Sever proti Jihu

I. Vývoj USA po válce o nezávislost

Otrokářství jako základní rozpor mezi americkým Severem a Jihem bylo starší institucí než samy Spojené státy. Bylo dědictvím koloniální doby a teprve na přelomu 18. a 19. století získalo důležitost nejen pro hospodářskou politiku Jihu ale i pro ekonomiku celé země. Bylo tomu tak jak ve sféře mezinárodního obchodu, ve vnitropolitickém životě, zahraničních akcích washingtonské vlády a dalších podnicích s mezinárodním ohlasem.
První otroci se dostali do Virginie, Georgie či Karolíny už v 17. století. Měli tu podle představ anglických osadníků plnit stejnou funkci jako černoši v koloniích španělských či portugalských. Evropané věřili, že fyzická konstituce umožňuje černým Afričanům lépe snášet těžkou práci v letním žáru tabákových a rýžových polí, jejichž majitelé se potýkali s velkým nedostatkem pracovních sil. Hospodářské důvody byly statkářům ostatečným argumentem v diskusích s kritiky otrokářství. Těm již v 17. století připadal obchod s lidmi jako nelidský, „protivící se bibli a zákonům země“. Tyto zákony doznaly na počátku 18. století změn. Angličtí loďaři a jejich prostřednictvím také královská pokladna nalezli v obchodu s otroky zlatý důl. Afričané získávaní buď loupeživými nájezdy nebo výměnou za bezcenné tretky byli v Americe prodáváni za stále se zvyšující ceny.
Stále větší podíl černošského obyvatelstva v populaci jižních částí Ameriky však silně zneklidňoval bělošské osadníky, kteří se obávali možné vzpoury otroků. Proto se stavěli proti obchodu s otroky i ti, kteří nespatřovali na otroctví nic špatného.
Válka o nezávislost nepřinesla v otázce otroctví žádnou podstatnou změnu. Nejvýznamnější osobnosti osvobozeneckého hnutí se sice vyslovily proti otroctví už před rokem 1776 ale v Prohlášení nezávislosti se protiotrokářská pasáž neobjevila. Thomas Jefferson výslovně prohlásil, že se tak stalo proto, aby se k jeho článkům mohly připojit i otrokářské státy jako Karolína a Georgie. V roce 1784 T. Jefferson navrhl 31° severní šířky jako hranici, za kterou se otrokářství nesmí dostat. Narazil však na tvrdý odpor států jako například Virginie, která si děla nárok na ohromná území kolem velkých jezer. Celý spor skončil kompromisem, podle něhož se zákaz vztahoval pouze na takzvané Severozápadní teritorium – kraj, kde později vznikly státy Indiana, Ohio, Illinois, Michigan, Wiconsin a Minnesota. Tyto spory probíhaly v době, kdy se zdálo, že i na jihu nastupuje období postupné likvidace otrocké práce. Dvě základní odvětví, kde otroci pracovali, stagnovala a vypadalo to na naprostý úpadek. Tabákové plantáže byly vyčerpány a na světovém trhu se prosazoval tabák z Kuby. Rýžová a indigová pole přinášela tak malé zisky, že ani klesající cena otroků nestačila přilákat větší počet zájemců o pěstování těchto plodin. O několik let později se situace výrazně změnila.
Průmyslová revoluce v Anglii přinesla nové moderní stroje na zpracování bavlny a spřádání bavlněných látek a zvýšila tak zájem o pěstění bavlníku. Tomu se velmi dobře dařilo na jihu USA. Kromě toho pěstitelé začali sázet nový druh bavlny s kvalitnějšími vlákny, což značně usnadnilo zpracování bavlny. Levné nové stroje nahradily práci otroků, kteří mohli být i nadále zaměstnáni při setbě a sklizni bavlny. Po menším období úpadku obchodu s otroky tento nešvar začal znovu vzkvétat.
Na severu USA v 50. letech 19. století vzkvétá hnutí abolicionistů – bojovníků proti

- 1 -
otroctví. Jedním z nejradikálnějších abolicionistů je John Brown. Podle něj by otrokáři neměli být zbaveni jen otroků, ale i veškerého majetku. Na jaře 1859 si najal malou farmu v městečku Harper’s Ferry na hranicích Virginie a Marylandu. V blízkosti Harper’s Ferry byl zbrojní arsenál a Virginie byla otrokářským státem. 18.října se Brown rozhodl osvobodit otroky v městečku. Brown počítal, že se k němu po obsazení budovy arsenálu přidají otroci. Nic takového se však nestalo. Brown a 18 jeho pomocníků byli obklíčeni v budově plukovníkem Robertem Edwardem Leem. Vzbouřenci byli brzy postříleni a zraněný Brown po týdenním soudu v Charlestonu za ozbrojenou vzpouru popraven oběšením 2. prosince 1859.

II. Na cestě k válce
V atmosféře vybičované hysterie se země blížila k presidentským volbám. Byli nominováni čtyři kandidáti. Abraham Lincoln a Stehen Arnold Douglas za Sever a John Bell a John Cabell Breckinridge za Jih. Před půlnocí 6.listopadu 1860 bylo jasné, že zvítězil Lincoln. Získal 39% hlasů řadových voličů, ale zároveň získal jasnou většinu ve volitelském kolegiu - 180 hlasů. Ve všech svobodných státech zvítězil s velkým náskokem. Ze všech kandidátů získal pouze Douglas hlasy jak ze svobodných, tak z otrokářských států. Avšak dostal jen 12 hlasů volitelského kolegia a skončil na posledním místě. Bell vyhrál ve Virginii, Kentucky a Tennessee, zatímco Breckinridge zvítězil v ostatních otrokářských státech a s dvaasedmdesáti hlasy kolegia skončil na druhém místě.
Záhy po presidentských volbách vypsal zákonodárný sbor Jižní Karolíny na 6.prosince mimořádné volby, z nichž měli vzejít delegáti státního ústavního konventu. 20.prosince 1860 tento sjezd v Charlestonu jednohlasně přijal výnos o odtržení od Unie. Do 1.února 1861 ohlásilo vystoupení z Unie dalších šest států viz. příloha mapa Odtržení 1860-1861. 4.února se zástupci těchto sedmi států shromáždili na sjezdu v alabamském městě Montgomery a 7.února přijali prozatímní ústavu Konfederovaných států amerických. O dva dny později zvolili presidentem Konfederace Jeffersona Davise. Ten se ujal úřadu 18.února spolu s vicepresidentem Alexandrem Stephensem.
Marné úsilí o kompromis pokračovalo v kongresu až do Lincolnovy inaugurace. 18.prosince navrhl John J. Crittenden řadu rezolucí uznávajících otrokářství v teritoriích jižně od 36°30‘ a zaručujících otrokářství tam, kde již bylo zavedeno. Jediný kompromisní návrh, který se setkal s částečným úspěchem, se týkal dodatku k ústavě, jenž zaručoval otrokářství tam, kde je již zavedeno. Tento dodatek byl schválen sněmovnou reprezentantů poměrem hlasů 24 ku 12. Měl se stát Třináctým dodatkem a jeho prostřednictvím se mělo do ústavy dostat slovo „otrokářství“. Nebyl však nikdy ratifikován jednotlivými státy. Když pak byl v roce 1865 ratifikován jiný Třináctý dodatek, netýkal se už záruk existence otrokářství, nýbrž jeho zrušení.

- 2 -
III. Válka o Unii
Ve své nástupní řeči 4.března 1861 ujistil Lincoln Jižany, že nemá v úmyslu vměšovat se do záležitostí otrokářství v těch státech, kde je již zavedeno. Něco jiného však bylo odtržení. Lincoln slíbil, že udrží území patřící ústřední vládě.
Tendence k odtržení však byla příliš silná. Den po inauguraci přišla z Charlestonu zpráva o dobývání pevnosti Fort Sumter. Její velitel major Robert Anderson měl zásoby jen na měsíc a pevnost byla obklopena konfederačním „ohňovým prstencem“. 4.dubna rozhodl Lincoln doplnit zásoby do Fort Sumteru. O týden později konfederační generál Pierre G.T. Beauregard, Andersenův učitel dělostřelectví z vojenské akademie West Point, vyzval Andersona k vydání Sumteru. Anderson odmítl a pevnost se 12.dubna ráno ocitla pod těžkou palbou konfederačních baterií. Po více než třiceti hodinách Andersenovi došla munice a kapituloval. Střelba v Charlestonu ukončila období vyčkávání. 15.dubna vyzval Lincoln loajální státy, aby dodaly 75 000 členů domobrany. Dobrovolníci na Severu i na Jihu brzy zaplavili náborová střediska a tím začaly vznikat nové ohromné blokády. 19.dubna vyhlásil Lincoln blokádu jižních přístavů, čímž potvrdil platnost válečného stavu.
Vypuknutí války náhle naplnilo běžný každodenní život zdáním naléhavé cílevědomosti. Uprostřed opojného vzruchu z vojenských příprav si ani jedna ze soupeřících stran neuvědomovala smrtelné zaujetí protivníka; obě počítaly se snadným a rychlým vítězstvím.
Tento naivní optimismus se neprojevil nikde lépe než v první bitvě u Bull Runu. Netrpělivá veřejnost na obou stranách naléhala na Lincolna i Davise, aby zasadili rychlý a rozhodující úder. Davis na to reagoval tím, že dovolil generálovi Beauregardovi, aby spěšně přesunul své jednotky ve Virginii k Manassaské křižovatce, asi 25 mil na západ od Washingtonu. Lincoln se nechal přesvědčit, že nakvap shromážděná armáda o síle 30 000 mužů pod velením generála Irvina McDowela dokáže svou početní převahou smést konfederační vojsko a rychle táhnout na hlavní město Konfederace Richmond. Všeobecná nálada byla euforická do té míry, že se z Washingtonu vydaly stovky civilistů na piknik, při němž chtěli shlédnout válku jedné bitvy jako zábavné představení. V suchém letním dni 21.července 1861 se McDowellovy oddíly střetly s Beauregardovou armádou, která se zakopala za klikatým potůčkem nesoucím jméno Bull Run (viz příloha mapa První bitva u Bull Runu). Oba generálové, kteří byli spolužáky z West Pointu, zvolili nápadně podobné plány – obchvat protivníkova levého křídla. Unionistům se brzy odpoledne téměř podařilo dosáhnout svého cíle, avšak posily pod vedením generála Josepha E. Johnstona ofenzívu Unie zmařily. Poté co byl útok McDowellových mužů zmařen, jeho vyčerpané jednotky se zhroutily a jejich bezhlavý ústup přerostl v paniku, při níž prchající vojáci a vyděšení civilisté ucpali silnici do Washingtonu.
Tato bitva byla zkušeností, která přinesla oběma stranám vystřízlivění. Od té chvíle se občanská válka začala řídit vědeckými zásadami. V mnoha ohledech to byla první moderní válka. Ohromná byla už svým rozsahem. V této válce bojoval každý dvanáctý dospělý americký muž. Padlo nebo v ní bylo zraněno více než 630 000 mužů. Byla to totální válka vedená profesionálními armádami.

- 3 –
IV. První fáze války
Bitva u Bull Runu ukázala, že tuto válku nerozhodne jediný náhlý úder. Generál Winfield Scott přesvědčil Lincolna o výhodnosti jeho strategie vést válku třemi směry.
Podle ní měla potomacká armáda bránit Washington a vyvíjet stálý tlak na Richmond. Současně a tím mělo námořnictvo vykonávat blokádu jižního pobřeží a zatarasit tak Konfederaci přístup ke zboží a zbraním ze zahraničí. Poslední součástí tohoto plánu bylo rozdělení Konfederace pronikáním armády podél toku Mississippi, Tennessee a Cumberlandu. Tato strategie byla nazvána plán Anakonda a měla pozvolna dusit odpor Jihu až k jeho rozdrcení.
Konfederační strategie byla mnohem jednodušší. Davis a další představitelé doufali, že podaří-li se zastavit síly Unie, dají se Britové či Francouzi přesvědčit ke spolupráci.
Po bitvě u Bull Runu se po zbytek roku 1861 až do počátku roku 1862 nedůležitější vojenské akce soustředily do námořní války a blokády. Konfederace přebudovala v Norfolku vysloužilou fregatu Unie Merrimack na obrněné plavidlo. Tato loď vyplula 8.března 1862 pod jménem Virginia a zničila plavidla Unie při ústí zálivu Chesapeake. Jako posila sem však připlul z New Yorku nový obrněnec Monitor a svedl s Virginií nerozhodnou bitvu. Virginia se poté vrátila do přístavu v Norfolku, kde byla konfederačními vojáky zničena, neboť brzy poté padl Norfolk do rukou Unie. Severní anakonda postupně utahovala smyčku kolem Jihu. Námořnictvo koncem léto 1862 rozšířilo základny podél karolínského pobřeží. V Mexickém zálivu si plavidla Davida Farraguta vynutila přístup do oblasti dolního toku Mississippi a na jaře 1862 zaútočila na New Orleans, které se 1.května vzdalo.
Mezitím na území Kentucky operovala Konfederační armáda o síle 40 000 mužů pod velením Alberta Sidneyho Johnstona. Začátkem roku 1862 podnikl Unionistický generál Ulysses Simpson Grant výpad proti slabému středu Johnstonových roztažených jednotek. Tento výpad Grantovi umožnil napadnout Fort Henry a posléze i Fort Donelson. Po těchto vítězstvích přiměl Konfederaci opustit Kentucky (viz příloha mapa Tažení na západ).
Když na jaře 1862 přesouval Grant své jednotky podél Tennessee na jih dopustil se velké chyby. Při přípravě útoku na město Corinth ve stát Mississippi nešikovně rozmístil své oddíly na plošinu mezi dvěma potoky vlévajícími se do Tennessee, ale nedal vybudovat obranné zákopy. Této chyby využil A.S. Johnston a vydal rozkaz k útoku na spící vojáky Unie ve městě Siloh. Pod krycí palbou dělových člunů a artilerie rozmístěné v pittsburghském přístavišti však generál U.S.Grant a generál William Tecumseh Sherman dokázali přeskupit své jednotky. V noci z 6. na 7. dubna 1862 dorazily posily a 8.dubna přešel Grant do protiútoku. Konfederační armáda se stáhla do Corinthu. Siloh se stal se svými 25 000 oběťmi na obou stranách nejkrvavější bitvou této války. Mezi padlými byl i generál Johnston. Grant byl po této chybě na několik měsíců zproštěn velení a postup Unie se zastavil na mrtvém bodě.
Východní bojiště zůstalo celých devět měsíců po Bull Runu poměrně v klidu. Po porážce nahradil Lincoln McDowela mladým generálem Georgem B. McClellanem. Nyní se jako náčelník potomacké armády snažil vybudovat vojsko schopné odolat přesile, s níž ,jak věřil, se potká. S ubíhajícím časem však McClellan žádal jen další

- 4 -
vojáky a výzbroj. Po devíti měsících těchto příprav Lincolnovi došla trpělivost a
nařídil McClellanovi, aby do 22.února 1862 zahájil postup. McClellan nadutě prohlásil : „Za deset dní budu v Richmondu.“ Měl v úmyslu zaútočit na Richmond po pevninské šíji mezi řekami Yorkem a Jamesem. V polovině března McClellanova armáda vyrazila a v květnu byl u Richmondu. 31.května udeřil konfederační generál Joseph E. Johnston na jednotky Unie, které odřízla povodeň na jižním břehu řeky Chickahominy. Jen včasný příchod posil odvrátil porážku Unie v bitvě u Sedmi borovic (Fair Oaks – viz příloha mapa Poloostrovní tažení). Obě strany utrpěly vážné ztráty a Johnston byl vážně zraněn. Za této situace se velení severovirginské armády ujímá generál Robert Edward Lee. Lee se rozhodl zasadit tvrdý úder silám Unie 26.června 1862 severně od Chickahominy. Těžké ztráty však nedovolili Konfederaci udržet iniciativu a po zoufalém výpadu 1.července u Malvern Hillu bylo konfederační vojsko rozprášeno. V tomto týdnu bojů (nazývané též sedmidenní boje) se nepodařilo rozvrátit vojsko Unie, které se dostalo k Richmondu. 9.července navštívil Lincoln frontu, kde se mu dostalo přísného kázání o vhodné strategii na příští období. Tento projev McClellanovy neúcty zapříčinil, že byl zbaven velení nad potomackou armádou a přesunut do Washingtonu aby se připojil k obranným silám pod vedením generála Johna Popea. Bývalá McClellanova armáda se stáhla, vyrazil Lee na sever, aby udeřil na Popea dřív, než se jednotky Unie stačí spojit. Lee zvolil riskantní strategii. Rozdělil své síly a vyslal Jacksonovu „pěší jízdu“ obchvatem podél Popeova pravého křídla, aby napadla jeho zásobovací linie.
V průběhu druhé bitvy u Bull Runu (nebo též druhé bitvy u Manassasu – viz příloha mapa Tažení ve Virginii a Marylandu) Konfederační vojsko Unionisty dokonale zmátlo. Jízdní oddíl Jižanů pod vedením L.E.B. Stuarta přepadlo Popeovo velitelské stanoviště a získalo jeho strategický deník s rozmístěním Seveřanských jednotek. Pope se nechal vlákat do Leeovy pasti a 30.srpna 1862 došlo k bitvě. Seveřany překvapil drtivý boční úder třiceti tisíc povstaleckých mužů s bojovým pokřikem :
„ Jako démoni povstávající ze země“. Jednotky Unie se daly na ústup. Po tomto kritickém selhání byl Pope odvolán do Minnesoty k boji proti Indiánům. Na jeho místo přišel samolibý McClellan.
Lee nedal protivníkovi čas na přípravu. Pokračoval v ofenzívě s odhodláním vytěsnit bojové operace z území Jihu. V září 1892 přitáhl s svými jednotkami do západního Marylandu a zamířil na Pensylvánii. Leeova strategie rozdělit své síly a poslat Jacksona dobýt Harper’s Ferry byla prozrazena. McClellan však nevyužil příležitosti a nechal Leea přeskupit větší část jeho armády u řeky Antietam. 17.září 1862 McClellanovy jednotky zahájily bitvu u Antietamu (Sharpsburgu). Už se zdálo, že konfederační linie budou prolomeny, avšak na bojiště dorazila z Harper’s Ferry unavená jižanská divize pod velením A.P.Hilla. McClellan se stáhl a nechal Leea uniknout přes řeku Potomac. Lincoln znechucený McClellanovou neschopností ho odvolal do New Persey odvádět brance.
Leeova invaze skončila neúspěchem. Lincoln hledající schopného generála se uchýlil ke své nejhorší volbě. Jako velitele si zvolil Ambrose E. Burnsidea. Ten 13.prosince 1862 vyslal své vojáky přes zamrzlou řeku Rappahannoc proti Leeovým oddílům jež byly chráněny kamennou zdí na vyvýšenině na západním okraji Fredericksburgu.

- 5 -
Několikrát se Burnsideovy oddíly pokusily zaútočit na vyvýšeninu, leč neúspěšně a
Burnside se stáhl. Rok 1862 tedy skončil slepou uličkou pro oba tábory. A zatímco
armády bojovaly Lincoln změnil zápas o zachování Unie na zápas za zrušení otroctví.
1.ledna 1863 podepsal Prohlášení o osvobození otroků.

V. Druhá fáze války
Po neúspěchu Burnsidea u Fredericksburgu byl na jeho místo jmenován Joseph E. Hooker. Když chystal nové jarní tažení, prohlásil : „Ať se nad generálem Leem smiluje Bůh, já se totiž nesmiluji.“ Nedokázal však nic víc než Burnside. Selhal v bitvě u Chacellorsville 2.května 1863. Hooker měl k dispozici nejpočetnější armádu v Americe čítající asi 130 000 mužů. Hooker měl v úmyslu vyrazit ze své základy naproti Fredericksburgu, provést hromadný přesun proti proudu řeky Rappahannoc, překročit ji i řeku Rapidan a vpadnout Leeovi do boku. Jenže Lee rozpoznal past a vyslal Stuartovnu jízdu aby narušovala spojení mezi Hookerovými oddíly. Hooker vydal rozkaz svým předsunutým ostřelovaným jednotkám, aby se stáhly. Po několika hodinách se nervově zhroutil, čehož využil Lee. Rozdělil svou armádu a vyslal Jacksona s větší polovinou vojáků, aby napadl Hookerovo pravé křídlo. Stalo se tak 2.května 1863 )viz příloha mapa Tažení na východ). Útok Konfederace byl nečekaný a zběsilý, takže se Hookerovi muži dali na ústup. Lee dosáhl vrcholu své kariéry. Toto bylo však jeho poslední a nejdražší vítězství. Celkem ztratil asi 12 000 mužů, z nichž 1600 bylo zabito. Mezi zabitými byla i pravá ruka Leea generál Jacksona.
Zatímco na východě držel Lee vojska Unie v šach, na západě se s nejvyšším úsilím podařilo obnovit postup. Grant se znovu ujal velení a dostal se k Vicksburgu, který byl společně s Port Hudsonem opěrnými body Konfederace v Luisianě (viz příloha mapa Vicksburg). Vicksburg ležel na ostrohu sedmdesát metrů nad řekou Mississippi a díky své dobré obraně odolal i náporu vedenému generálem W.T.Shermanem. Grant se dlouho snažil najít způsob jak překonat obranu města. V květnu 1863 se Grant rozhodl, že obklíčený Vicksburg s 30 000 Jižany vyčerpá, nebo vyhladoví.
Osud obleženého Vicksburgu uváděl velení Konfederace do rozpaků. Lee navrhoval upoutat protivníka jinde. V červnu 1863 přesunul své jednotky do údolí Shenandoah a vyrazil napříč Maralandem k severu. Hooker také uvedl do pohybu svou armádu a udržoval ji v prostoru mezi Washingtonem a Leem. Avšak byl demoralizovaný porážkou u Chancellorsville a 28.května se vzdal velení. Na jeho místo byl dosazen generálmajor George C. Mead. Ani jedna z válčících si Gettysburg (viz příloha mapa Tažení na východ) nevybrala za bojiště, ale 30.června do tohoto města vstoupila konfederační průzkumná četa, která tu sháněla boty, a narazila na jednotky unionistické jízdy. Okamžitě se k městu přesunuly oba armádní sbory. 1.července vytlačili Konfederalisté Seveřany z města, avšak jim dovolili jim zaujmout výhodnější postavení na pakorcích jižně od města. 2.července Lee ,navzdory nedostatku informací, rozkázal zaútočit současně ne nejzazší cípy Meadovy armády. Seveřané, jejichž počet byl dvojnásobný, odratili oba útoky. 3.července se Lee rozhodl pro jediný útok na střed unionistů u Hřbitovního hřebene. Útok vedl generál Georg E. Pickett. Postup po holé stráni proti dělostřelectvu byl beznadějný. Ze 14 000 útočníků se nevrátila ani polovina. Ještě téhož dne se dal

- 6 -
Lee na ústup a posádka Vicksburgu se vzdala. Konfederace teď byla roztržena na dvě části.
Třetího velkého vítězství v roce 1863 dosáhla Unie v bojích kolem Chattanoogy (viz příloha mapa Bitvy u Chattanoogy). Tam končila železnice ve východním Tennesee, a které bylo branou do severní Georgie. 9.září se armáda Unie pod velením generála William Rosencranse zmocnila Chattanoogy a pronásledovala armádu generála Braxtona Bragga do Georgie. Obě armády se střetly u potoka Chickamaugy. Průběh bitvy zprvu dával větší šance Jižanům, neboť to byla jedna z mála bitev, kde měli Jižané početní převahu (70 000 proti 50 000). Druhý den Bragg smetl pravé křídlo a zdrcené oddíly se stáhly zpět do Chattanoogy, načež ji Bragg oblehl a odřízl zásobování. Lincoln vyslal Hookera s posilami z Virginie, zatímco ze západu dorazili Grant a Sherman. Grant, kterému bylo 16.října svěřeno velení nad celou západní armádou, se probil kruhy obléhatelů a otevřel zásobovací koridor. Rosencranse nahradil Georgem Thomasem. 24.listopadu se unionisté probili z obleženého města. Po tomto vítězství síly Unie upevnily své pozice ve východním Tennesee. Lincoln konečně našel generála, kterého hledal už tři roky. V březnu 1864 povolal do Washingtonu Granta a jmenoval ho velícím generálem.

VI. Poslední fáze války
Unie se teď zaměřila hlavně na Leeovu armádu ve Virginii a Johnstonovu armádu v Georgii. Grant si přál osobně doprovázet Meada, jemuž zůstalo velení nad potomackou armádou; operace na západě byly svěřeny Grantovu pobočníkovi W.T.Shermanovi. Grant změnil i strategii. Místo jediného velkého úderu zvolil opotřebovávací válku. Neustále útočil, udržoval Jižany pod tlakem, působil jim ztráty a zbavoval je iniciativy a chuti k boji.
V květnu 1864 se potomacká armáda, čítající asi 115 000 mužů oproti Leeovým
65 000, přesunula přes řeku Rappahannock na jih do oblasti Divočiny )viz příloha mapa Grant ve Virginii), kde Hooker prohrál bitvu u Chancellorsville. V bitvě v Divočině 5.-6.května se obě armády potýkaly naslepo ve spleti křovisek a mezi lesními požáry. V této vřavě Grant utrpěl větší ztráty než Lee. Grant navzdory očekávání postupoval dále na jih, až k místu zvanému Spotsylvanský dvůr. Tam se obě armády střetly mezi 8. a 12.květnem. Ani přes velkou početní převahu se Grantovi nepodařilo zničit střed povstalecké armády. Leeovi se podařilo odrazit Grantův nápor a Grant se rozhodl pro další postup na jih. Další střet obou armád a další odražení Granta následovalo při bitvě u Cold Harboru (1.-3.června) a Grant začal postupovat na Petersburg – železniční křižovatku tratí z jihu do Richmondu. Leeova armáda se zakopala v kruhu kolem města a Grant zahájil její obléhání. Devět měsíců se tak vzájemně drželi v šachu, přičemž se Grant snažil rušit železniční spojení.
Mezitím Sherman pronásledoval armádu Joseph Johnston napříč Georgií. Sherman měl v oblibě boj muže proti muži, kdežto Johnston uznával ústupy a úhybné manévry. Netrpělivého presidenta Davise Johnstonův vytrvalý ústup rozzuřil a Johnston odvolal. Na jeho místo dosadil Johna B. Hooda. Koncem července 1864 podnikla Hoodova armáda tři výpady z Atlanty (viz příloha mapa Shermanova tažení). Nakonec Sherman město obklíčil, odřízl od železničních spojů a Hooda přinutil, aby

- 7 -
1.září odtáhl. Sherman poté vyrazil na zničující pochod na jihovýchod napříč Georgií.
Hood se vydal opačným směrem přes Alabamu ve snaze Shermana odlákat od nechráněných oblastí hlubokého Jihu. Sherman na tuto návnadu neskočil, i když vydělil ze své armády 30 000 mužů pod velením George Thomase a vyslal je sledovat Hooda. Thomasovy jednotky se neomezily na pouhé pozorování. 30. listopadu 1864 v bitvě u Franclinu v Tennessee vyslal Hood svou armádu do útoku přes dvě míle otevřené krajiny. Šest útočných vln se postupně rozbilo o unionistické linie, aniž se jim podařilo prorazit. Shermanův cíl byl jasný : tisknout nepřítele a nakonec jej porazit. 21.prosince vstoupil Sherman do Savannah a dále pokračoval na Jižní Karolínu, kde 17.února 1865 obsadili hlavní město Columbii.

VII. Appomattox
Během tohoto závěrečného období Konfederace nepolevoval Grant v tlaku na Petersburg. Demoralizace Leeových mužů zapříčinila, že se Lee rozhodl uniknout z obležení a připojit se k Johnstonovým jednotkám v Severní Karolíně. President Jefferson Davis v Richmondu naložil všechny důležité materiály a uprchl vlakem přímo do náruče jezdectva Unie, které ho 10.května v Georgii zajalo.
Na květnou neděli 9.dubna 1865 se Robert Edward Lee sešel s Ulyssem Simpsonem Grantem v McLeanově domě v Appomattoxu, aby mu nabídl kapitulaci. Na Leeovu žádost dovolil Grant důstojníkům Konfederace, aby si ponechali boční zbraně, zatímco vojáci si mohli nechat své vlastní koně a muly. Tři dny poté se konfederační vojska naposledy sešikovala. Johnstonovu armáda se vzdala Shermanovi 18.dubna 1865 poblíž Durhamu v Severní Karolíně.
14.dubna 1865 uspořádalo ministerstvo války velkou oslavu vítězství ve Fort Sumteru při příležitosti čtvrtého výročí jejího pádu. President Abraham Lincoln strávil odpoledne téhož dne jednáním se členy své vlády o poválečné politice. Večer se pak s manželkou odebral do Fordova divadla ve Washingtonu …

Hodnocení referátu Sever proti Jihu

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 931×
  3776 slov

Komentáře k referátu Sever proti Jihu