Jan Perner

V roce 2005 si budeme připomínat už 160. výročí tragické smrti významného českého vlastence první poloviny 19. století, projektanta a stavitele železničních tratí, rodáka z Bratčic u Čáslavi, pozdějšího vrchního inženýra c.k. státních drah – Jana Pernera.

Jan Perner se narodil jako první dítě manželů Pernerových dne 7. září 1815. V nedalekých Potěhách navštěvoval pět let obecnou školu (do roku 1827), vyšší stupeň pak v Týnské ulici v Praze. Proti vůli svého otce vystudoval tříleté stavovské polytechnické učiliště v Praze. Zde se osobně poznal s Františkem Antonínem Gerstnerem, pražským rodákem a stavitelem první koněspřežní dráhy z Českých Budějovic do Lince. V Praze se během studii Perner zapojil do vlasteneckého hnutí, poznal vedoucí osobnosti probouzejícího se národa a počešťující se Prahy – například Máchu, Tyla, Sabinu, Riegra, také Havlíčka Borovského a Němcovou. Po studiích marně hledal místo, nakonec své první zkušenosti získával jako hospodářský praktikant při stavbě silnic a hospodářských budov na trautmanndorfském panství v Radimi u Jičína. Uvítal oznámení svého bývalého učitele Gerstnera v pražských novinách (31. 1. 1836) o náboru absolventů polytechniky české národnosti pro stavbu dvou železnic v Petrohradské gubernii v Rusku. Byl přijat a nejdříve se zúčastnil spolu s dalšími nováčky dvouměsíční studijní cesty po německých, belgických a anglických drahách. Nejvíce mu dala zejména Anglie, kolébka železničních staveb, kde se zdrželi přes 3 týdny.

Vždyť tamní Stephensonova „Locomotion“ zahájila první veřejnou přepravu na trati ze Stocktonu do Darlingtonu už 27. 9. 1825 a prakticky dala jméno všem dalším hnacím vozidlům na drahách. Později v roce 1830 jeho „Raketa“ zvítězila v závodech lokomotiv a rozhodla tak o vítězství parní železnice v moderním dopravnictví. Pernerovo setkání s 55 letým Stephensonem mu tak dalo nejvíce.

V Petrohradu pak nastoupil práci 17. 6. 1836 (podle ruského kalendáře). Zahájil právě v nejrušnějším tempu na výstavbě trati Petrohrad – Carskoje Selo, která měla být hotová do konce roku 1836. První ruská železnice byla pod Gerstnerovým vedením stavěna převážně českými techniky a inženýry. Po neshodách s Gerstnerem, se kterým byl Perner také stejné povahy, byl nakonec v říjnu t.r. propuštěn z práce. Domů se vrátil přes Moskvu a Lvov (centrum Haliče), kde krátce pracoval na stavebním ředitelství. Česká kolonie lvovská byla prostředníkem a mostem mezi východním a západním světem slovanským a v Pernerovi tehdy probouzela vědomí velké všeslovanské jednoty.

V Rusku se Perner dozvěděl o nových železničních stavbách, které připravovala rakouská vláda. Podal žádost na ředitelství Ferdinandovy severní dráhy ve Vídni a v červnu 1837 byl přijat. Ve Vídni, v samém centru habsburské monarchie, se řešily otázky železničního spojení s Terstem, Benátkami a Milánem přes Vídeň a Prahu do Drážďan. Bylo mu svěřeno řízení stavby z Břeclavi do Brna a trasování v úseku této dráhy z Ostravy do Osvětimi. První vlaky na naše území tak přijely na trati Severní dráhy císaře Ferdinanda do Břeclavi (6. 6. 1839) a do Brna (7. 7. 1839). Výstavba s odbočkou z Přerova do Olomouce byla dokončena v roce 1841. Téhož roku padlo rozhodnutí, kterým byla Praha zařazena do projektu evropských sítí, stavba trati z Vídně do Prahy byla schválena. Úsek Vídeň – Olomouc byl v podstatě hotov a tak šlo spíš o výstavbu z Olomouce do Prahy. Po zřízení Generálního ředitelství státních drah v Rakousku se stává Jan Perner za své zásluhy vrchním inženýrem státních drah (1. 3. 1842). Objíždí všechny úseky rozestavěných tratí, podílí se dál na trasování spojení do Prahy. Jako vrchní inženýr byl pověřen dozorem na úseku Pardubice – Praha. V listopadu 1842 schválil císař Pernerův návrh na vedení dráhy z Prahy do Drážďan. V Praze se Perner podílel na projektování a stavbě budovy prvního c. k. pražského nádraží v Hybernské ulici (dnes Praha - střed). Jeho vlastenecká a odborná činnost ho přivádějí mezi členy Průmyslové jednoty. Tato významná technicko-hospodářská instituce byla ve 30. letech 19.st. naší první větší organizací osvětové služby. V revolučním programu Průmyslové jednoty pak Perner navrhuje zřízení průmyslové školství a ediční a vydavatelskou činnost.

V první polovině roku 1845 byly dokončeny práce na úseku Pardubice – Praha. Úřední inspekční cestu prováděl arcivévoda Štěpán a výsledkem bylo pochvalné uznání Pernerovi. Už v srpnu 1845 projel první slavnostní vlak nazvaný „Čechy“ (Böhmen) a řízený samotným Pernerem z Olomouce do Praha. Tato trať, dlouhá přes 250 km, byla postupně zadána podnikatelství bratří Kleinů a provedena za 30 měsíců, práce se účastnilo téměř 30 tisíc lidí, náklady na stavbu činily přes 15 miliónů zlatých. Dne 21. srpna 1845 tak do Prahy po dokončené trati Olomouc – Praha dorazily první dva slavnostní vlaky vedené lokomotivami Praha a Olomouc (Prag, Olmütz). Od 1. září 1845 byla z Hybernského nádraží zahájena pravidelní osobní doprava, o měsíc později pak i doprava nákladní.

Další plány Jana Pernera však zmařil nelítostný osud. Když se 9. září vracel z inspekční cesty po Moravě zpět do Pardubic, vyklonil se při vyjíždění z choceňského tunelu a byl zasažen sloupem u kolejí a omráčen, svým zraněním druhého dne, tj. 10. září 1845 podlehl. Dne 12. 9. 1845 byl v Pardubicích vypraven pohřeb, k němuž se sjeli význační činitelé našeho veřejného života. Z Prahy byl kvůli tomu vypraven do Pardubic zvláštní vlak.

Je smutné, že svým životem právě on zaplatil první krutou daň v dějinách železničních nehod u nás, stal se tak první obětí železničního povolání. Přestože se Jan Perner dožil jen věku 30 let, byla jeho smrt pohromou pro celý národ. Josef Bohuslav Pichl v časopise Česká včela o Pernerovi v závěru článku uvedl: Takový muž je pro každý národ štěstím!.