Dříve se součásti musely k sobě přispůsobovat, tj. musely se slícovat, neboli - jak se v dílenské smluvě říkalo - pasovat ručně. Tato práce, závislá jen na zručnosti a citu dělníka, byla zdlouhavá a proto drahá. Kromě toho tu nebyla možná vzájemná vyměnitelnost součástí, která se stala nezbytností při zavádění sériové a hromadné výroby, na nichž je vybudována dnešní hospodářská i kulturní úroveň lidstva. Moderní výrobu lze totiž hospodárně organizovat jen tehdy, jsou-li pokud možno všechny součásti výrobků vyměnitelné bez jakýchkoli dalších úprav. Proto se součásti musí vyrábět podle jednotných podkladů (výkresů atd), které zajišťují, že např: každý šroub převzatý v jedné dílně jako dobrý se dá bezpečně zašroubovat do matice téže velikosti, zhotovené i kdekoli jinde.Strojní součásti nelze ovšem vyrábět s matematicky přesnými rozměry, neboť i nejpřesnější nářadí a stroje mají své nepřesnosti, které různými vlivy mohou ještě vzrůstat. Tak se obrobek např: upíná pod určitým tlakem, kterým mohou vzniknout úchylky jeho tvaru - deformace. Funkční plochy nástroje se používáním opotřebují ,čímž vznikají úchylky rozměrů i tvarů. Opotřebení podléhají i měřidla, takže časem poskytují stále méně spolehlivou informaci o skutečných rozměrech či tvarech obrobku. Mechanickým třením při obrábění vzniká teplo, které ohřívá obrobek i nástroj, takže se tepelným roztažením zvětšují rozměry obrobku i nástroje. Při chladnutí se obrobek opět smršťuje a jeho rozměry zmenšují. (Proto se má měřit jen při stálé teplotě,jež byla mezinárodně stanovena na 20°C). Z těchto příčin se ve výrobních podkladech uvádějí u jednotlivých rozměrů též přípustné výrobní úchylky, které stanoví, s jakou přesností se má součást zhotovit. Součásti,jejichž rozměry nepřesahují meze stanovené výrobními úchylkami, jsou obrobeny tak přesně, že se bez dalšího přizpůsobování dají sestavovat v celky s jinými součástmi, které byly třeba kdekoli jinde zhotoveny podle společných zásad. Se zřetelem na to,že se úchylky týkají nejen rozměrů, nýbrž i tvarů, lze je rozdělit do tří skupin, tj. na úchylky rozměrů, geometrických tvarů a drsnosti povrchu. Pro funkci součástí jsou nejdůležitější úchylky rozměrů, které jsou se zřetelem na hospodárnost výroby většinou stanoveny lícovací soustavou.
Jak již bylo řečeno není možno při výrobě naprosto přesně dodržet určité rozměry součástí a proto se zavedly v lícování dva mezní rozměry. Z této skutečnosti vyplynuly některé dále uvedené pojmy a označení.
JMENOVITÝ ROZMĚR - Rozměr součásti který je předepsán na výrobním podkladu a od něhož se počítají úchylky rozměrů.
HORNÍ MEZNÍ ROZMĚR - Největší dovolený rozměr
DOLNÍ MEZNÍ ROZMĚR - Nejmenší dovolený rozměr
HORNÍ ÚCHYLKA - Rozdíl mezi horním mezním rozměrem a rozměrem jmenovitým
DOLNÍ ÚCHYLKA - Rozdíl mezi dolním rozměrem a rozměrem jmenovitým
TOLERANCE - Rozdíl mezi horním a dolním mezním rozměrem obrobku,tedy celý rozsah dovolené nepřesnosti
SKUTEČNÝ ROZMĚR - Rozměr na součásti skutečně naměřený.tento rozměr musí být vždy mezi oběma mezními rozměry.
Rozměry dvou sestavovaných součástí nejsou nikdy shodné, rozdíl mezi nimi je buď vůle, nebo přesah. Mají-li se součásti po sobě pohybovat, např: hřídel zasunout do díry, musí mít hřídel poněkud menší průměr než díra. V takovém případě říkáme, že mezi hřídelem a dírou je vůle. Mají-li se však tyto součásti spojit pevně musí mít hřídel průměr poněkud větší než díra tomu říkáme že hřídel musí mít určitý přesah, jehož velikost určuje vlastnosti příslušného spoje. Podle velikosti vůle nebo přesahu se lícují spolu sestavované součásti různým způsobem. Způsob jejich spojení se označuje jako uložení.
Je způsob spojování dvou strojních součástí zabezpečující buď určitý stupeň volnosti jejich vzájemného pohybu, nebo určitý stupeň úsilí potřebného k jejich spojení či rozebrání. Uložení mohou být trojího druhu:
Pauzik
28. prosinec 2012
10 372×
657 slov
Tato problematika se nalézá velmi zřídka .