Tibet

Dějiny Tibetu

Asi před 15-ti tisíci lety byli první zmínky o Tibetu. Odborníci se domnívají, že Tibeťané patřili ke kočovným kmenům ze severu, které migrovali ze středovýchodní Asie jihozápadním směrem. Kmeny se přesouvali do pánve řeky Brahmaputry, kde se usadili, přidali se k nim pastevci, kteří bydleli vysoko v horách, naučili se obdělávat půdu a tím postupně vznikala tibetská civilizace.

Až do roku 1910 Tibet patřil do území s vládou dynastie Čhing, a v roce 1911 byl Tibet vyhlášen nezávislým státem v čele s dalajlámou (něco jako u nás prezident). Čína tohle ale oficiálně neuznala, a proto v roce 1949 si začala činit nároky na území s vládou Čhing - na Tibet. V roce 1950 byla z Číny poslána armáda s cílem podmanit si Tibet a připojit ho k Číně. Už delší dobu Číňané na Tibet tlačili – ničili kulturu, Tibet musel Čínu poslouchat - ale protože Tibet měl chudý lid a nevzmohl se na povstání, museli je poslouchat.Tak v roce 1951 odvezli úředníky z Tibetu do hlavního města Číny - Pekingu a pod nátlakem je donutili podepsat smlouvu ve které bylo, že Tibet přijal vládu Číny. Číňané pořád utlačovali Tibet, který už k Číně patřil a tak roku 1959 tibetský lid povstal proti Číně. Číňané měli ale lepší vojsko, byli silnější a tak byla vzpoura krvavě potlačena. Dalajláma asi se 100 tisíci obyvateli odešel do exilu - a to do Indie. Je tam dodnes.Tibet byl a dosud je uzavřenou zemí, i když oficiálně patří stále k Číně.

Vznik Himalájí

Když se původní masa země rozlomila, kontinentální plošiny se začaly jedna od druhé vzdalovat. Území, na kterém se dnes Tibet nachází, zůstalo součástí sibiřského bloku, který se otočil na jih k Tethisu, velkému moři, na jehož dně se stovky milionů let hromadily obrovské vrstvy sedimentu. Mezitím se od afrického kontinentu oddělila indická plošina a pomalu se posouvala od jihu, až začala tlačit na plošinu Sibiře. Asi před čtyřiceti miliony let se lože Tethisu pod tlakem začalo stlačovat, skládat a převracet do řady rovnoběžných hřebenů, které rozdělily oceán na dvě menší moře. Pohyb kontinentů pokračoval a s ním spojený tlak vzrůstal. Všechny masy, které se shromáždily na mořském dně, byly rozdrceny a donuceny jedna po druhé klouzat vzhůru. Postupně úplně zaniklo moře a vznikly Himaláje, které spolu s Kavkazem a Alpami změnily tvář pevniny.Pohyb pevniny stále pokračuje. Nedávné výpočty ukázaly, že Himaláj se za posledních 10 000 let zvedl o 297 m.

Dnešní Tibet

Do Tibetu se můžete dostat buď z Číny nebo přes Nepál. Zvolíte –li cestu z Číny, dostanete čínského průvodce, který vám ukáže všechny krásy Tibetu, a když zvolíte cestu z Nepálu a cestujete Tibetem sami, uvidíte jaké jsou rozdíly mezi lidmi. Ve městech žijí bohatí lidé, kteří mají velké paláce a stačí poodejít pár kilometrů a uvidíte velmi velmi chudé lidi, kteří nemají peníze skoro ani na oblečení a jejich děti žebrají a přebírají skládky s odpadky. Všichni však se chodí modlit do neuvěřitelně krásných zlatem vykládaných chrámů.

Podnebí a příroda

STŘECHA SVĚTA se Tibetu říká, protože jsou tam nejvyšší hory světa – HIMALÁJE. Ale i celkově jsou pastviny v průměru 4 000 – 5 000 m.n.m.

Země je obklopena prstencem bílých hor. V Himalájích leží i největší hora světa – MONT EVEREST ( po jejich Čumulangma).

V zimě, která přináší silný vítr a vznikají nepříjemné mraky písku, je v Himalájích velký dostatek sněhu, který vytváří zásobárnu vody. V níže položených oblastech je v zimě jen velice málo travnatých ploch zakrytých z poloviny kamením. Ale v létě, které přináší časté bouřky a deště, začne pršet, probouzí se tráva k životu. Začne rychle zelenat, začnou růst drobné květy a vrcholky hor pokryje čerstvý sníh. Cokoliv zeleného spásají místní zvířata – JAKOVÉ. Jak je silné, mohutné zvíře porostlé dlouhou hustou srstí, kterou se chrání před deštěm. Dává domorodcům mléko, z kterého se vyrábí jačí sýr a tučné maso. Vnitřnosti se jedí hned, maso se rozkrájí na kousky a nechá uschnout. Takto upravené maso je velmi vzácné. Z kůže se zhotovují vaky, čluny, deky, stany a oblečení. Kosti slouží jako materiál na výrobu nábytku, když jsou dobře obroušené prodávají se jako přívěsky na krk. Jejich trus se suší a topí se jím. Tibeťané používají pro samici od jaka zvláštní jméno – di.

Na jihu Tibetu se nachází pole, cesty, vesnice obývané lidmi, zatímco na severu se rozkládá planina Čhangthang. Čhankthank je moře zvlněných hřebenů, které se táhne až k obzoru a ještě daleko za něj. Tahle planina pokrývá skoro pět sedmin celé Tibetské plošiny, a to znamená, že jen dvě sedminy z celého Tibetu se dají obdělávat a většinou jsou ve 4000 m.n.m. Protékají tudy čtyři nejznámější tibetské řeky. Je to Indus, méně známá Satladž, Karnali a čtvrtá řeka Brahmaputra, která se v Tibetu nazývá Cangpo Čhenpo a na mapách je značená jako Jarlun Cangpo. Některé řeky nemohou odsud odtékat pryč. Malé množství dešťové vody, která naprší, se hromadí ve velkých bezodtokých pánvích a potom vyschnou nebo tam zůstanou.

Lidé a jejich život

Obyvatelé Tibetu se dají rozdělit do třech skupin. A to na kočovníky, kteří jsou se svým dobytkem rozptýleni po celé zemi, pak to jsou rolníci, pracující na svých polích a obchodníci, kteří cestují a sjednávají obchody.

V Tibetu už je jen málo kočovníků, avšak území na kterém se pohybují je značně rozlehlé. Ženy kočovníků se starají o rodinu a tkají a zhotovují Čhupu - tradiční oděv jak pro muže tak pro ženy. Rolníci bydlí ve svých staveních. Budují se ze sušeného bláta, mají ploché střechy na kterých se suší v létě dozrálé obilí. Většinu času tráví na svých polích, pěstují ječmen, soju, hořčici, pohanku, cibuli, česnek a v posledních dvou staletích také brambory. Jako nástroje používají motyku, rýč, lopatu, nejjednodušší tip pluhu a proutěné koše, nejvíce se však spoléhají na vlastní ruce a ramena. A poslední obchodníci jsou většinou silní, pozorní a velice zbožní muži s vyvinutým smyslem pro obchod, schopni ujít několik kilometrů, aby prodali své zboží.

Dřív bylo zvykem, že se dělali svazky jedné ženy s několika muži, většinou skupinou bratrů nebo naopak muž měl několik žen. I dnes je tolerováno, když má otec děti s více ženami ve více rodinách. Nyní smí však oficiálně mít Tibeťané jen dvě děti.

Dávná a moderní Lhasa

Lhasa je hlavním městem Tibetu. Do češtiny se přeloží jako „Sídlo Bohů“. Leží na stejné (třicáté) rovnoběžce jako hlavní město Egyptu – Káhira. Když přijdete do Lhasy uvidíte nejhlavnější chrám-Džodhang. Ten obklopuje poutnický a obchodní okruh Barkor, který prochází úzkými uličkami mezi kamennými domy se skosenými stěnami. Lidé tudy chodí okruhy s modlitebními mlýnky, ale zároveň je tady taky obchodní okruh. Znamená to že tady najdete od každého něco. Látky, vesty, místní čepice, hedvábí, náboženské předměty, rukodělné výrobky z Nepálu, šperky, přívěšky z jačích kostí, tyrkys a další kameny, termosky, misky, pánve a hrnce, boty, svítilny a ještě spousta jiných věcí.

Nejznámější stavbou ve Lhase a symbolem Tibetu je palác POTÁLA se zlatými střechami a věžičkami. Tibeťané jej nazývaly palácem tisíce pokojů. Potálu nechal vystavět pátý dalajláma, aby z Lhasy vytvořil srdce Tibetu. V Potále bylo všechno – sídlila zde vláda, parlament, správní úřady a zároveň se uvnitř kaple nacházely pokoje, modlitební cely a hrobky. Ve skladech byly uloženy neuvěřitelné poklady – zlaté insignie tibetských králů, dávné zbraně a rukopisy potažené zlatem. Do sklepů se ukládaly zásoby pro celou zemi i pro kláštery a ve vězeních byli drženi významní zajatci. Od konce 18. století trávil v Potále dalajláma už pouze zimy, a proto se mu říkalo zimní palác. Nyní Potálou procházejí lidé z celého světa a obdivují historii.

Ve Lhase když jdete po silnici najdete toho hodně podobného jako u nás – cyklistické stezky, reklamní poutače, cestovní ukazatele. Po obou stranách cest stojí malé i velké obchody, diskotéky, kanceláře, zvláštně postavené restaurace. Lze tu však spatřit i tradiční zdi vystavěné z velkých kamenů a okna s dřevěnými trámy z dřívější doby.

Tu a tam lze zahlédnout chatrné budovy určené místními úřady pro studium a pro samosprávu země.

I v Tibetu je nyní přístupná internetová síť a to díky čínské úřední vládě, která investovala do optického kabelu 600 milionů jüenů.

Teprve v dnešní době se v Lhase buduje pro nás taková samozřejmost, jako je kanalizační a vodovodní systém.

Buddhismus

Buddhismus umožňuje dosáhnout nejvyššího stavu blaženosti čili nirvány. Jejich úspěch či neúspěch závisí na jejich jednání neboli karmě v každé pozemské existenci, neboť dobré i špatné skutky se sčítají. Podle nich se po smrti reinkarnují (převtělí) pro další život. Cílem je dospět ve vzhůru směřující spirále života až na její vrchol – do nejvyššího stavu blaženosti – nirvány. K tomu slouží mimo jiné mantry. To jsou soustavy slabik zjevně bez významu, prozpěvované jako kouzelný prostředek nebo zaříkávání.

Buddhismus je v podstatě klášterní náboženství.

Klášterní společenství se tvoří ze „Tří klenotů“ buddhismu. Buddha (sám Mistr), Dharma (Učení) a Sangha (Společenství lidí konajících Učení). Na jejich základě byli vystavěny kláštery, kterých bylo v minulosti postaveno hodně a plnili se mnichy a mniškami, kteří se rozhodli věnovat se duchovnímu životu. V současnosti jejich počet v Tibetu značně klesl, ale i přesto lze v obnovených klášterech pozorovat každodenní náboženský život.

Muži a ženy oděni v čhupě s modlitebními mlýnky a růženci v rukou tráví své dny modlením. Za úsvitu dojdou do chrámu, zapálí vonné směsi, rozsvítí máselné lampy a jdou před bránu, kde položí svoji tvář k zemi. Navečer obcházejí poutnický okruh, přičemž recitují modlitbu a točí modlitebními mlýnky.Pro tibetské rodiny bylo věcí cti mít alespoň jednoho syna nebo dceru, kteří svůj život zasvětili buddhistické nauce.

Jedním z nejvýznamnějších mnichů v klášteře byl lékař, který se učil byliny a míchat léčivé nápoje, měřit tlak a především studovat posvátné texty Buddhy.

Uspořádání i rozměry klášterů se liší. U všech obvykle tvoří základ čtvercová budova se čtyřmi dveřmi, z nichž jedny zůstávají většinou otevřené. Uprostřed kláštera je oltář se sochami Buddhy a dalších posvátných mužů, před ním leží dvojitá řada polštářků, které mniši používají při náboženských obřadech. Venku přede dveřmi je veranda většinou ozdobená freskami. Současné kláštery nejsou schopny se o mnichy postarat, a proto je musí podporovat jejich vlastní rodiny. Z toho důvodu je přijímání nových mnichů omezeno. Na zaplacení základních výdajů si vydělávají velmi vynalézavě : chovají malá stáda většinou darovaných zvířat, tam, kde se zachovali potřebné znalosti, se vracejí k tradičnímu tibetskému léčitelství, staví ubytovny pro poutníky a turisty nebo vyrábějí a prodávají náboženské předměty, jakými jsou třeba modlitební praporky, malé sošky nebo knihy.

Nejdelším poutnickým okruhem v Lhase je Lingkor, který prochází moderními čtvrtěmi města. Může se stát, že se provoz na rušné hlavní třídě zastaví, protože z postranní uličky vyjde stará žena konající poklony zvané čhang. Přitom jí ani trošku nevadí, že to je právě ona, kdo blokuje asfaltovou silnici. Řidiči zůstávají stát, někteří se usmívají, někteří nadávají, ale všichni trpělivě čekají a až potom co odejde, se mohou rozjet.

Zvláštní zvyky

Když vyjdou Tibeťané na nějakou horu, připevní na strom nebo jinou úchytku obdélník barevné látky (jedna z pěti základních barev), na které je natištěná modlitba – říká se jim lungta neboli „větrný kůň“. Aby ji lidé nemuseli pořád dokola recitovat, natisknou jí právě na látku a vítr má za úkol rozfoukávat modlitbu všude po zemi. Často jsou poškozovány počasím, ale nesmějí být odstraněny, dokud nejsou úplně zničené.

V Tibetu se jí psi, což je pro nás nepochopitelné. Je to pro ně úplně normální jídlo, které se prodává na trhu. Naopak kráva je pro ně zvíře posvátné a její maso by s neodvážili sníst.

Látky, které používají Tibeťané k výrobě oblečení jsou velmi pestré. Důvodem je to, že v Tibetu mají pouze velmi málo barev ve volné přírodě, všechno je hnědé, šedé, bílé nebo tmavě zelené. To si vynahrazují barevným oblečením a výraznými ozdobami na tělo i barevným zdobením v chrámech.

Tibetským národním jídlem je campa, mouka, která se mele z praženého tibetského ječmene (ječmen roste až v nadmořské výšce 4600 m). Po smíchání s čajem a přidáním másla vznikne kaše, která tvoří základní potravu Tibeťanů. Také jejich velmi oblíbeným jídlem je čhura, vyrobený zejména z jačího mléka.

Nejoblíbenějším alkoholem je čhang, který si tibeťané vyrábějí doma nejčastěji z ječmene, a připomíná náš burčák.

Rodiče často dávají svým dětem jména, která vyjadřují lidské vlastnosti (např.Džigme – nebojácný, Cchering – dlouhověký, Ješe – moudrost) nebo přírodu (Ňima – slunce, Dawa – měsíc, Sengge – lev), ale samozřejmě také jména z buddhismu (Norba – klenot, Dolma – ochránkyně, Čhogjal – král).

Vysvětlení symboliky tibetské vlajky

Ve středu vlajky se nachází bílá zasněžená hora, která symbolizuje zasněžené vrcholky hor Tibetu. Přes tmavomodré nebe nad bílou horou se rozprostírá šest červených pásů – symbol původních národů. Na vrcholku hory je slunce se zářivými paprsky svítícími do všech směrů. Ty symbolizují svobodu, duchovní a materiální štěstí a blahobyt všech bytostí žijících v Tibetu. Vpředu na svahu hory stojí pár zasněžených lvů s plápolající hřívou, kteří představují symbol duchovního a světského života. Krásný a zářící tříbarevný drahokam, který drží lvi, představuje tři buddhistické klenoty. Červenomodrý drahokam ležící u nohou lvů představuje správné chování, které hovoří o deseti buddhistických ctnostech a šestnácti způsobech lidského chování. Žlutý lem na obvodu vlajky představuje čisté zlato jako symbol Buddhova učení zářících do všech světových stran a všech dob.

Hodnocení referátu Tibet

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  13. duben 2008
  2 679×
  2156 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Tibet