První světová válka

Po vypuknutí 1. světové války se do armád nadšeně hlásily statisíce dobrovolníků přesvědčených, že "do vinobraní či "do vánoc" dobudou slavné vítězství. Realita však nemohla být jejich představám vzdálenější Evropu a celý svět čekaly čtyři roky války. Válkou v letech 1914-1918 se poprvé rozšířilo bojiště z evropského prostoru na celý svět. Proti sobě stála mocenská seskupeni Trojspolek a Trojdohoda. Na přelomu 20.stol. vstoupil svět do etapy druhé průmyslové revoluce. Byl vynalezen parní stroj, elektrická energie a výbušný motor. Nastupuje kapitalistický způsob výroby a do popředí se dostávají podniky s mohutným odbytovým aparátem. První světová válka tak dosáhla dosud nepoznaných rozměrů, demonstrovala hrůzy moderní techniky zapojené do strategie ničení. Nasazení nových zbraní - tanků, letadel, stejně jako chemických bojových látek (otravného plynu), - si vyžádalo životy milionů lidí. Válka se víc než kdykoli předtím stala "továrnou na smrt". Válka se dotkla ve zvýšené míře i civilního obyvatelstva nedostatkem potravin, prací žen ve zbrojařském průmyslu, bombardováním měst; přinesla závažné politické změny. Během války se rozpadla politicko-společenská struktura staré Evropy. Říjnová revoluce v Rusku poprvé prosadila socialistické představy do praxe. Německo a nástupnické státy habsburské monarchie začaly přecházet k demokratickým republikánským státním formám. Vstup USA do války přesunul těžiště světové politiky. Evropa ztratila své hegemonní postavení. USA se nakonec staly rozhodující hospodářskou a finanční velmoci.

Příčiny první světové války sahají do 19. století, kdy z mnoha malých států, které byly v té či oné době součástí jiných zemí, vznikly státy nové. Větší země, jako např. Německo a Itálie, se nyní chtěly prosadit vedle zavedených států, jako by Rusko, Francie a Británie, vedle vratkého Rakouska-Uherska ve střední Evropě i vedle postupně zanikající Osmanské říše na středním východě. Menší země, jako např. Belgie, se soutěžení účastnit nemohly a zůstaly neutrální.
Nová krize na Balkáně byla vyvolána povstáním v Bosně roku 1875, a především pak bulharským povstáním roku 1876, na jehož stranu se postavilo Srbsko a Černá Hora. Osmanská vojska tvrdě zasáhla a krvavě se pomstila všem povstaleckým oblastem. V tom nezabránila Osmanské říši ani diplomatická intervence tří císařů. Hlavním zastáncem územní jednoty osmanské říše byla i tentokrát Velká Británie. U carského dvora převážil názor, že je morální povinností Ruska zasáhnout na Balkáně ve prospěch jižních Slovanů, zvláště když s takovým zásahem byla spojena naděje na posílení ruského vlivu v této oblasti. Roku 1877 ruské jednotky vítězně prošly bulharským územím přes pohoří Balkán postupovaly na Istambul. Před městem se zastavily a přinutily osmanské zástupce podepsat předběžný mír v San Stefanu (počátkem roku 1878). Na jehož základě se Osmanská říše měla zcela ztáhnout z Balkánu a uznat nezávislost Srbska ,Č Hory, Rumunska i nově vytvořeného Bulharska. Takovou úpravou poměrů se Rusko stávalo rozhodující mocností na Balkáně. To nehodlalo dovolit Rakousko-Uhersko ani západní velmoci. Proto bylo ještě na léto roku 1878 svoláno do Berlína mezinárodní kongres, který měl revidovat výsledky války. Tento kongres sice potvrdil nezávislost Srbska ,Č Hory a Rumunska, ale bulharské území rozdělil na dvě části, z nichž měla jižní zůstat pod vládou Osmanské říše. Rakousko-Uhersko dostalo právo obsadit území Bosny a Hercegoviny, na které si dělalo nárok Srbsko. Ruský zástupce byl na kongresu izolován, takže vítězná mocnost války, Rusko, vyšla na prázdno.
Východní krize přispěla ke sblížení Německa s Rakousko-Uherskem; tomuto sblížení dala pevnou podobu spojenecká smlouva z roku 1879. tak vznikla tzv. Dvojspolek, jenž byl namířen nejprve proti Rusku. Vliv Dvojspolku vzrostl smlouvami se Srbskem a Rumunskem. Záhy se podařilo roku 1882 získat také Itálii, která se cítila ohrožená Francií, tak vznikl Trojspolek. Úspěchy Trojspolku vyvolaly roku 1887 novou krizi v mezinárodních vztazích. Ve Francii získaly vliv politické proudy, které volaly po odvetě za katastrofu roku 1870. Ve středomoří rostly obavy Itálie a Velké Británie před zřetelným pronikáním Ruska a Francie. Proto Bismarck přislíbil německou podporu pro udržení státu qou v této oblasti. Když se Bismarck pokusil přimět Rusko povolnosti tím, že mu hrozil zastavením půjček, dosáhl pravého opaku. Půjčky poskytli Rusku ochotně r. 1888 francouzští bankéři a dali tím základ pro rychlé sblížení obou mocností. Roku 1893 uzavřely obě mocnosti tajnou dohodu o vzájemné pomoci proti nebezpečí německého útoku – Dvojdohoda. Tak vznikli v Evropě dva velmocenské bloky – Trojspolek a Dvojdohoda. Otevřená nadále zůstávala otázka, na kterou stranu se připojí Velká Británie. Roku 1907 přistoupila Británie k francouzko-ruské spojenecké smlouvě z roku 1893 – byla vytvořena Dohoda. Na druhé straně zaznamenala rakousko-uherská diplomacie úspěchu, když prosadila plnou anexi Bosny a Hercegoviny r. 1908.
Balkánské státy se dohody, že spojenými silami skoncuji se zbytky osmanské nadvlády v jihovýchodní Evropě. Tak vypukly Balkánské války. Po nich v evropské i světové politice vyrostla řada zájmových rozporů, které prohloubily napětí mezi mocnostmi Dohody a Trojspolku. Na obou stranách se prosazovali politikové, kteří vylučovali jakýkoliv kompromis a doufali, že toto nekompromisností zastraší protivníka. Byla to velmi riskantní politika, v níž bylo jíž bylo skryto nebezpečí velkého válečného konfliktu. Jeho výbuch byl jen otázkou času. Příznivou půdu pro válečnou atmosféru připravoval již po dlouhá desetiletí agresivní nacionalismus, který nadřazoval zájmy a potřeby vlastního národa nad zájmy všech ostatních. Součástí nacionalistické mentality bylo ztotožnění se z národem, který byl stylizován do podoby homogenní osobnosti. Tato mentalita – i když ji nesdíleli zdaleka všichni – byla živnou půdou pro výbuch války, která proběhla v letech 1914 – 1918 a ve své nečivosti a krutosti neměla v dějinách obdoby.

Napětí se v balkánské oblasti ještě více zvýšilo, když byl 28. července 1914 v Sarajevu sbským studentem Gavrilo Principem zavražděn následník rakouského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d'Este, se svou ženou. Atentátník Gavrilo Princip udržoval spojení s tajnou srbskou teroristickou organizací Černá ruka, jejíž vůdci měli zázemí v srbské armádě. Tato skupina se obávala, že rozšíření vlivu Rakousko-Uherska na Balkáně by oslabilo její vlastní mocenské aspirace. Dlouholety antagonismus obou států vedl Vídeň k nesmiřitelnosti, kterou Německo jen podporovalo.
Situace se rychle vymkla z kontroly. Pobouřené Rakousko-Uhersko obvinilo Srbsko ze spoluúčasti na vraždě a 28. července do Srbska vpadlo. Rusko se postavilo na obranu Srbska a o dva dny později zmobilizovalo 1,2 milióny vojáků. Německo celý spor dále rozdmýchávalo, když dalo Rusku ultimátum, aby se do dvaceti čtyř hodin stáhlo, jinak mu bude vyhlášena válka. Když Rusko ultimátum odmítlo, Německo mu 1. srpna skutečně válku vyhlásilo. Jelikož Francie byla ruským spojencem, vyhlásilo Německo 3. srpna válku i Francii.
Německo mělo podle svého „Schlieffenplanu“ obsadit Francii dříve, než se zmobilizuje Rusko, jinak by bylo nuceno bojovat na dvou frontách, na západě i na východě. Nejrychlejší cestou bylo obejí francouzské pohraniční pevnosti tažením přes Belgii. Když však neutrální Belgie odmítla umožnit německým jednotkám průchod, Němci ji 4. srpna napadli. Téhož dne vyhlásila válku Anglie Německu. Během pouhých pěti týdnů byla ve válce prakticky celá Evropa. V listopadu vstoupilo do války i Turecko.
Německou armádu čítající 1,5 miliónů mužů nemohlo již nic zastavit. Po celé západní frontě porážela Francouzskou armádu a 31. srpna se Monsu probila přes nevelkou Britskou expediční armádu (BEF) o síle 70 000 mužů. V září však byla při bitvě na Marně zastavena francouzskou armádou. Obě strany vykopaly a opevnili zákopové systémy, které byly od sebe vzdáleny jen několik set metrů a odděleny pásem půdy zvaným „území nikoho“. Zákopové pásmo se táhlo více než 700 km přes severní Francii, od Lamanšského průlivu až k hranicím se Švýcarskem.
Zákopová válka na západní frontě nakonec trvala čtyři roky a ukázala se byt ničivější a děsivější než ty nejhorší představy. Boje se táhly měsíce. Když došlo k „velké ofenzívě“, zahynuly během jediného dne desetitisíce mužů, často pro pouhých několik metrů půdy. Až téměř do konce války se frontová linie neposunula v žádném směru o více než 65 km.
V roce 1915 se ukázalo, že totální dohodová (a zejména francouzská) ofenzíva si vyžádala nesmírné množství lidských životů, ale dosáhla jen mála. V únoru 1916 sestavilo Německo plán, podle něhož mělo útokem na klíčovou francouzskou pevnost ve Verdunu „nechat Francii vykrvácet“. Na obou stranách padly tisíce vojáků, avšak Verdun zůstával ve francouzských rukou. Také útok Britů se změnil při červencové bitvě na řece Smme v krvavou lázeň. První den bylo zmasakrováno 60 tisíc mužů a podobné oběti téměř zlomily britskou armádu dobrovolníků.
Válka mezitím zuřila i na východě. Rakouské selhání proti Rusku přinutilo Německo, aby nasadilo více jednotek, než mělo v úmyslu. Druhá fronta, které se Němci tolik báli, se stala skutečností. Přesto však Němci dosáhli proti Rusku nečekaných úspěchů, když v roce 1914 zaznamenali u Tannenbergu a u Mazurských jezer velká vítězství a v roce 1915 zabrali Ruskem kontrolované Polsko. Ve stejném roce vstoupilo na straně Německa do války i Bulharsko a německé a bulharské jednotky záhy dobyly Srbsko. Rakousku, které bylo na východní a balkánské frontě neúspěšně, se o něco lépe vedlo proti Itálii, která se v roce 1915 přidala k Dohodě. Když se v roce 1916 připojilo k Dohodě i Rumunsko, Němci ho obsadili a během krátkého a geniálně vedeného tažení si životně důležité dodávky ropy.
Dne 22. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu a zaútočilo na německou kolonii Tsingtao. Ta padla o 11 týdnů později 7. listopadu po společném útoku japonských a britských jednotek. Německé bitevní lodě byly pronásledovány až k Indickému oceánu a jižnímu Atlantiku, když v posledních měsících roku 1914 bojovaly za nadvládu v bitvách o Cornel, Chile a Falklandské ostrovy. Terčem útoku se staly také německé kolonie v Africe, na jihozápadě ze strany jihoafrických vojsk a na východě ze strany Britů.
Podobná válka byla do té doby něčím nevídaným. K zabíjení byly využity nové vojenské vynálezy. Němci jako první použili těžké dělostřelecké zbraně. Výbuchy jednoho takového monstra zvaného Velká Bertha byly slyšet přes celý Lamanšský průliv až do Kentu. Většinu lidských obětí měly na svědomí kulomety a bojový plyn – používat oslepující a dusivý chlorový plyn bylo přitom nebezpečné, protože změna směru větru ho mohla obrátit zpět do vlastních řad. Když byl v bitvě na Somme poprvé nasazen tank, zdálo se, že tento britský vynález může přinést vítězství ve válce. Jako prvek překvapení však tank nebyl využit, neboť byl nasazen dříve, než se jeho výroba rozeběhla natolik, aby mohla být zárukou rychlých vítězství.
Ke vzájemným útokům nasadily obě strany nově vynalezená letadla, a tak došlo poprvé v historii k bombardování civilního obyvatelstva. Británie zažívala nálety obrovských vzducholodí Zeppelin a letci ve dvouplošnících spolu ve vzduchu sváděli nelítostné letecké souboje, často vyzbrojeni pouze ručními zbraněmi nebo dokonce cihlami. Přes všechnu novou techniku však vůdcové nadále spoléhali na to, že vítězství v bitvách dosáhnou nasazením tisíců mužů s metodou „vybíhání ze zákopů“.
Válka na západě se mezitím vlekla dále. Britští velitelé pod vedením polního maršála Sira Douglase Haiga i nadále vkládali naděje do stále rozsáhlejších ofenzív se stále početnějšími seznamy padlých a odmítali myšlenky na řešení nemožné situace jiným způsobem. Výjimkou byl plán prosazovaný ministrem námořnictví Winstonem Churchillem. Ten věřil, že vítězství se dá dosáhnout vyřazením Turecka z války. V roce 1915 se však královskému námořnictvu při tažení přes úžinu Dardanely, ústící do Černého moře, nepodařilo dobýt turecké hlavní město Konstantinopol (Istambul). Stejně tak byly odraženy výsadky britských,australských a novozélandských jednotek (ANZAC) u nedalekého Gallipoli, podobně jako pozdější výsadky francouzských a indických vojsk.
Do roku 1916 obě strany neustále zvyšovali výrobu zbraní. Británie zavedla brannou povinnost a ministerským předsedou se stal Loyd George. V Německu vedli válku generálové Hindemburg A Ludendorff. Francie našla podobně železného vůdce až v roce 1917 v Georgesi Clemenceauovi, zvaném „Tygr“.
Po celou válku bylo pánem moří britské námořnictvo. Německá oceánská flotila se s britským královským námořnictvem nakonec střetla v roce 1916 u Jutlandu v jediné velké námořní bitvě celé války. Britové přišli o více lodí i mužů, ale zatlačili německou flotilu zpět do přístavu, kde zůstala po celý zbytek války. V důsledku toho mohlo britské královské námořnictvo zahájit blokádu Německa a způsobit mu naprostý nedostatek v přísunu životně důležitého zboží.
Německé naděje se opíraly oproti blokádu s nasazením ponorek zvaných U-boat, které měli potápět lodě s dodávkami pro Británii. Když 8. května 1915 jedna z německých ponorek potopila zaoceánský parní Lusitánia se 128 vlivnými americkými pasažéry na palubě, začala se možnost vstupu rozzuřených Spojených států do války na straně Dohody stávat stále reálnější.
Němci pak neomezenou ponorkovou válku přerušili až do roku 1917, kdy nasadili další ponorky a znovu rozpoutaly proti veškerému loďstvu ve vodách Dohody kampaň „potop co co vidíš“. Počítaly s tím, že i kdyby jim Spojené státy vyhlásili válku, Británie vyhladoví dříve, než budou americké jednotky připravené k boji. Vražedné německé ponorky potopily stovky obchodních lodí, až nakonec Británie přišla na myšlenku vysílat na moře konvoje doprovázené torpédoborci. Německá kampaň byla zmařena a v dubnu 1917 pak americký prezident Woodrow Wilson vihlásil Německu válku.
Čas ústředních mocností se začal chýlit ke konci.
Zatím co se Spojené státy připravovaly na vysílání jednotek, válka na západě pokračovala. Němci byly přinuceni ustoupit, ale pouze na dobře připravené pozice (Hindenburgova linie). Britové u Passchendaele zapadly do bláta, zatím co ve francouzské armádě propukaly vzpoury. Německo vyhrálo další bitvy na východě, kde v listopadu 1917 vynesla revoluce v Rusku k moci bolševiky, kteří slibovaly mír.
I přes drtivé Německo-Rakouské vítězství nad Itálií u Caporetta byli spojenci Německa téměř u konce sil. Rakouský císař se tajně pokoušel vyjednat separátní mír a Turci byli zcela na ústupu, když ztratili Bagdád a Jeruzalém. Německo bylo sále více vyčerpáno a demoralizováno – a navíc se již blížili Američani. První jednotky vedené generálmajorem Pershinger, přezdívaným „ Black Jack“ s v Evropě vylodili 27 června 1917. Ludendorff se chopili poslední šance na vítězství ve válce, když bolševici 3. března 1918 přistoupili na Brest-litevskou mírovou smlouvu. Ihned po uzavření míru z bolševiky přesunulo Německo milion mužů na západní frontu. Dne 31. března zahnala „Ludendorffova ofenzíva“ vojska Dohody ve Francii na ústup, ale pouze dočasně. Ztráty byly na obou stranách nesmírné, avšak do července 1918 připlouvalo dohodovým vojskům na pomoc měsíčně 300 000 amerických vojáků.
Konečná porážka Německa byla nevyhnutelná jeho lid hladověl a nakonec začala upadat i německá morálka. Dne 8. srpna 1918 zahájila vojska Dohody pod vedením vrchního velitele maršála Focha poblíž Amiens útok, kterým dosáhla skutečného průlomu. Němci byly zatlačeni do Belgie, avšak zuřivě se bránili a až dokonce války okupovali cizí území. V říjnu se rozpadlo Rakousko-Uhersko, britské a arabské jednotky pod vedením majora T. E. Lawrence obsadily Damašek a došlo ke kapitulaci Turecka a Bulharska. Německá oceánská flotila se vzbouřila a německý císař se musel vzdát trůnu. Dne 31. října 1918 požádalo Německo o příměří, které obě strany podepsaly 11. listopadu 1918 v 11 hod dopoledne. V červnu 1919 uplatnily vítězné mocnosti ve Vrsailleské mírové smlouvě proti Německu tvrdé podmínky.
Válka konečně skončila.

Oproti původnímu očekávání se tedy vojáci nevrátili "dříve, než dozrají švestky". Značná část se předně nevrátila vůbec a ti, kteří přežili, mohli potvrdit, že o výsledku nerozhodlo několik bitev ani jejich hrdinství, případně strategicky talent nadřízených. První světová válka se odehrála v zákopech a za překážkami z ostnatého drátu. To ji výrazně odlišilo od předchozích i následujících střetnutí. Úspěch útočných operací, postup jen o několik desítek metrů, byl podmíněn obrovskym nasazením palebnych prostředků (případně plynu) a vykoupen nepředstavitelným množstvím ztracených životů. S příslovečnou duševní nepružností reagovali na tento fakt generálové většinou tím, že rozkázali přisunout ještě více děl i vojáků. A výsledek byl prakticky stejný. Východisko z patové situace zákopové války nabízel v zásadě pouze překvapivý zásah nových zbraní nebo nečekané využití již známých. Ale ani britské tanky, ani německé ponorky, potápějící obchodní lodi, nepřinesly útočící straně nic více než dočasné výhody. Přitom se ale nedá pochybovat o tom, že podobu této války určovala především technika a průmyslová výroba vůbec. Vítězství záleželo nejen na počtu děl, kulometů, letadel či tanků, ale také na hustotě železniční sítě, na zásobování, na telefonu, telegrafu, vyrobě oceli nebo konzerv. Vliv válečných událostí zasáhl v netušené míře i zázemí. Potraviny, odesílané přednostně na frontu, chyběly v tylu, a čím rychleji mizely z pultů prodejen, tím rychleji vzrůstala jejich cena. I ten, kdo nebojoval, poznal frontu, ovšem frontu na chleba nebo jiné životní nezbytnosti. Prostát v ní celou noc nebylo ničím zvláštním, ostatně doma, kde se většinou netopilo, protože uhlí potřebovaly především továrny, také nebylo útulno. Černý trh vzkvétal a peníze těch, kteří žili ve městech (hlavně dělníků, ale i úředníků a inteligence) putovaly do kapes sedláků a překupníků. Muže, kteří narukovali, musely v zaměstnání nahradit ženy. Nebezpečí náhlé smrti nebylo přirozeně v zázemí tak hrozivé jako na frontě, ale nakažlivé choroby, jimž podvyživení, vyčerpaní lidé nedokázali vzdorovat, kosily obyvatelstvo stejně nemilosrdně jako nepřátelské kulky. Čím více se válka protahovala, tím zřejmějším se stávalo, že vedle surovinových a potravinových zdrojů a schopnosti je efektivně využívat rozhodne o jejím výsledku schopnost vlád kontrolovat a ovlivňovat smyšlení vojáků i civilního obyvatelstva, donutit je i nadále snášet útrapy válečného života. Dohoda nezvítězila proto, že vyhrála více bitev, ale proto, že její vojáci vydrželi na frontě déle než jejich protivník.

Zajímavost:
Když v srpnu roku 1914 začala první světová válka, bylo vojenské letectvo novinkou a nikdo přesně nevěděl, k čemu by se dalo použít. Západní fronta byla zablokována a generálové se postupně začali spoléhat na průzkumná letadla, přinášející zprávy o tom, co se děje "na druhé straně". Velmi brzy všichni pochopili, že je sice nezbytné, aby vlastní letadla získávala informace o dění za nepřátelskou frontou, ale že je stejně nezbytné zabránit nepříteli, aby se pokoušel o totéž. Logickým důsledkem této úvahy se proto stalo vyzbrojování letadel. Boj ve vzduchu začal.
Po několika chybných pokusech bylo zřejmé, že nejúčinnější leteckou zbraní je kulomet, nejlépe připevněný tak, aby střílel vpřed. V polovině roku 1915 vyvinuli Němci synchronizační mechanismus, který pilotovi umožňoval pouze zaměřit svůj letoun na nepřítele a stisknout spoušť. Kulomet pálil pouze tehdy, pokud listy vrtule nestály střelám v cestě. S letouny Fokker Eindecker vybavenými touto zbraní získali Němci vzdušnou převahu: zrodila se první letecká esa, například Boelcke a Immelmann. Němci také udávali celkový tón vzdušné války. Obvykle měli k dispozici méně letadel než Spojenci a pouze se bránili. Později se ukázalo, že tento defenzívní postoj byl ze strategického hlediska chybou a že Němci využívali letecké síly nesprávně; z taktického hlediska však získávali význarnné výhody.
Obě strany si uvědomovaly, jak důležité je získat vzdušnou převahu, a vytvořily první čistě bojové letecké jednotky. Původně to byly letky, někdy dokonce jen dva letouny narychlo připojené k průzkumným perutím. Intenzita leteckých bojů se však stupňovala a proto byly zakládány speciální bojové jednotky tvořené pouze stíhacími letadly. 27. února 1916 dorazila do Francie 24. peruť RFC vyzbrojená pouze jednomístnými stíhacími letouny DH-2, které pomohly učinit přítrž řádění Fokkerů. Francouzi zformovali u Verdunu "Cigones" (Čápy) a v srpnu zahájili Němci operace stíhací perutě Jagdstaffel (Jasta), která byla v té době tvořena čtrnácti letadly. Jako první vznikla peruť Jasta 2 pod vedením vynikajícího esa a taktika své doby Oswalda Boelckeho. Neméně důležitý byl vznik "Jastaschule", výcvikového střediska ve Fomars, kde zkušení instruktoři cvičili budoucí stíhací piloty v leteckých dovednostech nezbytných pro vzdušné souboje. V říjnu již v německém letectvu operovalo sedm perutí Jasta.
Pokud se týká Spojenců, Královské letecké sbory (Royal Flying Corps - RFC) procházely obdobím dramatického rozvoje. Tato skutečnost měla být později k užitku, nyní to však znamenalo, že většina britských pilotů nebyla dostatečně vyškolena, měla málo zkušeností a létala na podřadných strojích. Byl to začarovaný kruh: ztráty vzrůstaly a do bojových akcí nastupovalo stále více nedostatečně vycvičených pilotů. Nedostatek zkušených velitelů, kteří by na nováčky dohlíželi, byl stále hrozivější. Kromě toho se britský generální štáb na rozdíl od francouzského a německého nedomníval, že je vhodné vyčlenit lepší piloty do elitních jednotek.
Boelcke zahynul 28. října 1916, po čtyřiceti vítězatvích. Mezeru po něm rychle zaplnil Manfred von Richthofen, který 23. listopadu 1916 sestřelil vynikajícího britského pilota Lanoe Hawkera. Na jaře roku 1917 už operovalo 37 perutí Jasta, kterým veleli pečlivě vybraní a bojem zocelení piloti. Dne 14. ledna 1917 převzal von Richthofen velení nad perutí Jasta 11 a postaral se, aby sem byl umístěn i jeho bratr Lothar, který právě dokončil výcvik. Válka ve vzduchu měla vstoupit do nové fáze.Poslední a snad nejdůležitější událostí bylo, že na frontu dorazila 56. peruť. Ke svému prvnímu hlídkovému letu vzlétla 22. dubna 1917. Při formování této perutě překonalo velení Královského letetva svou nechuť k seskupení výjimečných pilotů do jedné bojové jednotky a vyhledalo nejzkušenější piloty. Z původní sestavy 56. perutě se sedm pilotů stalo esy a tři z pilotů, kteří se k peruti připojili v květnu 1917, potkal stejný osud. Na konci války měla 56. peruť na svém kontě 427 vítězství. V původní sestavě perutě byl Albert Ball, velitel letky A, který za sebou již měl 31 vítězných soubojů. Zcela nová peruť byla vybavena nejmodernějšírni stíhacími letouny - SE5. Na okraji Londýna, daleko od válečné vřavy nad Arrasem, se piloti po dva měsíce cvičili na nových letounech. Zpočátku nebyla tato letadla příliš oblíbená - byla poněkud méně obratná než staré Nieuporty, na než byli piloti zvyklí. Brzy potom však
začali oceňovat vynikající vlastnosti nových letounů: rychlost, robustnost a stoupavost. Letadla byla příjemná na pilotáž a neměla žádné vážné nedostatky. Jednotky RFC nyní měly stíhací letoun, který byl rovnocenný a v některych ohledech dokonce lepší než nejlepsí stroje z výzbroje jednotek Jasta. Letouny SE5 byly vyzbrojeny dvěma kulomety a při střelbě byly velmi stabilní.
Dne 6. května 1917 zaznamenal Ball 44. vítězný zápas. Náledujícího dne za špatných povětrnostních podmínek hlídkovaly 56. peruť i Jasta 11 nad frontou v okolí Douai, kde byla základna perutě Jasta 11. V prostoru se pohybovaly i 19. peruť (Spady), 8. peruť RNAS (trojplošníky Triplane) a několik Nieuportů a Bristol Fighterů. V okolí byla patrně i Jasta 3. Náhle se strhla bitva, která později patřila k nejdiskutovanějším. Přesné podrobnosti se již nikdy nedozvíme. 56. peruť startovala v 17.30 v síle 11 letounů. Ve zhoršující se dohlednosti vybojovala několik soubojů s proměnlivým počtem Albatrosů. Piloti postupně ztratili kontakt a jejich formace se roztrhala.Nakonec se v souboji utkal Lothar s Ballem. Lothar nouzově přistál a Ball zahynul při havárii svého letounu za frontou na německém území. Němeci nakonec rozhodli, že Balla musel sestřelit Lothar, i když ten tvrdil, že sestřelil trojplošník. Stejně pravděpodobné je, že Ball během souboje s Lotharem ztratil orientaci a kontrolu nad letadlem, nebo že jeho letoun byl v bitvě poškozen či měl nedostatek paliva. Pouze 5 pilotů 56. perutě se dostalo zpět na letiště, jeden pilot zahynul a čtyři další nouzově přistáli (dva z nich se zranili) na britské straně fronty. Ohlásili čtyři zničené a dva pravděpodobně zničené nepřátelaké letouny, ale jednotka Jasta 11 ohlásila pouze zranění Pluachowa. Je však možné, že byla poškozena i další letadla, aniž byli jejich piloti zraněni. Porážku 56. perutě mohla způsobit přehnaná útočnost, kterou piloti projevili vůči nepřátelským letounům, ale zdá se, že Jasta 11 měla jasnou taktickou převahu.
Vzájemná podpora jejích pilotů byla mnohem účinnější než roztroušené individuální ůtoky pilotů 56. perutě. Pro Královské letectvo to byla studená sprcha, z níž si vzalo dobré ponaučení.

Data: 1878 – berlínský kongres se pokusil o řešení „východní otázky“ 1882 – vznik Trojspolku 1893 – Rakousko uzavřelo s Francií tajnou dohodu o spojenectví 1912 –1913 balkánské války 1914 – zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda. Všeobecná válka v Evropě. Bitva na Marně. Japonsko vyhlašuje válku Německu. 1915 – tažení do Dardanel. Nezdar dohodové ofenzívy na západě. Němci vytlačují Rusko z Polska. Potopení Lusitanie. Itálie a Bulharsko vstupují do války. 1916 – bitva u Verdunu a na Somme. Zavedení branné povinnosti v Británii. Lloyd George se stává britským předsedou vlády. Rumunsko vstupuje do války, ale je obsazeno Německem. 1917 – Německo zahajuje totální ponorkovou válku. USA vstupují do války. Nezdar dohodové ofenzívy na západě. Bolševická revoluce v Rusku. Porážka Itálie u Caporetta. 1918 – Rusko odstupuje z války. Průlom dohodových vojsk na západě. Zhroucení německých spojenců. Vzpoury na německých lodích. Německo podepisuje příměří. Konec války.

Téma v lit.: A. Skřivan – P. Křivský: Století odchází …… A. Skřivan – Císařská politika A. Skřivan – Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1914 –19198 J. Opat – První světová válka – demokracie J. Pochman – Sborník - První světová válka

Použitá lit.: Učebnice Dějepisu – První světová válka
Časopis Svět poznání – První světová válka Encyklopedie – První světová válka
Internet – První světová válka

 

Hodnocení referátu První světová válka

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 957×
  3939 slov

Komentáře k referátu První světová válka

radim horak
váš článek je super, ale je bohužel degradován neskutečným množstvím pravopisných chyb! nechápu, proč to neopravíte.
david frodl david.frodl(zavináč)centrum.cz
Je to super ale nikde jsem nenasel zásobování za 1 světové
andrea terka.popelka(zavináč)seznam.cz
Tento článek je prostě super
Lucka Lucka.Pitova(zavináč)seznam.cz
Je to velmi zajimave dekuji ze toto vyrabite