Zamyslím-li se nad člověkem, lidmi, celou naší planetou či snad nad celým nekonečným vesmírem, nemůže mě nenapadnout otázka, kterou si klade snad každý. Jsme ve vesmíru sami? Odpověď mi připadá velmi snadná a očekávaná. Proč by byl celý obrovský vesmír stvořen jen pro nás, lidi žijící ne jedné jediné,vůči ostatním planetkám malinké, planetě, která leží „v koutku“ vesmíru, v „polozapomenuté“ galaxii? Přijde mi to až nelogické a nemyslitelné. Když uvážím ale další okolnosti, například to, že v naší Sluneční soustavě se nachází pouze jedna planeta s podmínkami umožňujícími život, na okamžik mě naplní nejistota. Na druhou stranu ale existuje takových Slunečních soustav miliardy, kde planet jako je ta naše může být stejný počet. A co kdyby Sluneční soustava, stejně jako Země, která je ve Sluneční soustavě jediná obydlená právě kvůli své poloze, velikosti a vzdálenosti od Slunce, měla podobné postavení v Mléčné dráze, a ta v celém vesmíru? Ale žádné „vesmírné Slunce“ okolo kterého by se celý vesmír točil asi neexistuje. Je to jen tok mých myšlenek napsaných na papír. Ale přeci jen...?
Ta malá, nevinná pochybnost, která se do mě od začátku začala vkrádat, nyní přerostla ve velký otazník uvnitř mě, na který mi stěží může někdo odpovědět. Každý má tento otazník ve svém nitru. I přesto, že nad tím třeba vůbec nepřemýšlí, protože má třeba strach kam by ho jeho myšlenky zavedly, i přesto někde hluboko v sobě tento nezodpovězený otazník má.
Když tak přemýšlím o NĚKOM dalším ve vesmíru, napadají mě občas až směšné představy, pro někoho zcela nereálné, ale co je vlastně reálné? Jak byste to definovali? Co když jsme třeba jak ti mravenci a mraveniště je naše Země? Tím by se daly docela jednoduše vysvětlit různé katastrofy, co říkáte? Jen se nad tím zamyslete... A co když jsme panenky nebo loutky nějakých zatím neznámých a neurčitých vodičů, kteří ovládají naší mysl pomyslnými provázky a určují tak jak se máme chovat, co dělat a říkat...? Ale to je strašidelná představa – lidé = tvorové bez vlastního myšlení, loutky se kterými si ten NĚKDO může dělat co se mu zlíbí! Jestliže je ale vesmír nekonečný, a my jsme loutky někoho nad námi, on musí být logicky zároveň loutkou někoho dalšího nad ním... Ale jaká je ve vesmíru logika? Logika, která je pro nás lidi nepochopitelná, nebo logika, která je svou nepochopitelností až absurdní, nebo absolutní logika, která je pro nás nepochopitelná a zároveň nelogická? Díky relativnosti kosmu nemůžeme určit s jakou logikou a vůbec všemi zákony funguje. Je to něco, co jde mimo naše chápání.
Proč člověk, ač žijící mezi 7 miliardami lidí na celém světě, který má rodinu, přátele a spousty známých, mívá pocit samoty; a člověk, který žije na té samé planetě, už třeba bez rodiny, přátel a blízkých, má ty samé pocity?? Myslím, že člověk by se měl smířit s tím, že ať už má nebo nemá okolo sebe lidi, kterým může věřit, svěřovat se, milovat je a oni jeho, a sdílet s nimi svou radost i starosti, tak na svůj život, řešení svých problémů, myšlení a vůbec celého svého člověka je úplně SÁM ! Nikdo mu se sebou samým nepomůže, nikdo za něj nebude dělat rozhodnutí a nikdo se ani nebude na věci dívat stejným pohledem jakým to dělá on sám. Možná snad právě kvůli téhle své vnitřní samotě podvědomě začal vyhledávat nějaké další obyvatele vesmíru, o kterých si myslí, že ho osvobodí. Ale od koho vlastně? Od něj SAMOTNÉHO!
Docházím tedy k závěru, že člověk by místo hledání v jiných světech měl hledat ve svém okolí to, co mu dělá radost, co ho baví, co má rád, a pokusit se s tolerancí porozumět svým nejbližším, místo uzavírání se do sebe sama a tím se ještě více od ostatních oddělovat. Jedině tak, snad nebude člověk sám a může se pokusit být šťastný..
28. prosinec 2012
7 564×
628 slov
