Přidat referát

• Český jazyk
• Čtenářský deník
• Gramatika
• Literatura
• Slohové práce
• Cizí jazyky
• Angličtina
• Francouzština
• Italština
• Němčina
• Ruština
• Španělština
• Přírodní vědy
• Biologie
• Fyzika
• Geologie
• Chemie
• Matematika
• Medicína
• Zeměpis
• Společenské vědy
• Dějepis
• Ekonomie
• Filozofie
• Náboženství
• Politologie
• Právo
• Psychologie
• Sociologie
• Sport
• Technické vědy
• Elektrotechnika
• Informatika
• Technika
• Umění
• Film
• Hudba
• Výtvarné umění
• Životopisy
• Nezařazené

Počasí zůstává převážně něměnné (Líčení)

Sluneční kotouč barvy zralého citronu pluje k západnímu obzoru, k zemi vysílá poslední teplé červnové paprsky tohoto dne s příslibem brzkého návratu, zatímco já sedím v suché trávě pod mladou sakurou, a opíraje se o její kmen, míchám na paletě barvy, které budu nejspíš potřebovat. Vzhlédnu k azurovému nebi i ke slunci, mířícímu stále níž, aby mohlo potěšit další obyvatele na druhé straně zeměkoule. Každodenní pouť, napadne mne poeticky. Stočím pohled k provokativně svítivě bílému plátnu v momentě, kdy nedaleký vesnický kostel začne zvonit klekání.

Slunce se pomaloučku a ztěžka sklání k obzoru jako uvadající květ žlutooranžové gerbery; být romantickým snílkem, žijícím před dvěma stoletími, domaluji mu moře a na něm loďku, připlouvající k rozkošnému ostrůvku s tou nejexotičtější faunou i flórou, avšak já vstávám ze suché trávy pod mladou sakurou, namáčím japonský štětec do tmavého odstínu neidentifikovatelné barvy a v horní polovině bílého plátna udělám první tah: konturu mezi nebem a kopcem naproti mně, jenž v této rovině působí jako vetřelec. Na vrcholu toho kopce se rozprostírá nevelká vesnice a mně v tu chvíli na mysli vytane přívlastek malebná. Obrysy domů, sloupů, stromů i malého kostelíka namaluji tímtéž odstínem jako kopec, který se vzdušnou čarou jeví jako nedaleký. Postupuji štětcem směrem dolů z kopce a maluji les, který vesničku obklopuje a stráží jako věrní pretoriáni svého císaře. Koruny stromů listnatého lesa se zprvu jeví jako téměř černé, směrem z kopce se zesvětlují a zelenají, zapadající slunce dává korunám stromů, které vystupují ze stínu, život. To slunce je malířem, já jen kopíruji jeho veledílo. Na úpatí toho kopce les končí, rozestupuje se a obkličuje roztomilou mýtinku jako svého nejobávanějšího nepřítele. Navzdory hrozivě vyhlížejícímu postoji stromů působí mýtinka poklidně, nejspíš se se svými uchvatiteli již smířila. Mýtinku i stromy pak směrem blíže ke mně nahrazuje rozlehlé pole zelených listů a stonků a žlutých květů, které v záři zapadajícího slunce září tak, až musím přivřít oči. Již po několikáté pohlédnu na krajinu, kterou právě zvěčňuji: pár čápů přeletí mi nad hlavou a v dálce zaštěká pes, teplý vánek rozechvívá každý lísteček na každičkém stromě, každé stéblo trávy, každý vlas na mé hlavě.

Slunce je už nízko, když na plátno v několika vrstvách maluji ono pole postupně se zesvětlujícím zeleným olejem, prokládaným žlutými tečkami květů řepky olejky téměř impresionistickým stylem: zelená, žlutá, zelená. Daleké hory, rozkládající se za kopcem, na němž leží vesnička, ač jsou jistě vyšší než kopec, perspektivně ustupují do pozadí nejen velikostí, ale i barvou, uvědomím si, když hory, které pravděpodobně neuznávají klasicistický sloh, soudě podle jejich neuspořádanosti a členitosti, maluji světle modrošedou barvou, podobnou té šeříkové, s nádechem brčálové zeleně.

Opět vzhlédnu ke slunci – zanedlouho nastane chvíle, na niž čekám již několik týdnů, ten nejkrásnější západ slunce tohoto roku. Odhodlaně namočím štětec v sytě oranžové barvě a namaluji žhnoucí kruh těsně nad kostelík, tyčící se do výše natolik hrdě, jako by byl přinejmenším pětilodní katedrálou v centru Paříže. Těsně kolem slunce je obloha jasně žlutá, postupně přechází v sytější, žlutooranžovou, výrazně oranžové je na nebi jako šafránu. Namíchám co nejpodobnější odstín a rychlými, spontánními tahy nanáším olej na plátno, není čas na přemýšlení, mám jen několik málo minut. Jasná pomerančová záře se mísí s rumělkovou, ta přechází v rudou a rudá až do odstínu krve a nachu, načež ztmavne: nachová přechází do fialové až indigové modři. A nad horami vedle zapadajícího slunce se vznáší mráček v barvě kožíšku britského kotěte, nepopsatelný odstín mezi šedou, fialovou, růžovou a modrou, mísící se s barvou lila, - jakoby si ani on nechtěl nechat ujít tuto velkolepou podívanou.

Slunce již zapadlo. Odešlo ze scény jako hlavní postava strhujícího divadelního představení, jen nebe zůstalo meruňkové, rumělkové, rudé, nachové a fialové a modré; budí ve mně dojem nadšeného diváka, jenž tleská, ačkoli pódium je již prázdné.

Je šero. Obloha má temně fialový až švestkově modrý nádech a já sklízím paletu, barvy i štětce. Měsíc je v úplňku a kdesi za mnou se rozsvítí stará pouliční lampa. A kostelík naproti na kopci je nasvícen bílými reflektory. Kouzelné, napadne mne sentimentálně… Musím přestat číst ty uvzdychané romány…
Slunce již dávno zapadlo. Sedím v trávě zvlhlé večerní rosou a opíraje se o kmen mladé rozkvetlé sakury při umělém poblikávajícím světle staré pouliční lampy kouřím poslední cigaretu a pročítám ze starého ohmataného sešitu cynické básně geniálního Bukovského.

/… /
„Zatímco
feťáci fetují
Zatímco se kurvy
Kurví
Zatímco vrazi
vraždí
zatímco ožralové
chlastají

Albatros mrká očima
počasí zůstává převážně neměnné."
(Leden)

Komentáře ke slohové práci Počasí zůstává převážně něměnné (Líčení)

Jméno:
Komentář:

Pája	19.01.2012 22:02
Hezké
Dracain	13.12.2011 18:45
Líbí se mi moc, jak jsi to na konci zvrhl do Bukovského. To předtím je sice mírně kýčovité, ale skvěle napsané.
kája	28.02.2011 19:37
hezký to máš
jeník	04.10.2010 19:02
znamenité!