Energie země

VZNIK ZEMĚ

Země spolu s dalšími osmi planetami a jejich družicemi (měsíci) dalšími těles, která se pohybují v gravitačním poli Slunce, je součástí sluneční soustavy. Vývoj sluneční soustavy začal přibližně před 4,7 miliardami let.
Předpokládá se, že sluneční soustava vznikla z otáčející se mlhoviny tvořené plyny a prachem o velmi nízké teplotě. Mlhovina se smršťovala a rozdělila se na několik částí. Ze střední části vznikl zárodek Slunce, který se dále vyvíjel, smršťoval se a v jeho nitru začaly probíhat jaderné reakce. Přeměňovala se tam jádra atomů. Vznikla zářící hvězda Slunce.
Prachové částice obíhající kolem Slunce se srážely a shlukovaly do mnoha různých pevných těles mnoha rozměrů. Jejich dalšími srážkami a shlukováním vznikala tělesa o průměru tisíců kilometrů –planety. Jednou z nich byla také naše Země.

NITRO PLANETY ZEMĚ

Planeta Země prošla mnoha změnami jak na povrchu tak uvnitř. Nikdo z lidí není schopen určit jak se zemské nitro vyvíjelo, jedním z důvodů je možná to, že ani tou nejmodernější technikou nejsme schopni do útrob Země proniknout. Nejhlubší vrty neznamenají v tomto ohledu prakticky nic, nejhlubší vrt dosahuje hloubky 8 kilometrů a to je sotva jedno promile zemského poloměru.
Na základě seismografických záznamů jsme dnes schopni rozlišit pět zemských vrstev : Země má tuhé jádro,složené z niklu a železa, o poloměru 1220 kilometrů. Díky vysokým tlakům je látka jádra hustější než nikl a železo na zemském povrchu – její hustota je asi 14 000 kg m .Pak následuje přechodná vrstva o tloušťce zhruba 500 kilo- metrů, nad níž se nalézá vnější tekuté jádro tloušťce 1700 kilometrů. To je obklopeno 2900 kilometrů mocným zemským pláštěm, který sahá bez mála až k zemskému povrchu. Pod pevninami je v hloubce asi 40 kilometrů a pod oceánem již v hloubce 10 kilometrů. Část zemského pláště pod zemskou kůrou nazýváme Astenosféra, Astenosféra je téměř tekutá nebo v „plastickém stavu“ Poslední zjištěnou vrstvou je zemská kůra,
to je to na co denně šlapeme, Zemskou kůrou nazýváme ten zbytek hmoty od konce zemského pláště až k zemskému povrchu.

DESKOVÁ TEKTONIKA

Zemská kůra je složená z několika kusů, těmto částem říkáme Litosférické nebo Zemské desky. Kontinenty se nám zdají jako velmi stabilní útvary, však neměli bychom se nechat mýlit oni totiž doslova „ plují “, za jeden rok se mohou pohnout až o 2,5 centimetrů. Příčinou jsou konvenční proudy v Astenosféře, kterými jsou unášeny litosférické desky , které jsou pod kontinenty a i pod oceány.
Slovo tektonika pochází z řeckého slova tektonicos což znamená „týkající se stavby “. Teorie tektoniky litosférických desek, předpokládá, že se pohybem pevných desek lze vysvětlit mnoho důležitých jevů známých z povrchu Země, především již zmíněný pohyb kontinentů, vznik pohoří, zemětřesení a sopečnou činnost. A to právě proto, že většina z nich se odehrává na okrajích údajných litosférických desek
Předpokládá se, že zemskou kůru tvoří osm hlavních a několik menších desek : Pacifická deska
Indo-Australská deska
Eurasijská deska
Africká deska
Antarktická deska
Jihoamerická deska
Severoamerická deska
deska Cocos
Karibská deska
deska Nasca
Na okrajích jsou hřbety a příkopy : Japonský příkop
Jávský příkop
Středoindický příkop
Středoatlantský hřbet
Chilský práh
Nová kůra vzniká na hřbetech a zaniká v příkopech. Velké zlomy známé jako transformní, probíhají kolmo ke hřbetům. Vznik nové kůry uprostřed Atlantského oceánu odtlačuje Severní a Jižní Ameriku západním směrem. Himaláje se dosud zvedají, protože Indie pokračuje v pohybu na sever, kde se sráží s eurasijskou deskou. Africká deska je otevírajícím se Rudým mořem tlačena na

severozápad. Sám Atlantický oceán se ročně zvětší o 1 – 5 centimetrů. Již přibližně 200 milionů let se od sebe Jižní Amerika a Afrika vzdalují a tvoří Atlantský oceán. Austrálie a Antarktida se od sebe vzdalují přibližně 40 milionů roků.
Desky tvořící oceánské dno se podél středooceánských hřbetů rozpínají a na opačném konci, zvaném destruktivní okraj desky, se posouvají pod sousední desku. Vzájemný tlak desek láme a vrásní vrstvy hornin. Horniny zatlačované do hloubky se taví a mohou vyvolat sopečnou činnost. Oblast kde jedna deska podsouvá druhou se nazývá subdukční zóna.

ZEMĚTŘESENÍ
Mezi nejničivější přírodní katastrofy patří zemětřesení: země se otřásá, někdy i praská, špatně postavené domy se bortí, protrhávají se přehrady, ohromné vlny přicházející z oceánu zaplavují pobřeží, praská plynové potrubí, vznikají požáry. Zahynout nebo zůstat bez domova mohou stovky, dokonce i tisíce lidí.
Příčinou zemětřesení je téměř neznatelný pohyb částečně plastických hornin v zemské astenosféře. Ve křehkých horninách litosféry, která leží na astenosféře, vyvolá napětí. Po nějaké době křehké horniny napětí nevydrží, prasknou a napětí se uvolní jako zemětřesné vlny. Zemětřesení mohou vznikat v hloubce až 720 kilometrů. Ta, jež se projevují na povrchu, ale nevznikají hlouběji než 70 kilometrů pod povrchem. Každý rok dojde na světě přibližně k 1 000 ničivých zemětřesení.
Vědci nepřetržitě sledují zemětřesení a místa, kde došlo k velkým otřesům,zakreslují do mapy. Ukazuje se, že až na výjimky jsou soustředěna do několika jasně vymezených oblastí. K zemětřesení často dochází v zónách, kde jsou na dně oceánů hluboké příkopy hned vedle ostrovů, například při okrajích Tichého oceánu. Seismologové pracující v zemětřesných oblastech se snaží sledovat, jak se v horninách hromadí napětí. Jestliže je dlouhou dobu klid, je možné, že napětí narůstá a časem se může stát příčinou silných otřesů. Seismologové mohou také použít jedno nebo více seismografických zařízení ( seismometrů ) ke zjištění slabých záchvěvů, ke kterým dochází před zemětřesením.

· Nejsilnější zemětřesení bylo zaznamenáno v Anchorange na pobřeží Aljašky 27. Března 1964. Jeho intenzita odpovídala 8,6 stupňům Richterovy stupnice.
· Historické záznamy uvádějí, že v červenci 1201 bylo během zemětřesení ve východním středomoří zabito přes milion lidí.
· V roce 1750 vyvolalo zemětřesení rozsáhlou paniku a zmatek v Londýně,kde jsou zemětřesení něčím prakticky neznámým.
· Největší škody na majetku nepáchalo zemětřesení v roce 1923 v Japonsku, kde bylo v nížině Kwanto u Tokia zničeno 570 000 domů.

VULKANICKÁ ČINNOST

Sopky čili vulkány ( podle boha ohně a kovářství starých Římanů ) jsou místa na povrchu, kde z otvorů v zemské kůře vystupují na povrch horké roztavené horniny – láva, popel, pára a plyny. Teplo pochází ze zemského pláště. Slovo sopka označuje kužele lávy a popela nakupené kolem takových otvorů. Tvar sopečných kuželů závisí na typu erupcí. Sopečná činnost může probíhat jak na souši tak i pod vodou a právě taková sopka může dát vzniknout novému ostrovu na zvětšit ostrov vzniklý za minulých erupcí.

UVNITŘ SOPKY

Typická sopka, tak zvaný centrální typ, je tvořena kuželem ztuhlé lávy a popela. Na vrcholu je kráter. Sopečná činnost probíhá v sopouchu, jakémsi podzemním komínu, jímž je vyvrhován sopečný materiál. Hluboko pod sopouchem je zdroj roztavených hornin -–magmatu obsahující rozpuštěné plyny. Plyny probublávající z magmatu udržují sopouch průchodný. Někdy si láva nebo jiný materiál prorazí cestu svahem sopky a vytvoří druhotný neboli parazitický kužel.

TYPY SOPEK

· Peléjská erupce
Mont Pelée je sopka na Matiniku v Malých Antilách. Při


výbuších peléjského typu je láva hustá a ze sopek se valí žhavá mračna
· Havajská erupce
Kužely vznikající při erupcích havajského typu mají širokou základnu a pozvolné svahy, protože láva, která vytékájako z fontány je poměrně řídká.
· Strombolská erupce
Stromboli je činná sopka na ostrově severně od Sicílie. Při stormbolských erupcích vyvrhují malé výbuchy popela občas vytéká i láva.
· Plinijská erupce
Plinius starší zemřel v roce 79 n.l. při výbuchu Vesuvu, který zničil Pompeje. Při plinijských erupcích výbuchy vymršťují veliké oblaky popela a kusy tekuté lávy, tak¨zvané sopečné pumy.
· Vulkánská erupce
Mají název podle sopky Vulcano nedaleko Stromboli, charakterizuje vzácnost výbuchů, při kterých vyletuje do velké vzdálenosti téměř pevné magma.

HORA SVATÉ HELENY

Hora svaté Heleny je vulkanický kužel ve státě Washington na severozápadě USA. V květnu 1980 výbuch sopky vymrštil vysoko do vzduchu horký popel, horniny, plyny a páru. Hora se snížila o 400 metrů. Po hlavní erupci následovali výbuchy páry a horkých plynů, které zničily miliony stromů v okruhu 30 kilometrů. Mnoho živočichů se udusilo, lidí však zemřelo jen málo, protože vědci výbuch předpověděli a oblast byla předem vyklizena. Popel pocházející z výbuchu později nalezen až daleko na jihu v Coloradu.

FOSILNÍ PALIVA

ROPA

Je přírodní hořlavá kapalina tvořená směsí plynných, těkavých a rozpustných tuhých úhlovodíků, obsahuje i sloučeniny dusíku, kyslíku a síry. Složení ropy je různé podle naleziště. U nás se těží nevelké množství ropy u Hodonína. Těžba se provádí vrty do zemské kůry, ze kterých buď sama vytéká nebo je z nich čerpána. V současné době se rozšiřuje těžba z mořského dna. Ropa vznikla z těl mrtvých živočichů, především ryb, kteří tleli za vysokých tlaků a teplot bez přístupu vzduchu.

ZEMNÍ PLYN

Nachází se většinou společně s ropou a od tud se dopravuje plynovody. K nám, do České republiky se dováží především z Ruska. Jeho hlavní složkou je metan ( 70 – 90 %).Dnes se nejvíce využívá v jako palivo, pro jeho velkou přednost – při jeho spalování nevzniká popel. Je hořlavý.

UHLÍ

Je hořlavá hornina vzniklá v průběhu desítek až stovek milionů let složitými procesy z odumřelých rostlin. Jeto složitá směs látek, jejichž podstatnou složkou je vázaný uhlík a některé další vázané prvky. Popel, který zůstane po spalování uhlí, dokazuje, že jeho složkou jsou i nespalitelné minerální látky.

URAN

Byl objeven roku1789, však Pierre Curie a jeho manželka Marie Curie – Sklodovská ho jako první vypreparovali ze smolince dovezeného z Čech, konkrétně z Jáchymova, ale radioaktivitu objevil Henri Becquerel v roce 1896, zjistil, že sloučeniny uranu vysílají záření, které i přes obal z černého papíru způsobuje černání fotografické desky. Jeho objev prokázal, že některé látky vysílají neviditelné záření, které má schopnost procházet jinými látkami. Jméno radioaktivita dostal tento jen¨v také od manželů Curieových z latinského radius – paprsek a actio – konání, také polonium, které bylo ve smolinci spolu s uranem dostalo jméno podle vlasti Marie Curie – Sklodovské - Polsko

TEORIE GAIA

Toto uvádím spíše jako zajímavost, aby práce o energii Země byla kompletní. Otcem teorie Gaia jeamerický biolog James Lovelock. Její název sám vypovídá na čem je tato teorie založena, Gaia byla řecká prabohyně – matka Země,v podstatě Země sama, Matka, ze které všechno vychází a zase se do ní navrací. Teorie Gaiajezaložena na tom, že planetaZemě je jeden velký organismus, který si sám řídi sám řídí své prostředí na základě homeostáze a vyvíjí se jako celek. Například se proti přelidnění brání nemocemi typu : virus HIV. Poprvé byla publikována v roce 1973 a až do dnes vzbuzuje mezi vědci bouřlivé diskuse.

POUŽITÁ LITERATŮRA :
Encyklopedie DIDEROT
Praha 1999 kolektiv autorů
ENCYKLOPEDIE VĚDY
Perfekt kolektiv autorů
VESMÍR
Mladá fronta1979
J.Grygar, Z.Horský, P.Maye

Hodnocení referátu Energie země

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  8. listopad 2007
  2 957×
  1691 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Energie země