Poezie reaguje rychleji než próza na společenské změny. V prvních letech po válce 1945 – 1948 vycházejí verše psané za okupace (KAREL ČAPEK – BÁSNĚ Z KONCENTRAČNÍHO TÁBORA) i opožděné prvotiny mladých autorů (IVAN SKÁLA, JIŘÍ ŠOTOLA). Vedoucí postavení v tomto období měli HOLAN, HALAS, VILÉM ZAHRADNÍČEK, ZÁVADA. U většiny autorů se objevuje volný verš.
VILÉM ZÁVADA
– POVSTÁNÍ MRTVÝCH
JAN ZAHRADNÍČEK
– nesdílel nadšení svých vrstevníků
- LA SALETTA – zdůrazňuje potřebu návratu lidstva k Bohu
- ČTYŘI LÉTA
- ZNAMENÍ MOCI
FRANTIŠEK HALAS
– A CO? – sbírka, kde se obává totalitní formy člověka
JIŘÍ ORTEN
– ELEGIE – vydány posmrtně
FRANTIŠEK HRUBÍN
- za války se u něho objevují motivy: domov, žena a dítě
– ŠPALÍČEK POHÁDEK – sbírka pro děti
- CHLÉB S OCELÍ – protifašistická poezie
- JOBOVA NOC – úzkost, strach z pomíjivosti světa
- HIROŠIMA – hrozba atomové války
BÁSNICKÉ SKUPINY
– MLADÍ KATOLÍCI – meditativní poezie – sdružení
- SKUPINA RA – obdoba stejnojmenné, která fungovala již před válkou
- SKUPINA 42 – blízká civilismu
– má velmi blízko k civilismu, realita městského, periferního života zdůrazňuje přítomnost a
solidaritu s poníženými lidmi.
- J. KOLÁŘ, J. KAINAR, I. BLATNÝ
JIŘÍ KOLÁŘ
– básník, překladatel, výtvarník (proslavil se kolážemi), lyrické básně – vzpomínky na dětství, domov
- KŘESTNÍ LIST – poválečná poezie
- SEDM KANTÁT – atmosféra květnové revoluce
- PROMETHEOVA JÁTRA – sbírka odrážející brutalitu doby, konfiskována v rukopisné podobě,
vynesla mu zatčení
- volný verš, časté metafory, ostřejší slova
- NÁVOD K UPOTŘEBENÍ – experimentální poezie
JOSEF KAINAR
– básník, dramatik, novinář (Lidové noviny, Host do domu), v 17 letech se pokusil o sebevraždu
- NOVÉ MÝTY – poezie plná nepatetického a neidealizujícího přístupu ke světu, báseň STŘÍHALI
DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA – tíživý pocit tragické osudovosti
- 1948 – názorový zlom, oslavná, politicky tendenční poezie, později kritické zaostření na jevy
mrzačící život
- sb. ČESKÝ SEN
- sb. ČLOVĚKA HOŘCE MÁM BRÁT
- sb. LAZAR A PÍSEŇ
- sb. MOJE BLUES – objevuje se zde skepse, odevzdanost, vnímá život takový, jaký je (v jeho
složitosti a proměnlivosti)
IVAN BLATNÝ
– poetisticky hravé poezie, surrealistická snovost i syrový realismus skupiny RA, r. 1948
emigroval, nevrátil se ze studií v Londýně -> komunisty odepsán jako spisovatel, překládal
- PANÍ JITŘENKA
- HLEDÁNÍ PŘÍTOMNÉHO ČASU
- POMOCNÁ ŠKOLA BIXLEY – zpracovává své zážitky z psychiatrické léčebny
– VL. VOKEL, Z. ROTREK0L – psali meditativní poezii
PAVEL KOHOUT
– kulturní kádr Českého svazu mládeže, psal údernou politickou poezii
- mladí autoři kolem Rudého práva – IVAN SKÁLA
Po roce 1948 se situace značně zjednodušila, nakladatelství byla zestátněna, zrušena byla řada časopisů, likvidovaly se knihy, vznikaly politické procesy, řada autorů byla vězněna nebo jim byla zakázána publikace, jediným možným projevem byla politická poezie.
KONSTANTIN BIEBL
– BEZ OBAV – politická poezie
VÍTĚZSLAV NEZVAL
– VELKÁ POÉMA STALIN
- ZPĚV MÍRU – objevuje se schematismus a formálnost
PAVEL KOHOUT
– osobní, intimní lyrika, tím se vyhýbají hromadně politické poezii
- sb. VERŠE A PÍSNĚ – b. VTEŘINA
JAROSLAV SEIFERT
– PÍSEŇ O VIKTORCE – b. MAMINKA – blízká lidové poezii, písňově průzračná, jednoduchá
Nejmladší generace začala do poezie vnášet vědomí složitosti a rozporuplnosti lidského nitra – M. KUNDERA, MIROSLAV FLORIAN, užívaly nepřímých polemik
Od poloviny 50. let nastává velký rozvoj poezie, nastává období ideové krize, způsobené odhalením kultu Stalinovy osoby. Básníci tvoří kolem časopisu KVĚTEN, především poezii každého dne. Vzniká tzv. květnová generace – M. HOLUB, J. ŠOTOLA, K. ŠIKTANC, M. FLORIAN, navazovali na skupinu 42, reagovali na idealizující tendence básníků starší generace, inspirováni byli JACQUESEM PRÉVERTEM. Užívali poetistickou hravost, neboť poetismus se na rozdíl od surrealismu rýmuje a má rytmus.
MIROSLAV HOLUB
– lékař, vědecký pracovník (věda ho inspirovala), užíval přesná pojmenování, volný verš,
v 70. letech zákaz publikace kvůli básni o smrti Jana Palacha
- DENNÍ SLUŽBA
- ACHILLES A ŽELVA
- SLABIKÁŘ
- JDI A OTEVŘI DVEŘE
JIŘÍ ŠOTOLA
– sb. VENUŠE Z HÉLU – socha z helenistického období v Řecku
- sb. PODZIMNÍČEK
- v 50. letech se přeorientoval na prózu
KAREL ŠIKTANC
– osobitý pohled na život, snaha hledat krásu života v obyčejných věcech, motiv paměti jako
zásobárny hodnot, žena ztělesňuje moudrost, těžko překonává zátěž z minulosti, muž pak těžko překonává závrať z nádhery života, zákaz publikace na 20 let
- volný verš, reflektory, mísí spis. jazyk s obecnou češtinou, útržky dějů i expresivní metafory
- sb. ŽÍZEŇ – b. MUŽ A ŽENA
MIROSLAV FLORIAN
– výrazně lyrický básník, lyrické básně plné metafor
- sb. VERŠE, BLÍZKÝ HLAS, OTEVŘENÝ DŮM
– věnovala se poezii všedního dne, obrací se k otázkám o smyslu existence ve světě, který
se začíná odcizovat
JOSEF KAINAR
– LAZAR A PÍSEŇ
- ČLOVĚKA HOŘCE MÁM RÁD – zdůrazňuje nespravedlnost ve světě
OLDŘICH MIKULÁŠEK
– boj mezi životem a smrtí je jeho hl. tématem, smrt jako jediná dokáže vyburcovat moderního člověka z apatie a lhostejnosti, častým motivem je krev a tráva
- SVLÉKÁNÍ HADŮ
- ORTELY A MILOSTI
- KRAJEM TÁHNE PRAŠIVEC
JAN SKÁCEL
– vyniká metaforickým viděním, neotřelé metafory, vytváří báseň jako obraz, hl. náměty – láska, příroda, domov, práce, četné neologismy (básnické novotvary - poetismy)
- sb. SMUTÉNKA
- sb. METLIČKY
- sb. CO ZBYLO Z ANDĚLA
Na počátku 60. let se rozvíjely velké básnické syntézy, které jsou značně uvolněné.
FRANTIŠEK HRUBÍN
– ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU – byla i zfilmována, čas a prostor se překrývají, mísí se
minulost, přítomnost i budoucnost, v epických částech se objevuje volný verš, lyrické jsou pak zpěvné a rýmované, použil techniku filmové montáže, střih a nasvícení detailu, základní téma je rozpor života a smrti
- tvorba pro děti – LADŮV VESELÝ PŘÍRODOPIS, HRAJEME SI CELÝ DEN, navazoval na Sládka
- próza – ZLATÁ RENATA
- drama – SRPNOVÁ NEDĚLE
VLADIMÍR HOLAN
– NOC S HAMLETEM – složitě konstruovaná bás. skladba, některé mytologií zatížené významy
jsou na hranici srozumitelnosti
IVAN WERNISH
Mladí autoři 60. let byli ovlivněni beatnickou generací. Provokativně ironizovali „jistoty“, podobné postoje známe už z poezie SKUPINY 42 a z poetismu, ukazují lhostejnost vůči tradicím a konzumnímu světu, skepsi vůči každodennímu stereotypu. Některé verše byly zhudebněné skupinou E.T.C. nebo Vladimírem Mišíkem.
VÁCLAV HRABĚ
– v 25 letech spáchal sebevraždu
- STOP TIME – sbírka vydaná posmrtně
Kromě toho vznikala i ZPÍVANÁ POEZIE:
JOSEF KAINAR
– MOJE BLUES
JAN VODŇANSKÝ
– S ÚSMĚVEM IDIOTA – silný, ironický výsměch banalitě života
JIŘÍ SUCHÝ
– KLOKOČÍ
EXPERIMENTÁLNÍ POEZIE vrcholí v 2. pol. 60. let. Probíhá jako sebezničení poezie jako básnické řeči. Slovo je redukováno na pouhý znak či grafický tvar. Kombinací znaků vzniká umělecký artefakt s estetickým účinkem.
JIŘÍ KOLÁŘ
– sb. EVIDENTNÍ BÁSNĚ – spíš na podívání než na čtení
BOHUMILA GRÖGROVÁ s manželem JOSEFEM HIRŠLEM – JOB BOJ
Poezie 70. let se dělí na tři linie: samizdatovou, exilovou a oficiální tvorbu, kde se objevovaly extrémní pokusy normalizovat. Objevuje se vychýlení poezie (experimentální poezii vnímá za nepřístupnou), chtějí vrátit poezii schopnost reagovat na proměnlivost situace, ale pokusy nejsou s to obsáhnout hloubku krize, vrací se k idealizujícím a harmonizujícím životním bilancím (I. SKÁLA, K. SÝS, M. FLORIAN). Polemika vůči 60. letům, epigonská poezie (epigon=napodobovatel). Mladí básníci přejímají pózy starších (epigoni), myšlenky (J. ŽÁČEK).
VILÉM ZÁVADA
– jediný starší autor uznávaný linií
- sb. NA PRAHU – proti životnímu zklamání a trpkého sebepoznání – b. U ZDI
JAROSLAV SEIFERT
– publikoval pouze v exilu a samizdatu, ve svých sbírkách se loučí se životem, v němž měla
hlavní postavení žena, matka, milenka, všímá si dobových detailů, opouští harmonickou
zpěvnost verše, dříve se objevovala zvukomalba, nyní spíše rytmizovaná próza
s básnickými obraty
- sb. MOROVÝ SLOUP
- sb. DEŠTNÍK Z PICADILLY
JIŘÍ ŽÁČEK
– zaujal, psal pro děti a satirické básně
- NAPJATÁ STRUNA
- OKURKOVÁ SEZÓNA
V 80. letech se politická situace začíná uvolňovat pod vlivem Gorbačovovy Pěrestrojky (přestavby). Převládá typ normalizační poezie, poezie jako celek stagnuje, čtenářský zájem opadá. Objevují se stereotypy, obecně protiválečné postoje zaměřené proti konzumnímu způsobu života, vystřízlivění z erotiky, všední manželské krize. Starší generace ustupuje (I. SKÁLA, M. FLORIAN), tvoří střední generace (J. ŽÁČEK, K. SÝS), návrat zakázaných autorů (SEIFERT, HOLUB, MIKULÁŠEK, SKÁCEL). Mladá generace, tzv. „generace osamělých běžců“, navazuje na 60. léta a světovou poezii (IVO ŠMOLDAS). Nastupuje také silná generace básnířek. Nejpopulárnější proud zaujímají písničkáři (J. NOHAVICA, J. DĚDEČEK, J. NOS, PALEČEK-JANÍK, IVAN MARTIN JIROUS zvaný MAGOR – sb. MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ) i ti exiloví (J. HUTKA, K. KRYL).
Poezie 90. let je poezie hledání a filozofování, je oproštěná, bojovná, silně působí písničkářská poezie (PAVEL DOBEŠ, KAREL PLÍHAL)
JÁCHYM TOPOL
– poezie plná vypjaté citovosti, agresivity, vulgarismy se občas střídají s knižním stylem, vnější svět se mu jeví jako nepřijatelný a hnusný.
Po roce 2000 vyšly dvě sbírky roudnického autora MILANA DĚŽÍNSKÉHO.
Petra Seitlová
28. prosinec 2012
11 060×
1309 slov
