Sklo

Už v pravěku lidé vyráběli hroty šípů z přírodní formy skla, které se říká obsidián. Původ vlastní výroby skla není znám, ale je známo, že tuto techniku používali lidé kolem roku 3000 př.n.l. Kolem roku 1500 př.n.l. vyráběli Egypťané láhve a vázy. Roztavili sklo a z něj vytahovali tenké proužky, kladli je ne železnou tyč a ovinovali je kolem jádra z hlíny a písku. Někdy toto jádro naopak do roztaveného skla ponořovali.

Kolem roku 100 př.n.l. došlo k revoluční změně ve výrobě skla. Objevilo se vyfukování skla. Železná trubka se jedním koncem namočila do roztaveného skla a to se druhým koncem vyfukovalo ven. Sklo se mohlo foukat do formy a tím se utvořil jeho tvar. Při normální teplotě je sklo skoro pevná látka. Technicky je to však kapalina a bývá popisována jako „kapalina superochlazená“. Sklo také teče, ale strašně pomalu, je to vidět na starých domech, kde je sklo na oknech často tlustší dole než nahoře.

Suroviny na výrobu lahvového skla: 50% písek ( křemen nebo kysličník křemičitý), 16% soda (uhličnan sodný), 12% vápenec (uhličnan vápenatý), 18% odpadkové sklo (drcené střepy) a 4% ostatní látky. Zahřívá se to při teploťě 1500 stupňů celsia a sklo roztavené v červenou žhavou hmotu se vpravuje v dávkách do stroje na výrobu lahví.

Tabulkové sklo má podobné složení jako lahvové sklo, jen obsah hořčíku je trošku větší. Od roku 1959 se to vyrábí takto: roztavené sklo tuhne na vrstvě roztaveného cín, čímž vzniká tabule s hladkým povrchem – plavené sklo.

Do vysoce kvalitního optického skla se přidávají kysličníky barya, zinku, olova a titanu. Optické sklo se používá při výrobě čoček, optických hranolů a filtrů.

K žáruvzdornému sklu se přidává oxid bóru- používá se v laboratořích.