Chaucer, Geoffrey - Canterburské povídky

Dílo Canterburské povídky je vrcholem středověké anglické poezie.Vzorem pro jejich napsání byl pravděpodobně Boccaciův Dekameron. Autor zde spojil středověkou žánrovou tradici s raně renesančními prvky. Inspirací mu byl též Ovidius a Vergilius. Dílo dokládá značný rozhled svého autora, který znal soudobé písemnictví a byl též dobrý překladatel (např. z francouzštiny přeložil Román o růži). Již v mládí totiž působil jako diplomat, a tak díky tomuto povolání cestoval, navštívil Florencii a tam se seznámil s díly předních italských umělců (Boccacio, Dante, Petrarca).

Většina povídek je z antiky a ze středověku. Nalezneme zde volná zpracování známých příběhů (např. od Boccacia) a lidových vyprávění (tzv. fablieux). Canterburské povídky obsahují 24 povídek (3 jsou pouhá torza), mělo jich však být 120. Většina z nich je opatřena prologem a epilogem. Podobně jako v Dekameronu tu jednotlivé příběhy vypravují lidé, kteří se spolu náhodně sešli. Putují k hrobu světce Thomase Becketa v Canterbury. Mezi poutníky je i sám básník. Složení poutníků odráží skladbu středověké společnosti. Šlechtu reprezentuje rytíř s doprovodem, duchovenstvo kněz, mnich, abatyše a další, intelektuální svět lékař s právníkem, městský stav řemeslníci a nejnižší sociální stav, venkovské poddané, oráč. Na začátku knihy se skupina poutníků sejde v hostinci U Kabátce v Southwarku, kde padne rozhodnutí, že každý z poutníků pro ukrácení času bude vypravovat 4 příběhy (dva cestou do Canterbury a dva cestou zpět). Komentátorem a hybným duchem celé skupiny se stává tamější hostinský, který se k nim připojuje. Povídky mají různá témata, střídá se zde rytířská historie, milostné příběhy, vyprávění kratochvilná i poučná. Jsou zde odhaleny slabosti lidské povahy a společenské konflikty. Básník nezaujímá přímé kritické a hodnotící postoje, projevuje se ale jako vyhraněná a uvědomělá osobnost s nadhledem nad zobrazovanou skutečností, čímž mnohdy přesahuje rámec středověké poetiky (například v povídce o siru Thopasovi, jež je první parodií na rytířské romány vůbec). Chaucerův nadhled se projevuje v promluvách jeho postav; nebojí se sám sebe jejich prostřednictvím třeba i kritizovat. Na důkaz toho cituji z Juristova prologu: „Budu vám vyprávět starodávný příběh, takový, jež často vypravuje Chaucer v těch svých nevalných básních.“ Sám sebe charakterizuje takto: „Nemám tolik vtipu, jistě jste si všimli.“ Ve svém závěru autor prosí čtenáře, aby pro něj vyprosili u Boha milost a odpuštění jeho hříchů - psaní o světských marnostech.

V díle autor použil rámcový postup jako Boccacio v Dekameronu. Dílo je psané desetislabičným jambem (lehká a těžká doba) se sdruženým rýmem (aabb) a sedmiveršovou a osmiveršovou stancí (osmiveršová sloka skládající se z jedenáctislabičných veršů, rýmovaných zpravidla abab, abcc, vznikla ve 13. století v italské renesanční lyrice, používal ji i Jaroslav Vrchlický). Jazyk díla - londýnská angličtina - se stal základem další anglické básnické tvorby.

Pro představu, jaké příběhy můžeme v Canterburských povídkách nalézt, budu vyprávět Kupcovu povídku.

Kupcova povídka

V lombardské Pavii žil rytíř Január a vedlo se mu dobře. V pozdním věku se chtěl oženit. O svém zamýšleném sňatku se radil s přáteli: Jeho bratr Placebo s ním souhlasil, zatímco jeho druhý bratr Justinus byl zdrženlivý. Nakonec Január začal hledat dívku, s kterou by se oženil. Po čase se rozhodl pro Máju, rozkošnou městskou dívku. Január zvelebil svůj dům a připravil velkolepou svatbu. Dal zřídit nádhernou zahradu. Jen on k ní měl klíče a v létě tam chodil s Májou. Nikdo jiný do zahrady nesměl.
V domácnosti měli mladého panoše Damiána, jemuž Mája také chtěla ukázat onu krásnou zahradu. Január náhle oslepl, a když šli jednou zas s Májou do zahrady, propašovala Mája Damiána dovnitř. Damián vylezl na hrušeň a začal si pochutnávat na jejích plodech a Máje se jich také zachtělo.
Toho krásného jitra tam Pluto, král víl, laškoval s královnou Proserpínou a svými skřítky. Když uviděl, jak proradná je Mája, rozhodl se vrátit starci zrak, aby je přistihl pochutnávat si na hruškách. Proserpína se zas rozhodla, že dá Máje výmluvnost, až jí bude Január kárat.
Posléze Mája řekla svému muži, že ji bolí bok a jestli nesní pár hrušek, umře. Poprosila ho, aby jí pomohl dostat se na hrušeň. Když už byla na stromě a Damián jí podal hrušku, vrátil se Januárovi zrak. Spatřil, jak se Mája na stromě směje s Damiánem. Začal křičet a rozčilovat se nad tím, co to Mája a ten chlapec provádějí. Ona mu odsekla: „Cože pane? Jen mějte strpení! Neblázněte! Copak nevidíte, že jsem vám vrátila zrak? Dověděla jsem se, že nic jiného vám zrak nevyléčí, než když dám chlapci na stromě políček!“
Január namítl, že neviděl žádný políček, že viděl chlapce krást hrušky. Mája mu vysvětlila, že asi ještě lék nezabral a on dobře nevidí, a uhodila potom Damiána po tváři. Teď už byl Január spokojený, viděl přeci ten políček! Děkoval Máje, že mu vrátila zrak a omlouval se, že zdánlivě viděl něco, co neviděl. Mája ho chytře upozornila, že než se mu zrak ustálí, možná ještě ledacos divného uvidí. Január byl zase celý šťastný. Měl krásnou, mladou ženu, vrátil se mu zrak...

Tahle povídka se mi líbila, ostatně jako většina Canterburských povídek, protože Mája tu situaci skvěle vyřešila a nakonec vše dobře dopadlo. Povídka nám podle mě měla říci, jak jsou ženy proradné, ale také že je to možná někdy i pro naše dobro.

Použité prameny: Canterburské povídky
Slovník světových literárních děl
Encyklopedie Diderot

Poznámky: Pertrarca napsal Sonety Lauře (tak nazval svou ženu).

Román o růži je starofrancouzská báseň - dvoudílná, naučná, ze 13. století. První díl je o hledání zjemnělých ideálů lásky, ve druhém díle se oslavuje lidský rozum. První díl napsal Guillaum de Lorris, druhý Jean de Meung.

Hodnocení čtenářského deníku Chaucer, Geoffrey - Canterburské povídky

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  5. červenec 2008
  3 046×
  899 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Chaucer, Geoffrey - Canterburské povídky