Havel, Václav a jeho dramata

O autorovi: Václav Havel se narodil 5.10. roku 1936. Patří mezi světově nejvýraznější tvůrce absurdního dramatu a zároveň k nejvýraznějším osobnostem české poválečné literatury. Jeho díla jako Zahradní slavnost, Pokoušení, Vyrozumění, či Largo desolato patří k nejkvalitnějším kusům české literatury.

Zahradní slavnost:
Hlavní postavy: Hugo Pludek, Oldřich Pludek( jeho otec), Božena Pludková ( jeho matka), Petr Pludek( jeho bratr), Amálka, Ferda Plzák( zahajovač), Likvidační úředník a úřednice, ředitel zahajovačské služby.
O díle: Zahradní slavnost byla napsána roku 1963 a patří tak k prvním dílům Václava Havla na poli absurdního dramatu. Je to hra o čtyřech dějstvích. Celá hra začíná dialogem Huga s oběma rodiči. Hugo hraje šachy sám se sebou a mezi tím střídavě chválí svůj výkon před matkou a kritizuje svůj výkon před otcem. Je poslán na zahradní slavnost pořádanou likvidačním úřadem. U vchodu na zahradní slavnost se Hugo setkává s tajemníkem a tajemnicí, kteří jsou pořadatelé. Nastává spor týkající se velikosti jednotlivých parketů, do něhož Hugo zasahuje. Přitom se ptá na přítomnost pana Kalabise. Po dlouhých rozhovorech přichází Plzák, přednese několik dlouhých monologů a spokojeně odchází. V obraze třetím nastává likvidace Zahajovačské služby, kterou provádí tajemnice a ředitel Likvidačního úřadu. Nakonec dochází k likvidaci nejen Zahajovačské služby, ale i Likvidačního úřadu. Samozřejmě po dlouhých sporech, například: kdo by měl zahájit likvidaci Zahajovačské služby, likvidační úředník, či zahajovač. Zahajovač přeci nemůže začít likvidovat.. Ale likvidační úředník zase nemůže zahajovat… Celá hra je plná nesmyslných dialogů a naprosto nesmyslných frází. Zvláštní je i konec celé hry. Plzák se obrátí k publiku a prohlásí: No nic - a teď se tak nějak bez zbytečných diskusí rozejděte.
Postava Huga je vlastně tragikomická. Hugo na konci dramatu nedokáže už ani pořádně definovat sám sebe. Jeho stupidní a hlavně dlouhá odpověď na otázku, kým je, je důkazem jeho zoufalého stavu.
Zahradní slavnost je skvělý dramatický kousek, zdála se mi ze všech přečtených Havlových her nejabsurdnější.

Audience:
Hlavní postavy: Vaněk, Sládek
O díle: Audience je jednoaktová hra odehrávající se v kanceláři sládka. Vaněk pracuje jako přikulovač sudů v pivovaře. Je spisovatelem, který píše drama. Sládek je opilý a navrhuje Vaňkovi vyšší postavení, pokud bude donášet sám na sebe. Vaněk odmítá.
Celý dialog je rozdělen jen několika odchody Sládka na záchod. Typickým znakem všech Havlových her( tedy i Audience) je několikanásobné opakování stejných frází. Sládek je postavou tragikomickou a paradoxně má vyšší postavení než Vaněk, jež je na mnohem vyšší intelektuální úrovni a jež jen koulí sudy v trutnovském pivovaře. Tato hra má spolu s několika dalšími značné autobiografické rysy( Vaněk je spisovatelem a přikulovačem sudů stejně jako sám Havel. Postava Vaňka se objevuje ještě v dalších hrách. Tyto hry se tedy nazývají vaňkovské. V této hře je však Vaněk jiný než v ostatních vaňkovských. V ostatních hrách totiž působí Vaněk usedle, až ostýchavě.
Audience je hra o morálce, není jediná. Her o morálce napsal Havel více (o dalších hrách později).

Chyba:
Hlavní postavy: Xiboj, King, první, druhý a třetí vězeň
O díle: Hlavní zápletkou této velmi krátké jednoaktové hry je kouření Xiboje po budíčku ve vězení. King a jeho tři poskoci dlouho vysvětluje Xibojovi jeho prohřešek. Xiboj jen nechápavě kouká. To rozzuří Kinga a ostatní primitivy natolik, že ho zbijí. Třetí vězeň, který je celou hru zticha, náhle prohlásí:
„ Vždyť je to nějakej Maďar nebo co.“ King reaguje: „ Jeho chyba.“ Všichni obstoupí Xiboje a zřejmě ho znovu zbijí.
Chyba je podle mého názoru hra o lidské stupidnosti. Ta se projevuje v postavě Kinga a dalších třech vězňů opravdu hodně.

Largo desolato:
Hlavní postavy: doktor Leopold Kopřiva( filosof), Olda( jeho přítel), Zuzana( jeho družka), první a druhý Láďa, Lucy( jeho přítelkyně), Olbram( jeho přítel), první a druhý chlapík, první a druhý muž, Markéta( studentka filosofie)
O díle: Largo desolato je hra o sedmi obrazech z roku 1984. Tato hra spolu s Pokoušením patří mezi ty, které upozorňují a nejvíc zdůrazňují krizi lidské identity. Hlavní hrdina Leopold má být zatčen a vězněn za autorství určitého díla. Přichází za ním první a druhý Láďa, kteří ho za jeho autorství obdivují a nabízejí mu svoje služby. Vzápětí ale přichází první a druhý chlapík, kteří mu sdělí, že jestli nepodepíše dokument, který by popřel autorství onoho kontroverzního textu, bude zatčen. Leopold jakožto filosof začne jejich návrh rozebírat. Zjistí, že jestli odmítne, zradí sám sebe, zřekne se svého já, zradí i své příznivce( v tomto případě prvního a druhého Láďu). Svými „ přáteli“ je navíc velmi znejistěn, jejich argumenty jsou k ničemu. Leopold váhá, spíš ale nechce podepsat. Nakonec je v hluboké psychické krizi. Dozvídá se, že dostal odklad. Že tedy jeho text není vlastně jeho. Že tedy on není vlastně on. Do rozpaků ho uvede i Markéta, studentka filosofie, jeho obdivovatelka. Na konci dramatu dokonce Leopold žádá vězení( prosazení svého já), je však odmítnut.
Hra má nezvykle mnoho postav. Jejich význam a především význam jejich dialogů je ale malý. Jedná se o zbytečné postavičky, které tajemně komunikují a žijí zvláštní život.
Largo desolato nutí čtenáře k hlubokému zamyšlení a to podle mě nejvíce ze všech her. Largo desolato je velmi zajímavá hra, dosáhla i mnoha úspěchů v zahraničí( např. uvedení v Yale Repertory Theatre Los Angeles roku 1990).
Vřele doporučuji.

Vernisáž:
Hlavní postavy: Věra, Michal, Bedřich
O díle: Vernisáž je jednoaktová hra z roku 1975. Dějištěm celé hry je byt Věry a Michala. Na začátku této krátké hry přichází Bedřich do bytu Věry a Michala. Byt je nově zařízený, na což velmi intenzivně a po celou hru Michal s Věrou upozorňují. Jejich upozornění je naprosto nechutné, vychloubání se však později zvrtne v odpornou kritiku Bedřicha a jeho poměrů. Bedřich za celou hru pronese jen pár slov. Čtenáři je jasné, že Bedřich má navrch oproti slabomyslné Věře a Michalovi. Jejich neustálé vychloubání Bedřich neunese a chce odejít. Nastává trapný alibismus ze strany Věry a Michala, kterým se však Bedřich nechá oslepit. Usedá zpět do sedačky, Věra a Michal jsou opět spokojeni.
Celá hra je velmi zajímavá. Čtenář jasně sympatizuje s Bedřichem, na konci dramatu je však nucen to změnit. Bedřichovo opětovné usednutí mě překvapilo.
Věřino a Michalovo vychloubání, sebechvála a alibismus mi připomněly dobu komunismu, kdy majetek lidí byl hlavním tématem nechutných diskusí. Pro mě tato hra znamená upozornění na problémy ve společnosti, které od dob komunismu přetrvávají. Další Havlova hra o morálce. Krátká, ale velice zajímavá a varující.

Hodnocení čtenářského deníku Havel, Václav a jeho dramata

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  10. srpen 2008
  5 256×
  1034 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Havel, Václav a jeho dramata