Kateřina II. Veliká

Kateřina jako manželka
2. května roku 1729 se narodila Sofie Augusta Anhaltsko- zebrtská, jejím otcem byl kníže Christian August von Zerbst- Dornburg a její matka se jmenovala Johana (nechala si říkat hraběnka Reinecke). V 15 letech byla i s matkou pozvána od Alžběty I. Na carský dvůr a v 10.1. 1744 odjela do Moskvy. Johana díky svým intrikám byla poslána zpět. V červnu roku 1744 přijala Sofie pravoslavenství a jméno Kateřina Alexejevna, následně na to byla zasnoubena s Petrem, přímým následníkem Ruského trůnu ( byl to potomek Alžbětiny sestry Anny) a byl jí udělen titul ruské velkokněžny. Jelikož Petr onemocněl neštovicemi, konala se velkolepá svatba až 21. srpna 1745. Nejprve mezi manželi panoval soulad, potom už jen nucené přátelství, historik Grey o tom řekl: „ Petr byl duševně i fyzicky neschopen a charakterově nepevný, aby mohl být partnerem, tak temperamentní osobnosti jakou byla Kateřina“. První potomek se jim narodil až 20. září 1754 a byl pokřtěn jako Pavel Petrovič pozdější car Pavel I. Od té doby se o sebe manželé už nezajímali. Petr měl jiné zájmy jako třeba drezury psů a cvičení krys, alkohol a ani po deseti letech manželství nebyla jeho infantilita překonána. Pruský vyslanec Finhenstein 1747:“ Lze se vsadit, že velkokníže nebude nikdy v Rusku vládnout… Rusové jej tak nenávidí, že mu hrozí ztráta trůnu dokonce i tehdy, kdyby mu po smrti carevny připadl“.
V prosinci 1761 zemřela carevna a na trůn byl dosazen Petr jako Petr III. Při přehlídce jeden důstojník řekl Kateřině: „ Přikaž a dovedeme Tě na trůn“, ale ta dělala jakoby nic.

Vláda Petra III.
Petr III. Velice obdivoval Prusko, uzavřel s ním separátní mír a nabídl mu vojenskou pomoc v případě, kdyby Rakousko dělalo problémy při mírových jednáních. Fridrich II. Poslal do Ruska hraběte Haltze na vyjednávání o záboru Východního Pruska. Petr III. Řekl, že od svého krále nemůže nic požadovat a Pruský král se o něm zmínil jako o svém nejlepším ministrovi zahraničí. Petr III. zavedl pruské uniformy u preobraženského pluku a duchovním rozkázal oholit brady a nosit německé sutany. Vrchním velitelem jmenoval Georga Holštýnského a holštýnci vystřídali strážní službu, protože „těm Rusům nevěřím“. Sám nosil pruskou uniformu generála. Jeho úroveň vlády by se mohla ukázat na jedné historce, kdy onemocněli námořníci a on jim rozkázal ať se uzdraví. Kateřina do jeho rozhodnutí nijak nezasahovala, protože věděla, že to oslabuje jeho vliv. Ministři se snažili vyvážit labilitu jeho vlády- dáváním amnestií odpůrcům předchozích vlád. 18.2. 1762 vyšel manifest „O svobodě šlechty“- byla v něm zrušena povinnost 25 let sloužit caru (jen morální závazek) a byla zrušena tzv. Tajná kancelář, která ale byla později nahrazená jinou institucí. Petr si proti sobě dokázal postavit církev, tím že konfiskoval její majetek a armádu připravovaným tažením proti Dánsku. Anglický vyslanec Rusům: „ Poslyšte, vždyť váš car se dočista zbláznil: tak jako on může jednat jen člověk, který ztratil rozum. V červnu 1762 dal rozkaz zatknout Kateřinu, ale tento rozkaz byl později odvolán. Kateřina: „ Teprve od tohoto dne jsem se začala klonit návrhům, které mi byly činěny od okamžiku smrti carevny Alžběty“.

Dámská revoluce
Začali plánovat převrat, nejprve ve prospěch Pavla Petroviče, ale to se Kateřině nelíbilo a tak se obrátila na gardu a z inscenovala převrat proti Paninovi a jeho plánům. Převrat se konal z 28. na 29. 6. 1762, byl sedmým v 18.stol a zapsal se do dějin jako „dámská revoluce“. Petr III. podepsal abdikační listinu a byl uvězněn v pevnosti Ropsa, kde později v potyčce zemřel. Kateřině s tímto převratem pomohl její milenec Orlov.

Církevní politika
Heslo bylo „ Za záchranu víry a vlasti“, ale Kateřina nijak nespěchala s napravením křivdy vůči církvi ( zrušení úkazu o církevní půdě), ba naopak roku 1764 provedla zábor církevního majetku ( z 881 klášterů přežilo jen 385). Na jaře 1763 došlo ke střetnutí s církví důvodem byla sekularizace a právo vlády zasahovat do církevních věcí. Proti Kateřině se ostře postavil Arsenij Macejevič, tvrdil, že získala trůn neprávem. Byl odsouzen a musel strávit zbytek života jako mnich pod dohledem. Po sekularizaci 1764 došlo k postátnění církve, duchovenstvo bylo placeno státem a vykonávalo administrativní práce, později vzniklo vlastní ministerstvo „ Sv. synod“.

Finanční politika
Kateřina se zajímala i o státní finance, protože aktivní zahraniční politika znamenala zvýšené výdaje na armádu, také stouply výdaje na prudce se rozrůstající se státní zprávu a v neposlední ředě tu byly i dary carevniným favoritům (milencům) a také její sběratelská a carský dvůr také nebyly zcela zadarmo. Zpočátku se vláda držela osvědčené praxe- zlehčováním kovové mince, ale i to později nestačilo a tak se roku 1769 objevily první asignáty (papírové rubly). Dále Kateřina nechala zvýšit daně ( 1760 obrok státních rolníků představoval 40 kopějek do roku 1783 stoupl tento obnos až na 3 rubly ročně), zvýšily se i daně nepřímé př. Daň z pálenky vzrostla v letech 1764- 1795 na šestinásobek a přesto spotřeba alkoholu naopak vzrostla. Za její vlády vzrostlo zdanění obyvatelstva na trojnásobek. Přesto svým potomkům zanechala 200 miliónů v dluzích.

Zahraniční politika
Zahraniční politika byla její doménou, ruským ministrem zahraničí byla ona sama.

1. Získání území Polska
V „ revolučním“ manifestu z června 1762 označila Prusko za největšího nepřítele, což bylo brzy zapomenuto. Ruský sbor generála Černyševa byl sice stažen, ale zárověň byla Prusku nabídnuta neutralita, což znamenalo, že Rusko se již nezúčastní války proti Prusku. Důvody byly prosté: jakékoliv vnější komplikace by mohli ohrozit v té době ještě nejisté postavení nové vlády. Navíc Prusko bylo ochotné podporovat ruské zájmy v Polsku, což se od Rakouska nedalo očekávat. V letech 1763- 1764 vrcholila v Polsku krize, která byla podstatou pozdějšího trojího dělení Polska a jeho zánikem jako samostatného státu. Očekávala se smrt pol. krále Augusta III., měl být vybrán „ vhodnýů nástupce a k tomuto Rusko potřebovalo získat podporu Pruska, to se povedlo po 31. 3. 1764 po sepsání paktu, díky kterému se Prusko dostalo z hrozící izolace. „ Ruským kandidátem“ na polský trůn se stal Stanislav Poniatowský. Kateřina pruskému králi: „ Ze všech pretendentů trůnu má nejméně prostředků k tomu, aby ho získal (vlastními silami), a bude proto zavázán těm, z jejichž rukou jej přijme.“ Rusko se snažilo Polsku vnutit krále, který by již předem zaručoval, že se Polsko nevymaní z vnitřní krize a tak se může stát snadnou kořistí ruské expanze. V únoru 1764 zemřel August III. a v srpnu byl zvolen Stanislav Poniatowský. Ten se snažil hledat cesty k upevnění své moci, prvním náznakem byla snaha o zrušení liberta rumpa a omezení případů pro použití liberta veta, ale to se mu nepovedlo. Od konce 17. a v průběhu 18.stol. docházelo k masovým útěkům nevolníků na území Polska. Zde se k pravoslavným nevolníkům nepřistupovalo zrovna mírně a tak měla Kateřina záminku k neustálé nespokojenosti s polským králem, který se snažil tuto záminku odstranit. 1765 byl svolán sejm, aby vyřešil otázku pravoslavných v Polsku, ale královská moc byla velice malá, než aby mohla prosadit svou vůli. Počátek rusko- turecké války oživil v Polsku naděje o vytlačení Rusů z Polska. Dostali i tichou a nevýraznou podporu od Rakouska a Francie. Po porážce Turků v letech 69- 70 byla jen jediná překážka k získání polských území Ruskem a to nesouhlas Rakouska. Ale vítězství Alexeje Orlova u Čestmy a úspěchy Rumjanceva na dolním toku Dunaje nakonec zapůsobily i ve Vídni. Rusko- rakousko- pruský pakt z 5. srpna 1772 připravil Polsko o třetinu jeho území. V manifestu z 14. července 1772 carevna vysvětlila, že to bylo v prospěch Polska. 1791 byl svolán sejm, kdy byla schválená nová ústava, která rušila liberto veto a polský trůn se měl stát dědičný v saské dynastii. Carevna za pomoci armády zvrátila tuto ústavu a uzavřela s Pruskem tajný pakt. V červnu 1793 se sešel opět sejm, kde polský král Poniatowský odstoupil Rusku a Prusku další území a zbývající část se stala v podstatěruským protektorátem. V roce 1794 vyhlásil T. Kosciuszko Rusku válku, ten byl zajat po porážce v bitvě u Macejovic a 4. 11. 1794 vpadla Suvorovova armáda do varšavského předměstí Pragy a zmasakroval část obyvatelstva, to vedlo již ke 3. a poslednímu dělení Polska, kdy tento stát zanikl. Rakousko získalo Krakov a Halič, Prusko Varšavu a Velkopolsko a Rusko pobřežní Ukrajinu, Litvu a Kuronsko.

2. Konec autonomie v Ukrajině
Již od připojení Ukrajiny k Rusku, byla Ukrajina postupně zbavována svých autonomních výsad a práv dohodnutých v „ březnových statích“ roku 1654. Na počátku vládyKateřiny se ozvaly nesmělé hlasy o možnosti mít dědičného hetmana (Razumovští), ale tyto snahy se však nesetkaly s pochopením. V září 1764 Razumov poprosil carevno o zproštění z funkce hetmana a tento úřed zanikl. 10. 11. 1764 ho nahradilo tzv. maloruské kolegium, kde zasedali 4 Rusové a 4 Ukrajinci zvoleni vládou. 1780-81 bylo kolegium zrušeno a Ukrajina byla rozdělena do 3 gubernií. Tím byla zrušena autonomie.

3. válka s Tureckem
Turecko nesouhlasilo s ruskými zásahy do Polské situace. Každý Ruský zásah byl vyostřením rusko- tatarským konfliktem, který roku 1768 vyústil v otevřený konflikt. Rusko nebylo připraveno na válku s Tureckem- nemělo ani silnou pozemní armádu a ajeho loďstvo bylo v katastrofálním stavu. 24.- 26. 6. 1770 bylo Turecké loďstvo u Čestmy rozdrceno. V letech 1768- 1769 se Turecko omezilo jen na vpády krymských Tatarů do jihoruských oblastí. Rusové vpadli do Moldavska, aby zabránili spojení Poláků s Tatary. V září 69 obsadili pevnost Chotin na Dněstru a po porážce u Jas, Fokšan a na Prutu byl výsledek války rozhodnut. V červenci 74 Turci podepsali v Kučuk- Kainardži mír. Turci muselu Rusku podstoupit Azov a Kerč, Jenikale a Kinburn a navíc byla proklamována „samastatnost“ kubáňských a krymských Tatarů.

Vnitřní politika
Carevna často a hodně cestovala po své zemi- chtěla vidět to, co znala jen z doslechu, chtěla se přesvědčit o oddanosti lidu impéria a také si chtěla odpovědět na otázku Co si Rusko přeje.

1. postavení nevolníků
Zjistila kritickou situaci rolnictva, a protože to byla „ osvícenská“ carevna, očekávalo se od ní, že dá svému lidu svobodu, ale tento manifest stále nepřicházel. Její osvícenské myšlenky se neshodovaly s její vládní praxí . Do její ho návrhu zákoníku říše (1767) spadá i zákaz nevolníků ztěžovat si na svou vrchnost, trestem bylo veřejné zmrskání. Byla sice pohoršována prodáváním nevolníků jako věcí, ale nedostala se dál, než že jen zakázala používání kladívka při jejich dražbách. Roku 1748 vydala „ Velké instrukce“ , kde hovoří o rovnosti lidí, o lidských právech a o svobodě. „Velké instrukce“ byly dobovou senzací, vyšlo 22 vydání v různých evropských jazycích. Ovšem byl to jen teoretický pokus o legalizaci základních občanských a lidských práv v rámci samoděržaví. Byla to přísně evidovaná úřední tiskovina. V roce 1767 v Kremlu byla svolaná zákonodárná komise, ale zjistilo se, že zrušení nevolnictví si přeje jen nevolné rolnictvo a carevna ji rozpustila roku 1768 na neurčito (natrvalo). Podle úkazu z roku 1765 měli statkáři dokonce právo posílat nevolníky za drzé chování na Sibiř. Vláda zasáhla proti bezohlednému násilí poměščiků, jen když šlo o případy maniaků, ale to situaci nějak neměnilo.Osobní a majetková bezprávnost rolníků se odrážela na úrovni rolnického hospodářství. Žilo se prakticky od žní do žní. To vedlo k tomu, že suchá léta byla i léty hladomoru (1767, 1778, 1787).

V 60. letech 18. stol. Propukly v Rusku na 40 místech velké rolnické bouře. V létech 1771-72 zasáhly bouře i Moskvu. V této době se objevují tzv. samozvanci, kteří se prohlašovali za Petra III. (Gavril Kremněv, Černyšev). Je znám případ „Alžběty II.“ Nemanželské dcery Alžběty I., kterou pozvali na ruskou loď, krátce na to ve vězení zemřela. Velké povstání z let 1773- 75, vedené svým národním hrdinou Salavatem Julajevem, podstatnou část vojenské síly tvořili Baškirci, můžeme pochopit jako projev osvobozeneckého boje proti ruské expanzi. Podnětem byla také nespokojenost jajických Kozáků. Vládní komise, vedená generálem Trautenbergem, měla řešit příčiny stížností kozáků, ale 12.1.1772 byl generál zavražděn. Na podzim 1772 se na scéně objevuje Jemeljan Pugačov a prohlašuje o sobě, že je PetrIII. Má ohromnou oporu v nespokojeném nevolnictvu a tak během září 1773 táhne Pugačov od jedné pevnůstky k druhé. 5. října 1773 se objevil téměř s 30 000 vojskem u Orenburgu, který asi půl roku obléhal. V březnu 1773 utrpěl Pugačov porážku a stahuje se na sever. V květnu 1774 oblehl Kazaň, kterou získal, záhy jej však dostihlo vojsko v čele s plukovníkem Michelsonem a on se stahuje na druhý břeh Volhy. Poté obléhá Caricyn (Volgograd). 1774 byl jmenován velitelem kárných vojsk Suvorov a ten porazil Pug. Armádu u Caricynu. Nakonec Pugačova vydají sami Kozáci a ten je 10.1.1775 v Moskvě popraven.

 

Kníže Grigorij Potěmkin
Byl spíše neoficiálním spoluvládcem a manželem carevny. Zasloužil se na největší vnitřní reformě. (7.11.1775) Její podstatou bylo rozdělení státu do 50 gubernií, každá tato gubernie měla asi 300- 400 000 obyvatel a byla dále členěna na újezdy s 20- 30 000 obyvateli. Byla zavedená jednotná správní i soudní praxe, jednotně vymezena pravomoc gubernátorů i jednotlivých kanceláří a zanikla řada místních zvykových institucí. To byl další výrazný krok směrem k centralizovanému byrokratickému státu, jehož výkonný aparát značně vzrostl.
Další reformou byla roku 1783 byla armádní reforma, Potěmkin zavedl účelnější uniformy, zrušil copy, zakázal tělesné tresty rekrutů a vydal zákaz používání vojáků jako osobní sluhy. Dále v rámci této reformy byla také zavedená zdravotní a proviantní služba.
Jeho dalším úkolem bylo zalidnit jižní Rusko, proto rozvinul kolonizační akci. 1784 začal stavět Sevastopol, 1786 byly položeny základy Jekatěrinoslavi. Všechno toto, ale překračovalo možnosti státní pokladny. Známá je také cesta Kateřiny II. Na Krym (1787).
Potěmkin jako velitel ruských vojsk v rusko- turecké válce selhal, ale i přesto byl vyjednavatelem míru s Turky. 5.10. 1791 umírá na choleru.

Ekonomika Ruska
Vesnice : Rolníci byli svazováni zvykovým právem společného ručení. Celá vesnice byla odpovědna nejen za trestné činy spáchané ne její půdě, ale i za odvod daní a rekrutů. Navíc občina znamenala i společné tržní půdy. Část půdy používali rolníci společně a druhá část půdy byla čas od času znovu rozdělována podle počtu „duší“ v jednotlivých rodinách. Občina byla příkladem historického zaostávání, neboť znemožňovala aby se jednotlivá hospodářství stabilizovala a získala si majetkovou rezervu a ekonomickou nezávislost.
Města : zaznamenávají velký rozmach manufakturní výroby (Moskva, Petrohrad), kde se koncem 18. století silně uplatňoval i podnikatelský typ manufaktury s převažujícím podílel volné námezdní síly. Velký význam v rozvoji ruského obchodního styku s cizinou a zejména rozsáhlý export obilí a dalších zemědělských produktů měli přístavy na černomořském pobřeží (Cherson, Oděsa).
Koncem 18. století vyváželo Rusko 10 miliónů metrů plátna ročně od konce 18. století se ale již nikdy nepodařilo své relativní zaostávání v životní úrovni obyvatelstva zastavit.

Vzdělanost
Vrcholnou kulturní a vědeckou institucí Ruska byla Petrohradská akademie věd (1725), ve které ještě dominoval velký polyhistor Michail Lomonosov. Koncem roku 1763 byl jmenován státním radou a v červnu 1764 byl navštíven carevnou. 1765 zemřel. Petrohradská akademie věd byla později přejmenovaná na Ruskou akademii věd. Působil zde matematik Leonhart Euler a statistik a historik August Ludwig Schloser. Za vlády Kateřiny II. byl vypracován program obecného základního školství, ale trvalo skoro celé další století, než byl tento program realizován. Nechala založit asi 300 lidových a hlavních škol, ale problém všeobecného základního vzdělání tím zůstal v podstatě nedotčen (jelikož se z ruské vsi do školy dostalo jen jedno ze dvou set dětí) . Nejlépe vedenými a státem podporovanými školami byly vojenské kadetky.

V roce 1787 napsala Kateřina II. : „Kdybych žila dvě stě let, dostala by se ovšem celá Evropa pod ruskou vládu. Nezemřu, dokud nevytlačím Turky z Evropy a nezlomím pýchu Číny …“ Ve chvíli, kdy carevna umírá (6.11.1796) se nic z toho nepodařilo a prosazování těchto cílů neuspěli ani její nástupci. Za 34 let její vlády vedlo Rusko 6 válek a k sedmé (k útoku na revoluční Francii) se chystalo. Carevna odkázala svým nástupcům sice mohutné, avšak zároveň problematické dědictví.

Literatura : Švankmajer Milan, Dějiny Ruska, Praha 1995
Hroch, Dějiny novověku, Praha
Velké záhady minulosti, Praha, 1995

Hodnocení referátu Kateřina II. Veliká

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 506×
  2595 slov

Komentáře k referátu Kateřina II. Veliká