Problémy lékařské genetiky

Masarykova universita
Pedagogická fakulta
Problémy lékařské genetiky
argumentativní esej
Brno 2000

PROBLÉMY LÉKAŘSKÉ GENETIKY

Genetika je naukou o dědičnosti a dědičných dispozicích organismů. Ve své tradiční podobě usilovala především o odhalení zákonitostí dědičnosti, např. v podobě Mendlových zákonů. Z jejich poznání vycházely i rady pro lidi s dědičnými zátěžemi. Dnes zajímá vědce a lékaře především genové inženýrství, tj. výzkumy a bezprostřední zásahy do dědičného základu a rovněž umělá manipulace při procesu oplodnění (asistovaná reprodukce). Mým záměrem není lékařskou genetiku zavrhnout, nýbrž poukázat především na kontroverzní etiku genového inženýrství a ostatních vědeckých odvětví využívajících podobných metod.

Genové inženýrství

Moderní biologický výzkum neustále prohlubuje porozumění procesům rozmnožování a zákonům dědičnosti. Tím se stále více umožňuje zasahovat do tohoto procesu a cíleně jej řídit. Lze hovořit o „šedé“ genové technologii zabývající se bakteriemi, viry a kvasinkami, o „zelené“, zaměřené na rostliny a „červené“ orientované na zvířata a člověka.1
Šedá genová technologie se snaží levně vyrábět důležité chemické látky ve vysoce čisté formě. Příkladem může být inzulín, používaný při léčbě cukrovky, či některé růstové hormony, látky, které uměle snižují nebo zvyšují srážlivost krve. Kromě toho se také snaží o produkci účinných látek – analgetik, pro léčbu AIDS, pro výrobu očkovacích vakcín. Patří sem rovněž pokusy o využití ( nebo zneužití ?! ) mikroorganismů se zvláštními vlastnostmi ve vojenství, či výrobě živin a léčiv aj.
V případě zelené genové technologie, tedy vyšších rostlin, jde především o získání nových odrůd se zvýšenou výnosností a kvalitou produktů; odrůd s vyšší odolností proti suchu, zimě, škůdcům a ochranným prostředkům, a také s nižšími nároky na celkovou péči.
Červená genová technologie se zabývá vyššími živočichy a člověkem. Jde o to co možná
_______________________________________
1 Jiří Hatina – Bryan Sykes: Lékařská genetika, Academia, 1999, Praha, 1. vydání

nejdříve odhalit genetické dispozice, zvláště dědičná onemocnění a terapeuticky zasáhnout.
Z etického hlediska je třeba rozlišovat mezi normálními tělesnými buňkami ( i rakovinnými ) a buňkami zárodečnými. Převládá názor, že zásahy do zárodečných buněk, tedy do vývoje zárodku, a tím genetické úpravy potomstva příštích generací, nelze při dnešní vyspělé úrovni genové technologie odpovědně připustit. – Uskutečnila se řada experimentů na zvířatech, jako získávání obří myši nebo myši pocházející ze čtyř rodičů, nebo naopak klonovaných myší, kdy se oplodnění za účasti obou pohlaví vůbec neuskutečnilo.2 Rovněž tak je znám případ oplodnění křečků lidskými spermiemi, kdy byla testována penetrační3 schopnost spermií.4 A právě takové pokusy odporují dle mého názoru nejen původním záměrům genetiky, ale i mnohým etickým principům a jsou neustále předmětem mnoha diskusí.
Tyto techniky se stávají terčem stále zásadnější ( a oprávněné ) kritiky. Namítá se především, že následky moderního vývoje v oblasti genetiky mohou být nedozírné. Podobně jako v případě velkých elektráren, povrchových dolů a jiných hlubokých zásahů do přírody se následky vymykají lidské kontrole. Jejich vliv na jednotlivce nebo na lidstvo by se již nedal napravit. Za těchto okolností by nebylo možné odpovídat za další vývoj ani opatření v této oblasti.
Rovněž není možné spokojit se s tvrzením, že vývoj genetiky je neutrálním vědecko-technickým procesem, jehož lze sice zneužívat, ale stejně tak používat k dobrému, zabrání – li se jeho zneužívání. Často se zde již zneužití zabránit nedá. Například šlechtění zemědělských plodin prospívá především průmyslovým zemím a zvětšuje hospodářskou nerovnováhu ve prospěch třetího světa. Nesmírné finanční investice do výzkumu se musí vrátit, a proto vyžadují tržně účinné uplatnění získaných vědomostí a dovedností, což již předem brání tomu, aby se přihlíželo k etickým aspektům věci. Nehledě na to, že v samotné podstatě lidstva je zakotveno, že se vždycky najde jedinec, který bude ochoten získané poznatky kdykoliv zneužít.
Rozvoj genetiky člověka konečně také představuje nebezpečí pro obraz člověka. Zdá se stále více, že člověka lze vyrobit. Ubývá ochoty brát ho i s jeho chybami takového, jaký je, a objevuje se názor, že to, co lze ovládat, je možné také libovolně ničit. Život je stále méně
_______________________________________
2 Bryan Beckett, RoseMarie Galagherová: Přehled učiva biologie, Svojtka, 1998, Praha,
1. vydání
3 pronikací
4 Kyra Michalová: Úvod do lidské cytogenetiky, Institut pro další vzdělávání pracovníků ve
zdravotnictví, 1999, Brno, 1.vydání

vnímán jako dar, jako něco cenného, čeho je potřeba si vážit. Proti těmto nejen mým
kritickým úvahám uvádějí optimističtí pozorovatelé moderní genetiky několik úvah:
Předně, moderní medicína prakticky odstranila přirozenou sekci nemocných a slabých v procesu rozmnožování. I osoby s dědičnými nemocemi dnes dosahují vysokého věku a mají děti. Tak se mohou vadné jevy šířit závratnou rychlostí. Jelikož by však bylo nelidské odepřít nemocným lékařskou péči, aby se obnovil přirozený výběr, zbývá jen možnost neustálým vývojem a radikalizací léčebných metod bojovat proti neustálému zhoršování genetických dispozic.
Dále údajně vyžaduje boj proti řadě dnešních nemocí, především proti rakovině, tak hluboké poznání a tak hluboké zásahy do buněčných procesů, že ještě dále jdoucí lékařská genetika by do značné míry odpadla jako „vedlejší produkt“.
Konečně by také odporovalo celé humanistické tradici, kdyby se lidem vystaveným těžkému utrpení odepírala lékařská pomoc s tím, že bychom se zřekli pokroku ve výzkumu genetiky a genové technologie.
Při srovnání stanovisek kritiků a zastánců moderní genetiky se nabízí tato úvaha: Ani v oblasti lékařské genetiky není možné a přípustné paušálně blokovat výzkum a vývoj. Je však třeba více eticky uvažovat a více podporovat humánní, ne pouze technické léčebné metody. Jen tak může medicína i v budoucnosti odpovídat důstojnosti člověka.

Pohled do dějin5

Mnohé problémy humánní a etické byly nastíněny již mnohem dříve před vznikem dnešní moderní lékařské genetiky.
Již Platon se ve své Ústavě zamýšlí nad zděděným zdravím, dělá si starosti o biologickou kvalitu potomstva, především u stavu strážců. Přichází s myšlenkou biologického výběru, umožňujícího rozmnožování nejlepších a vyřazení zdegenerovaných jedinců.
Ve 2. století po Kristu údajně diskutovali židovští rabíni o možnosti umělého oplodnění. Podle zpráv ze 14.století Arabové tajně oplodňovali klisny svých protivníků pomocí bavlněných provazů nasáklých semenem, aby získali převahu v boji. Už ve středověku se
_______________________________________
5 Jiří Hatina – Bryan Sykes: Lékařská genetika, Academia, 1999, Praha, 1. vydání

údajně vyskytly pokusy o umělou inseminaci u lidí. Myšlenka umělého stvoření člověka se
objevuje v prostředí pozdně středověkého alchymismu. Od té doby se vyskytuje představa ve zkumavce stvořeného člověka souběžně s představou umělé výroby zlata.
V roce 1680 vyzkoušel lékař, mystik a filosof z Leydenu Jan Swammerdam umělé oplodnění rybích jiker. Opat Lazzaro Spallanzani se pokusil o totéž u hmyzu a obojživelníků a v roce 1780 provedl inseminaci feny, jež vrhla tři štěňata. Teprve v poslední třetině 19. století bylo umělé oplodnění uplatněno ve větším rozsahu a úspěšně také u člověka.
Rozvoj moderní medicíny i léčba a přežívání osob s dědičnými chorobami vedl v novější době k posílení eugenického6 vědomí. Dříve umírali lidé s dědičným onemocněním většinou již jako děti, málokdy dosáhli dospělého věku a stěží mohli zplodit potomky. Moderní pokrok však prakticky odstranil všechna tato omezení.
Na tuto situaci reagovali jako první kolem roku 1900 „sociální darwinisté“, kteří se dělili do dvou skupin; humánnější z nich chtěla pouze podporovat porodnost u vlastníků hodnotných genotypů a snížit ji u osob s dědičnými zátěžemi, zvláště asociálních a duševně nemocných. Druhá skupina se naproti tomu zasazovala o důsledné hubení „nositelů nehodnotného genetického dědictví“. Již zde právě narážíme na etický problém, který vlastně prorůstá genetikou od jejího samotného vzniku.
Teprve neodarwinisté přišli s myšlenkou vědeckého zásahu do geneze člověka za účelem obnovení ztracené rovnováhy dědičných faktorů, aniž při tom sahali k zákonům o manželství, ke sterilizaci nebo dokonce k ničení „žití nehodného“ života. Hlavním teoretikem tohoto směru byl H.J. Muller, který uvažoval o přesazení oplodněného vajíčka z jedné ženy do druhé, o možnostech partenogeneze7 a také o plně automatickém dozrání oplodněného lidského vajíčka ve zkumavce. Jako průkopník heterologického oplodnění semeny mimořádných mužů pomýšlel na Lenina, Newtona, Darwina, Einsteina, Marxe a další, což je dle mého názoru krajně nepřípustné, i když musím připustit, oprostím
–li morální kodex, krajně lákavé.
V roce 1944 došlo poprvé ke spojení lidských pohlavních buněk mimo tělo. V roce 1961 oznámil lékař Daniele Petrucci z Bologne, že se mu podařilo udržet v inkubátoru 59 dní při životě embryo zplozené v umělém živném prostředí. Roku 1969 britští lékaři Steptoe a Edwards úspěšně provedli první umělé oplodnění ve skleněné Petriho misce, avšak ještě
_______________________________________
6 eugenika – nauka o zlepšování genetického vývoje
7 klonování člověka

selhávaly pokusy umístit tato embrya do dělohy. V červnu 1978 se díky úsilí obou lékařů
narodilo první „dítě ze zkumavky“, což pochopitelně vzedmulo vlnu polemik, ne nepodobným těm dnešním.
Již na začátku 60. let se diskutovalo o fantastických možnostech genetiky: plánovaným cílem byla kontrola lidského genofondu ve světovém měřítku; vlády by přitom mohly omezovat porodnost přísadami do stravy a vydávat „protilátky“ elitě, která by dostala licenci na děti. Rozvojové země měly být hodnoceny předně podle své „demografické důvěryhodnosti“. Rovněž se měl na základě vědeckých kritérií provádět výběr semene; semenný material se poté měl ukládat do četných spermatických bank hluboce zmrazený, použití až po několika desetiletích. Spolu se spermatem se měl podobným způsobem měla schraňovat vajíčka. Uchovány měly být zárodečné buňky všech, kdo by si chtěli uchránit svůj genetický materiál před mutageny nebo si ponechat možnost mít potomstvo i po sterilizaci kvůli prevenci před početím. Uvažovalo se také o genochirurgických zákrocích zaměřených na bezprostřední změnu genotypu. Mělo být možné zaměňovat segmenty chromozomů a získat bezprostřední kontrolu nad sekvencemi nukleotidů, což by znamenalo totální ovládnutí lidských genů. Věřilo se, že se dá natolik zvýšit lidská inteligence, že by zmizelo nebezpečí sebezničení člověka atomovou válkou. Dále se uvažovalo o vyšlechtění lidí pro kosmický let, kteří by byli odolní proti záření, neměli by pohlavní buňky a díky nohám schopným uchopování a pánvi podobné opičí by mohli žít i ve vesmíru. Zvažovalo se roubování částí zvířecích genů do jádra lidských pohlavních buněk.
Dle mého názoru nepotřebují výše uvedené záměry další komentář, neboť dokonale negativně vymezují mé výhrady vůči moderní genetice a lze jen konstatovat, že ani jeden z těchto záměrů nebyl naštěstí ve své plné podobě uskutečněn. O dílčí uskutečnění těchto záměrů se ale bohužel vědci pokoušejí neustále. Zmínit je též třeba obrovskou výhodu v tom, že nesmírná rizika manipulace s genetickým materiálem byla brzy rozpoznána. Proto se dnes znovu spíše pomýšlí na genetické pokusy na zvířatech samotných, než na lidech, popř. křížení zvířat a člověka. Jako příklad lze uvést pokusy s klonováním. Jak lze ale zaručit, že dohody o zákazu klonování lidských pohlavních buněk jsou skutečně dodržovány. Máme vůbec jistotu, že v nějaké tajné genetické laboratoři již naklonovaní lidští jedinci neexistují? Touha některých vědců po poznání totiž odsouvá etiku zcela stranou.
Vědci jako Laderberg sice často poukazovali na velké etické problémy spojené s genetikou, ale zároveň prohlašovali, že jsou pro dané otázky nekompetentní. Toto oddělování vědy a etiky vede k tomu, že se přírodovědec pokládá za nekompetentního k etickým úvahám, zatímco odborník na etiku je pak popřípadě stejně nekompetentní, protože nemůže dostatečně ověřit přírodovědná fakta, takže se ocitáme ve „ slepé uličce“.

Stanoviska morální teologie

Zajímavý je postoj církve a samotného křesťanství k problémům genetiky.
Již v roce 1897 prohlásilo Svaté oficium umělé oplodnění za nepřípustné. Toto stanovisko potvrdil roku 1949 ve své promluvě na kongresu katolických lékařů Pius XII. Odmítl především jakékoli oplodnění mimo manželství, tedy takové, u kterého spermie nepocházejí od vlastního manžela matky dítěte.8
V roce 1951 Pius XII. důrazně argumentoval v promluvě k porodním asistentkám, že se nesmí biologický akt oplodnění od osobního aktu lásky.9 Tento způsob argumentace je ale dle mého mínění příliš radikální, i když z úst církve pochopitelný. Racionálnější přístup zaujal biskup Cornelius Lucy z Corku, v jehož diecézi se narodilo první dítě ze zkumavky: „Nevidím nic špatného na používání metody umělého oplodnění pro bezdětné manžele, pokud neexistuje jiný způsob, jak mít děti.“10
Morální teologové německy mluvící oblasti byli překvapivě jednotní při hodnocení oplodnění ve zkumavce jako v zásadě mravně přípustného, avšak většinou poukazovali na různé podmínky, které při tom musí být naplněny (odmítnutí usmrcení embryí nebo lehkomyslných pokusů s nimi), s čímž se naprosto ztotožňuji. Kromě toho bylo ve většině případů odmítnuto heterologické oplodnění, kdy biologický otec není manželem biologické matky. – Vedle vyjádření jednotlivých biskupů existují také stanoviska biskupských konferencí k této problematice. Tak lze uvést stanovisko komise pro bioetiku katolických biskupů Velké Británie z roku 1984.11 Výbor biskupů odmítá pokusy a čistě komerční nakládání s embryi, avšak oplodnění in vitro zásadně neodmítá, čímž dle mého názoru zcela vystihl ideu umělého oplodnění.
Ukazuje se tedy jistý další vývoj koncepce po Piu XII. Je proto třeba znovu analyzovat jeho argumenty proti umělému oplodnění ve zkumavce. Jakou platnost má názor, že se nesmí od sebe oddělovat biologický akt oplodnění a osobní akt lásky? – Předně by mohlo vzniknout podezření, že zde dochází k chybnému naturalistickému závěru: protože oplodnění obvykle
_______________________________________
8,9,10,11 Jiří Hatina – Bryan Sykes: Lékařská genetika, Academia, 1999, Praha, 1. vydání

souvisí s aktem manželské lásky, nelze je od sebe oddělovat. Takový argument by samozřejmě byl logicky nepřípustný, neboť z pouhých faktů není možné vyvozovat mravní zásady. – Za úvahou Pia XII. se ale zjevně skrývá více. Dítě má být plodem manželství a lásky. Dítě potřebuje lásku matky a otce, aby si vytvořilo pocit hodnoty sebe sama, aby získalo základní důvěru ve skutečnost, aby si samo osvojilo schopnost milovat a stalo se tak mravně zralým člověkem. Dítě, které nepochází z takovéto manželské lásky, které je od počátku nechtěné, může být odmítavým postojem rodičů velmi těžce postiženo. Mezi lidmi, kteří se pokoušejí o sebevraždu, je obzvláště velký podíl osob, jimž se od malička nedostávalo přijetí. Podmínkou možnosti zralého lidství je, aby dítě bylo od začátku rodiči přijímáno a vzniklo z jejich lásky, i když i zde je třeba přihlédnout k mnoha dalším okolnostem. I zde je ale potřeba s názorem Pia XII. polemizovat. Existují závažné námitky, které je nutné akceptovat, neboť dle mého mínění akt umělého oplodnění etice neodporuje, by naopak ji posiluje.
I k přirozenému oplodnění dochází často teprve řadu hodin, ba až šest dní po manželském spojení.12 Embryo tedy nevzniká přímo z vůle rodičů a jejich milujícího spojení, nýbrž to, že k oplodnění dojde závisí na náhodách, vyplývajících z putování spermií k vaječné buňce. V přísném smyslu tedy nelze hovořit o tom, že manželský akt a akt oplodnění jsou časově identické.
Manželský akt také není vždy ústředním aktem lásky v plném slova smyslu. Může být také pouhým aktem žádosti uspokojení vlastní touhy. Pak má ovšem málo společného s láskou a přijetím vznikajícího dítěte, jak o nich byla řeč výše. Bylo by také nerealistické žádat, aby manželský styk vždy doprovázel jen vysoký etický postoj opravdové lásky. Stejně tak je samozřejmé, že manželský styk velmi často vůbec nebývá spojen s přáním mít dítě, nýbrž že naopak možné početí spíše budí obavy, i když je manželé nechtějí zcela vyloučit. Prohlašovat tyto možnosti za prohřešek proti manželství a rodičovství by bylo dle mého názoru vzdálené realitě.
Z těchto úvah vyplývá, že požadavek, aby se oplodnění a osobní akt lásky od sebe neoddělovaly, nesmí být interpretován v duchu pouhé morálky skutků. Rozhodující není postoj doprovázející manželské spojení, nýbrž základní stanovisko k partnerovi a vznikajícímu životu. Mohou rodiče přijmout a milovat své dítě, jakmile už bylo počato? V souladu s tím se již také umělé oplodnění nebude považovat za něco, co odporuje
_______________________________________
12 Jaroslav Odstrčil: Biologie, Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1998,
Brno, 3. vydání

uvedeným podmínkám. Není přece jen tak beze všeho možné upřít manželskému páru, který nemůže mít normální cestou děti a používá proto některou ze zmíněných metod, že přitom jedná ze vzájemné lásky a z otevřenosti ke vznikajícímu dítěti. Naopak: Kdo ví, co musí manželé podstoupit, než se podaří umělé oplodnění a následné těhotenství, ten jim přizná vysokou dávku obětavosti a lásky k dětem. Pochybnosti zde mohou vzniknout spíše v tom směru, že příliš silné přání mít dítě, které je v takových případech běžné, může způsobit překážku pro zdravý vztah mezi rodiči a dítětem, obzvláště s ohledem na nutnou samostatnost a odpoutání dítěte. Rozhodně zde nelze říci, že takové dítě není plodem lásky.
Lze se snad ještě tázat, zda oplodnění ve zkumavce mimo mateřský organismus nemá negativní vliv na vznikající život. – Takové nedostatky doposud nebyly zjištěny. I v očích lékařů jsou nanejvýš nepravděpodobné, protože vývojové fáze embrya a plodu, ve kterých se postupně vyvíjí psychický a emocionální život se začínají vyvíjet až mnohem později.
Jinak je tomu s heterologickým13 oplodněním. Ročně se rodí několik tisíc dětí, jejichž biologický otec nežije s matkou v manželském nebo obdobném společenství. – heterologickou inseminaci nelze sice přímo srovnávat s manželskou nevěrou, protože se zde nevytváří intimní vztah k dárci semene. Ale skutečnost, že genetickým otcem dítěte v manželství je cizí muž, může vyvolávat mezi rodiči konflikty, pokud se např. muž nevyrovná se svou neplodností, nebo mu ji žena vyčítá. Ze stejného důvodu mohou vznikat také konflikty mezi manželem a dítětem. Při rozvodu by se otec mohl od dítěte de facto zcela distancovat, protože vlastně není jeho. Dítě by mohlo též trpět tím, že má dva „otce“, mohlo by také dojít k nechtěnému incestu. Pokud by byl otec naopak známý, mohl by být případně nucen k placení alimentů.
Myslím si ale, že všechny tyto problémy nejsou absolutně nepřekonatelné a duchovně i racionálně na výši stojící manželský pár je může emocionálně poměrně dobře zvládnout. Avšak už zde se ukazuje, že technizace procesu početí s sebou nese nebezpečí, že se uvolní bezprostřední vztah mezi mužem a ženou v rodičovství a vznikne tak větší odstup mezi manželi, tak i vůči dítěti, který často může mít těžko předvídatelné následky.
Zvláštní pozornosti se ve veřejné diskusi těší možnost náhradního mateřství. Žena najatá manželským párem donáší dítě, které přijala umělou inseminací nebo implantací embrya po oplodnění ve zkumavce. Zde vznikající námitky se týkají především vztahu náhradní matky k dítěti. Dle mého názoru se lze obávat, že tato matka, která od začátku ví, že donáší dítě pro někoho jiného, se už v těhotenství nebude chovat dostatečně svědomitě ( např. pokud jde o
_______________________________________
13 oplodnění semenem dárce

kouření a pití), a neidentifikuje se s dítětem tak, jak by bylo z biologických důvodů žádoucí. Na druhé straně je též možné, že při normálně silné identifikaci s dítětem vyžaduje vydání novorozence od matky zpronevěru na jejích mateřských citech, která je hluboce zraňující a nelidská. Zde lze poté mluvit o vykořisťování ženy, pokud třeba kvůli finanční tísni, nebo z jiných důvodů dala zprvu souhlas k něčemu, čehož dosah nebyla schopna dohlédnout. Byly případy, kdy náhradní matka po porodu již nebyla ochotna dítě vydat, a jiné, kdy se ukázalo, že dítě je postižené, a nechtěli si je ponechat ani náhradní matka, ani manželé, kteří si dítě objednali. Dítě se v takových případech může snadno stát předmětem vážných sporů. Z těchto důvodů náhradní mateřství jednoznačně musím odmítnout.
Stejně tak se mi zdá nepřijatelné, aby osamělá žena, žijící bez manželského nebo podobného vztahu k muži získala dítě inseminací. Škoda, způsobená dítěti, které musí vyrůstat bez otce, se zde jeví neúměrně větší, než škoda, kterou utrpí žena, když se jí nevyplní její přání mít děti. Nepřítomnost otce se může stát dítěti vážnou újmou na celý život. Také tato možnost je z etického hlediska zcela nepřijatelná.
Další technikou, o níž se neustále diskutuje, je konzervování mužských spermií, které umožňuje provést oplodnění ve vzdálenější budoucnosti. Uvažuje se o tom, že by se nuž mezitím mohl nechat sterilizovat. Tak by bylo možné v pokročilém věku zplodit za biologicky optimálních podmínek zdravé dítě. I zde si lze představit řadu možných zneužití. Zvláště problematické by bylo, kdyby se žena nechala oplodnit spermiemi svého manžela až po jeho smrti. Takové dítě by sice bylo z právního hlediska pokládáno za manželské, ale muselo by vyrůstat bez otce.
Další problematika, kterou je třeba vidět v souvislosti s novými možnostmi lékařské genetiky, se dotýká oplozených vaječných buněk. K účelům oplodnění ve zkumavce se provádí hormonální stimulace vaječníků, po které je možno získat najednou dokonce osm až deset zralých vajíček.14 Ne u všech se sice oplodnění podaří, takže se nakonec zdá lékařsky smysluplné a odpovědné zavést do mateřského organismu všechny vaječné buňky, ale je zde také pokušení k experimentování. Z etického hlediska se musí vzít v úvahu, že tato embrya jsou již počátkem specificky lidského života. Pokusy, které využívají životaschopná embrya jenom kvůli získávání nových poznatků, je nutné dle mého názoru odmítnout.
Nyní je možné se tázat, zda po všech zde vyjádřených pochybnostech má lékařská genetika skutečně budoucnost. Nebylo by lepší od těchto technik upustit a na místo jejich výzkumu
_______________________________________
14 Biologie. Učebnice pro lékařské fakulty, Avicenum, 1989, Praha, 2. vydání

podporovat vývoj v rámci jiných oblastí? Kromě toho, že takové přání je nerealistické,
protože odporuje vážným zájmům mnoha lidí a zmíněný výzkum tedy bude pokračovat dále, by si lidé měli připomínat toto: Pro řadu manželských dvojic, které snad zprvu nemohli mít, životní náplní, jež může být lidsky velice významná. Péče o vlastní děti je pro mnohé rodiče asi největší školou lásky.
Navzdory všemu pokroku je třeba i dnes říci: Většina bezdětných manželských dvojic nezíská dítě ani pomocí nových technik. Budou se muset smířit s mezemi, které má jejich manželství a život.

Použitá literatura:

1) Jiří Hatina – Bryan Sykes: Lékařská genetika, Academia, 1999, Praha, 1. vydání
2) Kyra Michalová: Úvod do lidské cytogenetiky, Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1999, Brno, 1.vydání
3) Biologie. Učebnice pro lékařské fakulty, Avicenum, 1989, Praha, 2. vydání
4) Jaroslav Odstrčil: Biologie, , Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1998, Brno, 3.vydání
5) Bryan Beckett, RoseMarie Galagherová: Přehled učiva biologie, Svojtka, 1998, Praha,
1. vydání

Hodnocení referátu Problémy lékařské genetiky

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  19. prosinec 2007
  2 916×
  3477 slov

Komentáře k referátu Problémy lékařské genetiky