Vývoj zbraní v průběhu historie

MEČE - historický vývoj

Vývoj technologií na zpracování kovu má svůj počátek v Mezopotámii, v období 3500-3000 před Kristem. Měď byla jedním z kovů, které lidstvo začalo využívat. Měď se na výrobu zbraní sice používala, ale objev bronzu s jeho výhodným potenciálem k odlévání znamenal, že se poprvé v historii daly zhotovit silné čepele o plnohodnotné délce. Měďené meče nebyly ve skutečnosti ničím jiným nežli dlouhými dýkami, ale odlévané bronzové čepele délce 75-90 cm, jejichž výrobu tento jemnozrnný a kujný materiál umožňoval,měly při správném zpracování, vysokou pevnost v tahu a byly i velice odolné proti korozi a poškození. Tvar těchto mečů se pak postupně měnil, jak se do nich vkládal centrální pás kvůli zvýšení kompaktnosti při bodání. V průběhu třetího a druhého milénia před Kristem se v Evropě začaly objevovat migrující rasy, známé dnes jako "lidé z moře". Tyto skupiny, které používaly kov, stavěly okázalé domy a obchodovaly jak s Krétou, tak ostrovy v Egejském moři, se usadily na větší části povrchu Řecka. Je jasné, že se nejednalo o Řeky. Tito lidé zřejmě pocházeli z jižního Ruska. Tito nájezdníci zavedli do výzbroje tehdejší doby několik inovací. Způsob, jakým vedli boj, vyžadoval meč vyhovující jak bodání, tak stejně důležitému sekání. Z tohoto důvodu vyvinuli dvousečný meč se silným hrotem, použitelný pro oba účely. Výroba zbraní tohoto typu byla nicméně obtížná kvůli problémům, jak připojit trn (tu část zadního konce čepele, která prochází rukojetí) k prstenci rukojeti. V dobách, kdy ještě meče nebyly ničím jiným víc nežli delšími noži, bylo možné zadní část čepele vložit do rukojeti a upevnit několika malými nýty poměrně snadno. pohyby vpřed a vzad při bodání vznikalo jen malé strukturální napětí. Naproti tomu meče, které měly mít všestrannější použití, už byly na konstrukci podstatně komplikovanější. Problém nakonec vyřešila speciální drážka v trnu, do níž se rameno (neboli horní konec čepele) dalo dobře a pevně zasadit. Silnější nýty pak obě části držely pohromadě. Mnohem účinnější samozřejmě bylo odlévat čepel společně s trnem, ale tato technika si, zdá se, příliš širokou popularitu nezískala. Částečně také z toho důvodu, že potom bylo nezbytné vytvořit držadlo rukojeti ze dřeva nebo kostí, aby se v bitvě dala zbraň pořádně držet. Takový materiál se ale obvykle uvolňoval už po minimálním používání a zbraň i v rukách toho nejzkušenějšího šermíře byla bezcenná. Primitivní konstrukční metody navíc neumožňovaly kvalitnější zbraně z jednoho kusu vyrobit.
S nástupem železa došlo k dalším změnám v konstrukci mečů, protože nový materiál přirozeně bronz v mnoha ohledech převyšoval. Několik století tyto dva typy čepelí nicméně existovaly vedle sebe. Chetité, jejichž kultura se vyvinula v Malé Asii kolem roku 2000 před Kristem, a kteří založily kolem roku 1500 před Kristem silné, centralizované zřízení s hlavním městem Hattusas (poblíž dnešní Ankary), jsou, zdá se. odpovědni za obrovský technologický pokrok - tavení železa. Je zajímavé, že svůj objev ale ve výrobě zbraní zřejmě nezhodnotily. Kolem roku 1200 před Kristem chetitské království zaniklo a začaly vznikat říše, které měly na Blízkém východě dominantní postavení. První z nich byla založena Asyřany, kteří ze severní Mezopotámie a obsadili území kolem řeky Tigris a na východ od ní. Kolem roku 665 před Kristem už kontrolovali oblast sahající od jižní hranice Egypta, přes Palestinu, Sýrii a větší část Malé Asie až k Perskému zálivu na jihovýchodě. Ve skutečnosti se právě Asyřanům často připisuje zásluha za vývoj meče do takové podoby, jakou dnes známe, a železným zbraním tito dobyvatelé také částečně vděčí za to, že byli při rozšiřování hranic své říše tak úspěšní. Přispěla k tomu navíc i ta skutečnost, že naleziště železa jsou oproti nalezištím mědi a cínu dostupnější, takže mohli vyzbrojit větší počet bojovníků levněji
K největšímu pokroku ve výrobě mečů došlo v období 900-500 před Kristem. Zdá se, že už tehdy se meče považovaly nejen za zbraně, ale i za umělecká díla. Velkolepá rukojeť a složitá výzdoba byly stejně důležité jako kvalitní čepel. Díky železu, které zvýšilo pevnost v tahu, mívaly čepele délku i přes jeden metr - možná až přiliž na to, aby vůbec byly efektivní v době, kdy se muž přesahující výšku 170 cm, jak nám tvrdí archeologové, považoval za vynímečné individuum. V době založení Říma ( kolem roku 750 př.K.) používaly v Evropě tyto dlouhé čepele všechny tak zvané barbarské kmeny, přestože jako skalní zbraně zřejmě dosud preferovaly sekery a oštěpy. Za bojové zbraně se tyto meče začaly považovat až kolem roku 500 př.K. - většina výzdoby zmizela a hlavní důraz se kladl na funkční vlastnosti čepele. Na všechny meče z tohoto období se obvykle odkazuje jako na prerománské, a nebere se příliš zřetel na to, že mezi jednotlivými regiony existovaly značné stylové rozdíly. Jedním z hlavních zdrojů našich našich vědomostí o výzbroji z období kolem roku 500 př.K. je naleziště železných zbraní ve francouzském La Tene. Je zřejmé, že nadřazenost železa nad bronzem se v této době už všeobecně uznávala. Přestože se dosud slitina používala ke zdobení rukojetí, celkově se od užívání bronzu upouštělo. Délka mečů se zkrátila na 75 - 90 cm a možná existovala i jakási obdoba masové výroby. Začaly se také používat první " výrobní značky ", které zřejmě sloužily jak identifikaci kmene, kterému meč patřil, tak místa, kde byl vyroben.
I železné meče měly svoje problémy. Po opakovaných úderech při střetnutích se někdy nekvalitně přinýtované rukojeti uvolňovaly a na trnu protáčely. To se ukázalo jako nepřekonatelná obtíž, a to především tehdy, když byly protivníkem dobře vycvičené římské legie se svými gladii ( viz dále ). Nakonec ale byli Římané samozřejmě poraženi a dlouhý meč se osvědčil jako efektivnější - především když se s ním ze sedla koně sekalo, namísto bodalo. Když potom, ve třetím století našeho letopočtu, dospěla Římská říše k úpadku, prosadil dlouhý meč svoji převahu a užíval se téměř v nezměněné podobě po celé období raného středověku až do doby Karla Velikého. V období raného středověku získaly meče když ne na délce, tedy alespoň na mohutnosti. Rukojeti se zdobily všemožnými typy ornamentů a často se i vykládaly vzácnými kovy nebo perlami či jinými drahými surovinami. Protože ale byly meče tak masivní, pak měl - li úder dopadnout s odpovídající silou, bylo velmi obtížné meč vůbec v ruce udržet a bojovník často zbraň buďto upustil, nebo ještě hůř mu ruka sklouzla z rukojeti na ostří čepele. Tehdy se na scéně objevila záštita. V zásadě se jednalo o jakousi příčku mezi rukojetí a čepelí - původně krátký, rovný prut, později propracovanější, ohnutý na koncích směrem ke hlavici rukojeti a vytvářející tak zvanou " protizáštitu ". Záštita tedy nejen že téměř znemožňovala ztrátu kontroly nad rukojetí, ale také chránila ruku před zraněním. V průběhu raného středověku vývoj podoby mečů pokračoval. Většina vylepšení vzešla z oblasti, známé jako Francie. Rukojeti byly stále výraznější a nabývaly na propracovanosti, na hlavici se objevily zákruty a zlacené zdobení, pouze čepele se stále používaly pouze k řezání, či přesněji k sekání. Ve folklóru, literatuře, umění i praxi se preferovala technika srazit protivníka jediným mocným úderem. Současné odkazy téměř vždy nepřímo poukazují na " setnutí " nepřítele jedinou mistrovskou ranou.

V romantických dobách rytířství se kůň a meč považovali za rytířovo nejcennější vlastnictví a bývalo také zvykem, že jim rytíř dával jméno. Mezi nejslavnější z takových zbraní patří: Balmung, jeden z mečů, které Wieland vyrobil pro Siegfrieda. Courtain, krátký meč Dána Ogiera. Tizona, meč El Cida. A ze všech nejslavnější - EXCALIBUR - meč krále Artuše. Právě zaujetí pro meče a šermířské umění, které oslavují " písně o hrdinských činech ", nám toho hodně vypovídá o rytířství a rytířském životním stylu, který ve Francii jedenáctého a dvanáctého století převládal. Třinácté a čtrnácté století se všeobecně považují za zenit umělecko - řemeslné výroby mečů a to, jak z hlediska jejich funkčnosti tak pro jejich krásu. Rukojetě byly ryté a vykládané, hlavice mohutné a hojně zdobené a záštity často tak široké a masivní, že meč vypadal spíše jako kříž nežli zbraň. Po celé jižní a západní Evropě se preferovaly čepele použitelné jako výkonné bodné zbraně, zatímco všude jinde zůstávaly dominantní čepele sečné. To vše se změnilo v polovině čtrnáctého století, po bitvě u Kresčaku ( 1346 ). Tato bitva, jedna z prvních v průběhu stoleté války ( 1346 - 1453 ), ve které anglický král Eduard III. porazil voje francouzského panovníka Filipa VI. se stala mezníkem v historii vojenství, Angličtí lučištníci s dlouhými luky ( kteří, když k tomu došlo, náhodou zrovna stříleli dolů z vršku ) zdecimovaly impozantní řady francouzské kavalerie a přestože jsou středověcí kronikáři notoricky nespolehliví, udává se, že na poli zůstalo nejméně 1542 francouzských šlechticů a rytířů, vedle nějakých 20 000 dalších řadových bojovníků. Armády se náhle začaly stávat početnější i mobilnější. Přestože bylo obtížné sehnat dostatek kvalitních lučištníků, vždy se daly zverbovat kontingenty mužů schopných vládnout mečem. Brzy se užívání mečů tak rozšířilo, že byly během šestnáctého století a sedmnáctého století pro kavalerii vyráběny masově. Jednalo se bez výjimky o mohutné, dvousečné zbraně s ostrým hrotem, díky němuž se daly velmi efektivně používat k bodání. Jakmile vyrazila infanterie do útoku, aby prolomila čelní řady nepřítele, měla se okamžitě rozvinout kavalerie, proniknout vzniklými průlomy v nepřátelské linii a podle teorie - nepřítele zdecimovat. Ten typ meče, který byl věrným druhem rytířů po nějakých tisíc let, se v důsledku toho stal něčím zastaralým a zcela neužitečným. začal se vyvíjet jezdecký meč. Čepel se používala buďto dlouhá a štíhlá, nebo krátká a široká - podle druhu výzbroje, která se očekávala od nepřítele. Brzy se objevil charakteristický druh zbraně, specializovaný meč, známý dnes jako šavle. Přestože byly, bez ohledu na svou nepřesnost a nízkou palebnou sílu, v polovině 18. století stále více používány střelné zbraně, podařilo se šavlím přežít a sloužily až do první světové války.

Ceremoniální meč
Ceremoniální meče se v pravém slova smyslu nikdy nenosily. Byly určeny pro rituální užívání při oficiálních obřadech. Tato tradice pravděpodobně vznikla v byzantské říši na samém počátku sedmého století. Nosič zbraně třímal v ruce hrotem vzhůru nahý meč jako symbol moci a prestiže panovníka, za kterým kráčel. Takové meče obvykle mívaly širokou čepel a tvar rovnoramenného trojúhelníku. Byly pokryty rytinami vypovídajícími o čistotě a vznešenosti daného vládce. Prstence rukojetí bývaly z obyčejného bronzu, zatímco pochvu tradičně pokrýval rudý samet. V boji by tyto zbraně byly stěží k nějakému užitku.

Hodnocení referátu Vývoj zbraní v průběhu historie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 721×
  1655 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Vývoj zbraní v průběhu historie