Významný filozof a teolog jedenáctého století arcibiskup Anselm z Canterbury předkládá ve svém spise Prosloigon ontologický důkaz boží existence. Autor je považován za zakladatele scholastiky, tedy filosofie, která tvrdí, že rozum může vysvětlit všechny otázky víry. V následující reflexi bych se ráda zaměřila na druhou, třetí a čtvrtou kapitolu Anselmovy práce Prosloigon a na to, jak přesvědčivé jsou jeho argumenty boží existence.
Autor se tedy, jak již bylo řečeno v úvodu, ve svém spise snaží podat důkazy o existenci Boha a to jako o „něčem, nad co nic většího nemůže být myšleno“. Argumentuje například tím, že „to, nad co nic většího nemůže být myšleno“ musí bezpochyby existovat ve skutečnosti (a ne jen v mysli nebo rozumu), jinak by to nebyl Bůh. Píše také, že pokud na něco myslíme, musí to automaticky existovat, jinak bychom na to nemohli ani myslet. A můžeme se zároveň dočíst, že lidské srdce myslí různými způsoby, přičemž některým z nich není možné ani myslet, že Bůh neexistuje, pokud ho nahlédneme a pochopíme, že je „tím, nad co nic většího nemůže být myšleno“.
Quod vere sit deus (česky Bůh opravdu je) – toto je název jedné kapitoly, ve které se Anselm snaží vysvětlit, že „to, nad co nic většího nemůže být myšleno“ může být v rozumu, ale něco jiného je to chápat. Když tedy někdo rozumí tomu, co slyší (v tomto případě je to fráze „to, nad co nic většího nemůže být myšleno“), znamená to, že má danou věc v rozumu a ta tudíž existuje, i když to daný jedinec není schopen pochopit. Pokud by ale „to, nad co nic většího nemůže být myšleno“ bylo pouze v rozumu (což znamená méně než ve skutečnosti), muselo by existovat něco většího a „to, nad co nic většího nemůže být myšleno“ by tak odporovalo své definici. Z toho vyplývá, že Bůh musí existovat i ve skutečnosti a ne pouze v mysli.
Další kapitola – Quod non possit cogitari non esse (česky Nelze myslet, že Bůh není), nám říká, že pokud něco neexistuje, pak to nemůže být ani myšleno. A pokud si někdo myslí, že Bůh neexistuje, pak už ho má v mysli a ten tudíž musí podle minulé kapitoly existovat. Anselm dále píše, že Bůh ale nemůže být myšlen ani jako neexistující. Když to někdo není schopen pochopit, je bláznivý a nerozumný.
V kapitole s názvem Quomodo insipiens dixit in corde, quod cogitari non potest (česky Jak to, že si pošetilec řekl v srdci to, co si nelze myslet) předkládá arcibiskup z Canterbury argument o existenci Boha takový, že lidské srdce nemyslí jen jedním způsobem. Tím prvním, by se totiž dalo myslet, že Bůh neexistuje, protože jde pouze o zvuk označující danou věc. Ale druhým způsobem, který se zakládá na nahlédnutí toho, čím Bůh opravdu je, nelze myslet nic jiného, než že Bůh je „to, nad co nic většího nemůže být myšleno“. A kdo toto nahlédne, nemůže Boha myslet jako neexistujícího.
Osobně si myslím, že Prosloigon Anselma z Canterbury není text jednoduchý k porozumění. A to je pochopitelné, protože dokázat boží existenci samozřejmě není lehké, ale já si myslím, že to není ani potřeba. I když se autor s otázkou existence Boha vypořádal opravdu obdivuhodně, domnívám se, že opravdová víra nepotřebuje důkazy (odtud také její název). Pokud totiž někdo věří v Boha, je to tak proto, že to tak cítí, ne díky odůvodnění. Když bych se ale měla zaměřit na Anselmovy argumenty, musím přiznat, že by mě nepřesvědčily. Zaráží mě už jen to, že ve svém textu uráží nevěřící. Konkrétně píše, že je takový člověk „bláznivý a nerozumný“. Další jeho argument – „… jako neexistující nemůže být myšleno“, mě také zcela nepřesvědčuje. Znamenalo by to totiž, že cokoliv, na co pomyslíme, musí existovat. Anselm sice píše „dá se o všem, co jinak je, pouze kromě Tebe, myslet, že to neexistuje“, ale pro to už nepodává žádný důkaz. Jaktože „kromě Tebe“? Nejvíce by mě o existenci Boha nejspíše přesvědčil poslední argument a to, že pokud opravdu pochopíme, co je Bůh, nemůžeme dojít k závěru, že neexistuje. To je podle mě ovšem nepodložitelná myšlenka, protože jsem toho názoru, že pokud Bůh existuje a je „to, nad co nic většího nemůže být myšleno“ (s tím bych určitě souhlasila), nelze ho pochopit a porozumět mu.
Závěrem bych rozhodně nechtěla znovu rozebírat Anselmův ontologický argument. Domnívám se, že je dobré se nad podobnými spisy pozastavit a zamyslet se nad autorovou myšlenkou, ale v otázce náboženství nejsou podle mého názoru důležité argumenty, nýbrž samotná víra.
17. červen 2019
2 230×
765 slov
