Islám

Historie muslimského světa je bohatá, rozhodně je také jiná nejen ve srovnání s historií států s křesťanským náboženstvím a Evropskou civilizací vůbec. Vzniká-li dnes na principech EU tzv. Velká Evropa, je potřeba respektovat také její sousedy. Zájmy o oblast Středního Východu byly a jsou motivovány různě. Cesta k mírovému soužití a respektování vede nejen přes vzájemné poznávání své historie, ale i náboženství. A dost možná, že je třeba si toto uvědomit právě dnes, při vytváření nové Velké Evropy, při diskusích o budoucnosti Evropy.

Počátkem 7. století n. l. vzniká v Předním Orientě mocný rival křesťanskému náboženství. Na Arabském poloostrově žily v té době semitské kočující kmeny beduinů, u kterých v náboženském ohledu doposud převládala směsice animismu a fetišismu, promíšenou prvky náboženství sousedních kmenů a národů. A tehdy ve starobylém posvátném městě Mekka povstal nový náboženský učitel s myšlenkou universalistického náboženství – Muhammad. O jeho mládí toho víme poměrně málo, narodil se asi roku 570 v Mekce a pocházel z rodu Hášimova. Tradice vypravuje, že ke svému náboženskému rozjímání odcházel do jeskyně v pohoří Hira. Tam mu prý zjevil bůh nauku a své přání, aby ji kázal lidu. Prostředníkem v tom byl prý archanděl Gabriel. Když se mu pak opakovala vidění a rozličné projevy, ujistil se, že je povolán za proroka a začal kázat svou nauku. Později se Muhammad odpoutal od starého kmenového svazku a založil novou společnost náboženskou. První následek toho byl Muhammadův odchod z Mekky do Jatribu, jemuž se od té doby dostalo jméno Madínát an-nabí, tj. město prorokovo (Medína). To celé se událo roku 622 a obyčejně se tento odchod Muhammadův z Mekky nazývá „zřeknití se“ (hidžra). Za Omara byl tento rok (hidžra) prohlášen za výchozí rok pro muslimský letopočet.

V Medíně vytvářel zásady svého náboženství, kdy zprvu vycházel z křesťanství a židovství. Vše směřoval hlavně k morálce, přísně zakázal krevní mstu, kmenová nepřátelství a lichvu. Zřídil modlitebnu, kde se věřící 5x denně shromažďovali ke společné modlitbě. Později zvláštní hlasatel, tzv. bilál, svolával věřící ke každé modlitbě. Nařídil při modlitbách obracet se tváří k Jerusalemu a zachovávat židovský půst 10. měsíce Tiši. Potom, co se Židé od Muhammada odvrátili, prý pro jeho neznalost zásady thóry, změnil směr modlení na směr k Mekce a půst přeložil na arabský 9. měsíc Ramadan. Na jaře roku 628 se Muhammadovi a jeho stoupencům podařilo zmocnit se Mekky. Tím byla nauka Muhammadova v Arabii již pevně zakotvena. Ještě v Medíně prohlásil Muhammad, že hlavním prostředkem k šíření jeho nauky má být svatá válka (džihád). Nauka jeho - islám (oddáni sebe bohu), je založena na přísném monoteismu (Alláh), bylo zakázáno zobrazovat zprvu jenom boha, později se zákaz vztahoval i na zobrazování člověka, zvířat a rostlin.

Víru rozděluje islám na 6 článků - na víru v jednoho boha, víru v anděly, víru v knihy, víru v proroky, víru v soudný den a víru v předurčení. K andělům patří i padlí andělé, zlí duchové, i ďábel zvaný oblíš nebo šaitán. Proroků uznává islám šest a jim jsou přiděleny rozličné náboženské knihy. Z nich věřícímu muslimovi stačí pouhá znalost Koránu. Základem Muhammadovy nauky je zejména článek šestý o předurčení (takdír). Podle toho článku víry ortodoxní muslimové věří, že vše co se děje na světě je předurčeno, a to ať je to dobré nebo zlé. Tato nauka o předurčení je dodnes hlavním pramenem muslimského fundamentalismu a fanatismu. Muslim se dle ní neobává žádného nebezpečí, vírou upadá v lhostejnost, vrcholící v naprosté odevzdanosti do vůle boží, projevované jak bůh chce (mášá´lláh, inšáĺláh).

Náboženských úkonů zná islám pět - vyznání víry a Muhammadova poslání (šaháda), modlitbu (salát), půst (saum), almužnu (náboženskou daň - zakát), pouť k posvátným místům v Mekce a Medíně (hadždž). A plnit všechny tyto úkony je povinností každého muslima. Islám zahrnuje předpisy, které upravují život jednotlivce i nové společnosti (umma), upravuje i poměry rodinné – pokládá manželství za smlouvu civilní, obřadu církevního není pro jeho právoplatnost potřeba. Nezbytnou podmínkou je však věno (mahr), které dává muž své manželce. Islám prohlašuje manželství za povinnost a odsuzuje život muže v bezženství. Korán dovoluje muži, aby si jako právoplatné manželky vzal až 4 ženy ze svobodných rodin, ale současně říká, aby ten, kdo nedovede vyhovět spravedlivě všem 4 manželkám, mohl si jich vzít méně, třeba jen jednu. Rozvod je velmi snadný, stačí mužovo prohlášení k manželce, že je propuštěna. Kromě těchto čtyř manželek je každému muslimovi dovoleno mít ještě libovolný počet otrokyň. Když se otrokyně stane matkou, přestává být otrokyní, je svobodná.

Korán je základní kniha islámu, kterou prý Muhammadovi diktoval sám bůh. Skládá se ze 114 kapitol (súr). Malé úvodní súry, zvané fátiha, se užívá jako běžné modlitby, kterou má každý muslim znát zpaměti. Vůdčí myšlenkou Muhammadova učení bylo získat celý svět pro islám, a to všemi prostředky, i třeba válkou. Šíření islámu se tak mělo dít i mečem, tam kde to nešlo mírumilovně. Tato svatá válka se nazývá džihád. Roku 632 podnikl Muhammad ještě naposledy pouť do Mekky a v létě téhož roku zemřel. V té době došlo k rozštěpení muslimské obce na dva hl. směry existující dodnes – na sunnity a šíity. Jeho nástupcem se stal Abu Bakr, který byl prvním chalífou. On také začal důsledně provádět džihád rozpoutáním muslimské náboženské války. Tak se islám rozšířil do Persie, do středoasijských a kavkazských zemí, částečně do Indie a do Číny, do Indonésie a severní Afriky. Roku 711 Arabové vtrhli i do Španělska, odkud vypudili Vizigóty. Španělsku pak vládli až do 15. století. To byl první velký konflikt muslimů s křesťany. Arabové se na nových územích stali nositeli nové kultury, zvané dodnes maurskou, zejména architektury s vynalézavou ornamentální výzdobou a freskami.

Druhý konflikt nastal, když se muslimové zmocnili Palestiny, které už tehdy křesťané říkali Svatá země, a znesnadnili tak křesťanským poutníkům přístup k „božímu hrobu“. Zde je také počátek prvních křížových výprav evropských panovníků za osvobození Svaté země (v 11. až 13. století). Je však pravdou, že osvobození Palestiny z rukou muslimů, křížové výpravy nedosáhly. Pozitivem snad bylo, že Evropa vešla v úzký styk s Orientem. Přesto náboženství Muhammadovo zůstávalo tehdy v křesťanské Evropě náboženstvím nejnenáviděnějším. Argumentačně tomu vlastně dodnes často přispívají výroky z Koránu, jako například Alláh řekl ve Svatém Koránu - A nepokládejte ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají. . . (Korán 3:169).

V polovině 15. století zajistili arabské nájezdy muslimům i některé opěrné body hlavně na Balkánském poloostrově, a to na územích náležejících k Byzanci. Vedení v islámu tehdy v 9. století postupně převzali Turci, kočovníci ze Střední Asie, kteří přijali islám, a i ti vedli svatou válku proti křesťanskému světu. Měli při svých výbojích zprvu úspěchy – zmocnili se Balkánu, řeckých ostrovů, Besarábie, Rumunska i Uher. Zadrženi ve svém postupu na západ byli teprve až u Vídně roku 1683. Několik století trvající turecká expanze islámu však v Evropě vykonala poměrně málo. Kolem roku 1700 skončily islámské výboje v Evropě. Jen tam, zejména na Balkáně, kde se udrželi až do 19. století, měl islám poněkud větší úspěch. A tak i dnes jsou významnější obce muslimské v Evropě jedině v Turecku a v balkánských zemích. Muslimské komunity však žijí i jinde, například ve Francii, nebo v Anglii, kde mají i své modlitebny. Zájem o lokalitu zemí středního Východu a tím i soupeření s islámem nabylo nového impulzu po 29. 5. 1908, kdy do Konstantinopole došlo hlášení o objevení prvního významného ropného naleziště v oblasti Perského zálivu, necelých 240 km od Basry. Po první světové válce se staly Irák, Palestina a později i Zajordánsko britskými mandátními územími. Následně roku 1926 Společnost národů definitivně rozhodla, že i Mosul zůstane součástí britského mandátu v Iráku. Zájem o tato území projevily ale i další státy. Dřívější boj islámu s křesťanským světem tak postupně nabýval, vzhledem k ropě, nových rozměrů nejen ekonomických, ale po rozdělení světa i strategických rolí. Proto je třeba se na tato muslimská území, ale i na Balkán dívat dnes optikou nejen historie, ale i zájmů současného světa.