Přidat referát

• Český jazyk
• Čtenářský deník
• Gramatika
• Literatura
• Slohové práce
• Cizí jazyky
• Angličtina
• Francouzština
• Italština
• Němčina
• Ruština
• Španělština
• Přírodní vědy
• Biologie
• Fyzika
• Geologie
• Chemie
• Matematika
• Medicína
• Zeměpis
• Společenské vědy
• Dějepis
• Ekonomie
• Filozofie
• Náboženství
• Politologie
• Právo
• Psychologie
• Sociologie
• Sport
• Technické vědy
• Elektrotechnika
• Informatika
• Technika
• Umění
• Film
• Hudba
• Výtvarné umění
• Životopisy
• Nezařazené

Psychologie výchovy, charakter

MASARYKOVA UNIVERSITA, PEDAGOGICKÁ FAKULTA,KATEDRA PSYCHOLOGIE

Psychologie výchovy, vývoj charakteru

Předmět: Pedagogická psychologie
Zadal: PhDr. Ivan Sobota, CSc.
Vypracoval: Petr Knecht
Ročník: 2.
Kombinace: OV-ZE

Psychologie výchovy

Zkoumáním výchovy v celé její komplexnosti tohoto jevu se zabývá pedagogika. Hlavním předmětem jejího zkoumání je pak je pak obsah výchovného procesu, jeho organizace, metodické prostředky, metody a formy, vyplývající z cílů a úkolů výchovy, které v dané historické etapě vyzdvihuje společnost. Přitom se pedagogika opírá o zákonitosti, které objasňuje zejména obecná, vývojová a pedagogická psychologie.

Hovoří-li se v pedagogice o jednotném pedagogickém procesu, rozlišují se obvykle dvě jeho relativně samostatné stránky: Vzdělávání a výchova v užším slova smyslu. Vzděláváním se rozumí osvojování určité soustavy vědomostí, dovedností a návyků, výchovou v užším slova smyslu se pak rozumí především výchova postojů k realitě, výchova mravní a pod.
Zde se budeme zabývat obecnou teorií psychologie výchovy v užším smyslu slova a budeme používat dále zkráceného výrazu „psychologie výchovy“.

Pojem psychologie výchovy

Psychologie výchovy je poměrně velmi mladý obor pedagogické psychologie, který je konstituován a propracováván zejména v důsledku společností kladených úkolů výchovy člověka a v důsledku toho, e zákonitosti zjištěné psychologií není mnohdy možné přenést do pedagogiky, tím spíše do školní praxe. Psychologie výchovy je tedy v takovém poměru k teorii výchovy, jako psychologie učení k didaktice.

Psychologie výchovy se zaměřuje na zkoumání vnitřní psychologické podstaty výchovného procesu. Zkoumá proces vzniku nových útvarů osobnosti. – rysů charakteru, motivů, způsobů chování, nových citů a vztahů, které se objevují pod vlivem výchovného a vzdělávacího působení. Vysvětluje, proč různá působení vedou k různým výsledkům, proč stejné vlivy působí různě na různé lidi a dokonce i na téhož člověka. Psychologie výchovy zkoumá, jakými vnějšími a vnitřními příčinami jsou tyto výsledky určovány a jak dochází k přeměně vnějších vlivů v nové vnitřní útvary osobnosti.

Můžeme tedy shrnout, že psychologie výchovy je zvláštní obor pedagogické psychologie, který zkoumá vnitřní psychologickou podstatu výchovného procesu. Jinak řečeno: předmětem psychologie výchovy je psychologické zkoumání vývoje osobnosti v procesu výchovy.

Psychologická podstata výchovy

Jestliže je výchova především procesem předávání společensko – historických zkušeností novým generacím, pak se toto předávání děje v rámci a prostřednictvím společenských vztahů. Právě pod vlivem sociálních vztahů se formuje osobnost jedince, tvoří se její struktura, mimo jiné i její potřeby, hodnoty, její morální stránka. Osobnost ovšem není jednoduchým a přímým odrazem sociálního prostředí. Osobnost se formuje na základě složitého vzájemného působení vnějších a vnitřních faktorů rozvoje. Osobnost je tedy produktem rozvoje psychiky v sociálních podmínkách.

Osobnost se vyvíjí a individualizuje prostřednictvím začleňování se dítěte do společnosti, do společenských vztahů nejdříve v rodině a pak ve stále širších skupinách (zájmové kroužky, parta a pod.). Dítě si osvojuje základní typy mezilidských vztahů – vztah k autoritě (rodiče), vztah souřadnosti ( sourozenci, děti – vrstevníci), vztah nadřazenosti (menší sourozenci, malé děti – společníci), vztah ke kolektivu ( jakmile ve vývoji pomine původní asociálnost a egocentričnost). Dítě si prostřednictvím hry, učení a práce a za působení školy, prostředků masové komunikace, kulturních institucí, produktů práce lidí atd. osvojuje společenské normy a hodnoty (přetavuje je v hodnoty osobní) a určité způsoby chování. Společnost nás od narození vpřádá do sítě vlivů, které zaměřují vývoj našich vlastností a utváření celé naší osobnosti takovým směrem, který umožňuje, aby se společnost sama mohla v nás a skrze nás reprodukovat a rozvíjet.

Tento proces zvnitřnění či asimilace společensko – historických zkušeností fixovaných ve společenských normách a hodnotách, v práci, v učení a hře a ve výsledcích (produktech) práce nazýváme v sociální psychologii procesem socializace.1

Socializace znamená vývoj člověka s důrazem na sociální aspekty: na to, že
· se uskutečňuje v sociálních interakcích, pod vlivem osob, sociálních skupin, institucí, norem
· se uskutečňuje pomocí mechanismů sociálního učení
· vede k zařazení jedince do společnosti 2

Charakter, vývoj charakteru

Charakter ( z řec. Slova charaktér – povaha, zvláštní výraz, znak) je slovo, jehož obsah a rozsah je mnohoznačný. Proto se ho používá a často zneužívá při rozmanitých okolnostech. Do češtiny se překládá výrazem povaha. Mluvíme o charakteru půdy, jazyka, o národní povaze a pod. a míníme tím vlastně jakost, to jest soubor znaků, které vyznačují určitý organismus. To je nejširší význam slova charakter, v němž jde o to, jaké vlastnosti stanovit a utřídit podle určitého hodnotícího hlediska.3

Otázce charakteru se věnuje v psychologii velká pozornost. Charakter považujeme za složitou psychickou vlastnost člověka, resp. za soubor vlastností, které určují obsah chování člověka. 4

Charakter je tedy soustava výrazných a podstatných psychických vlastností, které jsou příznačné pro člověka jako člena společnosti, jimiž se projevuje ve svém chování, jednání, vystupování, v práci i ve vztazích k společnosti. Je to zvláštní spojení vlastností, které se zakládají na morálních zásadách a kterými se lidé výrazně navzájem odlišují. Charakter je typická stránka osobnosti a vtiskuje rázu celému chování člověka. V psychologii se užívá pojmu charakter v užším slova smyslu, jímž se rozumí určitý souhrn kladných i záporných vlastností, příznačných pro určitého člověka. Kořeny charakteru jsou především v citovém životě člověka, v jeho vůli, chtění a snahách. Rozhodující vliv na utváření charakteru člověka má jeho zaměření, tj. vztah ke skutečnosti a společenským podmínkám, v nichž člověk žije pracuje. Charakter není vrozený nebo zděděný, stálý nebo neměnný, nýbrž se vytváří během života, v praktické činnosti a prohlubuje se životními zkušenostmi.

Základnou, z níž vyrůstá charakter člověka, je jeho společenská zkušenost. Charakterové rysy se utvářejí v průběhu sociálního učení. V společenské interakci nabývá člověk neustále určitých zkušeností, které zobecňuje a koriguje podle toho, jak je jeho původní zkušenost, vztahující se na určité životní situace, společenskými vlivy posilována nebo utlumována. Tak na základě zkušeností vznikají určité tendence chovat se v určitých situacích určitým způsobem. Zdrojem charakteru člověka je tak jeho společenská zkušenost, která se formuje v procesu jeho společenské interakce a z níž vzniká pletivo motivů určujících vztahy člověka ke skutečnosti.
Mnohotvárnost charakteru, bohatá členitost a rozdílnost jednotlivých povah lidí vedly psychology a fyziology k hledání obecných vlastností nervového systému, jež by byly materiální základnou zvláštností lidského charakteru. Ukázalo se, že rozdíly v charakteru lidí jsou dvojího původu: 1. vrozené – jde o typ vrozené organizace nervové soustavy, 2. získané – v průběhu individuálního života. I. P. Pavlov říká: „Jestliže mluvíme o vrozených vlastnostech, jde o typ nervové soustavy. Jestliže mluvíme o charakteru, jde o spojení vrozených sklonů s vlastnostmi získanými v průběhu života působením okolního prostředí a životními zkušenostmi.“
Charakter souvisí s temperamentem člověka. Některé charakterové rysy jsou temperamentem ovlivněny, ale nikoli určovány. Temperament je biologicky více podmíněn než charakter a těsněji souvisí s biologickými potřebami organismu než charakter. Mnohem hlubší je vliv charakteru na temperament, např. citová vzrušivost a citový život člověka je podřízen zaměřenosti charakteru na a volním vlastnostem člověka. Lidé, kteří neumějí ovládat svůj temperament, mají mnohé negativní vlastnosti charakteru, např. nedostatek vytrvalosti a sebeovládání, jsou prchliví, nerozvážní, lehkomyslní a pod.
Charakter člověka se utváří od dětství. Úspěch učitelovy práce značně závisí na tom, zda zná výrazné vlastnosti osobnosti dítěte, a to nejen jeho rozumové schopnosti, sklony, zájmy, ale především jeho charakterové rysy, které se projevují v práci, chování a jednání dítěte. Poznat charakter člověka znamená nejen vědět jak pracuje, ale také jaké jsou motivy jeho práce, jaké má cíle, zájmy a potřeby a jak je uspokojuje.
Zkoumáme – li jednotlivé vlastnosti charakteru, zjistíme, že je můžeme rozčlenit zhruba do několika skupin, a to podle vztahů, chování a jednání člověka v rozmanitých životních a pracovních situacích. Jsou to zejména:
· vztahy k lidem a ke společnosti: k členům rodiny, přátelům, spolupracovníkům a pod.; tyto vztahy se vyjadřují takovými rysy, jako je kladný či záporný vztah k lidem, agresivita, srdečnost, porozumění, obětavost, ochota pomoci, taktnost, smysl pro spolupráci nebo naopak individualismus, závist, zlomyslnost, pokrytectví, hrubost, nespolečenské chování aj.
· vztahy člověka k práci: záliba v práci určitého druhu nebo nechuť k ní, odpovědnost, svědomitost aj.
· vztahy člověka k sobě samému a k vlastnímu životu: tyto rysy se vyjadřují různými výrazy jako je sebedůvěra, skromnost, jistota v jednání a chování, sebekritičnost - a naproti tomu nedostatek jistoty, méněcennost, ostýchavost, ustrašenost, ponížené chování, povýšenost, sebepodceňování, sebepřeceňování, samolibost, domýšlivost a zejména sobectví, které se projevuje ve snaze člověka získat výhody pro sebe na úkor druhých lidí aj.
· vztahy člověka k životním překážkám a obtížím: Sem patří vlastnosti vůle, zejména rozhodnost, vytrvalost a sebeovládání.
· vztahy člověka k přírodě – k rostlinám, zvířatům, krajině aj.

V praxi i ve výzkumech se setkáváme také s celkovým posouzením charakteru určitého člověka, zejména ve formulaci zralý – nezralý charakter. První shrnuje pozitivní, společensky hodnotné formy vztahů k lidem, práci,sobě samému atd., druhý shrnuje naopak formy negativní, příznačné pro nevyspělého jedince.5

Použitá literatura:

1. Valová: Kapitoly z pedagogické psychologie, SPN, Praha, 1882
2. Čáp: Psychologie pro učitele, SPN, Praha, 1980
3. Pedagogická encyklopedie, 1. díl, TP, Praha, 1981.
4. Drlíková, Ďurič: Učitelská psychológia, SPN, Bratislava, 1992
5. Kujal: Pedagogický slovník, 1. díl, SPN, Praha, 1965

Komentáře k referátu Psychologie výchovy, charakter

Jméno:
Komentář: