Alchymisté v rudolfínské době

referát byl napsán jako závěrečná práce na předmět Dějiny alchymie a chemie na PřF UK

Alchymisté v rudolfínské době

Zájem o alchymii vrcholil v 16. a v17. století, ať už byl motivován snahou po objasnění tajemství přírody nebo přízemějším úsilím o snadné zbohatnutí. Císař Rudolf II. (1552-1612) rozhodně nebyl žádnou výjimkou. Velkým příznivcem alchymistů byl například i jinak spíše pragmaticky založený jihočeský velmož a nejvyšší purkrabí pražský Vilém z Rožmberka. Rudolf II. nicméně všechny překonával a není divu, že býval označován za knížete alchymistů nebo za nového Hermese Trismegistose, tedy Hermese Trojmocného, bájného zakladatele alchymie a také astrologie. První vážnější učení z alchymie obdržel Rudolf II. od svých lékařů: Tadeáše Hájka z Hájku a později od Michaela Maiera a Martina Rulanda.

Tvrzení, že se císař ochotně nechával napálit nejrůznějšími šejdíři a že alchymisté a astrologové na jeho dvoře byli jen podvodníky, není moc pravdivé. Během Rudolfovi doby nebyl však v Čechách odsouzen k smrti ani jeden podvodník, jak tomu bylo v jiných státech. Mnoho trestů, které byly uskutečněny, je možno přičíst intrikám různých dvorních vládnoucích osobností. I ti, kteří byli uvězněni, byli z Rudolfova příkazu brzy propuštěni na svobodu. Mnozí spisovatelé císařovu posedlost alchymií poněkud zveličovali. Podle některých tvrzení měly současně působit na Pražském hradě až dvě stovky alchymistů. Ve skutečnosti jich bylo asi pětkrát méně a zdaleka ne všichni působili v hradním areálu. Většina z nich se snažila zabývat výrobou zlata, aby císaři pomohli zaplnit jeho prázdnící se pokladnice. Mnohé pověsti tvrdí, že měla být kdesi v podzemí Pražského hradu velká alchymistická laboratoř, jakási „akademie alchymická“. Takovou laboratoř bychom však na Pražském hradě hledali jen marně. Spíše je v podezření Vikářská ulička, kde měl v tajné laboratoři pomáhat samotnému císaři v jeho experimentech pokřtěný Žid Mordechaeus de Delle. Z Vikářské uličky je to blízko k věži Mihulka, kde snad nějaká císařská alchymistická laboratoř opravdu byla. Dokládá to záznam stavebního písaře Pražského hradu z roku 1609. Stojí v něm, že „byla zbudována nová dřevěná chodbička k novému laboratoriu Jeho Císařské Milosti“.

Všichni alchymisté velmi dbali na pravidla zformulovaná pro ně už ve 13. století Albertem Magnem. Stojí v nich, že mistr alchymistického umění musí být mlčenlivý a musí umět zachovávat tajemství, a za druhé, musí mít místo a oddělený dům, skrytý před lidskými zraky, ve kterém musí být dvě nebo tři komnaty, v nichž se provádějí nezbytné operace s látkami.

Pokud bychom se tedy chtěli vydat Prahou po stopách rudolfínských alchymistů, museli bychom na Nový svět na Hradčanech, kde jich mnoho bydlelo, k Faustovu domu, který obýval Edward Kelley nebo na Ovocný trh, kde v domě měšťana Korálka bádal Michal Sendivoj.

O výsledcích pokusů tehdejších Pražských alchymistů je však možné se jen dohadovat. V duchu pravidel Alberta Magna a patrně také ze strachu z konkurence a ještě více ze svaté inkvizice, se žádný z alchymistických mistrů příliš nešířil o výsledcích svých bádání. Například John Dee raději dával přednost tajnému písmu, které se zatím nikomu nepodařilo rozluštit. V té době také samozřejmě neexistovalo chemické názvosloví v té podobě tak, jak ho známe dnes. Všechny objevené sloučeniny se proto pojmenovávali např. podle barvy, původu, fyzikálních vlastností nebo po objeviteli.

Po smrti Rudolfa II. bylo údajně v jeho sbírkách objeveno osmdesát čtyři centýře zlata a šedesát centýřů stříbra, slitých ve formě cihel. Zda to byl výsledek alchymistických pokusů, nebo je celá tato informace jen vymyšlená je velmi těžké rozlišit. Neboť rudolfínská doba je natolik opředena pověstmi, že v nich už jen velmi těžké rozlišit pravdu od fantazie a výmyslů.

Rudolfův mladší bratr a následník trůnu Matyáš neměl už pro alchymii takové pochopení a z laboratoře ve věži Mihulka udělal sklad střelného prachu. Zájmy Rudolfa II. byly ale mnohem širší a neomezovali se jen na alchymii nebo astrologii. Podobně jako Johnovi Dee či Giordano Brunovi mu šlo o poznání všech tajemství přírody, jak to ostatně odpovídalo přirozené zvědavosti renesančních učenců.

Transmutace kovů

Velmi mnoho alchymistů se na dvoře Rudolfa II. zabývalo nejrůznějšími transmutacemi kovů ve zlato. Věřili, že kovy dozrávají v zemi a úkolem alchmisty je tento proces pouze urychlit, tedy provést transmutaci a spojit co nejčistší rtuť a síru ve správném čase pod vlivem magických sil a ve správném poměru za vzniku zlata, nebo rozbít hmotu na elementy a přenést je vhodným způsobem ve správném poměru na kov tzv. projekcí, případně působit na neušlechtilý kov kamenem mudrců, vše roztavit a počkat, až ze směsi vznikne zlato. Směs by se měla postupně během transmutace zbarvovat rozličnými barvami (alchymista shlédne tzv. paví ocas), zejména černou, bílou, žlutou a červenou. Tyto základní postupy jsou společné téměř všem návodům na transmutaci. Zcela přesný a reprodukovatelný návod na transmutaci kovu nikdy neexistoval, protože alchymisté vše tajili a schovávali do symbolů. Mnoho postupů se dá nalézt také v pokynech pro řemeslníky. Řemeslník napodoval výrobu zlata s vědomím, že jde o podvrh, alchymista však opravdu věřil že vyrábí zlato. Při neúspěchu pak vždy hledal chybu v postupu nebo v sobě.

John Dee

John Dee, velký mág, alchymista a okultista se narodil v roce 1527 v Londýně a je považován za nejvzdělanějšího může své doby. Působil jako profesor matematiky a geometrie na univerzitách v Cambridgi a v Paříži a údajně shromáždil nejlepší vědeckou knihovnu v tehdejší Evropě. Vlastnil jeden z nejcennějších alchymistických rukopisů, tzv. Rukopisu oxfordských alchymistů. Byl autorem velice obsáhlého díla Monas Hieroglyphica, které pojednávalo o kabalistické, alchymistické, astrologické a numerologické magii. Během panování anglické královny Marie I. se za podezření z čarodějnictví na čas ocitl ve vězení. V roce 1583 se seznámil s polským velmožem Albrechtem Laskim. Pozdeji se Dee se svým pomocníkem Edwardem Kelleym na jeho pozvání odebrali do Polska. Rok na to, se už oba Angličtí alchymisté v Praze ucházeli o přízeň Rudolfa II. To se doktoru Dee dlouho nedařilo, až nakonec se s císařem Rudolfem II. sešel, když mu vysvětloval svůj projekt mystické reformy světa. Císaře si získal, když před ním vykonal několik klamných transmutací. Pomocí kouzelného červeného a bílému prášku mu dokázal vyrobit zlato, věnoval mu svou křišťálovou kouli a magické zrcadlo z antracitu. Dee byl hned na to jmenován dvorním alchymistou. Údajně se mu však transmutace rtuti ve zlato později skutečně povedla. Díky intrikám papežského nuncia Filippa Setino byli později oba alchymisté nařčeni katolickou církví z kacířství. To mělo za následek zbavení císařovi přízně a v červnu 1586 vypověděl oba alchymisty ze země. Brzy se však Deea a Kelleyho ujal druhý nejmocnější muž v Českém království a velký příznivec alchymie a okultismu Vilém z Rožmberka, který je pozval na svůj zámek v Třeboni. Kromě spiritistických seancí, jichž se zúčastňoval i sám rožmberský velmož, se zde věnoval pokusům o matematické vyjádření harmonie světa. Kolem roku 1588 došlo kvůli penězům mez Deem a Kellym k vážné roztržce, která zapříčinila Deeův návrat do Anglie. Tam mu mezitím zfanatizovaný dav spálil laboratoř a knihovnu. John Dee nakonec umírá v bídě v roce 1608.

Michal Sendivoj

Narodil se v roce 1566 v Lukowci u Nového Sacze v Malopolsku. Pocházel z rodiny zchudlého polského šlechtice, který vlastnil malý statek v okolí Krakova. V Krakově také Michal Sendivoj studoval na tamní univerzitě a zde se seznámil s pracemi předních evropských alchymistů. Také jej nadchla jejich snaha najít kámen mudrců a symbol bohatství - zlato. Po studijních pobytech v Itálii, Německu a Rakousku začal v roce 1595 svou kariéru alchymisty na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Zde působil několik let a jako dvorní alchymista a lékař si vysloužil uznání samotného císaře, který mu roku 1598 udělil titul dvorního rady. Jako alchymista byl Sendivoj tipickým představitelem exoterických směrů. Po celý svůj život se věnoval alchymistickému laborování, ale byl to také velice úspěšný metalurg. Jedním z hlavních celoživotních zájmů byl pro Sendivoje podobně jako pro mnoho dalších jeho předchůdců Dusičnan draselný (také sanytr), který byl složkou černého střelného prachu. On sám nazýval KNO3 ústřední solí. Tato sloučenina se vyskytuje téměř ve všech jeho alchymistických spisech. Sendivojovi se za pomoci čistého krystalického KNO3 a hlíny, kterou bylo nutné předem za vyšší teploty vysušit až téměř vyžíhat (proces kalcinování) podařilo připravit kyselinu dusičnou. V jeho návodu stojí, že je nutné smíchat 1,5 libry sanytru s 3,5 libry kalcinované hlíny a následně destilovat v dobře utěsněné aparatuře. Vznikající „temně rudý duch“ (NO2) se má zachycovat ve dvakrát destilované dešťové vodě. Tím vznikala směs kyselin dusičné a dusité. Dále je v návodu doporučováno nechat stát směs na vzduchu a tím dojde k oxidaci kyseliny dusité na dusičnou. Pro přípravu vyšších koncentrací HNO3 předepisoval Sendivoj postup opakované destilace, přičemž takto vzniklou koncentrovanou kyselinu považoval za univerzální rozpouštědlo. Sendivojův nejproslulejší spis Novum Lumen Chymicum, který patřil v 17. století k nejvydávanějším alchymistickým dílům, dokládá, že se mnohem častěji vyjadřoval jako alchymista než jeho chemik. Roku 1604 provedl před Rudolfem II. A jeho dvořany zdařilou transmutaci rtuti ve zlato. Císař ho za to vyznamenal pamětní medailí a v místnosti, kde se pokus odehrál, nechal do zdi vsadit desku s nápisem: „Faciat hoc quispiam alius, quod fecit Sendivogius Polonus!“ (Vykonej někdo jiný, co vykonal Polák Sendivoj!). Sendivoj napsal velice proslulý spis Novum Lumen Chymicum, ve kterém správně seřadil některé kovy podle elektrochemického potenciálu, zdařile vysvětlil podstatu tlení, zpracoval teorii spalování a dýchání nebo předpověděl chemický objev kyslíku. Umírá v roce 1636 na svém panství v Kravařích.

Michael Maier

Jeden z dvorních lékařů Rudolfa II., zaujatý alchymista a mystický reformátor, se narodil někdy kolem roku 1568. Císař si ho značně oblíbil a jmenoval ho svým osobním sekretářem. Maier se často zabýval i alchymistickým laborováním, avšak jeho zaměření bylo výrazně mystické. Na dvůr Rudolfa II přišel jako jeho osobní lékař. Po smrti svého zaměstnavatele v roce 1612 se Maier odstěhoval do Nizozemí. Během pobytu v Praze nashromáždil mnoho materiálů, z nichž později napsal asi 20 knih. V jeho mystice byl patrný zájem o staré řecké báje. Soudil, že v nich je skryto tajemství celé alchymie. Mezi jeho nejznámější díla patří Symbola Aureae Mensae z roku 1617 nebo Atlanta Fugiens (Prchající Atalanta) vydaná o rok později, která byla považována za snad nejproslulejší v celých alchymistických dějinách. Obě knihy jsou zajímavou směsicí přesných pozorování materiálního světa a okultních výkladů. Atlantu Fugiens tvoří 50 rytin (hned první je věnována smaragdové desce), z nichž každou doprovází vysvětlující latinský komentář. Kromě toho je každá rytina doplněna latinským epigramem a jeho německým překladem. Každý latinský epigram je navíc ještě zhudebněn, což právě tvoří z této knihy jedinečné dílo. V knize se objevují narážky na staré antická báje, nechybí ani zájem o Zlaté rouno. Maier také věřil, že pokud je některý kov usmrcen, může se znovu narodit. Atlanta Fugiens učinila z Maiera jednoho z nejvýznamnějších mystiků 17. století. Michael Meier zemřel v roce 1622 v Magdeburgu.

Edward Kelley

Známý Anglický alchymista Edward Kelley se narodil roku 1555 ve Worcestru, byl tedy o osmadvacet let mladší než Dee. Původně se jmenoval Talbot a působil jako lékárnický pomocník a obecní písař. Pro mnohé padělání listin byl zbaven úřadu a kat mu uřízl obě uši. Poté si změnil jméno na Kelley a nechal si narůst dlouhé vlasy, aby zakryl svoje znetvoření. Od jednoho pologramotného Krčmáře náhodou odkoupil nějaký alchymistický spis. Latinský text ho velice zaujal a přivedl k zájmu o alchymii a nakonec i do laboratoře Johna Dee.

Nejdříve v Praze a pak v Třeboni ve službách Viléma z Rožmberka se pokoušel o umělou výrobu zlata transmutací kovů. Kelley zřejmě dosáhl ve svých pokusech jistých úspěchů. Jeho žák, český alchymista Matyáš Erbinäeus z Brandova například tvrdil, že na vlastní oči spatřil jím vyrobený elixír života a že dokázal za pouhých 15 minut připravit „sluneční rtuť“. Vzhledem k tomu, že alchymisté přísně tajili podrobnosti o svých postupech, nejsou známy o Kelleyho pokusech žádné větší podrobnosti. V každém případě mu alchymie pěkně vynášela, takže si později mohl dovolit koupit Faustův dům na Karlově náměstí v Praze. Skvělý vzestup však skončil prudkým pádem. Kelley zabil v souboji císařského úředníka Jiřího Hunklera. Po souboji se Kelley vydal na útěk, císař ho ale dostihl a uvěznil na Křivoklátě. Tam strávil alchymista dva a půl roku a nepomohly mu ani přímluvy anglické královny Alžběty I. nebo Viléma z Rožmberka. Během této doby měl Kelley k dispozici alchymistickou laboratoř a císař ho neustále nutil k dalším experimentům. V listopadu 1597 vypil jed, který mu do vězení propašovala manželka Johanna a otrávil se.

Použité zdroje

  • http://waterfall.blog.cz/ Měsíc Johna Dee a Edwarda Kelley
  • http://www.ckrumlov.cz/ Alchymie ve městě Český Krumlov
  • Karpenko, V., Co byla chemie? Střední Evropa v 16. A 17. Století, chemické listy 1998
  • http://www.en.wikipedia.org
  • http://www.21stoleti.cz/ Alchymisté a mágové na dvoře Rudolfa II.
  • Karpenko, V., Tajemství transmutace, přírodovědecký časopis Vesmír č. 74 (1995)

Hodnocení referátu Alchymisté v rudolfínské době

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  13. říjen 2007
  8 054×
  2085 slov

Komentáře k referátu Alchymisté v rudolfínské době

Ivan valmedl(zavináč)centrum.cz
Obsahově je referát zajímavý, avšak potřeboval by projít před publikací pořádnou jazykovou korekturou. Jeho úroveň je, a domnívám se, že zcela zbytečně, snižována množstvím pravopisných chyb.
Jan Vrabek
dekuji chodim do 8. třidy a pomohl mi vaš referat