Fučík, Julius - Reportáž psaná na oprátce

O autorovi: Julius Fučík( narozen 23.2.1903) působil jako překladatel, literární a divadelní kritik, politický činitel a spisovatel. Od roku 1921 byl členem Komunistické strany Československa. Od roku 1929 spolupracoval s Rudým právem. Mezi jeho díla patří reportáže o Sovětském svazu( např. dílo V zemi, kde zítra již znamená včera, V zemi milované,…). Psal také literární eseje( např. Božena Němcová bojující, O Sabinově zradě,…). Od roku 1939 byl aktivním členem komunistického odboje proti fašismu. V letech 1941-1942 působil v druhém ilegálním ÚV KSČ. Kvůli tomu byl v roce 1942 zatčen a o rok později odsouzen a popraven. Právě z pankrácké věznice pochází velmi zvláštní dílo Reportáž psaná na oprátce. O něm níže.

O díle: Reportáž psaná na oprátce je próza krátkého rozsahu. Na tomto díle obdivuji už jenom to, že vůbec vzniklo. Těžko si představuji sám sebe v situaci podobné té Fučíkově. Jakákoliv literární tvorba by byla v tu chvíli to poslední, na co bych měl odvahu a chuť. Už jen proto velice obdivuji Fučíka. Nyní něco konkrétnějšího o díle. Prvním kritériem při hodnocení každé knihy je jazyk
a styl. Ať už byl Fučík jakýkoliv, jeho styl psaní je unikátem mezi styly. V těžké psychické situaci být schopen napsat dílo na takové literární úrovni je počin, který je hoden uznání. Kniha je velmi čtivá a každá část knihy zaujme něčím trochu jiným. Někdy je to velmi obratná popisnost, kterou obdivuji, v jiné kapitole jde zase popisnost stranou a Fučík se věnuje prokreslení psychologických profilů jednotlivých lidí, kteří jsou nebo byli s ním ve styku.
Fučík líčí odboj, zatčení, velmi obratně a chladně líčí své vlastní mučení, popisuje svého spoluvězně( nazývá ho Otcem), líčí výslechové praktiky odporných SS-mannů, jejich stupiditu, jindy zase jejich inteligenci, vypravuje o své ženě, rodině, přátelích. Velmi často vyzvedává svoji úlohu: nic neprozradit, být vzorným komunistou.
Kniha končí velmi náhle. Fučík najednou zjistil, že jeho čas se blíží, zanechal rozepsaných textů a napsal kratičký závěr. Ten končí zvoláním: „ Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“

Vlastní názor: Není vůbec snadné vyjádřit svůj názor na tuto knihu. Jako kdybych měl na tuto knihu názory hned dva. Nejdřív ten první. Je mi jedno, kdo psal tuto knihu, jestli komunista, nebo někdo jiný. Vůbec to není to podstatné. Podstatná je jedna věc. Fučík ukazuje, že člověk, který něčemu věří a žije pro to, musí svou víru chránit a hájit za jakoukoliv cenu. To, že byl Fučík komunistou, ho zcela jasně nutí ke konfrontaci s fašismem. Fučík nenachází podstatu svého života v politických cílech jeho komunistické kariéry. Jeho cíl života je jasný. Ztotožnit se s komunistickou ideologií a bránit prapůvodní hodnoty, které komunismus na samém počátku vyzdvihoval. Lidství, solidaritu, mír, blaho…
Všichni víme, jak to s těmito ideami nakonec dopadlo. Ale Fučík je důkazem toho, že myšlenka dobra nemůže být nikdy špatná, byť by byla sebenaivnější.
Kdyby byli všichni členové KSČ takoví, jako Fučík, panovala by v zemích českých naprosto jiná situace. Jenže to už se pohybujeme v rovinách snů.
S tím totiž souvisí můj druhý názor. Fučík touto knihou vlastně dokazuje, že jakákoliv ideologie hlásající rovnost všech lidí je utopická. Fučík si to možná ani neuvědomuje. Ale toto vlastně nechtěně vyjádřil například v postavě svého kolegy Mirka, který zradí nejen své kolegy tím, že je vyzradí při brutálním výslechu, ale zradí také sám sebe a svou ideologii. Tím Fučík paradoxně klade odpor sám sobě. Jak je vidět, všichni lidé prostě nemohou být stejní, bylo by to nepřirozené, umělé, špatné.
Zajímala by mě jedna věc. Kdyby Fučík přežil válku, byl by v roce 1948 na straně koho? Komunistů, nebo těch druhých? Jak víme, po roce 1948 se z Julia Fučíka stal nedotknutelný kult, něco, co šlo vzorem socialistickému lidu. Jenže kdo si uvědomoval, že Fučík byl jiný než stupidové a senilní pitomečkové jako například Klement Gottwald, Vasil Biľak, Milouš Jakeš či novodobý populista Miroslav Grebeníček. Tito uslintaní neinteligentní kariéristé nemají s inteligentním a charakterním Fučíkem vůbec nic společného a kdyby byli chytří, došlo by jim, že Fučík je vlastně přesně jejich opakem.
Je nefér ohánět se komunismem jako ideologií, která spasí svět. Komunismus by měl být brán jako určité životní krédo, naše etická nadhodnota. Kdybychom se podle ní řídili, šťastně bychom prožili svoje životy. Dnešní pojetí komunismu je doslova tragické. Komunistické způsoby řízení ekonomiky, způsoby rozvržení politické či územněsprávní moci, to všechno jsou pojmy, s nimiž slovo komunismus nemá co dělat. Nepleťme prosím komunismus se socialismem. Ten socialismus, ten nechutný, nepružný, nedemokratický a zatuchlý socialismus, který trápil naši zem po čtyřicet let, je něco, s čímž by se Julius Fučík jakožto morální autorita nikdy neztotožnil a proti čemuž by bojoval stejně vytrvale
a odhodlaně jako proti fašismu. O tom jsem skálopevně přesvědčen.
Jak vidno, obrovský odkaz knihy nespatřuji jen v jejím obsahu, ale hlavně v její dovednosti donutit čtenáře po přečtení k takovým zamyšlením, jako málokterá kniha. Fučík mě vlastně donutil sledovat, jak v mých myšlenkách bojuje komunismus proti socialismu a fašismu. Bylo velmi zajímavé sledovat tento zápas…

Hodnocení čtenářského deníku Fučík, Julius - Reportáž psaná na oprátce

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  2. říjen 2007
  3 244×
  818 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Fučík, Julius - Reportáž psaná na oprátce