Kinematografie

Filmová historie

Na poměrně krátké trvání - v roce 1995 slavil teprve sté narozeniny - je to historie dosti obsáhlá. Zahrnuje jak vývoj filmové techniky a průmyslu, tak vývoj samotného filmového umění a jeho jazyka. Už v jeskyních pravěkých lovců se našly kresby rozfázovaných pohybů mamutů, sobů a divokých koní. Ale než mohli první diváci spatřit film, musela být vynalezena filmová kamera. Historie filmu je mnohem více než historie ostatních umění spjata s technickými objevy.

První filmy byly černobílé a němé, doprovázel je klavír, popřípadě celý orchestr, děj na plátně pomáhaly objasnit titulky. Uplynulo více než 30 let, než vynález zvukového filmu změnil mnoho z ustálených zásad filmového umění. Film se načas ve svém rozvoji zastavil, dokud zdokonalená technika záznamu zvuku neumožnila posunout jeho vývoj dál. Současně však přišel vynález barevného filmu a ve 30. letech se rovněž poprvé experimentovalo s filmem plastickým.

Objev kinematografu, bratří Lumiérové

Louis a Auguste Lumiérové, francouzští průmyslníci, byli prvními průkopníky filmu. Ve své továrně na fotografické potřeby, která byla ve své době největší v Evropě, sestavili první kinematografický přístroj zdokonalením dosud známého systému záznamu a promítání obrazů. Princip trvání zrakového vjemu na sítnici oka byl znám už od roku 1829, kdy belgický fyzik Joseph Plateau stanovil rychlost, při níž je mozek schopen vnímat jednotlivé obrazy jako plynulý pohyb - alespoň 10 obrázků za sekundu. Lumiérové tento počet zvýšili - 16 obrázků natočených a promítaných jejich přístrojem za 1 sekundu je přesná frekvence, při níž vzniká absolutně věrný dojem pohybu. Na svůj kinematografický přístroj - natáčecí kameru, která byla zároveň projektorem, získali bratři Lumiérové patent počátkem roku 1895.

První veřejné promítání se konalo 28.12.1895 v Grand café na pařížském bulváru des Capucines a toto datum je pokládáno za začátek historie filmu. První zážitky veřejného publika z projekce Lumiérových filmů byly neobvykle silné. Kameramani přiváželi dokumentární záběry z celého světa. Mezi nejoblíbenější patřily snímky císařských veličenstev, králů a ministrů - diváci tak měli možnost účastnit se nádhery velkého světa. Ale byli nadšeni i výjevy všedními - vlak se blíží do stanice, lokomotiva je stále větší, řítí se na diváky a ti vstávají ze sedadel a v panice prchají ze stálu. Tak silné pocity skutečnosti film ve svých počátcích vyvolával. Stejně slavný jako Příjezd vlaku byl Pokropený kropič - zahradník stříká gumovou hadicí, na kterou za jeho zády stoupne chlapec a zarazí tak proud vody. Překvapený zahradník pohlédne udiveně do ústí hadice, z níž najednou vytryskne proud vody. Chlapec uteče. Tento první gag byl do nekonečna opakován. Každý majitel kina chtěl podobný zábavný snímek vlastnit.

Lumiérové příliš nevěřili, že se jejich vynález může na další desetiletí stát nejpřitažlivější podívanou širokých mas. Pro ně byl kinematograf především pomůckou, která může vědcům usnadnit jejich badatelskou práci. Proto se také zaměřili ve svých filmech, kterých se zachovalo přes tisíc, na zachycení výjevů ze života. O herce a hraný film zájem neměli.

Velká éra kinematografu bratří Lumiérů skončila pokusem o gigantickou projekci na světové výstavě v Paříži roku 1900. Ve slavnostním sále bylo umístěno plátno o rozměrech 15x21 metrů a velikosti projekční plochy byla přizpůsobena i šíře filmového pásu (místo 35 mm - 73 mm).

Možnosti kinematografie jako budoucího specifického umění si samozřejmě bratři Lumiérové tehdy nebyli vědomi. Přesto s odstupem let jsou dnes jejich krátké filmy nejen dokumentem doby, ale vypovídají i o jejím estetickém cítění.

V následujících letech se Lumiérové věnovali více výrobě kinematografických přístrojů a filmové suroviny než natáčení filmů.

Vývoj filmu ve Spojených státech

U kolébky kinematografie stály vedle Francie také Spojené státy. Film byl zde spontánně přijat publikem jako jedinečná podívaná nemající nic společného s jinými druhy umění nebo atrakcí, jak tomu bylo např. ve Francii.

K průkopníkům americké kinematografie patřil především známý vynálzece Thomas Alva Edison (1847 - 1931), který v roce 1896 v New Yorku uspořádal se svými filmy první veřejné představení na americkém kontinentě.

Klíčovou postavou filmového umění, zejména v druhém desetiletí jeho rozvoje je americký novinář, spisovatel, dramatik, herec a režisér David Wark Griffith (1875-1948). V roce 1907 angažovala Griffitha Edisonova společnost jako literárního autora a herce (předtím hrál v kočovném divadle). Brzy přešel ke společnosti Biograph, u níž v letech 1908 - 1913 natočil téměř 400 krátkých filmů, převážně adaptací děl svých oblíbených spisovatelů Shakespeara, Dickense, Stevensona, Poea, Londona a Tolstého.

Typickým dílem tohoto období je např. krátký snímek o sociálním protikladu života chudých rolníků a bohatých obchodníků Spekulanti s obilím (1908) nebo středometrážní biblické drama Princezna z Betulie (1913). V roce 1915 se Griffith proslavil čtyřhodinovým eposem o vztazích členů jižanské a severské rodiny za války Severu proti Jihu Zrození národa. Po kolosálním úspěchu tohoto filmu založil spolu s režisérem Thomasem Incem a M. Sennettem nezávislou produkční společnost Triangle a natočil v ní své druhé mistrovské dílo Intolerance (1916). Ve čtyřech rozsáhlých epizodách zde vypráví o historicky různých podobách nesnášenlivosti - pád Babylonu, ukřižování Krista, vraždění hugenotů za Bartolomějské noci a justiční omyl, k němuž došlo odsouzením dělníka nařčeného kapitalistou. Po neúspěhu posledního filmu Zápas (1931) natočeného už ve zvukové éře, Griffith z filmových ateliérů definitivně odešel.

Řada významných amerických filmů vznikla právně ve společnosti Triangle, kde zaznamenaly své první úspěchy budoucí hvězdy, jako sestry Gishovy, Mary Pickfordová, Douglas Fairbanks, Harold Lloyd, Ch. Chaplin, B. Keaton. Díky jejich stoupající popularitě a díky oblibě akčního spádu vyprávění začaly americké filmy, jejichž výrob a nebyla přerušena světovou válkou, jako tomu bylo v Evropě, převažovat na světových trzích. To z nich učinilo komerčně výhodné zboží, o které se začali zajímat i bankéři a průmyslníci. V Hollywoodu, který ovládli velcí producenti a zakladatelé velkých filmových společností - Fox, Zukor, Goldwyn, aj., zavládl hvězdný systém.

20. léta znamenají především zdokonalování řemeslných schémat a žánrových forem. Skutečně umělecká díla vznikala jen ojediněle. Jen několik málo tvůrců se pokusilo překročit hranici kvalitní řemeslné výroby, a to převážně jediným filmem, který těžce vykoupili množstvím práce a potížemi s producenty a financemi. K těmto výjimkám patří Ecce Homo! K. Vidora, Stroheimova Chamtivost, Flahertyho Nanuk, člověk primitivní a několik málo dalších. Značnou svovobu tvorby si však zachovali populární komici. Z nich zejména Ch. Chaplin v této době vytvořil díla, která jsou z hlediska uměleckého i společenskokritického velmi významná.

Nástup zvukového filmu koncem 20. let, vynucený poklesem zájmu publika o povrchní podívanou, znamenal ještě větší závislost filmového průmyslu na bankách a velkých společnostech, které se podílely na přebudovávání kin a ateliérů. Ty dosadily své lidi do vedení společností a jejich prostřednictvím orientovaly filmový průmysl ještě větší měrou na výrobu takových děl, která zajišťovala rychlý zisk. V této éře došlo k rozvoji hudebního a tanečního filmu. První z nich využívaly formy divadelní revue - taková byla Brodway Melody (1929) Harryho Beaumonta a Král jazzu (1930) Johna Murraye Andersona. Přední broadwayský choreograf Busby Berkeley přizpůsobil divadelní akce filmové dynamice a v dílech jako Dvaačtyřicátá ulice (1933 rež. Lloyd Bacon) či Zlatokopové (1933 rež. Mervyn Le Roy) položil základy moderní filmové choeografie. Na tomto typu filmů pak vyrostli pozdější slavní tanečníci, jako Fred Astaire a Gene Kelly a zpěváci jako Frank Sinatra.

Prohibice ve 20. letech zavinila vznik organizovaného zločinu - gangsterismu. Gangsterský film, jehož hrdiny byli lidé mimo zákon, bez životní perspektivy, žijící ze dne na den a končící neodvratnou tragickou smrtí, se pro své umělecké kvality, realismus i pesimistický pocit, odpovídající pocitu lidí zasažených hospodářskou krizí, stal v USA nesmírně populárním. K průkopnickým a současně klasickým filmům tohoto typu patří Malý César (1930 rež. Mervyn Le Roy), Veřejný nepřítel (1931 režie Wiliam Wellman) a Zjizvená tvář H. Hawkse.

Vlna realismu, kterou gangsterský film silně ovlivnil, umožnila i vznik společenskokritických filmů, jako Byl jsem lynčován, Přes práh smrti ,Ty a já a adaptace Remarqueova románu Na západní frontě klid. Vynikajícím realistickým dramatem je i adaptace historického románu Margaret Mitchellové Jih proti Severu (1939 rež. V. Fleming). Po nástupu prezidenta Franklina Roosevelta, který prosadil plán pokrokových reforem, našel nový životní optimismus výraz v dílech F. Capry. Jejich typickým hrdinou byl milionář, který si získává sympatie diváků naivitou své duše nebo tím, že dostane občas „na frak“. Tak tomu bylo v komedii Stalo se jedné noci s C. Gablem v hlavní roli (1934) i v Úžasné události s G. Copperem( 1936).

Ale tvůrci jako Chaplin svými filmy Moderní doba a Diktátor stále připomínali, že propagovaná americká demokracie je víceméně pouhou iluzí.

Vlnu společenskokritických a realistických děl 30. a 40. let ukončilo období studené války, kdy Výbor pro neamerickou činnost přinutil řadu amerických režisérů odejít ze země nebo je zbavil možnosti pracovat. Ostatní se věnovali převážně únikovým žánrům, jako je western a muzikál, a jen nastupujícím režisérům se občas podařilo vrátit k realistické tradici a pravdivě ukázat skutečné problémy americké společnosti té doby.

Československá kinematografie

Počátky kinematografie na našem území byly podobné jako v celé řadě průmyslově vyspělých zemí. Do prehistorie filmu se zapsal Josef Maxmilián Petzval (1807-1891), který sestrojil typ objektivu, i dnes používaného k promítání. Jan Evangelista Purkyně (1787-1896) se zabýval zákony fyziologie vidění a sestrojil i jeden z typů kinesiskopu.

První filmová projekce se konala v Karlových Varech roku 1896, již sedm měsíců po historickém přestavení bratří Lumiérů. K nejvýznamnějším kočovným kinematografistům, kteří předváděli filmy v různých městech a vesnicích na našem území, patřil Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor. Ponrepo byl také majitelem prvního stálého kina, které založil 15.září 1907 v Praze v Karlově ulici v domě U Modré štiky.

Rozmach filmového podnikání nastal v Čechách až po vzniku Československé republiky v roce 1918. Díky rozsáhlé produkci hraných filmů vzniklo do konce éry němého filmu i několik děl, jimiž se český film dostal alespoň na průměrnou světovou úroveň. Zatímco do té doby byly hlavní hodnotou filmů herecké výkony, nyní přibývá ještě umění kameramanské a konečně také umění režie. Pro toto období je také charakteristické, že řada tvůrců byla současně kameramany, režiséry a nezřídka i herci.

Významnou osobností tohoto období byl Karel Lamač, který kolem sebe soustředil tvůrčí osobnosti a v roce 1926 natočil adaptaci Haškova Dobrého vojáka Švejka s jeho prvním divadelním představitelem Karlem Nollem.

Karel Anton využil prvků moderní filmové řeči v adaptaci Máchových Cikánů (1922) a Pohádky máje (1926) Viléma Mrštíka.

Předním režisérem modernistického zaměření se stal Gustav Machatý filmy Kreutzerova sonáta a Erotikon.

S nástupem zvukového filmu ve 30. letech se rozšiřuje zájem o film, hodně pozornosti mu věnuje tisk a roku 1930 je založen Klub filmových novinářů. V roce 1933 založil M.Havel Filmové studio na Barrandově. Klade požadavky na vyšší kulturu námětu, slova i zvuku, na exteriér, montáže, na péči o dramaturgii.

Ve 30. letech, která znamenala nástup a rozvoj zvukového filmu, vznikla v Čechách skutečně vyzrálá díla, čerpající inspiraci převážně z modenrí literatury a divadla a často zaměřená na kritiku poměrů buržoazní společnosti.

Vrcholná díla vytvářeli režiséři němého filmu. K. Anton natočil osobitou adaptaci Tonky Šibenice (1930) E. E. Kische, kde proti sobě postavil idylu venkova a mravní špínu velkoměsta a vytvořil strhující psychologické drama dívky zavržené společností. K. Lamač ve svém zvukovém období natočil nejlepší veselohry Vlasty Buriana, založené na jeho slovním, zvukovém žonglérství a komice záměn postav a ztřeštěných situací podobně jako americká crazy-komedie. Dodnes jsou tyto filmy uváděné jako filmy pro pamětníky - C.k. polní maršálek (1930), To neznáte Hadimršku (1931), Funebrák (1932), Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932), Ducháček to zařídí (1938).

Většina režisérů souběžně také pracovala v zahraniční a postupně z Československa odešli i s některými herci. Doma se jim podařilo pozvednout český film na mezinárodní úroveň pokud šlo o řemeslné zpracování, ale jen ojediněle vytvořili díla mající ryze národní charakter.

Výrazným režijním a hereckým talentem byl Josef Rovenský, který vytvořil lyrické drama o vztahu a životních snech dvojice chudých dětí Řeka (1933). Tento film byl právě pro svůj národní charakter a umělecké kvality oceněn čestným uznáním na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Podobného úspěchu dosáhla i Rovenského adaptace dramatu bratří Mrštíků Maryša (1935), psychologický film o lidských vášních a sociálních poměrech na vesnici.

Divadelní režisér Jindřich Honzl natočil s Voskovcem a Werichem jejich první dvě komedie Pudr a benzín (1931) a Peníze nebo život (1932), inspirované úspěšnými scénami divadelních představení Osvobozeného divadla. Svou divadelní inscenaci o citovém probuzení mladé dívky Věra Lukášová (1938) citlivě a s dramatickým využitím zvuku předvedl do filmové podoby divadelní režisér Emil František Burian. Spisovatel Vladislav Vančura natočil drama konfliktu mezi studenty a zkostnatělým profesorem Před maturitou (1932). Nejvýznamnějším Vančurovým dílem je sociální drama lásky a žárlivosti z Podkarpatské Rusi Marijka nevěrnice (1934). Také jeho poslední film, adaptace Stroupežnického Našich furiantů (1937) byl dílem zdařilým a přispěl k duchovnímu posílení českého národa v období fašistického ohrožení republiky.

Nejvýznamnějším protifašistickým dílem byla v té době adaptace Bílé nemoci (1937) od Karla Čapka, kterou natočil přední herec Národního divadla Hugo Haas a v níž sám sehrál hlavní roli doktora Galéna.

Na Slovensku ve 30. letech zcela vymizely pokusy o samostatnou filmovou tvorbu, a tak jen díla českých autorů natáčená na Slovensku za spolupráce slovenských filmových spolupracovníků a herců svědčí o filmové existenci tohoto území. Nejvýznamnějším z haných filmů, který takto vznikl, byl Fričův Jánošík, v němž titulní roli vytvořil P. Bielik.

Filmové ceny

Uznání udělovaná za význačné umělecké hodnoty filmům nebo jejich jednotlivým tvůrcům. Patří k nim zejména cena za režii, hudbu, kameru a herecký výkon. Na světě se každoročně uděluje mnoho nejrůznějších cen. Tvůrci si nejvíce cení těch, o nichž rozhodnou poroty na mezinárodních festivalech.

Mezi nejslavnější patří OSCAR, cena Academy of Motion Picture Arts and Sciences (Americká akademie filmového umění a vědy). Touto soškou je už od roku 1928 vyznamenáván nejlepší mluvený film roku, nejlepší režisér, herec, herečka, scénárista, kameraman, střihač, výtvarník, zvukař.

Nejlepší filmy světa

V roce 1958 byla při příležitosti Světové výstavy v Bruselu uspořádána anketa o nejlepší film všech dob. Z hlasování 117 filmových historiků z 26 zemí vyšel vítězně Křižník Potěmkin S. Ejzenštějna, natočený v roce 1925. Na dalších místech jsou filmy:

2. Zlaté opojení, Ch. Chaplin (1925, USA),

3. Zlodeji kol, V. De Sica (1948, Itálie),

4. Utrpení Johanky z Arku, C.T. Dreyer (1928, Francie),

5. Velká iluze , J. Renoir (1937, Francie),

6. Chamtivost, E.von Stroheim (1923, USA)

7. Intolerance, D.W.Griffith (1916, USA)

8. Matka, V. Pudovkin (1926, SSSR)

9. Občan Kane, O. Welles (1941, USA)

10. Země, O. Dovženko (1930, SSSR)

I když tento žebříček nelze brát jako absolutní měřítko, převaha němých filmů napovídá, že filmové umění dosáhlo v tomto období maxima svých výrazových možností.

Filmové hvězdy

Když koncem prvního desetiletí minulého století pominul zájem diváků o film jako přitažlivou technickou atrakci, začal obecenstvo zajímat především příběh filmu a jeho hrdinové. Diváci se s nimi často ztotožňovali, napodobovali jejich oblečení a jednání a přirozeně se proto zajímali i o jejich představitele - filmové herce. Čím více hrdina ztělesňoval ideální předsavy většiny diváků, tím více diváky zaujala postava, kterou ztělesňoval, a tím více také vzrostla hercova popularita. Tak vznikl již ve 20. letech kult filmových hvězd který Hollywood využil a vytvořil z něj výrobní systém. Lidé se do filmových hvězd zamilovávali, psali jim nadšené dopisy, žádali je o fotografie a autogramy, pozorně sledovali jejich soukromý život. Řada herců měla proto vlastní tiskové kanceláře, které tuto poštu vyřizovaly, proto také vycházely filmové časopisy věnující se výhradně soukromému a veřejnému životu hvězd a vznikaly kluby fanoušků jednotlivých hvězd. Tato popularita pomáhala hercům k obrovským finačním částkám, které byli producenti ochotni zaplatit za jejich účast ve filmu, vedla však současně k tomu, že tito lidé pakticky neměli soukromí a stávali se štvanci, prchajícími před reportéry i před svými obdivovateli.

Hodnocení referátu Kinematografie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 856×
  2520 slov

Komentáře k referátu Kinematografie