MERLE, Robert: Smrt je mým řemeslem

I. Obsah díla:

Příběh začíná v době, kdy je ještě Rudolf Lang mladý, dvanáctiletý chlapec. Jednoho dne si ho otec zavolá do kanceláře a sdělí mu, že kdysi slíbil Panně Marii, že jí zasvětí svého syna. Rudolf se tedy musí stát knězem. „‘Kdybych zemřel,‘ pokračoval, jako by četl mé myšlenky, a mne zaplavila vlna studu, ‚kdybych zemřel – dřív než budeš vysvěcen – dal jsem pokyny – tvému poručníku – aby moje smrt- nic nezměnila. A po mé smrti – Rudolfe – i po mé smrti – bude tvou povinností – povinností kněze – přimlouvat se za mne – u Boha.“ Zanedlouho po této zprávě jeho spolužák urazil Rudolfova otce. To Rudolf nemohl dopustit; poprali se a Rudolf spolužákovi zlomil nohu. Kamarád to ale nepřiznal a řekl, že uklouzl na ledu. Protože měl Rudolf špatné svědomí, šel ihned ke zpovědi.

Večer před večeří se ho otec, stejně jako všech, zeptal, jestli ten den nehřešil a Rudolf řekl, že ne, protože měl za svého otce strach. Ale jeho otec se dozvěděl pravdu na třídních schůzkách a večer vytáhl Rudolfa z postele, aby ho potrestal. Druhý den Rudolf onemocněl a byl nemocný dost dlouho. Během té doby si domyslel, že pátek, kterému se zpovídal, vyzradil toto tajemství otci. Ale nebyl to páter, kdo řekl otci, že Rudolf Hansovi zlomil nohu, nýbrž Hansův otec. Avšak tehdy ztratil Rudolf nejen důvěru v církev, ale i víru samotnou. „Nakonec jsem s překvapením došel k závěru, že se kromě mých vlastních pocitů k páteru Thalerovi vlastně nic nezměnilo: ztratil jsem víru, ztratil jsem ji navždycky.“

Zanedlouho, 15.května 1914, zemřel Rudolfův otec. Začala válka. Rudolf se přihlásil do Červeného kříže, aby pomáhal při vynášení raněných z vlaků. Dvakrát se pokusil s vojáky dostat na frontu, ale neúspěšně. V nemocnici se seznámil s rytmistrem Güntherem a nastoupil k němu do služby. Když se rytmistr vyléčil, zařídil, aby Rudolf nastoupil k němu do vojenského oddílu jako dragoun. A tak se Rudolfovi splnil sen.

Během války se z Rudolfa stává muž. „Vrátil jsem se na palestinskou frontu, byl jsem znovu raněn, jmenován při čtení rozkazu a vyznamenán, potom jsem se vrátil k oddílu a navzdory svému mládí jsem byl povýšen na poddůstojníka. Brzy byl Güntherův oddíl připojen k 3.jezdecké divizi, které velel turecký podplukovník Essad Bey, a zúčastnil jsem se protiútoku na městečko Es Salt, které zradou Arabů padlo Angličanům do rukou…“ Když skončila válka, neměl Rudolf kam jít, protože matka zemřela (částečně k tomu dopomohl i odchod Rudolfa z domu) a Rudolf vycítil, že není doma vítaný. Panu Voglovi, poručníkovi a vykonavateli vůle jeho otce, odmítl stát se knězem. Schrader, kamarád z války, ho nechal u sebe bydlet a oba si našli práci. Potom se dozvěděli, že verbují do Freikorpsu a oba spěchali na nádraží, aby se přihlásili. V Lotyšku pak bojovali spolu, ale Schrader zahynul. Rudolf pak bojoval na mnoha místech, ale nakonec byly Freikorpsy rozpuštěny a on si zase musel hledat práci. „V M. jsem byl postupně kopáčem, potom pomocným dělníkem v továrně, poslíčkem, kamelotem. V žádném z těch zaměstnání jsem však nepracoval dlouho a ve stále kratších intervalech jsem se vracel do velké rodiny německých nezaměstnaných. Spával jsem v noclehárnách, častokrát jsem musel dát svoje hodinky do zástavárny a poznal jsem, co je hlad.“

Nakonec Rudolf našel práci na stavbě. Práce však byla vysilující a málo placená. Rudolf byl zoufalý. „Uběhlo několik dnů a já jsem se rozhodl, že se zabiju. Chtěl jsem počkat až do soboty, protože jsem si musel vypůjčit na jídlo od Sieberta na konto příští výplaty a před smrtí jsem chtěl dluh splatit.“ Jenže to přišlo Siebertovi divné. Rudolf si koupil cigarety, chleba a slaninu a po tom všem se chtěl zabít: „Napřímil jsem se, vstal jsem a pojednou jsem cítil, že nohy pode mnou jsou pevné a silné, a náhle jsem sám sebe viděl ve filmu: stál jsem u okna, kouřil a pozoroval přitom střechy. Až dokouřím, vezmu revolver, přiložím ho ke spánku a rázem bude po všem.“ Ale plány mu překazí Siebert. Přesvědčí Rudolfa, že s Německem není ještě konec. Dva dny na to Rudolf vystoupil z církve, vstoupil do strany a byl přijat do SA. Dostal od strany příkaz, aby zlikvidoval nepřítele strany. Na to se ale přišlo a Rudolf si trest odpykával ve vězení. Díky své čestnosti mu byl trest snížen na polovinu a za dva roky se Rudolf dostal na svobodu.

Strana se rozhodla, že Rudolfa pošle na nějaký čas na čerstvý vzduch, a tak se Rudolf dostal roku 1929 do Pomořan, kde pracoval s koňmi na panství plukovníka barona von Jeseritze. Ten mu nabídl, aby obnovil jeho statek v bažinách. Za odměnu mu nabízel správcovství nad tímto statkem. Rudolf statek obnovil a Jeseritz mu dal za manželku Else, se kterou Rudolf spokojeně žil v novém domově. Vstoupil do Svazu a podle Himmlerova rozkazu vychovával ve vsi mužstvo SS. Také Rudolf byl přijat do SS.

Podle Himmlera „Strana právě zřizuje v některých místech Německa koncentrační tábory, které budou mít za úkol převychovat kriminálníky prací. Budeme muset do takových táborů zavřít také všechny nepřátele nacionálně socialistického státu, abychom je uchránili před rozhořčením jejich spoluobčanů. I v těchto případech bude náš cíl především výchovný. Půjde o to, vychovávat a napravovat myšlení těchto lidí prostým, disciplinovaným a aktivním životem.“ A tak se dostal Rudolf Lang do pozice správce koncentračního tábora v Dachau; stal se untersturmführerem (podporučík), obersturmführerem (nadporučík) a v lednu 1939 hauptsturmführerem (kapitán). Také v rodinném životě se mu daří: narodil se mu čtvrtý potomek.

Zanedlouho dostal Rudolf Lang rozkaz vybudovat koncentrační tábor v Osvětimi. Rudolf věděl, že reichsführer popravoval příslušníky SS i za malá provinění, a tak se snažil plnit rozkazy, jak nejlépe mohl. Stavba byla dána do provozu a Rudolf byl jmenován sturmbannführerem (major). Jednou jel Rudolf Lang do Berlína, kvůli žádosti o přeloženmí na frontu. Tam se sešel s Himmlerem, který ho obeznámil s principem vyhlazení Židů. „Pro splnění úkolu jsem vybral KT Osvětim a vás jako vykonavatele. Vybral jsem právě tento tábor, protože se zde sbíhají čtyři železniční tratě a je proto lehce dosažitelný pro transporty. Kromě toho leží v izolovaném a málo zalidněném kraji, a má proto příznivé předpoklady k provedení tajné operace.“ Aby Rudolf Lang mohl splnit rozkaz o zlikvidování 500 000 „jednotek“ Židů za prvních šest měsíců, které se pak navyšovaly, musel vymyslet dokonalý plán na jejich likvidaci. A tak vznikla Treblinka: vězni byly svlečeni a dostali rozkaz, aby vešli do sprch, kde za nimi strážci zavřeli dveře a zplynovali je. Těla se pálila v pecích, ale i venku na hromadách. To nemohl vydržet nadporučík Setzler, který spáchal sebevraždu. „Sklonil jsem se a prohledal Setzlera. V levé kapse jsem našel obálku se svým jménem. Otevřel jsem ji. Dopis byl napsán na stroji v předepsané úpravě… ‚Volím smrt, protože už nemohu snést ten odporný zápach spáleného masa. R.Setzler, SS-Ostuf.‘“ Rudolf vše zařídí tak, aby jeho smrt vypadala jako nehoda.

Jednou přijel na návštěvu správce Culmhofu standartenführer Kellner. Mluví o zabíjení Židů otevřeně a i když se Rudolf snaží, aby o tom před Elsou nepadlo ani slovo, Elsa se to dovtípí a pohádají se spolu.

„V prosinci 1943 jsem byl jmenován inspektorem táborů, odjel jsem z Osvětimi a rodinu jsem přestěhoval do Berlína. Do Osvětimi jsem se však ještě jednou vrátil a zůstal jsem tam část léta 1944, abych pomohl svému nástupci vyřešit problém, který vyvolalo zamýšlené speciální ošetření 400 000 maďarských Židů.“ Rudolf Lang ještě vykonal několi inspekčních cest, ale koncem dubna dosáhla situace takového stupně, že spisy a materiály byly likvidovány a spousta lidí se dala na útěk. Rudolf se dostal do Gottrupelu na statek jakéhosi Georga Pützlera, kde pracoval osm měsíců, než se dozvěděl, že Himmler spáchal sebevraždu, což Rudolf pokládal za největší zradu.

V dalších dnech byl Rudolf zatčen a vyslýchán při procesu v Norimberku. „Bylo jasné, že soud nepřikládá mým poznámkám žádnou váhu, ale že se snaží to, co jsem říkal, použít proti mně. Během procesu vykřikl prokurátor: ‚Zabil jste tři a půl milionu lidí!‘ Požádal jsem o slovo a opravil ho: ‚Promiňte, zabil jsem jich jenom dva a půl milionu.‘ V sále se okamžitě ozval hluk a prokurátor křičel, že bych se měl stydět za svůj cynismus. Ale já jsem neudělal nic jiného, než že jsem upřesnil nesprávné číslo.“ Nakonec byl Rudolf Lang odsouzen k oběšení ve svém vlastním táboře v Osvětimi na jedné ze šibenic, kterou dal sám postavit pro vězně.

II. Hlavní postava:

Hlavní postavou tohoto příběhu je Rudolf Lang, inspirovaný skutečnou postavou válečného zločince Rudolfa Hösse. V průběhu let 1913-1945 zachycuje příběh proměnu z hocha vychovávaného v přísně katolickém prostředí na zrůdu odpovědnou za vyvraždění dva a půl milionu Židů v koncentračním táboře Osvětim. Jak říká sám Rudolf Lang: „Jsem obyčejné kolečko, nic víc. Když dá v armádě velitel rozkaz, je odpovědný on a jenom on. A když je ten rozkaz špatný, je potrestán velitel a nikdy ne ten, kdo jeho rozkaz provedl…“

III. Vlastní názor:

Ačkoli se jedná o téma, které zpracovalo již několik spisovatelů, Merleho kniha je podle mého názoru jednou z nejlepších. Čtenář může sledovat vývoj Rudolfa Langa od jeho dětství až k jeho rozsudku, tedy v podstatě od dětství k smrti. Nejzajímavější však je, že příběh je vyprávěn samotným Rudolfem Langem, který se tak stává hlavním hrdinou příběhu a ovlivňuje čtenáře v rozhodnutí, zda Rudolf Lang jednal či nejednal správně. Čtenář pak nabývá dojmu, že Rudolf Lang konal jen svou práci. O to víc šokující je, když si čtenář uvědomí pravdivost a skutečnost celého příběhu.

IV. Bibliografie:

MERLE, R. Smrt je mým řemeslem. Praha: Euromedia Group 2005.

Hodnocení čtenářského deníku MERLE, Robert: Smrt je mým řemeslem

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. leden 2008
  6 714×
  1571 slov

Komentáře k čtenářskému deníku MERLE, Robert: Smrt je mým řemeslem