověk to, co nejvíce prospívá ostatním. Z těch, co zdolali Mount Everest nás také zajímá ten. Kdo tam byl první.
Neschopnost pochopit, že se tedy nedá hovořit o spravedlnosti je dána stálou vizí nějakého rozdělovatele prostředků. Někoho, kdo úmyslně ovlivňuje postavení druhých. Nic takového samozřejmě neexistuje. Výsledek je dán procesem ovlivněným mimovolními účinky. Navíc, tento proces dává největší, nejproduktivnější výsledky.
Údajná nutnost víry ve spravedlnost odměn
Lidé byli pro zachování tržního řádu, protože si mysleli, že nerovnost majetku je dána nerovností zásluh, dovedností jednotlivců. Že budou-li se snažit, pak budou také bohatí.tržní řád tak ale nefunguje.
Po jeho úpadku ve středověku, způsobeném autoritativními restrikcemi, se přišlo na to, že trh může fungovat jen tehdy, když ceny (konkurenční ceny) budou spravedlivé.
To znamená, že se k nim dospělo bez podvodů a násilí. Klasické liberální pojetí:
„ Spravedlnost je způsob, jímž se konkuruje, nikoli výsledky konkurence“.(Locke)
Důležitá je víra jednotlivce, že jeho blahobyt závisí na jeho úsilí ( „bez práce nejsou koláče“). Z tohoto postoje pak vychází výchova. Neúspěch potom vypadá jako nespravedlnost. Je zde tedy dilema, zda bychom raději neměli učit, že i když budu poctivě „dřít“, ne vždy musím mít úspěch. Že to prostě „nemusí vyjít“.
Neexistuje žádná „hodnota pro společnost“
Jiným zdrojem názoru, že výsledky trhu lze považovat za spravedlivé nebo nespravedlivé je myšlenka, že různé služby mají různou „ hodnotu pro společnost“ a že se výdělek od této hodnoty liší. Pojem „hodnota pro společnost“ však neexistuje. Existuje pouze hodnota pro jednotlivce nebo pro úzkou skupinu lidí. Ta je u každého jiná, a proto neexistuje optimální hodnota té které služby (Beethoven má cenu pro ty, kteří ho poslouchají). Hodnoty nejsou různé, nýbrž nesouměřitelné (čistič kanálů x lékař). Výdělky jsou tak dány tím, jak jsou cenné pro ty, kteří služby dostávají. Nikoli „hodnotou pro společnost“.
Dále hodnota tohoto výdělku se zdá nespravedlivá, protože člověk by mohl konkrétní službu vykonávat za méně peněz (dle názoru ostatních). To je však jedním z tržních pravidel. Člověk bude vykonávat určitou činnost do té doby, dokud se mu vyplatí. Kdyby se mu nevyplatila, nevykonával by ji (a každý člověk si může svou činnost svobodně vybrat). Proto jakási hodnota pro společnost přece jenom existuje. V neposlední řadě, nespravedlivá se nám jeví mzda člověka, s jehož službou nejsme spokojeni („ Ten to udělal špatně! A bere tolik! Já bych mu ubral!“)(vláda).
Zkoumáním postojů lidí k odměňování služeb se zjistilo, že lidé nezávidí všechny ty příjmy, které jsou vyšší než jejich, ale závidí příjmy lidí poskytujících služby, jimž oni sami nerozumí. A tyto služby se jim (protože neznají jejich užitečnost) zdají být škodlivé (spekulant). Zejména, když se výdělky z těchto činností používají k akumulaci majetku. (další omyl že je lepší utrácet, než investovat). Kdyby výdělky měly záviset na mínění většiny o hodnotách těchto činností, trh by nemohl fungovat. (Navíc tyto hodnoty známe jen potud, pokud nám je sdělí trh).
Význam termínu „sociální“
Původní význam je jasný – sociální, společenský, národní, týkající se struktury a fungování společnosti. Spravedlnost je jasně sociálním jevem. Proto je výraz „sociální spravedlnost“ pleonasmem.
„Sociální“ spravedlnost není sociální ve smyslu norem, do kterých se jednání jednotlivců vyvinulo. Je to představa, která má být společnosti vnucena. Právě odvolání se na termín „sociální“ jako na něco, co je v zájmu všech, vedlo ke všeobecnému morálnímu souhlasu.
Ve třetí čtvrtině minulého století (devatenáctého Pozn. autora) se tento termín používal jako výzva pro vládnoucí třídy, aby se více zabývali situací početnější skupiny chudých, jejichž zájmy se nebraly přiměřeně v úvahu. Aby uznaly svou odpovědnost za zanedbávání části společnosti. Termín „sociální“ vytlačil pojmy jako „etický“ nebo „dobrý“.
Z tohoto apelu se však tato představa vyvinula tak, že společnost sama by se měla považovat za zodpovědnou za hmotné postavení jedinců. Personifikovaná společnost, subjekt nadaný vědomou myslí, schopný řídit a ovládat pomocí morálních principů.
Tento vývoj zbavil termín „sociální“ jeho původního významu. Vytvořil situaci v níž lze termínem „sociální“ označit cokoliv jako veřejně žádoucí a zároveň ve spojení s ostatními výrazy kalí jejich původní význam. Termíny jako „sociální spravedlnost“, „sociální demokracie“ , „sociální tržní hospodářství“, i když spravedlnost, demokracie, tržní hospodářství mají samy o sobě zcela jasný význam, po přidání pojmu sociální mohou znamenat téměř cokoli.
„Sociální spravedlnost“ a rovnost
Výdělky v tržním systému jsou považovány za odměny. Jejich původním „smyslem“ však je, aby lidem ukazovaly, co by měli dělat, aby se zachoval tržní řád, na který všichni spoléhají. Nelze je považovat za nespravedlivé. Protože na ně působí neovlivnitelné faktory (farmáři). I když je těžké připustit, že by měl výdělek záviset na náhodě, ve skutečnosti je to nutné, aby se trh přizpůsoboval nevyhnutelným a nepředvídatelným změnám a aby si člověk mohl vybírat, jakou činnost bude vykonávat.
Postoj, který převládá, vznikl ve společnosti, kde jsou lidé součástí struktury organizace a dostávají všichni pevnou odměnu (mzda od hodiny). Požadovat materiální rovnost by bylo přirozeným východiskem jen tehdy, kdyby bylo nutné, aby podíly jednotlivců byly determinovány nějakým uvědomělým lidským rozhodnutím. Pak by spravedlnost vyžadovala, aby všichni dostali stejný podíl, podle nějakého principu.
Máme-li však na vybranou mezi opravdovým tržním řádem (kde nelze dospět ke spravedlivému rozdělování) a mezi systémem, ve kterém autorita používá pravomocí k tomu, aby měřítko pro rozdělování zavedla – otázkou je, zda by vláda vůbec měla mít pravomoci (dodatečné k těm stávajícím), které by mohly být použity k určovaní podílu mezi jednotlivci. Pravomoci navíc, které nejsou nutné z udržení chodu společnosti.
Rovnost materiální vs. rovnost pravidel chování
Bylo by nutné,aby vláda (chce-li nastolit materiální rovnost) přistupovala k různým jednotlivcům různě. Musela by vyvážit nerovnosti v síle, inteligenci, dovednostech, znalostech a vyvážit nevýhody a nedostatky, které nelze přímo změnit (u vlády, která dodržuje rovnost nabídky služeb pro všechny, by to znamenalo nerovnost materiální).
Toto však není jediným důvodem, proč by musela s lidmi nakládat nerovně. Musela by jim totiž začít říkat, co mají dělat. Jakmile odměny začnou odpovídat zásluze či kvalitě, a ne hodnotě služeb pro bližní, přestanou být vodítkem a budou muset být nahrazeny příkazy autority). Plánovací úřad by musel rozdělit úkoly nikoli podle spravedlnosti nebo rovnosti, ale podle efektivnosti a účinnosti. Jednotlivci budou nuceni ve vlastním zájmu podstoupit velké nerovnosti (stejně jako v tržním systému), avšak ta bude určována autoritou, které nelze odporovat (a ne náhodami v tržním systému). Tato autorita by musela dostat neomezené pravomoci, aby rovnosti v materiálních hodnotách dosáhla.
Vláda s omezenými pravomocemi zajišťuje svobodu práv. takováto vláda s neomezenými pravomocemi by byla vládou totalitní.
Rovnost příležitosti
V existujícím tržním řádu jsou počáteční šance jednotlivců různé. Závisí na okolnostech fyzického a společenského prostředí, které se vymykají jejich kontrole. Aby počáteční šance byly rovné pro všechny, musela by vláda řídit prostředí všech osob a poskytnout alespoň ekvivalentní šance pro každého. A čím více by se jí to dařilo, tím více by bylo hlasů, volajících po úplném odstranění handicapů. Vláda by tudíž musela řídit každou okolnost, která by se dotýkala něčího blahobytu, což je nemyslitelné.
„Sociální spravedlnost“ a svoboda podřízená zákonu
Idea odměňování lidí podle jejich přínosu pro společnost předpokládá autoritu, která jednotlivcům rozdává úkoly. Jednotlivci se musí podřizovat obecným pravidlům a specifickým příkazům, vydaným pouze pro ně. Toto je možné v organizaci a nikoli ve spontánním tržním řádu. Pravidla v distributivní (sociální) spravedlnosti nejsou pravidly mezi rovnými, jsou to pravidla mezi nadřízenými a podřízenými.
Vláda ve svobodné společnosti všem zajistit ochranu před krizí, strádání formou nějakého zaručeného minima důchodu, dolní hranice, pod níž by nemusel nikdo klesnout (sociální dávky, životní minimum). Toto je pravděpodobně v zájmu všech, může být pociťována morální povinnost pomoci těm, kteří si nemohou pomoci sami a nemusí to vést k omezení svobody nebo ke konfliktu s „vládou zákona“. Problém nastává tehdy, má-li být autoritou určován výdělek za poskytnuté služby.
Nejsilnějším pocitem křivdy, nespravedlnosti je to, že člověk možnost rozvinout své možnosti, schopnosti, ačkoli ostatní je mají. Stěžujeme si na systém (hloupost).
Lze to přičíst rozdílům ve společenském nebo fyzickém prostředí, které mohou být nevyhnutelné (rodina, nepříznivé podmínky). Takoví jedinci mají bezpochyby handicap. Určitě je žádoucí, aby autorita takovým jednotlivcům pomáhala. Mylným názorem však je, že lze tento deficit zcela vyrovnat (nebo dokonce odejmout výhody těm, kteří je již mají).
Samozřejmě existuje mnoho dalších nerovností než nerovnosti ekonomické. Ty však vzbuzují menší odpor než ekonomické nerovnosti, protože se nejeví být lidským dílem nebo důsledkem institucí.
Prostorový rozměr „sociální spravedlnosti“
Morální city, které se vyjadřují požadavkem „sociální spravedlnosti“ pocházejí z postoje, který si jednotlivec vypěstoval vůči svým druhům v malé skupině, v níž žil. Bývá uznávanou povinností pomáhat a přizpůsobit se osobně známému členu vlastní skupiny. Ve velké společnosti je však situace odlišná.
Zde služby člověka prospívají většinou lidem, které nezná. Rozšíření trhu za hranice malých skupin bylo umožněno tím, že se lidem zvenčí (i cizincům) poskytnula stejná ochrana pravidly správného chování, jako platí ve vztazích jednotlivců v malých skupinách. To také přineslo daleko větší produktivitu. Toto rozšíření však vyžaduje oslabení vazeb na nejbližší členy skupiny. Systém pravidel zamýšlený pro otevřenou společnost musí mít menší obsah, než systém pro malou skupinu.
Obecná shoda o spravedlivé odměně (náležitém statutu) bude spíše akceptována v malé skupině, kde jednotlivci znají podmínky , charakter a význam činnosti ostatních. Je však pochybné, že by se i v malých zemích mohla aplikovat měřítka, vyplývající z podmínek konkrétní lokality, kterou jednotlivec může důvěrně znát (kvůli provázanosti s ostatními lokalitami).
Poslední dobou roste zájem o pomoc materiálně slabším částem světa. Těžko však hovořit o spravedlnosti, spíše o vtažení zemí do svého vlivu. Podíváme-li se za hranice našich států, zjistíme, že si vlastně nejsme jisti co by bylo „sociálně spravedlivé“. A že ty skupiny uvnitř státu, které po SS volají nejhlasitěji jsou mezi prvními, kteří takovou věc ve prospěch cizinců zamítají. V mezinárodním kontextu se nemožnost tohoto uspořádání zřetelně ukazuje. Ve skutečnosti je to chaos, jehož mnozí „nesptravedliví“ chytře využívají.
„Jestliže mají být zákonné povinnosti vůči všem lidem stejné, včetně lidí zvenčí a cizinců, zákonně prosaditelné povinnosti vůči sousedovi a příteli nesmějí být větší, než povinnosti k člověku zvenčí. Tzn., že povinnosti plynoucí z blízké známosti nesmějí být vynutitelné.“ „Určité altruistické chování směřující ku prospěchu nějakého známého přítele, které může být v malé skupině vysoce žádoucí, nemusí takové být ve velké skupině a může tam být dokonce škodlivé (jako např. požadavek, aby si příslušníci téhož oboru nekonkurovali).“
„Ono velké morální dobrodružství, do něhož se moderní člověk pustil, když uevdl v život otevřenou společnost, je ohroženo, když se po něm chce, aby aplikoval na všechny lidi pravidla, která jsou vhodná jen pro spolučleny kmenové skupiny“.
Požadavky náhrady za výkon odpudivých prací
„Lidé, kteří dělají odpudivé, nepříjemné práce by měli být více placeni, než ti, jejichž práce je příjemná.“ Tak by tomu mohlo být např. v armádě. Ten (ze dvou stejně způsobilých), který by musel vykonávat méně příjemné práce, by měl mít (podle spravedlnosti) nárok na náhradu.
Lidé si však vydělávají tak, že své služby poskytují tomu, kdo za ně více platí. Obět, kterou musí přinést nemá význam (protože je u každého různá), počítá se pouze mezní hodnota pro ty, již kupují. Avšak ti, kteří v atraktivnějších zaměstnáních vydělají málo zjistí, že by mohli vydělat více v méně atraktivním zaměstnání. A to proto, protože jím ostatní opovrhují. To, že musí vynaložit více úsilí je průvodním jevem každého hodnotového systému, kde je výdělek určován hodnotou pro své blízké.
I když se narodím na vesnici, kde se žije pouze z rybolovu, nemohu to pokládat ze nespravedlivé. Kdo je vinen?
Odpor ke ztrátě navyklého postavení
Úvahy o domnělé „sociální spravedlnosti“ jsou založeny na ideji, že by lidé měli být chráněni proti nezaslouženému sestupu z hmotného postavení, na které si zvykli. Mít záruku, že se o ně někdo postará. Když pak jsou odměny za vynaložené úsilí neúměrné podstoupené oběti, je to považováno za nespravedlnost (aniž by to mohl kdokoli jakkoli ovlivnit). Častý výskyt takových ran osudu je však neoddělitelnou součástí tržního procesu. Některé lidi musí hořká zkušenost dovést k tomu, že své úsilí vynakládali chybným směrem a musí se po výnosném zaměstnání poohlédnout jinde.
Totéž platí o odporu vůči zisku lidí, kteří dopadli lépe, než očekávali. Pocit křivdy (který lidé mají, když se jim sníží příjem) je výsledkem přesvědčení, že si příjem zasloužili, a že když budou pracovat stejně pilně a čestně jako dříve, mají na něj jednoduše nárok. V pravdě by bylo nespravedlivé pouze to, kdyby nám vzal to, co jsme získali dodržováním pravidel hry
Proto, že ve světe trhu neustále získáváme prospěch, který jsme si nijak zvlášť morálně nezasloužili, musíme stejně přijmout nezasloužené snížení svého příjmu. Kdybychom všichni měli být zbaveni všech výhod, které nám trh uděluje , museli bychom být zbaveni většiny výhod civilizace.
Všichni mají stejné šance na úspěch. Tyto šance jsou výsledkem toho, že se ostatní podřizují stejným pravidlům hry. „ A požadavek ochrany proti tomu, aby někdo nebyl nahrazen jinými v postavení, kterému se dlouho těšil, a aby nebyl nahrazen těmi, kterým nyní nové okolnosti přejí, znamená upírat jim právě ty šance, jimž on sám vděčí za své současné postavení“. Uspokojení takovýchto požadavků by bylo navýsost nespravedlivé. Vyhovělo se jen některým mocným organizovaným skupinám, které byly schopny tyto požadavky prosadit.
Je tedy zřejmé, že mnohé z toho, co se dělá jménem „sociální spravedlnosti“ je nejenom nespravedlivé, nýbrž i vysoce nesociální v pravém smyslu tohoto slova. Když se dostatečně velký počet lidí domáhá ochrany svého postavení považuje se to za sociální problém, přičemž hlavním problémem se to stává právě proto, že kamuflováno jako požadavek „sociální spravedlnosti“ to může vyvolat sympatie veřejnosti.
Závěry
Základní tvrzení této práce, totiž že ve společnosti svobodných lidí, jejíž členové smějí využívat svých znalostí pro své vlastní účely, je termín „sociální spravedlnost“ zcela zbaven smyslu nebo obsahu, je tvrzením, které pro jeho samotnou povahu nelze dokázat. Negativní tvrzení nemůže být nikdy dokázáno.
„Zatímco dovolávání se ,sociální spravedlnosti‘ je ve skutečnosti pouhou výzvou, aby se morálně schválily požadavky, které nemají žádné morální odůvodnění a které jsou
v rozporu se základním pravidlem svobodné společnosti, totiž že by měla být prosazována pouze taková pravidla, která mohou být aplikována na všechny stejně, je spravedlnost ve smyslu pravidel správného chování pro vzájemný styk svobodných lidí nepostradatelná. Evangelium ,sociální spravedlnosti‘ však častěji míří na mnohem nižší city: na odpor vůči lidem, na tu nejprotispolečenštější a nejšpatnější ze všech vášní, jak ji nazval John Stuart Mill, na to nepřátelství vůči velkému bohatství, které považuje za ,skandál‘, že by si někteří lidé měli užívat bohatství a jiní by neměli mít uspokojené základní potřeby, a které kamufluje pláštíkem spravedlnosti to, co nemá se spravedlností nic společného. Nemůže být žádný morální nárok na něco, co může existovat je díky rozhodnutí jiných riskovat své zdroje, aby toto něco vytvořili. Ti co napadají velké soukromé bohatství nechápou, že to není ani fyzické úsilí, ani pouhý akt spoření a investování, co vytváří bohatství, nýbrž usměrňování zdrojů na nejproduktivnější užití. Ve skutečnosti je ono systematické sledování ignis fatuus (pošetilé vášně lásky) ,sociální spravedlnosti‘, kterou nazýváme socialismus, veskrze založena na ohavné myšlence, že by politická moc měla určovat hmotné postavení různých jednotlivců a skupin – na myšlence, která se obhajuje falešným tvrzením, že tomu tak vždycky bylo, je a bude a že socialismus si pouze přeje tuto moc převést z rukou privilegované třídy do rukou té nejpočetnější. Bylo velkou zásluhou tržního řádu, jak se rozšířil během posledních dvou století, že každého zbavil této moci, kterou nelze používat jinak než svévolně. Lákadla ,sociální spravedlnosti‘ hrozí, že nás o tento největší triumf osobní svobody znovu připraví“
28. prosinec 2012
4 935×
3617 slov
S tím související snaha o diskreditaci vertikálního přerozdělování, aniž by se tohoto principu vůbec přímo dotknul. Zabývá se podružnosmi a různými anomáliemi...
Plitké a tendenční...