Koně

Biologická charakteristika
Zevnějšek koně závisí na utvoření kostry a osvalněním z hlediska souměrnosti a proporcí částí mezi sebou i vzhledem k celku.
Stavba koně je proměnná vzhledem k účelu, k němuž byl šlechtěn. Na straně jedné jsou krátké, silné proporce a mohutné osvalnění typické pro koně tažné, ukazující sílu a výkonnost. Na straně druhé jsou uhlazení plnokrevníci známí lehkou stavbou a dlouhými proporcemi i svaly (slouží rychlosti).

Stavba těla
Hlava a krk
Hlava prozrazuje povahu koňů. Žádoucí jsou velké, ušlechtilé oči a široké, velké nozdry dovolující maximálnímu přísunu vzduchu. Kůň s dobrým původem má suchou hlavu s výraznými rysy s jemnýma a pohyblivýma ušima.Velikost hlavy by měla být v určitém poměru k tělu (je-li příliž těžká, převažuje přední část koně, příliž malá též vadí vyvážanosti).
Krk by měl být klenutý. Jelení krk je vážná chyba (horní linie je vydatná a silně osvalená, dolní linie vyčnívá dopředu), která zaviňuje klouzání sedla dopředu a dělá problémy při uzdění. Masité hrdlo poněkud omezuje ohýbání krku. Kratší, silný krk je silný a výkonný v tahu, ne však v rychlosti.Jeho délka má být zhruba jeden a půl násobkem délky hlavy (měřeno od temene po dolní pysk).

Hruď a trup
Hruď nesmí být příliš úzká, ani široká. Je-li hruď příliš široká, je krok kolébavý a je-li příliš úzká, jsou nohy příliš u sebe.
Hrudník musí být dostatečně prostorný, (aby neomezoval rozpínání plic), proto je důležitá délka hrudi, která se měří od kohoutu pod loketní kloub a má být stejná nebo lépe větší než vzdálenost od dolního okraje lokte k zemi.
Kůň má osm žeber pravých, nasedajících koncem jedním na obratle a druhým na hrudní kost a deset nepravých, zakloubených jen v obratlech. Druhý konec spojuje chrupavka, nebo je volný.Pravá žebra by měla být dlouhá (kvůli hloubce hrudníku ) a plochá (pro pohodlí jezdce). Nepravá žebra chrání životně důležité orgány, a proto musí být zaoblená a dost dlouhá. Lopatka nesmí být strmá (snížení rychlosti ).

Hřbet
Hřbet se lehce zvedá směrem ke kříži a je po obou stranách velmi osvalen. Příliš krátký, Dlouhý nebo široký hřbet omezuje pohyblivost. Na bedrech závisí odrazová síla zádě, a proto by měla být krátká, silná a mohutná.Kříž je v jedné linii s kohoutkem, je-li kůň dospělý a vyvážený. Skloněný kříž naznačuje slabost zadních noh. Hřbet (od konce kohoutku po kříž )má být krátký ve srovnání se vzdáleností od ramenního hrbolu až po konec nepravých žeber.

Plece a kohoutek
Plec ideálního jezdeckého koně je správně skloněná(43stupňů od nejvyššího bodu kohoutku k ramennímu kloubu), s dlouhou a šikmou lopatkou a krátkou ramenní kostí. Jsou- li plece dostatečně šikmé, musí být kohoutek dostatečně výrazný a posunutý vzad. Krátký krok mají za následek strmé plece.

Záď
Tato část koně by měla budit dojem velké síly. A pokud je skočný kloub na správném místě, je v jedné linii s kaštánkem na přední noze. Z postranního pohledu se kolmice spuštěná o sedacího kloubu se dotýká patního hrbolu a klesá dále po zadní straně kosti holenní.

Zuby
Podle řezáků se dá přesně určit věk v prvních deseti letech života(podle délky a sklonu zvětšujícího se trojúhelníkovitého tvaru), ale tři určité zkušenosti lze odhadnout i vyšší stáří. Již novorozené hříbě může mít až 16zubů. V devíti měsících je již mléčný chrup úplný. Výměna začíná 2,5 roku po narození a v pátém maximálně šestém roce dorůstají poslední zadní stoličky. Stálý chrup je žlutý, na rozdíl od bílých mléčných zubů.
Kůň má 40-42 zub

Přední nohy
Zvláštní rys této nohy je její připojení k tělu, a to pouze svalovou a vazivovou tkání. Hlavní výhodou je, že jsou svaly schopny pohlcovat většinu otřesů, které by se jinak přenášely na kostru. Pokud je však na svaly vyvinut nadměrný tlak, kůň se může snadno zhroutit.
Hlezno je tvořeno klouby,které jsou navzájem spojené vazy. Kostí hleznovou je spojeno s holení kostí. Hlezno by mělo být mohutné, silné, souměrně klenuté, bez hmatatelných hrbolků a bouliček. Hlezno též musí být nízko u země. Krátké nártní kosti a krátká vzdálenost od kolene ke spěnce jsou znakem síly.
Spěnkový kloub musí být dobře ohraničený a musí být naběhlý. Dále pokračuje spěnková, která musí být středně dlouhá a šikmá.. Krátké spěnkové kosti nepohlcují otřesy vznikající pohybem.
Loket musí být volný a nesmí těsně přiléhat k žebrům. Předloktí by mělo být svalnaté a dlouhé, korpus plochý a velký, holenní kosti silné a krátké a míra obvodu má být vždy menší než délka. Spěnkový kloub nemůže být naběhlý a spěnky, tlumící nárazy, mají být středně dlouhé.
Přední nohy vystupují z trupu pod bodem ramene.Pažní kost postupuje ke „koleni“, které by mělo být široké, silné a souměrně klenuté. Pak následuje kost záprsní, která klesá ke kloubu spěnkovému. Šlachy kosti záprsní by měly ostře a jasně vystupovat. Spěnka odděluje kloub spěnkový od chodidla. Nohy mají rohovinové výrůstky na vnitřní straně nad koleny. Říkáme jim kaštánky a nejspíše to jsou zbytky prvního prstu.

Zadní nohy
Zadní nohy jsou hlavní hnací silou. Koleno se nachází v místě, kde vystupuje noha z trupu. Koleno je vybaveno čéškou, která dává dostatečnou sílu svalům natahující koleno. Koleno je v pohybech synchronizované s hleznem, neboť oba tyto klouby jsou ovládány stejnými svaly a vazy. Na koleno navazují bérce, které musí být osvalené a době vyvinuté, neboť musí vydržet práci a zátěž. bérce postupují dolů k hleznu, které umožňuje koni cválat a skákat.

Kopyto
Plnokrevníci mají většinou malá kruhová kopyta a často nízké patky. Chladnokrevníci mají kopyta velká a plochá.
Kopyto by mělo být široké a otevřené. Rohovina by měla vypadat zdravě (bez brázd a prasklin), neboť pod ní leží citlivá škára.Rohový střel, který začíná na patkovém klenutí a končí u špičky chodidla, musí být dobře vyvinutý. Pomáhá tlumit otřesy a funguje jako protiskluzové zařízení.
Každé chodidlo je obkrouženo korinkovým valem, jenž leží mezi kopytem a spěnkovou kostí. Správná péče o nohy je nezbytná. Též správné okování je nutností.

 

Smysly

Koně mají stejně jako lidé pět hlavních smyslů, a však ty jejich jsou mnohem dokonalejší. Na rozdíl od většiny lidí mají šestý smysl.

Zrak
Koňské oko je vůči očím jiných zvířat velké. Kůň zaostřuje zvedáním a skláněním hlavy více než změnou tvaru oční čočky (akomodací). Pokud jsou oči na stranách hlavy, vidí velmi dobře do stran, ale čelní vidění je již horší. Všichni koně mají vzhledem k svému obranému mechanismu vysoký stupeň laterálního a dovedou pohybovat každým okem nezávisle. Koně mají panoramatické aniž musí zvednout hlavu. Přestože koně nepatří k nočním zvířatům, vidí v šeru velmi dobře.
Nejostřejší obraz vzniká ve střední části sítnice, a to je pravý důvod, proč kůň různě pohybuje hlavou , chce-li se na něco podívat. Natáčí hlavu ve směru paprsků tak, aby procházely přímo čočkou (která není roztažitelná, jako je tomu u lidí)a dopadly tak do středu sítnice.
Aby kůň viděl ostře přímo před sebe, musí ohnout krk a přitáhnout nos do „sebrané“ polohy. Tím jsou světelné paprsky nasměrovány přes horní část zorničky do středu sítnice. Takto se chová kůň v případě, když chce pohlédnout na něco ve své těsné blízkosti.
Zornička koně má tvar vodorovného oválu , čímž poskytuje široké, ale poměrně nízké panoramatické zorné pole, takže může být snadno překvapen něčím , co se nachází mimo, nad hlavou koně .
To, že kůň není schopen vnímat hloubku prostoru kromě úzké výseče přímo před sebou , se odráží v tom, že polekaně uskakuje před vším, co ho vyplaší, protože nedokáže rozeznat, co to je. Pokud je mu to dovoleno, otočí se v bezpečné vzdálenosti hlavou k předmětu, prohlédne si ho oběma očima a ujistí se o jeho podstatě.
Někteří chovatelé koní dříve věřili, že jsou koně barvoslepí. Výzkum však ukázal, že mají v sítnici podobné světločivné buňky jako člověk. Zdá se, že lépe vnímají žlutou, oranžovou, červenou. Dokáží docela dobře rozeznat zelenou, ale mají problémy s modrou a fialovou. Je důležité vodit je přes různobarevné překážky a používat všechny barvy spektra , aby si zvykl na vše, s čím by se mohl setkat na závodišti.

 

Sluch
Koně mají daleko citlivější sluch než my a dokáží vnímat i ultrazvuky nebo infrazvuky . Kůň je velmi vnímavý k lidskému hlasu, který je patrně nejúčinnější cvičební pomůcka. Uši jsou vybaveny velkými, neobyčejně pohyblivými boltci, které se mohou natáčet v libovolném směru.
Ušní boltec čili vnější ucho zachytí zvukové vlny, které směruje do otvoru v lebce, dále do středního ucha, kde je soustava kůstek a dutin spolu s bubínkem přenáší a zesiluje, takže je mohou vnímat zvláštní nervy ve vnitřním uchu. Nervy převádějí vjemy do mozku, kde dochází k rozlišení významu zvuku, tedy zda jsou neškodné či zda se v okolí nevyskytuje něco podezřelého. Při neznámem zvuku se koně rozhodně automaticky neplaší; věnuje mu pozornost a zapamatuje si ho.
Netřeba křičení na koně, tón hlasu bývá mnohem účinnější, avšak ječivý či vřískavý hlas má opačné účinky. Nesnášejí stálí rámus, ale některé krátkodobé třesky jim nevadí (např.odstřel v kamenolomu, policejní siréna)
Před několika lety byly provedeny s klisnami v Irském národním hřebčíně pokusy, které prokázaly, že koně mají rádi hudbu, ale jsou vybíraví. Většina koní má ráda klidnou nebo hravou instrumentální hudbu a jsou znepokojeni těžkou, hlasitou, nemelodickou hudbou, jako je rock. Taktéž vokální hudba není tak oblíbená jako instrumentální.V mnoha zemích je dnes oblíbená drezúra v doprovodu hudby a vypadá to, že koně skutečně těší.
V Irském národním hřebčíně byl učiněn další pokus, kdy byl přehráván hlas hřebce lákajícího klisnu a sledovalo se, jaký účinek má na klisny ustájené ve stodole. Bylo zjištěno, že říjné klisny připravené k páření vykazovaly známky, že jsou přitahovány k hřebci, ačkoli nebyl přítomen.Klisny, které v ní nebyly, do ní přišli několik dní poté co jim byl hlas přehráván.

Čich
Čich je také velice citlivý a umožňuje koni rozeznat zvířata i své domácí prostředí. Nejspíše se tento smysl podílí na schopnosti koní nalézt pokaždé cestu domů. Koně jsou velice vnímaví vůči lidskému pachu, a proto také rozpoznají např. nervozitu. Je zajímavé, že jsou také neobyčejně citliví na pach krve. Proto jsou v blízkosti jatek neklidní a nervózní. Čich hraje svou roli i v sexuálním životě koní. Čich také umožňuje rozeznat nevhodné složky potravy.Hraje velkou roli v sociálním životě koní.Dovede reagovat na zdroj pachu či vůně i na vzdálenost několika desítek metrů.

 

 

Hmat
Hmatové podměty slouží k dorozumívání mezi zvířaty i se člověkem. Příkladem je společná péče o srst. Hmatové brvy kolem chřípí pomáhají koní hodnotit objekty, které nemůže vidět (př. Krmení). Nesmyslná praxe vytrhávat tyto chloupky (pro zlepšení vzhledu) ho zbavuje této schopnosti.
Kožní hmatová tělíska(receptory) jsou rozmístěna po celém těle, proto kůň ucítí i nejjemnější dotek. Většině koní je příjemné jemné podrbání kůže, zejména na nose a pod bradou.

Chuť
O tomto smyslu víme zatím málo, ale je jisté, že spolu s hmatovými počitky hraje významnou roli při společenské péči o srst. Předpokládá se, že koně milují sladké. Z tohoto důvodu přidávají výrobci krmiv do svých výrobků sladidlo. Někteří koni však vyhledávají hořce chutnající rostliny, ale kyselé jablko jistě žádný neodmítne. Taktéž rádi olizují kostku soli. Často si oblíbí peprmintovou příchuť.
Chuťový orgán slouží koním pro rozlišení jedovatých a neškodných rostlin.

Šestý smysl
Známe již mnoho příkladů koní, kteří ukázali nevysvětlitelné schopnosti vnímání. Pověstný je také odpor koní k pustým místům se špatnou pověstí. Mají i schopnost předvídat hrozící nebezpečí. Jsou vnímavý k náladám svých majitelů a jezdců. Též se dokáží orientovat ve tmě a mlze.

 

Zbarvení a znaky
Zbarvení koní je ovlivněno dědičně. U koní dominuje bílá (ne čistě bílá, ale šedá) nad černou, hnědou a červenou. Hnědá je dominantní nad černou. Ryzí zbarvení je recesivní, proto musí mít v jádře buněk dva geny pro každou barvu. Barva hříběte nemusí být vždy stálá (např. lipicáni se rodí černí a během života se vybělují- tzv. vybělující bělouši).

Zbarvení
1.albín-nepigmentovaná kůže i srst, jež je bílá
oči jsou modré a červené, nejlépe v pološeru

2.bílý bělouš-růžová kůže a bílá srst;oči musí být tmavé

3.bělouš-kůže je černá se směsí bílých a černých chlupů
podle barvy rozeznáváme červené, hnědé, maureky

4.jablečný bělouš-vybělující bělouš, jenž časem ztrácí tmavé chlupy (jablíčka)

5.skvrnitý bělouš=tygr- na bílé srsti jsou pravidelné tmavé pruhy;
dělíme na žluté, červené, hnědé a černé tygry.

6.pstružák- hnědé skvrnky v podobě teček na šedém podkladu

7.grošák-tmavošedé chlupy vytvářejí na šedém podkladu zřetelné kroužky

8.palomino=izabela-žlutá srst, bílá hříva a ohon, minimum černé barvy

9.plavák-je buď žlutý, modrý nebo myšavý, což závisí na rozptýlení pigmentu
hříva, ohon a úhoří jsou černé

10.červenavý bělouš-rezavá srst promíšená s bílými chlupy

11.mourek- černé či hnědé tělo se značným podílem bílých chlupů

12.ryzák-různé odstíny žluté, ohon a hříva taktéž

13.tmavý, játrový ryzák- nejtmavší z povolených odstínů ryzí

14.hnědák- červenavá srst s černou hřívou, ocasem a nohami

15.tmavý hnědák- srst je smíšená hnědá a černá, nohy hříva a ohon jsou černé
16.strakáč piebald-nepravidelně velké skvrny v černé a bílé barvě

17.strakáč skewbald- velké bílé skvrny na podkladu jiné barvy

18.hnědý strakoš-bílé, hnědé či rezavé skvrny, pokud se vyskytují i skvrny
černé, je to tříbarevný strakoš

19.vraník-zcela černý pigment kromě možných bílých znaků

Znaky umožňují bližší identifikaci koní.

1.Znaky vrozené
1.na hlavě:
1.hvězda-malá bílá skvrna na čele
2.nosní pruh-bílá linka probíhající dolů po obličeji
3.lysina-široký bílý pruh
4.lucerna-skvrna pokrývající čelo a větší část obličeje a po stranách zasahuje až ke koutku tlamy
5.šňupka-bílý proužek probíhající k nozdrám či kolem nich
6.mléčná huba- bílá skvrna okolo tlamy
7.ropuší huba- bílá, skvrnitá loch na tlamě a nozdrách
8.kvítek-bílá skvrna ve tvaru květu

od těchto základních jsou mnohé odvozené např.:
1. zahrocená hvězdička
2. velké hvězda
3. zahrocená velká hvězda
4. hvězda ve tvaru půlměsíce
5. protáhlá hvězda
6. proužkovitá hvězda
7. poloviční úzká lysina
8. úzká lysina
9. široká průběžná lysina
10. úzká průběžná lysina
11. průběžná lysina dole se rozšiřující přes nozdry
12. přerušená lysina a šňupka
13. lysina nepravidelná, průběžná pravostranná
14. nepravidelná průběžná lysina, horní pysk a obě nozdry bílé, s tmavou skvrnou na horním pysku

 

2.na hřbetě:
úhoří pruh- podélný pruh, který se často váže k plavé nebo šedé barvě, a který
je starobylým znakem zděděným po tarpanu nebo koni
Převalského

3. na nohách:
1.bílá korunka=hermelín- mívá červené skvrnky na bílé kolem kolem korunky
2.ponožka- bílá skvrna pokrývající spěnku a část holeně
3.podkolenka-bílá skvrna rozšiřující se ke koleni nebo až k Hleznu
4.zebrování- je starobylý znak objevující se u starých plemen, např. fjordský
kůň, skotský pony

4.na kopytech
vertikální proužky a barva kopyt (bílá, žlutá, modrá, černá) jsou důležité k identifikaci

2.znaky získané
1.výžehy- jsou spolehlivým označením zvířete, bývá to značka chovu či stáda
-výžehy dusíkem- většinou vymrazaná čísla sloužící k identifikaci

2.skvrny- místa význačná bílou srstí
sedlové
popruhové

chody
Kůň má čtyři přirozené chody, a to krok, klus, cval a trysk a čtyři specializované (druhy mimochodu)-pace (krok, chod), stepping , slow gait (pomalý krok), rack

1.přirozené:

1.krok- pochodová chůze, při níž následují jedna druhou v tomto pořadí : levá
zadní, levá přední, pravá přední, pravá přední, levá přední, pravá zadní,
pravá přední a levá zadní. Tyto údery musí být pravidelné a přesně
rozlišitelné, jinak se krok označuje jako drobený.
-krok se dále dělí do kategorií : střední krok,zkrácený krok,
prodloužený krok a volný krok.

2.klus- je dvoufázový krok, při němž kůň klade na zem současně dvě
úhlopříčné nohy. Před dopadem jednoho páru se druhý se druhý již
odráží. Slyšet jsou pouze dva údery, a to při dopadu levé zadní a
pravé přední a při dopadu opačné diagonály, které jsou odděleny
momentem vznosu.

3.cval- je třífázový chod. Pokud kůň vykračuje levou zadní, je sled
následující: 1.levá zadní, 2.levá diagonála (levá přední a pravá
zadní), 3. pravá přední (tzv. vedoucí noha)
kontracval:druh cvalu, využívající se při vrcholném drezurním výcviku
(cvičení rovnováhy)

4.trysk -je obvykle čtyřfázový chod, ale sled se mění podle rychlosti. Během trysku nemá kůň nikdy více než dvě končetiny na zemi, většinou má na zemi jen jednu. Během posunu vpřed se všechny nohy odrážejí od půdy a kůň je tzv. v lehu. Nohy se mohou zvedat ve dvou pořadích
1.levá přední, pravá přední, levá zadní, pravá zadní.
2.pravá přední, levá přední, pravá zadní, levá zadní.

2.specializované:
tyto chody jsou založeny na mimochodu a zvláštní variace přirozeného mimochodu se vyskytují převážně u amerických koní. Výjimkou je např. islandský pony nebo některá ruské plemena, což jsou přirození mimochodníci. Mimochodem není v Evropě běžný, kromě dostihů v zápřeži. Byl vysoce oceňován v 16.století.
1. tolt-specializovaný čtyřdobý rychlý, islandští koně jej užívají při rychlém překonávání ornice

2.walk- krok ve westernovém stylu, jenž musí být klidný, čistý a pravidelný

jog-klidný, uvolněný klus, ale kůň musí být dostatečně aktivní

lope-klidný, krátký cval složený ze souvislé řady skoků pravidelně se
opakujících

trot-rychlejší klus v terénu používaný kovboji při rychlém přemisťování na
vzdálenější místa, neboť je pro koně méně namáhavý než lope

rollblack- kůň přicválá, otočí se o 180° a okamžitě odcválá; rychlost je zde
důležitý artikl

spin- kůň se rychle otáčí dokola, přičemž vnitřní zadní zůstává a otočí se na
místě a vnější zadní noha jde aktivně vpřed

amble-laterární chod podobný mimochodu, ale pomalejší a trhanějším rytmem, což z něj dělá čtyřdobý chod

rack- pružný, rychlý chod se silně ohnutými a zdviženými koleny, z toho důvodu je pro koně velmi únavný a extrémní pohyb nohou zatěžuje
přední pár a způsobuje silné otřesy, proto je vhodný jen na krátké vzdálenosti či na měkké půdě.

 

 

Chování a komunikace
Koně mají složitý dorozumívací systém, dalo by se říci „tělesný jazyk“.
Svou roli zde hrají i smysly

Čich
Podle pachu rozpozná hříbě matku i ostatní členy stáda. Zvláště klisny v době říje vydávají pach pro hřebce velmi specifický, jenž je typický jen pro období,kdy jsou připraveny se pářit. Je to způsobeno feromony, které klisna vylučuje.

Flémování
Pokud kůň zvedne hlavu, ohrne horní pysk a prudce vdechne vzduch, flémuje. Toto nejčastěji dělají hřebci, když cítí klisnu. Jacobsovým orgánem zjišťují chemické látky mnohem lépe než čichem. Toto čidlo je přístupné ohnutím horního pysku. Flémování může být i reakcí na působení silně páchnoucích či ostře chutnajících látek např. česnek, oset, citron

Hlasová komunikace
Tento druh dorozumívání není moc obsáhlý, ale přesto hraje důležitou roli v životě koně.
Kvičení a mručení poukazuje na agresi nebo vzrušení
Frkání naznačuje,že kůň vnímá něco, co je nebezpečné nebo co jej zajímá.
Řehtání je hlasitý, vysoký, chvějivý zvuk, sloužící ke svolání koní z větší vzdálenosti nebo jako odpověď jiným koním v okolí, případně tak projevují rozčilení. Jemného řehtání používá klisna při uklidnění hříběte. Podobně se ozývají koně očekávající krmení. Níže položené,měkké řehtání je užíváno při přátelském pozdravu, nebo když se hřebec blíží ke klisně.
Zařičení je krátké a ostré, může znamenat, že koně potkala náhlá bolest nebo bývá výrazem hravosti.

Komunikace s lidmi
Lidská komunikace spočívá hlavně na pachu, který vydáváme, a který tudíž záleží na naší náladě. Kdysi si lidé, kteří pracovali s mladými či svéhlavými
Koňmi, natírali ruce aromatickou tekutinou. Reakce koní na naše rozpoložení nám nemusí být zrovna po chuti, proto je dobré, pokud člověk rozumí prostředí a jeho podmínkám, takže může být „vůdce stáda“.

Chuť a hmat
Tyto komunikační schopnosti se projevují lízáním a vykusováním srsti, čímž vznikají přátelská pouta. Člověk se o toto snaží hlazením, popleskáváním či hřebelcováním.

Uši
Poloha uší poukazuje na náladu koně. Pokud jsou namířeny kupředu značí, že je kůň v dobré, přátelské náladě, že se o něco velice zajímá. Jestliže jsou položeny do týlu, nevěstí nic dobrého, neboť je kůň rozzloben nebo nemá náladu. Jsou-li uši ochablé, položené, kůň odpočívá. Směřuje-li ucho do strany, objevil se rušivý element v podobě hmyzu. Stříhání ušima znamená pozornost koně.

Řeč těla
Spokojenost-kůň nese hlavu vzpřímeně, ocas má zdvižený a často se pohybuje
zcela neobvyklým způsobem.

Netrpělivost- šťouchání hlavou nebo podupávání, v extrémních případech
Kousání

znepokojení- vyceněné zuby, uši sklopené dozadu, nezřídka kousání

polekání- kousání, klepání, oko je otočeno (vidíme zřetelně na bělmo), zpravidla stojí na místě, ale může také odběhnout

agresivita- kousání, kopání, otočené oči, kůň se přibližuje

nešťastný kůň- důvod- nemoc, špatné zacházení
neprojevuje zájem o okolí, mohou se objevit známky agresivity

 

spánek
Koně potřebují spánek stejně jako lidé, ale ne ve stejném rozsahu. Každých 24 hodin prospí asi 4 hodiny, a to asi v půlhodinových úsecích. Jednou z příčin je opět nezbytná ochrana před predátory přetrvávající i u domácích koní. Koně nespí jen v noci, ale částečně i ve dne, pokud je to možné.
Kromě dřímání má spánek dvě základní fáze, SWS (short wave sleep = nízko frekvenční spánek ) a REM (rapid eye movements = rychlé pohyby očí ). Při mělkém spánku mají elektrické impulsy v mozku krátkou vlnovou délku (SWS). Mozek je zcela neaktivní, ale spánek je poměrně lehký a kůň se často vzbudí. Hluboký spánek je provázen delšími vlnovými impulsy. V tomto spánku je mozek aktivní, ale tělo upadá do stavu téměř nehybnosti, takže se ke koni lze snadno přiblížit, ale je těžké ho vzbudit. Neboť se během této etapy spánku pohybují oči pod zavřenými víčky rychle ze stranu na stranu, je označován jako spánek REM. Protože během tohoto spánku klesá na minimum svalové napětí, leží kůň zcela uvolněně natažen na boku, zatímco při SWS fázi spí obvykle v poloze ne hrudi. Je pravděpodobné, že koně podobně jako lidé mají během REM spánku sny.
V přírodě je poloha na boku velice nebezpečná, neboť koni trvá několik životně důležitých vteřin, než vstane a je schopen běhu.
Pro koně je mnohem bezpečnější, když leží na hrudi s nohama pod tělem, protože tak může vstát mnohem rychleji.
Z chovatelského hlediska je důležité poskytnout koni dostatečně velké stání, aby si mohl lehnout na bok a dopřát si hluboký a nezbytný REM spánek, a zajistit čistou, měkkou podestýlku, aby se nezdráhal si lehnout. Koně chovaní v zimě na vlhkém podkladu mohou získat odpor k častému ulehnutí na bok, a nakonec ke spánku vůbec.
Další bezpečnostní opatření přírody je, že koně mohou spát ve stoje. Jestliže již jsou na nohou (v této poloze mohou podřimovat nebo spát mělkým spánkem SWS), dokáží přejít během několika sekund po vyrušení do cvalu.. v loketních nebo kolenních kloubech je zvláštní „zámkovité“ uspořádání kostí i šlach, které umožňuje koním stát na napjatých nohou. Může přitom vždy odlehčit jednu zadní nohu (s ohnutými klouby a prohnutým křížem), a přesto neupadne, na předních nohou to však nejde. Je-li kůň vyplašen, zvedne prudce hlavu, čímž přenese váhu dozadu a je připraven se odrazit při útěku do bezpečí.

 

Brezost a hrebení
Klisny obyčejně dospívají ve věku 15 až 24 měsíců, ale někdy i později. K chovu mohou být použity již ve věku dvou let, ale vhodnější je věk tří let.

Říje
Od časného jara do podzimu přicházejí klisny do říje v pravidelných intervalech 18-21 dnů. Každá říje trvá 3 až 9 dní a během této doby je ochotná přijmout hřebce. Během říje klisna často blýská (vulva se střídavě otvírá a zavírá, přičemž z ní vytéká malé množství hlenovité moče clitoris, nacházející se mezi stydkými pysky, je lehce zduřel, stále pošvihává ocasem, je neklidná a vyhledává společnost jiných koní. Pokud klisna nedává říji příliš najevo, je možno zkusit její reakci na přítomnost hřebce. Takovéhoto hřebce nazýváme prubíř a většinou bývá nebo je neplodný. Hřebec je opatrně přiveden do blízkého kontaktu s klisnou, pokud je přístupná, začne blýskat. Pokud v říji není, odhání hřebce kopáním a ostrým pískavým ržáním.

Březost a hřebení
Po páření, pokud dojde k oplodnění vajíčka, klisna nepřijde opět do říje a pokračuje opět březost. Podle zkoušek krve a moči se pozná,zda je klisna březí. Vyšetření se provádí mezi 45.-120. Dnem po připuštění, ale nejpřesnější výsledky jsou kolem 80. Dne březosti. Dnes se používá i vyšetření ultrazvukem.
Během prvních měsíců lze na klisně s citem jezdit. Nesmí být překrmována či omezována, neboť by to negativně ovlivnilo její zdraví i zdraví vyvíjejícího se zárodku. V posledních čtyřech měsících by se na klisně nemělo jezdit a její krmná dávka by se měla zvýšit. Když přijde její čas, bude potřebovat především velké množství energie a bílkovin, ale méně objemového krmiva. Měla by být pouštěna ven, aby se mohla podle chuti proběhnout.musí mít klid a možnost být ve společnosti klidných koní, kteří ji nebudou příliš vyrušovat.březost trvá zhruba jedenáct měsíců; u hřebečka 334 dní,u klisniček 332,5 dne, ale tolerance je 9,5 dne.
Klisny poníků je nejlépe nechat venku, aby se ohřebily samy. Hřebí se rychle a mají dostatečný instinkt, aby dokázaly porodit hříbě, očistit ho a osušit, stejně jako kdyby byly součástí divokého stáda.
Čím šlechtěnější klisna, tím bude potřebovat větší dohled. Plnokrevné klisny se hřebí ve stáji a pod dohledem. Ve velkých hřebčínech k tomuto účelu používají průmyslovou televizi.
Před blížícím se porodem začne klisna přecházet dokola, vykazuje známky neklidu, ohlíží se po stranách a mrská ocasem. Mazová zátka vytvořená ve vemeni se uvolní ze struku a svaly po obou stranách poklesnou směrem dovnitř. Když porodní bolesti zesílí, klisna se položí. Porod následuje okamžitě poté, co obaly vodního lůžka, v němž se hříbě vznáší, prasknou a uvolní přední nohy, jež jsou v blanitém obalu. Po nich následuje hlavička a poté co projde plec, jde porod již v rychlém tempu. Jakmile hříbě opouští tělo matky, uzavře se „krevní záklopka“ v pupeční šňůře, která brání úniku krve do placenty.
Chvíli po porodu se klisna pokouší postavit hříbě a přerušit pupeční šňůru. Poté své novorozeně olíže, čímž je očistí, zahřívá a masíruje. Za půlhodiny začne hříbě sát. První mléko, mlezivo, obsahuje přirozené ochranné látky, vitamíny a podporuje činnost střev hříběte.
Klisna se sama zbaví lůžka. Pokud se z jakékoliv příčiny odchod drží, je nutné zavolat veterináře, aby lůžko odstranil, neboť by mohlo dojít k infekci případně k sepci organismu matky.

 

 

Zákon
Zákony týkající se těchto zvířat jsou jiné v každé zemi. Týkají se mnoha záležitostí. V České republice se zákony doposud vyvíjejí, proto se mnoho starších předpisů mění a ruší. Proto bude lepší zákonodárství britské.

1.jezdecké školy
ve Velké Británii existuje zákon chránící koně v jezdeckých školách, ale i jezdce a je nazýván „jezdeckým“ zákonem, který zavazuje úřady v místě pobytu jezdecké školy, aby na ni dohlížely a pomocí udělování licencí zajistily nezbytnou úroveň péče a dohledu. Tento systém licencí není běžný v Austrálii, v USA, by dokonce ani u nás.

2.obchod s koňmi
obchod je v Británii na principu „caveat emptor“, aťsi kupec dává pozor, přec však zákon zaručuje jistou ochranu před podvody v rámci obchodního zákona (např. pokud někdo prodá starého koně jako šestiletého). U nás toto lze řešit jako podvod v rámci trestního zákona.

3.podkovářství
ba i kontrolování podkovářů se velice mění v různých zemích. V Británii existuje zákon o povinné registraci podkovářů, který např.v USA neexistuje. Co se nás týče, byly dříve přísné zkoušky podkovářů, dnes jsou tito lidé zaměstnáni v podnicích, je však možné, že se zkoušky a registrace znovu objeví.

4.na silnici
i jezdec musí znát předpisy o silničním provozu. V Británii je zakázáno jezdit po cestách pro pěší v podnapilém stavu. Oproti tomu je dodržován starý zákon, že stroje, které mohou splašit koně nesmí jet po silnici nebo se musí zdržovat při kraji vozovky. U nás se na povozy tažené koňmi vztahují dopravní předpisy o nemotorových vozidlech, jezdci se na silnicích obvykle neobjevují.

 

Clovek a kun
Kdo byli první skuteční chovatelé koní zatím nevíme. Někteří vědci uvažují o Číňanech, jiní o indických bráhmanech. Podle hinduistické mytologie dostal Manu - první člověk – koně, aby na něm jezdil, ovšem podle archeologických nálezů se koně dostali do Indie z Árji z Iránu, a to poměrně pozdě. V Číně ani v Indii v té době divocí koni nežili. Číňané dlouho získávali koně od Nomádů. Odlišný původ koní z různých předků – tarpana, kertaka a snad i dalších – dokazuje, že středisek, kde došlo ke zdomácnění koně, bylo víc. Zdá se, že nejstarší centrum v černomořských a kaspických stepích. V poříčí Dněpru byly nedávno nalezeny koňské lebky pocházející přibližně z 5. Tisíciletí př. n. l., jejichž zuby nesou stopy poškození primitivním uzděním.

První jízdní národy
V dochovaných spisech o koních nenacházíme žádné zmínky, jen v textu z období 3.dynastie urské jsou o nich zmínky. První dochovanou hipologickou příručku sepsal ve 14. stol. př.n.l. Kikkuliš z Mitanni. Střediskem rozvoje chovu koní zůstával až do středověku stepní koridor, táhnoucí se z Balkánu až po Velký Chingan v Číně. Zprávy a obrazy starověkých kulturních národů podávají svědectví o využití koně v zápřahu, takže vzniká dojem, že koně nejprve tahali vozy a teprve potom se na nich začalo jezdit. Skutečné jezdecké národy na koních nejprve jezdily a k nošení či tahání užívaly jiná zvířata.
Severoameričtí indiáni ke krocení mustangů nepotřebovali nic jiného než ohlávku z řemínků.
Starověké vozy, ať bojové či pro běžnou dopravu, byly vyhrazeny jen nejvyšším vrstvám společnosti. Potvrzuje to dopis správce paláce v Mari Badchilima králi. To bylo ovšem v době Chammurapiho, později, za vlády Kasitů, byli koně v takové úctě, že se v dopisech cizích panovníků opakovaly dotazy, jak prospívají panovníkovi koně.
V polovině 2. Tisíciletí byli koně oblíbeným zbožím a jejich podobizny vyhledávaným dekorem přepychových předmětů. V syrském přístavním městě Ugaritu, kde byla objevena část jízdárny. Oblíbení byly bělouši, vyhrazení vládcům a bohům. Asyřené používali mnoho nám známých potřeb pro koně, ale ani Asyřané, ani Mezopotámci, ani Egypťané, ani Evropané nepoužívali třmeny.
První z vynálezců třmenů byli Hunové. Poté je přejali i Číňané. V té době je znali patrně i Mongolové, ale i rychlí stepní jezdci. Některé národy začaly používat s brněním pro vojáky i brnění pro koně, např. Peršané.
Kdy a jak se koně poprvé dostali do Itálie je nejasné; nejranějším známým dokladem je malovaná váza ze 7. stol. př.n.l., na níž je zobrazena etruská armáda na pochodu, doprovázená koňmi.
Od Xenofona po Alexandra Velikého se způsob jízdy nevyvíjel. Zlepšila se ale kvalita koní křížením baktrijského koně s místním plemenem makedonského tarpana. Ve starověku se klisny chovaly kvůli rozmnožování, vojáci jezdili na hřebcích.

Keltové a Arabové
Keltové byly patrně nejlepšími evropskými chovateli koní. Různými způsoby získávali koně, z nich nejdůležitější byly z úpatí Alp, které křížili se svými tarpanovitými poníky a s původně britskými poníky. Výsledným produktem je typ, nesoucí název „starobritský kůň“. Objevili taktéž pákové udidlo.

Na počátku křesťanství byly koně u Arabů velmi vzácní. Místo nich používali velbloudy a osly. Beduíni sice začali chovat koně asi v 18.stol. př. n.l., tedy dávno před vystoupením Proroka, a však byl to hlavně on, kdo si uvědomil nutnost bojové jízdy pro rozšíření muslimského území, a kdo dal první podnět pro arabský chov koní. a tak se zrodil arabský kůň, který je pravděpodobně tím nejnádhernějším, nejinteligentnějším a nejstatečnějším zvířetem, které kdy bylo stvořeno.

Kůň v boji
První válečnou jízdu na světě měli kmeny z Mongolska a Mandžuska. Zde patrně zdomácněl Kertak. Odtud se znalost a použití koní rozšířily obchodními cestami dále do Asie, Evropy a Afriky.

Vozatajové a lučištíci
Třebaže se Číňané snažili dostihnout Mongoli v jezdeckém umění, vynikli spíše ve vozatajství. Mongolové totiž byli s koňmi daleko více poutáni (např. pili mléko klisen, z něhož také vyráběli alkoholický nápoj zvaný kumys). Vynalezli pevný chomout. První jízdní vojska mimo Mongolsko byla asyrského a skytského původu.
Řekové převzali většinu svého jezdeckého válečnického umění od Tráků, něco z mykénské tradice. Peršané měli nesrovnatelně silnější oddíly než Řekové. V té době byli nejlepší koně nicejští. Na tu dobu největší známí koně, vysocí až 150 cm.

Řekové, Peršané, Římané a Číňané
Koně znali a využívali již Kréťané a Mykéňané. Za zmínku stojí i Xenofon, autor knih týkajících se jezdectví.Číňané nejprve používali malé chlupaté mongolské poníky, avšak postupně je nahrazovali většími a silnějšími, vyšlechtěnými z „nebeských“ koní pocházejících z Mali.
V této době chovali dva hlavní typy koní. Teplokrevník byl živější, s jemnou stavbou a chladnokrevník klidnější, flegmatický, a proto vhodný k tahu a nošení nákladů.

Dragouni, huláni, husaři
Anglický plnokrevník vznikl zavlády Karla 2., smíšením krve tehdejšího anglického koně s krví koně arabského.
Koně a bitvy
Až do konce 19. Století hrali koně v bitvách velkou roli.
Při britských taženích v Indii v 19. Století byl anglickýlovecký kůň nahrazen malým arabem z Persie a australským křížencem araba a plnokrevníka z Walesu.

Kůň při práci
Koně byli lehcí, proto se nedalipoužít k něčemu náročnějšímu než k zapřahání do vozu nebo vláčení polí. Tehdejšíkoně byli jen o něco větší než poníci.
Pro tuto práci existovali koně už od 11. Století. Byl to destrier (z latinského dextrarius). Takzvaní „velcí koně“ andaluského a severoevropského původu se stali předchůdci všech tažných koní-brabantského, shireského, clydesdala, peršenora a jiných. Později byli kříženi s arabem, aby získali lehkost a rychlost.

Jezdecký kůň
Zlepšování povrchu silnic povýšilo nákladní koně na koně tažné. Jedno z nejlepších plemen, které prošlo touto přeměnou, je Chapmanův (kupecký) kůň. Kupečtí koně dokázali unést až 317 kg na vzdálenost 97 km za 24h. Tato vlastnost se ukázala jako výhodná, a proto byli kříženi s anglickým plnokrevníkem. Vznikli tak clevelandští hnědáci.
Mezi rokem 1860 a 1862 byl v Americe známý Pony Express. Za 10 dní urazili 3163 km.

Práce na ranči
Koně pomáhali ochraňovat a dohlížet na dobytek pasoucí se na pastvině.

Kůň a lidská představivost
V západní mytologii existuje jen jeden koňský bůh, spíše bohyně – keltská Epona. Řekové věřili, že Slunce bylo okřídlenými koňmi tažený vůz, na němž jezdil po obloze bůh Helios. Hinduisté přisuzovali podobnou roli bohu Súrjovi.

 

Vyhubení
Jediným druhem z čeledi Equidae, o němž je známo, že v nedávné vyhynul, jihoafrické kvaga.
Kromě toho existuje řada poddruhů čeledí koňovitých, o kterých je známo, že z přírody vymizeli, např. mongolský džigetaj. Kůň Převalského až donedávna žil ve volné přírodě, ale v 60 letech vymizel. Naštěstí na 1200 zvířat přežívá v různých ZOO. Konečným cílem záchranných akcí je návrat druhu do volné přírody jeho původního domova v Mongolsku.

 

Rekordy
Nejvěším a nejtěžším domácím koněm byl valach Sampson. Vážil 1.524 kg.
Nejmenší domestikovaný kůň byl hřebec zvaný Little Pumpkin. Vážil 9,07 kg.
Nejmenší koňskou rasou je argentinská Falabela. Většina dospělých koní měří 76 cm a váží 36 až 45 kg.
Nejstarší. Nejdelší doložený věk u domácího koně je 62 let. Dožil se ho Old Billy.
Nejrychlejší. Lipicánský hřebec Siglavy Slava, uběhl půl míle za 41,8 s.
Nejsilnější. Valach Vulcan, který utáhl 29,47 tun.
Největší výhry. Kůň Nihilátor od roku 1984 až 1985 zvítězil ve 35 ze 38 dostihů. Získal 3 225 653 dolarů.

 

Seminární práce z
Ekologie
TÉMA: KONĚ

VYPRACOVALI: Kasparová
Eliásová

TRÍDA: Kvarta A

ROK: 1997/98

 

Geografické rozšírení
Je možné, že se ze Severní Ameriky rozšířili po pevnině. Poté, co se bloky oddělily, vyvíjely se skupiny koní v různých oblastech současně. Austrálie se oddělila mnohem dříve, proto zde neexistovali koně. Byli sem přivezeni v 18. St.
Nejvíce rodů Equus žilo v Evropě a v Asii.
Existuje také názor, že se různé typy rozšířily a křížily v době, kdy člověk ještě do vývoje koní nezasáhl.
Kočovné kmeny ve střední Asii cestavaly se svou zvěří, tím dopomohly rozšíření koní i do jiných oblastí.
V 16. Století připluli španělští dobyvatelé do Ameriky, čímž pomohli koním opět osídlit Severní Ameriku.
Nyní se stáda divokých koní pohybují v oblastech Afriky (Namibie, JAR, Mosambik, Tanzanie, Keňa, Somálsko, Etiopie) a Asie (Sýrie, Irák, Irán, Pákistán, Afghanistán, Uzbekistán, Turkmenistán, Tadžikistán, západní Čína, Mongolsko). Z těchto divokých koní je nejznámější kůň převalského žijící v Mongolsku.

 

Charakteristika prirozeného ekosystému
Nejvýznamnější zemí, v niž žijí stáda divokých koní, je nejspíše Mongolsko. Žije zde Kůň Převalského neboli kertag. V asijských stepích ho v roce 1879 objevil ruský cestovatel Przevalskyj. O dva roky později jej popsal přírodovědec Poljakov. Kůň je poměrně malý, s velkou hlavou. V létě má světlehnědou srst, která je v zimě hustá a dlouhá. Zdržuje se ve stepích. Podnebí v této oblasti charakterizují velmi horká léta a dlouhé studené zimy s ledovými větry ze severu. Stepi byly kdysi obydleny velkými stády býložravců – osly a sajgami, ale ta lovci vyhubily. Dnes jsou ve stepi nejběžnějšími zvířaty hlodavci, ale také antilopy, jeleni, maral, orel stepní, kulan (vzácný lichokopytník z poddruhů asijského osla). Je tu suché stepní rostlinstvo, především traviny – kavyl.

 

PROHLÁŠENÍ:
Prohlašujeme, že jsme tuto seminární práci psaly samy za pomoci odborné
literatury:
Velká kniha o koních
Svět koní
Encyklopedie koní
Já kůň
Velká kniha o chovu a výcviku koně
Krása koně
Guinessova kniha rekordů
Guinessova kniha zvířat
Školní encyklopedie
Encyklopedie ohrožených zvířat
Planeta země
Kniha o pravěku
Obrazový atlas světa
Průvodce pražskou ZOO
Malá československá encyklopedie

 

Obsah:
Biologická charakteristika – str. 1-5 stavba těla
str. 6-8 smysly
str. 9-11 zbarvení a znaky
chody- str. 12-13
chování a komunikace – str. 14-15
spánek- str. 16
březost a hřebení- str. 17-18
zákon- str.19
člověk a kůň- str.20-22
vyhubení- str. 23
rekordy- str.23
geografické rozšíření- str. 24
charakteristika přirozeného ekosystému- str. 24
vývoj- str. 25-26
seznam odborné literatury- str. 27

Hodnocení referátu Koně

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  12. srpen 2007
  6 492×
  6109 slov

Komentáře k referátu Koně