Kundera, Milan - Žert

Mám-li se dle zadání v této práci skutečně zabývat českým literárním dílem, jež se - se stálým vědomím strašlivých událostí války - dotýká doby poválečné a snaží se nějakým způsobem řešit či se alespoň vyrovnat s tehdejšími bezpočetnými problémy , není volba titulu rozhodně náhodná, byť by tomu rok jeho vydání na první pohled nasvědčoval. Ale tím se rozhodně nelze nechat mýlit. Přestože může často mnohé napovědět, nemusí být samotná datace vždy určující. Stačí si vzpomenout, kdy napsal Styron Sophiinu volbu či Heller Hlavu XXII a rázem je jasné, že nejzávažnější výpovědi vznikají až s náležitým odstupem od pohnutých událostí, jež popisují. V knize Milana Kundery se výpověď dotýká jednoho u nejstrašnějších období naší nedávné národní minulosti, epochy ranné komunistické nadvlády a s ní spojených událostí .

Poúnorová léta a celé období let padesátých byla dobou obrovské nespravedlnosti. Nespravedlnosti mnohdy tak velké, že nemohla být zapomenuta a bylo téměř nemožné se s ní smířit, natož odpustit jejím “pachatelům”.. Titulní postava knihy, univerzitní student Ludvík Jahn, se stane obětí jedné z tisíců takovýchto podobných nespravedlností, je vyloučen ze strany i ze studií kvůli naprosté banalitě – ješitně žertovnému pohledu s krátkým a o to údernějším textem : “Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík”, který prý jasně odhaluje skrytý individualismus, pokrytectví a přetrvávající buržoazní myšlení u tohoto zdánlivě zaujatého, pravověrného a agilného mladého komunisty. Ludvík pocítí skutečně tvrdé následky tohoto žárlivě nevinného a v žertu míněného dopisu adresovaného přítelkyni na stranické školení. Než se může po dlouhých letech vrátit zpět na akademickou půdu a s tím i do “normálního života”, musí mimojiné podstoupit těžkou a nepříjemnou práci v dolech a stát se objektem svévole pohlavárů z politického oddělení.

Po takovémto zjištění je zcela nutné se ptát, kde se bere taková nespravedlnost, jakou tak přesvědčivě, chvílemi až naturalisticky, jindy se značnou schopností introspekce, Kundera líčí. Stal se soudruh Jahn obětí systému, na jehož tvorbě se podílel a k jehož chybám byl “in bona fide” slepý?

Žije-li člověk v zajetí jednoho ústředního dogmatu, jemuž podřizuje bez výjimky vše ostatní, a ztrácí tak schopnost vnímat svět ve své rozmanitosti a složitosti, nemusí skutečně odhalit všechny ty hrůzy, jež se okolo něj dějí. I to je jeden z aspektů moderního totalitarismu – člověk je ochoten dělat téměř vše pro ústřední ideu a nevšímá si, že ta v průběhu času podstatně ztrácí na síle až nakonec oslábne úplně, ale je přesto stále tím, co ospravedlňuje veškerou činnost. I kdyby Ludvík skutečně o věcech, jež se v tehdejší době děly, nevěděl a politickou stranu, s níž se spojil by nepokládal za zločinnou, byl by trest stále jistým způsobem oprávněný. Po vyřknutí trestu je obyčejně lidsky dotčen a cítí se být ukřivděn; ve smyslu pozitivního práva jsou tyto pocity jistě adekvátní, vždyť se stal objetí libovůle obyčejných kulturních referentů, majícím k nějaké soudní pravomoci značně daleko. Lidé bezmezně oddaní nějaké ústřední myšlence jsou často naprosto bezcitní k množství utrpení, jež vidí (jsou-li vůbec schopni vidět) ve svém okolí. Ač je to strašné, stále je to svým způsobem pochopitelné a možná i omluvitelné, alespoň pokud vše dělají – a schvalují – v dobré víře. Je totiž třeba rozlišovat neschopnost vidět zlo a případně se mu bránit od obyčejné nechuti. V případě Ludvíka Jahna se ovšem objevuje problém jiný – postupně se ukazuje, že jeho víra ve “velkolepé” reformní ideje, jež by svým způsobem mohla alespoň částečně ospravedlnit jeho dřívější jednání, byla velmi vratká a neupřímná. Po té, co je nespravedlivě potrestán, jí záhy ztrácí. To značně kontrastuje s přístupem jiné osoby, jež se v příběhu objevuje. Mladý oddaný komunista neztrácí svou víru i přesto, že je režimem neprávem poškozen a zcela bezdůvodně trestán. To rozhodně není případ Ludvíka J. Jeho rychlé vystřízlivění naznačuje, že dřívější oddanost stranickým dogmatům nebyla zrovna silná ani upřímná. Přijmout nějaké učení usilující o radikální nápravu světa je velmi snadné, ale takto rychlé odmítnutí ukazuje spíše na jistou míru pragmatismu.

Společnou potíží valné většiny lidí usilující o nápravu věcí veřejných v tehdejší - ale i jakékoliv jiné - době je jejich neschopnost objevit, že přirozeně nedokonalý lidský život vždy provází větší či menší míra utrpení, které nelze zcela odstranit, nýbrž pouze minimalizovat. Snaha o radikální odstranění všech “zlořádů” a nespravedlností musí vždy nutně vést k obrovským škodám, pokus o odstranění neodstranitelného utrpení vždy povede ke vzniku utrpení ještě o mnoho většího. To ovšem mnozí stále odmítají přijmout a tvrdí, že člověk je přirozeně dobrý a je až postupem času kažený vlivem společnosti. Ne nadarmo nachází moderní totalitarismus své kořeny už v osvícenské teorii společenské smlouvy. Biblický pohled na člověka jako přirozeně nedokonalého se sklonem k hříchu je zcela potlačen.

Příznačné je, že Ludvík Jahn není schopen jakéhokoliv odpuštění. Křivda je natolik silná, že i po letech volí – nakonec zcela absurdní – mstu. Domnívá se, že pomsta mu přinese určité uspokojení, ne-li přímo zadostiučinění. Z Ludvíka se za ta léta stal člověk cynický a bezcitný. Možná, že se po všem, co prožil, není ani čemu divit. A přece je. Co je příčinou toho, že člověk už není schopen vůbec žádné lásky, pokory ani odpuštění? Není to patrně jen jeho vnitřní problém. S odpouštěním byla v Čechách v posledních desetiletích vždy potíž, stačí si vzpomenout na Benešovy dekrety, ale nejen na ně. Jistý díl viny nese i společnost, z níž se zcela vytratil pojem Boha.

Zdá se, že Kundera jaksi ustává u zjištění, že tento svět provází obrovské množství nespravedlnosti, že jde o svět ve své podstatě zkažený, ale na cestu nápravy už se nevydává – nenavrhuje, jak se z nepříznivé situace dostat, nenaznačuje možnou cestu. Takovýto trend je konečně pro českou literaturu druhé poloviny dvacátého století docela příznačný. V dosavadních dějinách literární tvorby se autor většinou snažil nalézt nějaké východisko z marasmu, tu lepší, tu horší. Jednou to byl únik do přírody, podruhé třeba láska k bližním. A něco takového u většiny českých autorů z rozmezí posledních padesáti let jaksi chybí. Dostavuje se místo toho určitá únava, nekonstruktivní skepse a rezignovanost. I Kundera končí konstatováním špatnosti našeho imanentního světa a dál už nepostupuje buď proto, že necítí žádnou nutnost, nebo proto, že zcela obyčejně neví jak dál. Obě dvě možnosti se jeví jako tragické, ta první však o poznání více. Jsem proto rád, že se v dnešní neméně složité době objevují autoři jako Jáchym Topol, kteří se - přes mnohé jiné výhrady - alespoň pokoušejí nalézt cestu ven z “problematického” stavu jimi líčeného světa. To, že jsou to pokusy mnohdy křečovité a zavádějící, tolik nevadí.

Hodnocení čtenářského deníku Kundera, Milan - Žert

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  6. srpen 2008
  4 118×
  1062 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k čtenářskému deníku Kundera, Milan - Žert