Brontëova, Charlota - Villette

14-ti letá Angličanka Lucie Snowová je sirotek a střídavě žije u svých příbuzných a u své kmotry v Brettonu. Paní Brettonová má 16-ti letého syna Johna Grahama Brettona, který studuje medicínu. Lucie je v Brettonu poměrně šťastná. V pokoji bydlí s 6-ti letou Paulinou Homeovou, která je dcerou příbuzného paní Brettonové. Po několika týdnech Paulina odjíždí s otcem za hranice Anglie a Lucie opouští Bretton.
Později se Lucie stala společnicí starší dámy, která po čase umírá. Lucie se ocitá sama v Anglii a téměř bez prostředků. Odjíždí do Londýna a odtamtud přes moře do Francie.
Na lodi potkává mladou, krásnou, ale povrchní Ginevru Fanshawovou, která ji přesvědčuje, aby jela do halvního města království labassecourského – Villette. Je tam prý dobrý ústav a tamější ředitelka hledá „Bonu“ pro své děti.

O 10 let později.

Lucie se rozhodla a navštívila internátní školu Madame Beckové. Byla přijata jako bona a později se z ní stává učitelka angličtiny.
Lucie si postupně zvyká na Villette. Setkává se tam se svými příbuznými. S paní Brettonovou a jejím synem Grahamem – doktorem Johnem a také s Paulinou a jejím otcem, který se stal hrabětem de Bassompierre. Lucie chová vřelé city ke Grahamovi, ale ten má oči jen pro Paulinu. (Později se s ní zasnoubí).
Přibližně tady se začíná vyvíjet přátelství mezi Lucií (23) a profesorem literatury Paulem Carlem Davidem Emanuelem (40). Monsigneur Paul se Lucii zpočátku jeví jako nevrlý, lstivý, zvědavý, vykutálený bazilišek. Později však mezi špatnými vlastnostmi nachází také dobré. Monsigneur Paul je dobrosrdečný, spolehlivý přítel.
Po roce se Lucie dovídá, že Paul byl kdysi zasnouben s krásnou dívkou. Protože však jeho otec zbankrotoval, Paul byl u dívčiny rodiny v nemilosti. Ona odporovala a na protest vstoupila do kláštera, kde po několika dnech zemřela. Paul se její rodině odvděčil tak, že je na stará kolena zabezpečil, vydržoval je ze svého platu, platil nádherný dům a sám bydlel v díře.
Za to vše ho Lucie milovala a on ji také. Ale Paulovi bránila Madam Becková (jeho sestřenice), protože ho chtěla pro sebe a také jeho zpovědník – kněz Silas, který tvrdil, že nikdy nepožehná sňatku mezi křesťanem a protestantkou.
Lucie se Paulovi zmínila, že by také chtěla mít svou školu. Ani jeden se nezmínil o citu k tomu druhému.
Po několika týdnech dolehla k Lucii otřesná zpráva. Paul musí odjet na 3 roky do Indie upravit rodinné záležitosti. Lucie chodila jako tělo bez duše. Paul se už se všemi rozloučil, ale u ní ještě nebyl. Naštěstí odložil odjezd o 3 týdny.
Den před odjezdem se s ním konečně potkala. Zavedl ji do domu, v kterém byla zařízena učebna. Řekla ji, že je to pro ni, že ty 3 týdny myslel jen na ni.

„Lucie, přijměte mou lásku. Rozhodněte se pro společný život. Buďte mi nejdražší, první bytostí na světě.“

Lucie Paulovi slíbila, že na něj bude čekat a on odjel. 3 roky uběhly. Luciině škole se vedlo výborně a ona pronajala sousední dům. Měla žačky i z vyšších vrstev. Den Paulova návratu byl přesně stanoven.

Slunce prošlo rovnodenností; dny se krátí, listy vadnou, ale – on přijíždí. V noci jsou mrazíky; listopad vyslal před sebou své mlhy; vítr spustil svůj podzimní nářek, ale – on se vrací.
Obloha je zatažená a temná, od západu se stahují mraky; oblaka se kupí v podivných tvarech; nebe plápolá v jediném ohni. Znám toto znamení na obloze, všímala jsem si jich už od dětství. Bože, bdi nad tou lodí! Ach, opatruj ji, prosím!
Vítr se obrátil na západ. Přecházím v noci po domě a nedaří se mi uspat vichřici. Čas pokročil, a ona zuří čím dál víc; o půlnoci už všichni, kteří nespí a jsou vzhůru, naslouchají a bojí se divoké jihozápadní bouřky.
Bouře zuřila a šílela celých sedm dní. Nepřestala, dokud se Atlantik nepokryl vraky lodí; neutišila se, dokud je nepohltily mořské hlubiny. Až když ničící anděl bouře skončil své dílo zkázy, teprve potom svěsil křídla, jejíchž mávání znamenalo hrom a jejich chvění bouři.
Ticho, budiž ticho! Nastalo utišení, ale leckdo je už necítil. A když se zase vrátilo slunce, jeho světlo mnoha lidem už nesvítilo.
A tady už přestaňme: už bylo řečeno dost. Nezarmucujme tiché, laskavé srdce, ponechme jeho slunné obraznosti naději. Ať si představuje líbeznou radost, znovuzrozenou z veliké hrůzy, neskonalé blaho nad zachráněním z nebezpečí, zázračné vysvobození ze smrtelného strachu a závratnost šťastného návratu.
Ať si představuje shledání a další spokojený život!

Hodnocení čtenářského deníku Brontëova, Charlota - Villette

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. březen 2008
  2 028×
  723 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Brontëova, Charlota - Villette