"Nestvořili jsme tě ani božského, ani pozemského
ani smrtelného, ani nesmrtelného, ale tak,
abys byl svobodný podle své vlastní vůle a důstojnosti,
abys byl svým vlastním tvůrcem a budovatelem.
Jenom tebe jsme obdařili růstem a rozvojem, závisejícím
na tvé vlastní svobodné vůli.
Ty nosíš v sobě zárodky univerzálního života."
Pico della Mirandola
Oratio de Hominis Dignitate
Obsah:
Úvod do problematiky
Lidskou existenci provázejí odpradávna otázky, které se dotýkají důvodů určitého lidského chování, které se ptají na příčiny nejrůznějších jevů a skutečností. Jednou takovou otázkou, která je velmi aktuální právě v tomto století, je otázka nabývání a pozbývání svobody člověka. Jaký je tedy význam svobody pro lidskou bytost? Proč se člověk vzdává tak dobrovolně své svobody a dává jí do rukou vyšší autoritě, vůdci? Jak je možné, že nacistickou ideologii, založenou na potlačení základních lidských práv a svobod, podporovaly tak široké vrstvy německého národa? Těmito otázkami a mnoha podobnými se zabývá přední německý psycholog a filosof Erich Fromm ve své knize Strach ze svobody (Escape from Freedom, New York, 1941).
Již název knihy napovídá, že se v ní autor, který byl nucen utéct ze své vlasti před Hitlerovým režimem, zabývá právě důvody onoho zdánlivě nesmyslného strachu ze svobody a útěky před ní. Frommova kniha je analýzou jevu úzkosti člověka, vzniklé rozpadem středověkého světa, v němž se navzdory mnohým nebezpečím cítil být bezpečným a jistým. Snaží se ukázat, že moderní člověk je stále v pokušení odevzdat svou svobodu diktátorům všeho druhu, anebo ji rozmělnit přetvořením sebe sama v malý šroubek stroje, dobře živený a dobře oblékaný.
Individualizační proces
Odpovědi na výše položené otázky můžeme najít především v jasném popsání individualizačního procesu jedince i celého lidstva. Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědoměním si sebe sama jako oddělené entity. Sílící proces stále více vyčleňoval jedince z jeho původních vazeb, ve kterých se cítil bezpečně, a dosáhl svého vrcholu ve stoletích mezi reformací a současností. V životní historii jedince nacházíme stejný proces. V okamžiku narození jedince dítě přestane být v jednotě se svou matkou a stává se nezávislou biologickou entitou. Ovšem nezanedbatelnou dobu dítě funkčně s matkou v jednotě zůstává. Tedy ještě nepřetrhal všechny vazby, které ho k ní připoutávají, nemá tedy absolutní svobodu. Tyto vazby, které nazýváme primární, mu však poskytují bezpečí a pocit sounáležitosti a zakořenění. Proces individualizace podporovaný výchovou má dva aspekty. Dítě fyzicky, emocionálně, mentálně roste. Jde o růst vlastního JÁ.
Druhým výrazem individualizačního procesu je však růst osamělosti. Primární vazby nabízejí bezpečí a jednotu s okolním světem. Čím více se dítě z tohoto světa vyčleňuje, tím více si uvědomuje, že je samo, že je bytostí oddělenou od ostatních a pociťuje pocit bezmoci a úzkosti. Náhle automaticky vyvstanou popudy vzdát se vlastní individuality, překonat pocit osamělosti a bezmocnosti úplným podřízením se okolnímu světu. Ale tyto nové vazby nejsou totožné s vazbami primárními. Dítě však podvědomě cítí, že se tak děje za cenu vzdání se své síly a integrity. A tak je výsledek podrobení úplně opačný. Podrobení však není jediný způsob, jak se zbavit osamělosti a úzkosti. Jiným způsobem, jenž je tvořivý a nekončí v neřešitelném konfliktu, je spontánní vztah k člověku a přírodě, který jedince spojuje se světem aniž vylučuje jeho individualitu. Tento druh vztahu, jehož nejvýznamnějšími projevy jsou láska a tvořivá práce, je zakotven v integraci a síle celé osobnosti. Svoboda negativní (svoboda od) se stává svobodou pozitivní (svobodou k). Výše uvedené skutečnosti platí jak pro individuální proces, tak pro individualizační proces celého lidstva. Identita s přírodou, klanem, náboženství poskytuje individuu bezpečí. Zpřetrháním primárních vazeb, které blokovaly plný lidský vývoj a stály v cestě vývoji rozumu, způsobily růst izolovanosti a nejistoty.
Středověká společnost
Jedním z největších milníků, kde lidská společnost postoupila v procesu individualizace o velký krok kupředu, bylo období konce středověku, renesance a následné reformace. Středověk ve srovnání s moderní společností charakterizuje nedostatek individuální svobody. V tomto období byl každý ke své roli ve společenském řádu pevně přikován. I když však člověk nebyl v moderním smyslu svobodný, netrpěl osamělostí a izolovaností. Tím, že měl od narození ve společnosti určité nezměnitelné a nesporné místo, měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat. Společenský řád byl pojímán jako řád přírodní a byl nespornou částí toho, co člověku dávalo pocit bezpečí a sounáležitosti.
Přesto však středověká společnost individuum nezbavovala svobody, protože "individuum " ještě neexistovalo. Člověk se ke světu vztahoval ještě svými primárními vazbami. "Uvědomoval si sebe jen jako člena rasy, národa, skupiny, rodiny nebo korporace - pouze prostřednictvím nějaké obecné kategorie."*1 Postupem času se však jednota a centralizace středověké společnosti oslabovaly. Vzrostla důležitost kapitálu, individuální ekonomické iniciativy a konkurence. Pro masu venkovanů a zvláště pro městskou střední třídu tento nový vývoj do jisté míry znamenal rozšíření bohatství a šancí individuální iniciativy, ale v podstatě i hrozbu svému tradičnímu způsobu života.
Vliv renesance a nástupu kapitalismu
Začátek moderního individualismu se spojuje s nástupem renesance. Renesance byla kulturou bohaté a mocné vyšší třídy, které moc a bohatství sloužily k tomu, aby užívali životních radovánek. Masy, které se na bohatství a moci vládnoucí skupiny nepodílely, však ztratily jistotu svého dřívějšího společenského postavení a staly se beztvarým davem, jemuž se lichotilo nebo vyhrožovalo. Tak vedle sebe vyrostly nový despotismus a individualismus. Avšak přestože ideje renesance nebyly bez vlivu na další vývoj evropského myšlení, bytostné kořeny moderního kapitalismu, jeho ekonomický systém a jeho ducha nenajdeme v italské kultuře pozdního středověku, ale v ekonomické a společenské situaci střední a západní Evropy a v učeních Luthera a Kalvína. Důležitou úlohu v tomto období hrál také vývoj kapitalismu. Ve středověku byli řemeslníci spojeni ve svých ceších. Tyto cechy byly založeny na vzájemné spolupráci a poskytovaly svým členům přiměřenou jistotu. Nástup kapitalismu však nastolil obrovskou konkurenci. Idea výkonnosti se stala jednou z největších mravních ctností. Nebývale vysokou hodnotu náhle dostal čas. Zisk je největším motivem. Trh, na kterém se kupující a prodávající osobně znali se náhle odosobňuje a rozšiřuje.
Kapitalismus však také osvobodil individuum. Umožnil mu postavit se na vlastní nohy a zkusit štěstí. Jedinec je osvobozen od omezujících ekonomických a politických pout, ale zároveň ho přepadla nejistota týkající se jeho samého a smyslu jeho života. Je ohrožován mocí neosobních sil, kapitálu a trhu. Konkrétní vztah jedince k bližnímu ztratil svůj přímý a lidský charakter a osvojil si ducha manipulace a instrumentality. Ve všech společenských a osobních vztazích platí zákony trhu. Nová svoboda je spjatá s tvořením hlubokého pocitu nejistoty, bezmocnosti, pochybování, osamocenosti a úzkosti.
Reformace
V tomto bodě vývoje vzniklo luteránství a kalvinismus. Nová náboženství nebyla náboženstvími bohaté horní třídy, ale střední městské třídy, městské chudiny a sedláků. Oslovila je, protože vyjadřovala jejich nový pocit svobody a nezávislosti, ale i bezmocnosti a úzkosti. Středověká církev zdůrazňovala důstojnost člověka, svobodu jeho vůle a fakt, že jeho snažení a skutky mu budou ku prospěchu. Člověk také mohl snadno dosáhnout odpuštění, tím, že kupoval odpustky od Církve, a tím se lehce zbavoval pocitů úzkosti. Lutherův systém, pokud se odlišuje od katolické tradice, má dvě stránky. Za prvé učinil člověka nábožensky nezávislým. Zbavil církev její autority a přenesl ji na individuum. Jeho pojetí víry a spásy je subjektivní, individuální zkušeností, za niž je plně zodpovědný jedinec. Druhým aspektem je však izolovanost a bezmocnost, jež individuu svoboda přinesla. Luther předpokládal existenci vrozené špatnosti v lidské povaze. Toto přesvědčení o lidské zkaženosti a nemohoucnosti svými vlastními zásluhami učinit cokoli dobrého je podstatnou podmínkou Boží milosti. Jen když člověk sám sebe pokoří a zničí svou individuální vůli a pýchu, sestoupí na něj Boží milost. Uvědomění si své nicotnosti však zákonitě doprovází pocity bezmoci, pochybností a nejistoty.
Nutkavé hledání jistoty, jak ho vidíme u Luthera, však není výrazem pravé víry, ale je zakořeněno v potřebě zvítězit nad nesnesitelnou nejistotou. Lutherovo řešení je jedním z těch, jež i dnes nacházíme u mnoha lidí, kteří nemyslí v teologických pojmech. Hledají totiž jistotu prostřednictvím eliminace svého izolovaného Já, tím, že se stanou nástrojem v rukou nepřekonatelně silné moci mimo svou individualitu. Pro Luthera byl touto mocí Bůh, hledal tedy jistotu v bezpodmínečné podřízenosti Bohu. Tak Luther na jedné straně lidi osvobodil od autority církve, na druhé straně je však podřídil tím větší tyranské autoritě, autoritě Boha zdůrazňujícího naprosté podřízení člověka a vyhlazení lidské individuality jako základní podmínky spasení. Lutherova víra svým přesvědčením, že člověk bude milován jen za předpokladu své úplné podřízenosti, byla řešením, jež má mnoho společného s principem úplného podřízení se individua státu či vůdci.
Kalvínova teologie, která se stala významnou pro anglosaské země, projevuje v podstatě téhož ducha. Kalvín však ještě vyhrotil pocit pokoření a bezmoci svým učením o predestinaci. Spása nebo zatracení nejsou podle něho výsledkem dobrých či špatných lidských skutků, ale jsou předurčeny Bohem už před narozením člověka. Kalvínův Bůh má všechny znaky tyrana bez jakékoli jiskřičky láska či dokonce spravedlnosti. Učení o predestinaci vyjadřuje a zvyšuje pocit individuální bezmocnosti a bezvýznamnosti. Jediným východiskem je tedy úplné pokoření se před Bohem, který vše již naplánoval dopředu.
Příčiny útěku před svobodou
V katolické církvi byl vztah individua k Bohu založen na příslušnosti jedince k církvi. Církev byla pojítkem mezi ním a Bohem, čímž jednak omezovala jeho individualitu, na druhé straně mu však dovolovala, aby byl před Bohem nedílnou částí celé skupiny. Protestantismus způsobil, že jedinec stál před tváří Boží sám. Člověk, který náhle stanul před Bohem sám bez pomoci, se musel cítit rozbitý a hledal spásu v naprosté podřízenosti. Psychologicky tento duchovní individualismus není příliš odlišný od individualismu ekonomického, který byl popsán již dříve. V obou případech je jedinec úplně sám a ve své osamělosti se ocitá tváří v tvář vyšší moci, ať už je to Bůh či konkurenti nebo neosobní ekonomické síly.
Pocit individuální izolovanosti a bezmocnosti si však průměrný normální člověk neuvědomuje. Příliš se ho bojí. Překrývá ho rutina jeho každodenních činností, sebedůvěra a uznání, jež mu poskytují jeho soukromé a společenské vztahy a různá rozptýlení. Osamělost, strach a zmatek ale zůstávají a natrvalo je tento stav neudržitelný. Břemeno svobody je neúnosné. A nepodaří-li se člověku dospět od negativní svobody k pozitivní, musí se snažit svobodě uniknout.
Hlavními společenskými cestami úniku naší doby je podřízení se nějakému vůdci, jak k ní došlo ve fašistických a komunistických zemích, nebo nutkavá konformita, jak k ní dochází v demokratických společnostech. Hlavními mechanismy úniku před svobodou jsou tedy autoritářství, destruktivita a konformita.
Autoritářství
Autoritářství je tendence vzdát se nezávislosti svého vlastního Já, sloučit je s někým nebo něčím mimo sebe sama a tak získat sílu, která vlastnímu Já chybí. Tedy hledat nové sekundární vazby jako náhradu za vazby primární, které jsou ztraceny. Výraznější formy tohoto mechanismu nacházíme v pokusech o podřízenost nebo ovládnutí, nebo jinak řečeno, v masochistických a sadistických snahách. Nejčastějšími formami, v nichž se projevují masochistické snahy, jsou pocity méněcennosti, bezcitnosti, individuální bezvýznamnosti. Tito lidé vykazují tendence podceňovat se, stavět se slabými, neschopnými zvládat své věci. Zcela pravidelně vykazují zjevnou závislost na vnějších silách, na jiných lidech, institucích či přírodě. Masochistické sklony jsou často nejrůznějším způsobem racionalizovány. Masochistická závislost se pojímá jako láska a loajalita, pocity méněcennosti jako přiměřený výraz skutečných nedostatků.
Sadistické tendence jsou snahy někoho si bezmezně podmanit, ovládat, vykořisťovat, případně i zraňovat a týrat. Jsou ze zřejmých důvodů obyčejně méně vědomé a také více racionalizované než společensky méně škodlivé jevy masochistické. Často se skrývají za reakcemi, vytvářejícími dojem velké laskavosti a hlubokého zájmu o druhé. Dalším jevem, který je na první pohled překvapující, je závislost na objektu sadismu. Sadista prostě potřebuje někoho, koho by ovládal. Zdá se, že sadistické sklony jsou přesným opakem snah masochistických, ale není to pravda. Psychologicky vzato jsou obě tyto tendence výsledkem jedné základní potřeby, vyvěrající z neschopnosti unést osamělé a slabé vlastní Já. Je to jakási symbióza, spojení jedno individuálního Já s jiným Já tak, že oba integritu svého Já ztrácejí a učiní se úplně závislými jeden na druhém.
Pro správné pochopení je však potřeba rozlišit autoritu na autoritu racionální a autoritu omezující. Autorita obecně není žádná vlastnost, ale vztah mezi lidmi, v němž jeden člověk považuje toho druhé za jemu nadřazeného. Racionální autorita je například vztah studenta k učiteli. Zájmy učitele i žáka zde sledují jeden záměr. Čím více se student učí, tím menší je mezera mezi ním a učitelem. Autoritativní vztah tedy směřuje ke svému zrušení. Omezující autorita je pravým opakem. Příkladem budiž vztah otroka a otrokáře. Oba sledují protikladný zájem. Autorita slouží k vykořisťování a odstup se tím více prohlubuje, čím déle trvá. Rozdíl mezi racionální a omezující autoritou je však často jen relativní. Mezi oběma extrémními případy existuje totiž mnoho mezistupňů.
Destruktivita
Destruktivita je mechanismem úniku před svobodou, který je také zakořeněn v nesnesitelné bezmocnosti a osamocení jednotlivce. Pocitu své vlastní bezmocnosti vůči okolnímu světu mohu uniknout tím, že ho zničím. Destrukce světa je posledním, většinou zoufalým pokusem zachránit před nebezpečím, že jím budu rozdrcen. Často se destruktivita zaměňuje za sadismus. Rozdíl je však patrný. Cílem sadismu je přivtělení objektu, zatímco cílem destruktivity je jeho odstranění.
Automat konformity
Automat konformity je zvláštním mechanismem úniku před svobodou, který vyhledává většina normálních lidí v moderní společnosti. Jedinec přestane být sám sebou, vnitřně si osvojí model osobnosti, který mu nabízejí kulturní vzory, a proto se stane přesně takový, jako jsou ostatní a jak to od něho očekávají. Rozpor mezi Já a světem zmizí a s ním vědomý strach z osamělosti a bezmocnosti. Člověk, který se vzdá své individuality a stává se automatem, totožným s milióny jiných automatů kolem sebe, se nemusí cítit osaměle, natož pociťovat úzkost. Cenou za to všechno je ale ztráta vlastního Já. Častou mylnou domněnkou je to, že člověk snadno pozná, co sám chce, myslí a cítí, od toho, co od něho požaduje. Jako jednoduchý důkaz pro vyvrácení této mylné domněnky slouží hypnóza s posthypnotickým příkazem. Po probuzení člověk automaticky příkaz vezme za svůj a má za to, že vychází z jeho vůle. Člověk si jen málo uvědomuje, jak moc je jeho úsudek, názory a myšlení ovlivněno okolím. Z myšlení se tedy stává pseudomyšlení, z opravdového Já se stává Pseudojá.
Psychologie nacismu
Psychologie nacismu sice spadá do kapitoly o Autoritářství, ale je to fenomén tak rozsáhlý a významný, že potřebuje další rozvedení. Uvažujeme-li o psychologickém pozadí úspěchu nacismu, musíme si uvědomit do jakého prostředí a v jaké době nacismus přišel. Před válkou byla autorita monarchie nesporná, členové nižší střední třídy se o ni opírali a ztotožňovali se s ní, čerpali z ní pocit jistoty a hrdosti. Ekonomické postavení bylo ještě dost spolehlivé a poskytovalo pocit vlastní hrdosti a jistoty. Poválečná doba tuto situaci změnila. Přišel ekonomický úpadek, inflace zničila veškeré úspory. Střední třída, vtěsnaná mezi dělnictvo a horní třídu, byla v období inflace skupinou nejbezmocnější, a proto velice tvrdě postiženou.*2 Situaci zhoršovaly i důvody psychologické., které souvisely s pádem monarchie a válečnou porážkou. Rozbila se i poslední pevná jistota buržoazie, rodina. Mladší generace si dělala, co chtěla a nestarala se už o to, jestli s tím rodiče souhlasí nebo ne. Tato společenská frustrace vedla k následné projekci, jež se stala důležitým zdrojem nacionálního socialismu: namísto uvědomění si ekonomického a sociálního osudu staré střední třídy si její členové svůj osud rozvažovali v pojmech národa. Národní porážka a Versailleská smlouva se staly symboly jejich aktuální frustrace.
Do této situace přišel Hitler, jehož sadistické dychtění po moci je porůznu vyjádřeno v knize Mein Kampf. Charakteristický je Hitlerův typický sadistický vztah jak k německým masám, které miluje a současně jimi pohrdá, tak k politickým odpůrcům, svědčící o destruktivních prvcích, důležité složce jeho sadismu. Mluví o uspokojení, jaké mají masy v dominaci: "To, co chtějí, je vítězství silnějšího a zničení nebo bezpodmínečná kapitulace slabšího."*3 Účinnost propagandy a masové manipulace popisuje Göbbels: "Lidé nechtějí nic jiného než být slušně ovládáni. Jsou tím, co je kámen pro sochaře. Vůdce a masy, to je asi tak malý problém jako malíř a barva."*4 Hitler se obyčejně pokouší svá přání po moci racionalizovat a ospravedlňovat. Hlavními ospravedlněními jsou: nadvláda nad jinými národy pro jejich vlastní dobro a pro dobro světové kultury, touha po moci má kořeny ve věčných přírodních zákonech a on tyto zákony jen uznává a drží se jich, on sám jedná na příkaz vyšší moci - Boha, Osudu, Historie, Přírody, jeho úsilí o nadvládu je jen obranou proti pokusům jiných o nadvládu nad ním a nad německým národem. On chce jen mír a svobodu.
Hitlerova ideologie však kromě stránky sadistické obsahuje i stránku masochistickou. Vedle touhy mít moc nad bezmocnými je tu přání podřídit se velmi silné nadřazené moci, rozmělnit v ní své Já. Masám se opakuje stále totéž: jedinec není nic a nic neznamená. Měl by tuto osobní bezvýznamnost akceptovat, rozplynout se ve vyšší moci a s pýchou se podílet na její síle a slávě. Hitler vyjadřuje tuto ideu jasně ve své definici idealismu: "Idealismus sám vede lidi k dobrovolnému uznání moci a síly, a tak způsobuje, že se stávají zrnkem prachu onoho řádu, který utváří a formuje celý vesmír."*5 Nebyla to však jen nacistická ideologie, co uspokojovalo nižší vrstvy střední třídy. Politická praxe uskutečňovala to, co ideologie slibovala. Rostla hierarchie, v níž měl každý nad sebou někoho, aby se mu podřizoval, a každý někoho pod sebou, aby měl nad ním pocit moci. Člověk na vrcholu, vůdce, měl nad sebou Osud, Historii, Přírodu, jako moc, jíž se mohl podřídit.
Svoboda a spontánnost
Existuje tedy nevyhnutelný kruh vedoucí od svobody k nové závislosti? Činí osvobození od primárních vazeb jedince natolik osamělým a izolovaným, že musí nevyhnutelně utéci do nového otroctví? Anebo existuje pozitivní svoboda, v níž je jedinec nezávislým Já a přesto není izolovaný, ale sjednocený se světem, s druhými lidmi a s přírodou? Věříme, že na tuto otázku existuje kladná odpověď. Pozitivní svobody může člověk dosáhnou seberealizací, tím, že se stane sám sebou. Seberealizace se dosahuje nejen aktivním myšlením, ale také realizací celé lidské osobnosti, aktivním vyjadřováním jejích citových a intelektuálních schopností. Pozitivní svoboda tedy spočívá ve spontánní aktivitě celé integrované osobnosti. Spontánní aktivita je svobodná aktivita vlastního Já a psychologicky zahrnuje to, do doslovně znamená kořen latinského slova sponte: z vlastní svobodné vůle. Podmínkou spontaneity je souhlas celé osobnosti a vyloučení rozštěpení na rozum a přirozenost. I když je spontaneita v naší kultuře řídkým jevem, přece však úplně nechybí. Například umělci, jejichž myšlení, cítění a jednání je výrazem jich samých a ne nějakého automatu. Jiný příklad spontaneity nabízí děti.
Proč je spontánní aktivita odpovědí na problém svobody? Spontánní aktivita je jedinou cestou, kterou může člověk překonat hrůzu osamocenosti bez obětování vlastní integrity, neboť ve spontánní seberealizaci se člověk sjednocuje opět se světem - s člověkem, přírodou i se sebou. Hlavní složkou takové spontánnosti je láska - ne však láska jako rozplynutí individuálního Já v jiné osobě, jako vlastnění jiné osoby, ale láska jako spontánní potvrzení druhých, jako spojení jedince s druhými na základě uchování svého individuálního Já. Práce je další složkou: ne jako nutkavá aktivita s cílem utéci před osamělostí, ne jako vztaženost k přírodě se záměrem podmanit si ji nebo s cílem udělat si z výrobků lidských rukou modlu a stát se jejím otrokem, ale právě jako tvorba, v jejímž aktu se člověk sjednotí s přírodou. To, co platí pro lásku a práci, platí pro každou spontánní činnost. A v aktivitě jde o proces, ne o výsledek. Existuje jen jeden smysl života: prožívat ho. Pozitivní svoboda obsahuje také zásadu, že neexistuje žádná vyšší moc než toto jedinečné individuální Já, že člověk je středem a cílem svého života, že růst a realizace lidské individuality je konečným cílem, který nemůže být nikdy podřízen cílům údajně hodnotnějším.
Shrnutí
Autor sám charakterizuje svou knihu jako součást obsáhlého bádání, které se snažil prakticky aplikovat na současný politický vývoj ve 40. letech - expanzi nacismu - ohrožujícího zdaleka ne ovšem poprvé ani naposled svobodu moderního člověka. Její klad spočívá hlavně v tom, že autor používá často opomíjených psychologických spoluzdůvodnění etických a sociologických norem chování. Prokazuje svou teorii o negativní i pozitivní svobodě i o strachu z ní a útěku před ní na několika výrazných obdobích novověkých dějin: období reformace (převážně luteránské a kalvínské) a období nacismu. Ve snaze vysvětlovat jevy psychologickými motivacemi se však často dopouští přílišných zúžení a zjednodušování. Vysvětlovat osobnost a dílo Luthera, Kalvína stejně jako Hitlera převážně jen jako důsledek jejich osobnosti, především masochistické, sadistické a destruktivistické deviace, nám nemůže dát jejich úplný a tedy i maximálně pravdivý obraz. Psychologický rozbor, je však velmi prospěšný a jistě k pochopení daného problému přispívá nemalou měrou. Je jen škoda, že nepodrobil stejné analýze i další neméně nebezpečný autoritářský režim, jakým byl nesporně i stalinský komunismus.
Svoboda každého z nás je opravdu jednou z největších hodnot, jež máme. Je i předpokladem k našemu nejplnějšímu rozvoji. patří bezesporu k našim nezcizitelným právům. Na cestě k ní nám však stále ještě mnoho chybí. Stává se ale často, že znovu a znovu jen mylně vyměňuje jho jedné nesvobody za druhé v domnění, že čím je toto jho neviditelnější a anonymnější, tím je on sám svobodnější. Jenže skutečná svoboda je úplně někde jinde.
Použitá literatura
Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše Vojsko, 1993
1. Jacob Burckhardt, The Civilization of the Renaissance in Italy, The Macmillan Co. New York, 1921, s.129
2. F.L.Schumman, The Nazi Dictatorship, Alfred A. Knopf, New York 1939
3. Adolph Hitler, Mein Kampf, Reynal & Hitchcock, New York, 1940, s. 469
4. Joseph Goebbels, Michael, F.Eher, München, 1936, s. 57
1. Adolph Hitler, Mein Kampf, s. 411
23. červenec 2007
4 672×
3536 slov
