Inkvizice a cenzura

Od zákazu a zničení prvního díla Thálie církví v roce 325 n.l. uplyne letos už 1680 let. Svatý tribunál inkvizice ustavený roku 1542 byl církví zrušen až před 40 lety – v roce 1965

Církev si od počátku své existence a v každé své etapě byla vědoma síly a přesvědčivosti mluveného a později psaného slova. Slova se dalo využívat ve prospěch pozitivních cílů, ale také zneužívat, s úmyslem ubližovat a poškozovat dílo a tvůrce slova, ale i jejich posluchače. Na počátku 14. století jen v Praze uhořelo z rozhodnutí církve na hranici 14 „kacířů“. Velkým pomocníkem inkvizitorů se stala ve druhé polovině 14. století kniha aragonského inkvizitora, dominikána Nicolau Eymericha, vydaná pod názvem „Příručka pro inkvizitory“. Je to snad jedna z nejodpornějších militantních knih napsaných teologem a stala se jakousi druhou biblí spolupracovníků „svatého“ tribunálu. Je také známo, že jeden středověký inkvizitor se na Koncilu v Kostnici roku 1414 - 1416 sám vychloubal při dokazování obvinění z kacířství - Ukažte mi dva řádky kteréhokoliv autora a já dokážu, že je kacíř, a dám ho upálit. A opravdu tehdy církev znamenitě ovládala umění vyložit kterékoliv dílo v neprospěch autora. V českých zemích se inkvizice církve od husitského období nakonec stala synonymem útlaku. Pověstné hony na čarodějnice se tehdy nejvíce rozšířily v luteránských oblastech Německa, zpustošeného třicetiletou válkou. V českých zemích se pak toto zlo omezilo hlavně na oblasti hornatého pohraničí, na oblasti tehdy většinou německé – severní Morava a Slezsko.

Mocnou zbraní v boji s nepřáteli církve se stal od roku 1559, kdy bylo zveřejněno první oficiální vydání v Římě, tzv. Seznam zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum). Seznam sestavila římská inkvizice za přímého dohledu papeže Pavla IV, dříve generálního inkvizitora. Roku 1571 založil papež Pius V. zvláštní kongregaci Seznamu zakázaných knih, jež se stala cenzurním odborem katolické církve. Papežský seznam ale měl v církvi daleko dříve své vlastní „předchůdce“. Papežové a biskupové vlastně už od nepaměti považovali za svou svatou povinnost cenzurovat, zakazovat a likvidovat vědecké a literární spisy, které se jim nehodily. Prvním známým dílem, jež církev dala roku 325 zničit, byla poema Thálie od Aria a první seznam kacířských spisů sestavil už roku 405 papež Inocenc I. Ve středověku nebylo pronásledování buřičské literatury žádný velký problém, málo lidí umělo číst a psát a děl bylo psáno také málo. Rozšíření literárních prací nastalo až po vynálezu knihtisku roku 1450 Němcem Gutenbergem. Jeho tiskařské stroje také církev označovala hned od počátku za ďábelské vynálezy šířící zhoubné spisy. S rozšířením a rozvojem knihtisku pak ale nastala také komplikovanější situace, vždyť jen do roku 1500 vzniklo ve 246 evropských městech na 1099 tiskáren, v nichž bylo vytištěno 40 tisíc titulů v celkovém nákladu 12 miliónů výtisků.

Jako první vyhlásil zavedení tzv. předběžné cenzury na knihy papež Sixtus IV. už v roce 1471 a později papež Lev X. (1513 – 1521) vymohl na pátém lateránském koncilu schválení předběžné cenzury a jejího rozšíření v celém křesťanském světě. Za provádění cenzury byli podle nařízení církve odpovědní místní biskupové. Od 17. století byla kongregace Seznamu zakázaných knih a její činnost pod trvalou kontrolou hlavně jezuitů.

Největší dokonalosti a nejvyššího stupně vývoje dosáhla inkvizice ve Španělsku, které se po objevení Ameriky a nastolení císaře Karla V. na španělský trůn stalo nejsilnější mocností na Západě. Stala se „vzorem“ pro stejné instituce a procesy v celém tehdejším křesťanském světě. Také proto napsal španělský filosof J. V. Víves počátkem 16. století v osobním dopise Erasmu Rotterdamskému – Žijeme v tak těžké době, kdy je nebezpečné mluvit i mlčet. V té době už inkviziční stroj připomínal vzteklého psa, který se utrhl z řetězu. Podle právních norem inkvizice, církev svá vyřčená obvinění nemusela ani dokazovat, již samo obvinění a označení kacíře bylo prvotním důkazem pravdivosti obvinění.

Od roku 1526 také inkvizice ve Španělsku zavedla velmi přísnou cenzuru knih a od roku 1546 začaly pravidelně vycházet Seznamy zakázaných knih, které byly daleko rozsáhlejší než seznamy vydávané papežskou inkvizicí. Uveřejnění seznamů znamenalo vždy čistky ve všech veřejných i soukromých knihovnách. Necenzurované vydávání knih se ve Španělsku trestalo smrtí a zabavením veškerého majetku viníků.

Papež Pavel III. zřídil 21. 7. 1542 pro celý křesťanský svět tzv. Svatý tribunál inkvizice – Sancto Officio. Papežská inkvizice pak působila jako nejvyšší teologická instance více jak 400 let, existovala bez přerušení až do roku 1965, kdy ji reorganizoval až papež Pavel VI. na Kongregaci věrouky. Papežská kongregace inkvizice byla také pověřena hlavně cenzurou knih a jiných tiskovin a cenzuru prováděla zejména pomocí vydávaných Seznamů zakázaných knih. Teror nové inkvizice tak rychle zaplavil veškeré papežské državy. Papežská inkvizice mučila provinilce stejně horlivě jako jednotlivé národní inkvizice. Mučení oficiálně uzákonil papež Pavel IV. A papežská inkvizice se stala také oficiální inspirátorkou křížových výprav proti kacířům. Na příkaz papeže Řehoře XIII. vydal roku 1578 teolog Pegna znovu Příručku pro inkvizitory. Za horlivé čtení zakázaných knih a za svůj zájem o vědu byl například v Římě na náměstí Květin upálen jeden z nejvýznamnějších renesančních myslitelů Giordano Filippo Bruno (17. 2. 1600). Do dalšího vydání Seznamu zakázaných knih se roku 1616 dostalo také Koperníkovo učení o vesmíru. Stejné problémy s církví měl v první polovině 17. století také Florenťan, známý astronom Galileo Galilei, , který po dlouhém věznění a mučení se nakonec svého učení zřekl, přestože jeho stanovisko zůstávalo stejné – A přece se točí!(22. 6. 1633).

Roku 1865 uveřejnil papež Pius IX. tzv. „Syllabus“ – seznam nejzávažnějších bludů naší doby. Byl to svérázný manifest církevní inkvizice 19. století, který konkrétně popisoval 80 „bludů“. V Syllabu nazývá Pius IX. svobodu svědomí „šílenstvím“ a svobodu slova pak „ohavným omylem“. Roku 1870, kdy v Římě zasedal ekumenický (I. vatikánský) koncil, osvobodila italská vojska „věčné město“ a papežský stát tak ukončil svou neslavnou, více než tisíciletou existenci. Papežská inkvizice tak i nadále mohla, teď už ale jen naplano, bouřit a zakazovat, římský pontifex ztratil už svojí světskou moc – nemohl věznit, mučit a upalovat…

Poslední vydání Seznamu zakázaných knih je z roku 1948. Znamená to, že v období od 16. do 20. století vyšlo 32 vydání Seznamů. Nejplodnějším stoletím ve vydávání Seznamů knih bylo 18. až 20. století. Vždyť ve 20. století, od roku 1917 do roku 1948 vyšlo až 8 nových vydání. V tomto století už vedle literárních a vědeckých děl, církev ve svých Seznamech zaútočila i proti vědeckému pokroku a komunismu. Cenzura od 19. století probíhala jednak tzv. „en bloc“ – tj. zákaz všech knih zaměřených proti náboženství a potom také „jednotlivě“ – jednotlivé spisy určitých autorů, nebo jejich všechna díla. Knihy propagující a obhajující tehdy socialismus, ale také například vědecké knihy Darwina a dalších přírodovědců byly zakázány všechny „en bloc“. V posledním Seznamu zakázaných knih z roku 1948 bylo uvedeno na 4 tisíce jednotlivých děl a na desítky autorů, jejichž veškerá tvorba byla tak církví věřícím zakázána. Pravdu měl, s jistou mírou nadsázky, spisovatel Emil Zola, když napsal – Téměř neexistují knihy, proti nimž by nebouřila církev.

Na přelomu 19. a 20. století vznikl v církvi směr „modernistů“, hlásající obnovu církve v duchu aktivního přizpůsobení tehdejší kapitalistické společnosti. Jejich teze ale odsoudil v dekretu ze dne 3. července 1907 (Lamentabili) papež Pius X. a do klatby bylo dáno 65 modernistických bludů, všechny spisy modernistů byly zahrnuty do Seznamu zakázaných knih. V encyklice „Pascendi gregis“ papež nařizoval zřízení zvláštních tzv. „výborů bdělosti“ a od roku 1908 změnil všeobecně nenáviděný název svaté kongregace římské a světové inkvizice na kongregaci Svatého officia. V roce 1949 kongregace „svatého“ soudu oficiálně vyobcovala z církve komunisty a věřícím zakázala uveřejňovat, rozšiřovat a číst knihy, jež podporují učení a činnost komunistů, a rovněž publikovat v nich. Za doby vlády papeže Pia XII. byla v době „studené války“ zahrnuta do Seznamu zakázaných knih díla Andrého Gida, J. P. Sartra, Alberta Moravii a mnohých jiných. Na zasedání II. vatikánského koncilu v říjnu 1964 vystoupil švýcarský teolog opat Hans Kung s požadavkem zrušit Seznam zakázaných knih a zastavit inkviziční procesy. Kung tvrdil ve své knize Index Romanus, že Seznam je hloupý, prastarý a úplně se zkompromitoval, je to jediná kniha, kterou je třeba zakázat.

Následně v prosinci 1965 papež svým dekretem změnil starou inkvizici na kongregaci věrouky a zrušil také funkci prokurátora inkvizice. Cenzura formou vydávání Seznamu zakázaných knih pak byla oficiálně zrušena oficiálním oznámením 14. 6. 1966. Kardinál Ottaviani, představitel nové kongregace věrouky, ale poslal v tajném oběžníku 24. 6. 1966 episkopátům ve všech zemích deset nově zformulovaných kacířských bludů, jež se objevily v církvi. Byl to tzv. nový „Syllabus“. Po jeho vydání nakonec kardinál Ottaviani v lednu 1968 z funkce proprefekta kongregace věrouky sám odstoupil. Tak po 15 letech neslavně skončila kariéra posledního inkvizitora katolické církve. Na začátku roku 1969 uvedl Vatikán ve svých novinách Civilta Cattolica, že oficiální církev už nemůže používat vůči svým odpůrcům metod inkvizice a vyobcovávat je. Inkvizice se stala už pouhou mrtvolou a sotva kdy obživne.

 

Hodnocení referátu Inkvizice a cenzura

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 921×
  1437 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Inkvizice a cenzura