Čapek, Karel - Povídky z jedné kapsy

Propuštěný

Antonín Záruba si odpykal dvanáct a půl roku, ze svého doživotního trestu za vraždu manželky. Protože se ve vězení choval naprosto vzorně, byla mu udělena milost od ministerstva spravedlnosti. Jako podmínečně propuštěný si ale musel dávat dobrý pozor na to, co udělá, neboť při sebemenších problémech s policií by si musel odpykat zbytek trestu.

Když však vyšel na ulici, za sebou želená vrata i dvůr pankrácké věznice, nemohl Prahu poznat. Tolik nových staveb, tolik aut, tolik lidí, kteří se hádají a pokřikují po sobě. V tu chvíli nevěděl kam jít, byla jako omámený. Rozhodl se, že pojede za bratrem na venkov, ten má chalupu a děti. Jenže nevěděl, jak se dostat na nádraží. Strávil tolik let v samovazbě, že se skoro odnaučil mluvit. a v krku mu pouze chrčelo. Říkal si to tedy nejdříve potichu pro sebe: „Prosím Vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží?“ Ale vždy, když se už chtěl někoho zeptat, ozvalo se jenom sýpání.

Tam, kde jde nejvíce lidí, to bude určitě ulice k nádraží, pomyslel si. A vydal se tudy. Najednou si uvědomil, že tímto směrem jdou celé zástupy, které něco zpívají. „Tolik lidí!!!“, liboval si Záruba a šel s nimi. Sám nerozuměl, že zpívají: „Hanba! Hanba vládě!“, a tak si pobroukával jen: „A – á! A – á!“Šel v čele davu, mával rukama, zpíval, bubnoval si pěstmi do hrudníku.

Najednou se však dav začal pomalu zastavovat a Záruba uslyšel jenom: „Ve jménu zákona Vás zatýkám!“ Hrozně se vylekal, začal kolem sebe kopat a snažil se strážníkovi vytrhnout. Nakonec ho dva strážníci spoutali a odvedli na komisařství.

Státní návladní, předseda senátu ani advokát si nevěděli rady. Vůbec se jim nechtělo poslat Zárubu na doživotí do vězení. Byla to přeci jenom takový tichý a sympatický člověk. Nakonec se domluvili, že ho zkusí obhájit pominutím smyslů.

Líčení mělo začít hned druhý den a do té doby by stejně nic lepšího nevymysleli. K líčení však už nedošlo. Té noci se Antonín Záruba v cele oběsil, patrně ze strachu před trestem. Státního návladního to sice trochu mrzelo, ale na druhou stranu si řekl: „Ale alespoň že my za to nemůžeme.“

Celý zvláštní a tragický příběh je uzavřen touto zvláštní větou. Zůstává však otázkou, kdo za to všechno může. Obrovskou chybou byla určitě vražda. Na jedné straně zasluhuje jednoznačné odsouzení a ačkoliv vypadal pan jako Záruba tichý a nenápadný člověk, byl to vrah. Na druhé straně, nikdo neví, za jakých podmínek se vše odehrálo. Mohla to být například nešťastná nehoda nebo vražda v afektu.

Takže kdo za to tedy může? Snad společnost…

Hodnocení čtenářského deníku Čapek, Karel - Povídky z jedné kapsy

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  19. duben 2008
  10 192×
  436 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k čtenářskému deníku Čapek, Karel - Povídky z jedné kapsy