Předním pražským monumentem, symbolizujícím nejenom pro dnešek, ale také pro budoucí časy, historismus vývoje českých dějin a jejich vrcholných zastavení, je Národní památník, postavený na vrchu Žižkově(dříve Vítkově). Toto návrší bylo svědkem mnoha událostí, které tvořily stavební kameny české národní minulosti. Dne 14. července roku 1420 tu hrstka husitských bojovníků porazila početné křižácké vojsko. V časech pozdějších stávala v těchto místech děla za nepřátelského obléhání Prahy a chrlila zkázu do bránícího se města. V září roku 1868 se tu konala dělnická manifestace za práva pracujících. Dne 28. listopadu roku 1905, v den celorakouské generální stávky, vztyčili na vrcholu návrší žižkovští sociální demokraté rudý prapor, aby pražskému lidu připomněli slavné husitské tradice. Odtud byl také 11. května 1868 vylomen kamenný kvádr do základů Národního divadla.
V srpnu roku 1929, zde začala stavba Památníku národního osvobození. Během tří let zde podle projektu architekta Jana Zázvorky a Jana Gillara vyrostl monumentální objekt, další dominanta Prahy. V roce 1934 byly zahájeny jeho vnitřní úpravy, které měly být dokončeny a památník slavnostně otevřen k 20. výročí republiky v říjnu 1938. Zabránily tomu však mnichovské události a pak německá okupace a válka. Během ní byla z památníku odvezena většina kovové umělecké výzdoby a ke konci objekt využíván jako sklad vojenského materiálu. Po osvobození byl obnovován původní stav a západní část pod chystanou sochou Jana Žižky z Trocnova upravována jako legionářské kolumbárium, později pro hrob Neznámého bojovníka. V roce 1947 byla na východním okraji památníku zahájena přístavba pamětní síně II. odboje, dokončená v roce 1955 jako Síň Sovětské armády. Po únoru 1948 došlo nejen k přejmenování památníku na Národní památník, ale i k úpravám poplatným novému režimu a od května 1951 začal být objekt využíván k ukládání ostatků jeho představitelů. Ty byly v září 1990 přemístěny jinam a z památníku odstraněna i část tehdejší výzdoby. Po krátké epizodě (Společnost Žižkov 2000) se památník znovu vrátil do správy státu, ale na své konkrétní využití tato národní kulturní památka, od roku 1962, stále čeká. Přes tuto složitou a často protichůdnou historii je nepochybné, že památník patří k vrcholným dílům naší moderní architektury. Při jeho stavbě bylo ve zcela mimořádné míře použito přírodního kamene, a to - až na nepodstatné výjimky - kamenů, hlavně žul a mramorů, domácího původu. Přitom šlo o kameny nejkvalitnější, opracovávané a osazované s mimořádnou péčí. Dá se tedy s určitou nadsázkou říci, že objekt, stavěný jako památník národního osvobození, je mimo jiné i památníkem umu našich kameníků a trvalou expozicí našich ušlechtilých kamenů.
28. prosinec 2012
4 493×
407 slov
