Křížové výpravy byly vlastně dvě stě let trvající válkou o ovládnutí původní vlasti křesťanů - území Palestiny ("Svaté země"), částí západní Sýrie a východní části Byzance - ovládané muslimy. Když se křesťanští válečníci vydávali bojovat s nevěřícími, měli na šatech znamení kříže, proto se jim začalo říkat křižáci.
Křižácké hnutí vzniklo ve své podstatě jako reakce na dobytí Jeruzaléma Turky roku 1071. Poutníci do Svaté země byli na své cestě vystaveni různým překážkám od nových pánů Svaté země, navíc do Říma přišla naléhavá žádost císaře Alexia I. (1081-1118) o pomoc, neboť Konstantinopol se začala hroutit pod útoky nepřátel. Papež Urban II. (1088-1099) tedy vyzval na synodách v Pacenze a v Clermontu západní křesťany ke křížové výpravě za osvobození Svaté země. Heslem "Bůh to chce" strhl papež široké zástupy a sám se postavil do čela hnutí. Lidé tehdejší doby považovali výzvu ke křížové výpravě za svou náboženskou povinnost, pro papeže a církevní hodnostáře to byl prostředek, jak vzbudit u věřících nadšení a podnítit je ke zbožnosti a pokání.
Na počátku této výpravy bylo tažení idealistických ale naprosto nepřipravených chudých rolníků na Východ pod vedením několika prospěchářských rytířů. V evropských městech zabíjeli židy, došly jim peníze i jídlo, po cestě drancovali a znásilňovali, plenili i kostely svých křesťanských bratří. Při prvním útoků Seldžuků byli zcela zničeni.
Poněkud úspěšnější byla armáda tvořená čtyřmi vojsky z Francie, Itálie, Normandie a Flander vedená francouzskými šlechtici. Dostala se až do Jeruzaléma, který byl r. 1099 dobyt. Útok na Jeruzalém byl však spojen s nekřesťanským masakrem nevěřících. Výsledkem první křížové výpravy bylo založení křesťanského království jeruzalémského. Jeho prvním panovníkem se stal Gottfried z Bouillonu. Během krátké doby vznikly další křižácké státy: knížectví antiochijské, edesské a tripolské atd.
Tuto výpravu vyprovokoval pád Edessy do rukou Turků r. 1144. Zasadil se o ni hlavně Bernard z Clairvaux. Křesťanská vojska tentokrát vedli na Východ dva králové - francouzský král Ludvík VII. a německý císař Konrád III. Výprava skončila katastrofou. Roku 1187 byl Jeruzalém zase ztracen.
Papež Řehoř VIII. ve své encyklice vyzval věřící k nové křížové výpravě. Schopnému a dobře organizovanému vojsku tentokrát veleli císař Fridrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. a anglický král Richard Lví srdce. Starý císař však v r. 1190 utonul v řece Salefu a vojsko nedokázalo Jeruzalém dobýt nazpět. Richard s Filipem však alespoň uzavřeli r. 1192 se sultánem Saladinem příměří, které křesťanským poutníkům zaručovalo nerušenou návštěvu Jeruzaléma.
Vyzval k ní papež Inocenc III. (1198-1216). Kvůli obchodním zájmům Benátčanů, kteří tuto akci financovali, se výprava vydala proti vůli papeže do Konstantinopole. Ta byla roku 1203 dobyta. Bylo dohodnuto sjednocení západní a východní církve. Když tato dohoda nebyla dodržena, dobyli křižáci Konstantinopol po druhé, město přitom zpustošili a zřídili tam tzv. latinské císařství, které existovalo až do r. 1261. Tato výprava naprosto zdiskreditovala křižácké hnutí, pošpinila papeže, zničila na dlouhou dobu naději na usmíření mezi východní a západní církví a usnadnila muslimům upevnit si svou moc na Východě.
Neúspěch posledních výprav vyvolal na Západě pochybnosti o smyslu jejich podnikání. Šířila se myšlenka, že Bůh použije k uskutečnění svých záměrů spíš bezbranných dětí a panen, než krvelačných válečníků. Roku 1212 došlo tedy ke křížové výpravě dětí. Tažení se rozpadlo již v Itálii, kde byla většina dětí prodána do otroctví.
Správný přístup ke křižácké myšlence později ukázal František z Assisi. Nahradil krvelačné dobývání misijní činností. Osobně vyhledal u Damietty sultána a snažil se mu zvěstovat evangelium. Jeho kázání sice nedokázalo zastavit boje, ale alespoň, když upadli křižáci do zajetí, tak s nimi jednal sultán dobře.
Tato výprava byla soukromým podnikem císaře Fridricha II, který byl v klatbě. Vyjednáváním s egyptským sultánem dosáhl toho, že Jeruzalém byl navrácen křesťanům. R. 1244 však bylo Svaté město definitivně ztraceno.
O tuto a ještě další křížovou výpravu r. 1270 se pokusil francouzský král Ludvík IX. Obě skončily neúspěchem. R. 1291 křesťané ztratili Akkon a zanikl poslední zbytek křižáckých států.
Význam křižáckých tažení je velmi sporný. Dalo by se říci, že tyto výpravy dosáhly přesně opačného výsledku, než se předpokládalo. Pozitivně snad lze hodnotit to, že evropský svět jejich prostřednictvím poznal novou orientální filozofii a kulturu, zvláště islámskou. Bezpočet relikvií, které křižáci s sebou přinesli zpět do Evropy, podnítil rozkvět lidové zbožnosti. K obohacení náboženského života přispělo i založení rytířských řádů:
Vznikl z bratrstva italských kupců z Amalfi, kteří založili v Jeruzalémě špitál pro ošetřování poutníků k Božímu hrobu. Rychle se rozšířili po Evropě. První stanovy řádu pocházejí z r. 1135. Jsou zde stanoveny podmínky přijetí do bratrstva, zavazují členy ke slibu čistoty, poslušnosti a chudoby. Je stanoven způsob přijímání almužen a péče o nemocné poutníky. Od samého počátku v něm působila i bojovná složka, která uspíšila proces přeměny bratrstva v rytířský řád, účastnící se bojů proti nevěřícím.
Řád založený francouzskými šlechtici r. 1119. Název je odvozen od umístění v Jeruzalémě poblíž Šalamounova chrámu - Templu. Jeho posláním byla ochrana poutních míst ve Svaté zemi a boj proti nevěřícím. R. 1311 byl řád papežem Klementem zrušen.
Řád se vyvinul z původně špitálního bratrstva brémských kupců při poutnickém špitálu v Akkonu. Velmi rychle se rozšířil po celé Evropě. Vedle jeho prvotního poslání - charitativní služby, se v něm uplatnila ve velké míře i jeho militantní složka. Díky silné bojové síle byli členové řádu schopni přijímat i náročné misijní úkoly.
20. duben 2017
5 040×
903 slov
