Chilský básník Ricardo Neftalí Reyes se narodil 12. 7. 1904 v Parralu. Byl okouzlen španělským překladem Nerudových Malostranských povídek natolik, že si zvolil jméno Neruda jako svůj pseudonym. Českou republiku několikrát navštívil a v 50. letech zde delší čas pobýval, když ho politická diktatura v Chile donutila žít ve vyhnanství. První článek uveřejňuje již v roce 1917. Jeho poezie se vyvíjela od postmodernismu přes surrealismus a po roce 1945 k hovorové bezprostřednosti. Najdeme v ní politické a sociální motivy. V roce 1971 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel 24. 9. 1973.
Dílo:
Sídlo na zemi
Třetí sídlo
Veliký zpěv
Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství
Ódy na živly a věci nejprostší
Jitřní slabost
Den nešťastných, bledý den vyklání se
s drásavou studenou vůní, se svými silami v šedém,
bez rolniček, a všude odkapává jitro:
je to ztroskotání v prázdnotě s okolím pláče.
Neboť odešel z tolika míst vlhký, mlčenlivý stín,
z tolika marných přemítání, z tolika pozemských končin,
kde musel na sebe vzít i poslání kořenů,
a od tolika ostrých tvarů, jež se bránily.
Pláču v tom zaplaveném a nezřetelném ovzduší,
uprostřed vzrůstající chuti, a naslouchám přitom
čirému oběhu, narůstání,
dávaje bezcílně průchod tomu, co přichází,
tomu, co se objevuje oděno řetězy a karafiáty,
sním a trpně snáším svoje mravní trosky.
Není zde nic přenáhleného ani veselého, ani hrdého tvarem,
všechno se objevuje vznikajíc se zjevnou ubohostí,
světlo vychází z víček země,
nikoli jako úder hromu, nýbrž spíš jako slzy:
tkanina dne, to jeho slabé plátno,
slouží jako obvaz nemocným a jako znamení
při loučení, po nepřítomnosti:
je to barva, která chce jenom nahrazovat,
zakrývat, pohlcovat, vítězit, tvořit vzdálenosti.
Jsem sám mezi rozviklanými hmotami,
déšť padá na mne a podobá se mi,
podobá se mi svým blouzněním, tak osamělý v mrtvém světě,
odmítaný v pádu a bez zatvrzelého tvaru.
27. červenec 2007
3 379×
295 slov
