Sluch

Uši jsou orgány sluchu a rovnováhy. Obě schopnosti mají centrum ve vnitřním uchu a obě závisí na stimulaci receptorů zvaných vlasové buňky, které odpovídají na zvukové vlny nebo pohyb. Lidské ucho má schopnost vnímat zvukové vlny v rozsahu

16 – 20 000 Hz a nejcitlivější je pro zvukové vlny v intervalu

1 000 – 3 000 Hz, což odpovídá mluvenému slovu.

Ucho je rozdělené do třech anatomických částí:

-vnější ucho -střední ucho -vnitřní ucho

Vnější ucho je spojené s vlasy a žlázami produkující maz. Ten je ochranou složkou a zároveň zvuk usměrňuje. Ušní boltec, který je tvořen chrupavkou, je jediná viditelná část ucha a usměrňuje vlny do vnějšího zvukovodu, k ušnímu bubínku, které způsobují jeho vibraci. Ušní boltec také slouží k rozpoznání směru odkud zvuk přichází. Některá zvířata boltcem pohybují a natáčí ho směrem ke zvuku.

Středním uchem procházejí vibrace mechanickou cestou. Je to dutina mezi bubínkovou blánou a vnitřním uchem. Střední ucho je spojeno s nosohltanem Eustachovou trubicí. Trubice je obvykle uzavřena, ale při polykání, žvýkání a zívání se otevírá a tím se vyrovnává tlak na obou stranách. Bubínek se rozechvívá zvukovými vlnami. Membrána bubínku je mimořádně citlivá. Odpovídá na tlaky, na něž nejcitlivější dotekové receptory kůže jsou zcela necitlivé. Napětí bubínku se udržuje ve vhodných mezích dvěma svaly: m. tensor tympani a m. strapedius. Souhrou těchto svalů se dosáhne toho, že se rozkmit bubínku při silných zvucích tlumí, a tím se orgán chrání před poškozením. Bubínek vlnění přenáší na oválné okénko vnitřního ucha prostřednictvím tří kůstek: kladívka (Malleus), kovadlinky (Incus) a třmínku (stapes).

Rukojeť kladívka (Manubrium) je vrostlá do bubínku. Hlavička kladívka přiléhá ke stěně středního ucha a krátký výběžek je napojen na kovadlinku. Ta je v kloubním spojením s hlavičkou třmínku. Jméno Třmínek je odvozeno od jeho tvaru jež připomíná jezdecký třmen. Je to nejmenší kost v lidském těle. Stupátko třmínku je spojeno prstenčitým vazem s oválným okénkem. Při vibraci tato membrána vyvolává vlnění v tekutině, která vyplňuje hlemýždě a následně stimuluje vlasové buňky. Sluchové kůstky jsou vzájemně skloubeny tak, že vytvářejí systém úhlové páky. To způsobuje zmenšení amplitudy zvukových vln a zvýšení jejich tlakové energie.

Vnitřní ucho, jinak také nazývané Labyrint, je tvořené ze dvou v sobě uložených částí, z hlemýždě a orgánů rovnováhy. Hlemýžď (kochlea) je rozdělen do tří tekutinou naplněných komor, které se stáčejí okolo kostěného jádra. Dvě krajní komory (scala vestibuli a scala tympani) jsou naplněny perilymfou. Komora uprostřed (scala media), oddělená bazilární a Reissnerovou blánou, je vyplněna endolymfou a obsahuje Cortiho orgán, orgán sluchu.

Ten se nachází na bazální membráně a obsahuje vlasové buňky, receptory sluchu. Člověk má v každém hlemýždi 20 000 zevních vlasových buněk a 3 500 buněk vnitřních. Z každé vlasové buňky vybíhají drobné sensorické vlásky, které dosedají na bazální membránu a její vibrace převádějí na nervové vzruchy, jež jsou odesílány přímo do mozku. Vlnění perilymfy se vyrovnává vyklenutím kulatého okénka do středoušní dutiny. Jednotlivé nervy se sbíhají do struktury kochleárního nervu, který tvoří jednu část vestibulokochleárního nervu odcházejícího z ucha.

Sensorický orgán smyslu rovnováhy neboli vestibulární funkce je umístěn v Polokruhovitých kanálcích, ale informace přicházejí i z receptorů různě po těle. Tyto informace jsou zpracovávány v mozečku a v mozkové kůře. Každý polokruhovitý kanálek má baňku, která obsahuje strukturu receptoru. Oba váčky uvnitř předsíně obsahují sensorickou skvrnu zvanou maculla. Makuly monitorují pozici hlavy vzhledem k zemi. Drobné vlásky vybíhající ze senzorických buněk jsou upevněny v želatinové hmotě. Pokud je hlava sklopena, gravitace tlačí želatinu dolů, a tím stimuluje vlasové buňky. V každém polokruhovitém kanálku je ještě kupula. Je to kuželovitý útvar želatinové hmoty, který reaguje na rotaci hlavy podobně jako makula na pohyby ve směru k zemi. Postavení všech tří polokruhovitých kanálků vzájemně do kolmé pozice a stejné postavení zrcadlově obrácených kanálků v rovnovážném orgánu druhého ucha zajišťuje schopnost reagovat i na ty nejjemnější pohyby. Nervy odcházející z polokruhovitých kanálku se formují do vestibulárního nervu, což je druhá část vestibulokochleárního nervu odcházejícího z ucha.

Helmholtzova teorie vnímání tónů: Je známo že zazní-li nějaký tón ostatní pružná tělesa na tento tón naladěná se také rozechvívají. Zahrajeme-li na houslích tón G rozezní se struna G na piánu. Na podkladu rezonance bychom sis mohli vysvětlit vnímání tónů za předpokladu, že v sluchovém orgánu jsou rezonátory, naladěny na příslušné tóny, jež je lidské ucho sto vnímat. Takovým rezonátorem by mohla být základní blána, která je napjatá mezi vřeténkem uprostřed hlemýždě a obvodem spirální chodbičky. Můžeme si ji tedy představit jako zmenšenou harfu, jejíž jednotlivé struny jsou od těch nejdelších na nejširší straně hlemýždě (hrot) po nejkratší uvnitř hlemýždě na nejkratší straně (bázi). Čím vyšší je tón tím kratší musí být struna. Krátká vlákna na bázi hlemýždě by rozeznívala vysoké tóny a dlouhá ve hrotu tóny nízké. S touto představou je ve shodě fakt, že zničení hrotu hlemýždě vede k hluchotě na nízké tóny, stejně jako při porušení jiného místa vznikají „mezery“ ve slyšení tónů. Při zaznění určitého tónu by bylo rozkmitáno určité místo základní blány a tím určité buňky Cortiho orgánu. Výkonost lidského ucha co se týče rozsahu slyšení, rozlišování tónů a rovněž i skladba základní blány a Cortiho orgánu tuto teorii podporují. Helmholtzova teorii láká svou jednoduchostí, ale nevysvětluje slyšení tónů v celém rozsahu. Analyzační schopnost sluchu nelze vysvětlit jen fyzikálně, ale je potřeba uvažovat o účasti dalších oddílů sluchového analyzátoru.

Prameny: Fyziologie člověka

Encyklopedie Lidské tělo

Lékařská anatomie člověka

Hodnocení referátu Sluch

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  Jakub Čašek
  16. únor 2008
  3 692×
  879 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Sluch