Prvohory (paleoziokum)

Starověk Země – Prvohory (paleoziokum):

  • Perm (před 200 milióny let)
  • Karbon (před 345 milióny let)
  • Devon (před 395 milióny let)
  • Silur (před 445 milióny let)
  • Ordovik (před 500 milióny let)
  • Kambrium (před 570 milióny let)

Geologická éra, prvohory, trvala 345 miliónů let. Dělí se na starší prvohory (kambrium, ordovik, silur a devon) a mladší (karbon a perm).

Prvohory tvoří v podstatě dva velké vývojové cykly. První, nazývaný podle mohutného vrásnění cyklus kaledonský, skončil v polovině devonu. Druhý, tzv. cyklus variský neboli hercynský, skončil kolem permu.

Počátek prvohor označuje velká záplava – transgrese. Někteří geologové se domnívají, že v té době existoval jediný obrovský pevninský blok zvaný Pangea, který byl úplně obklopen praoceánem. Časem se tento prakontinent rozpadl na několik částí, které tvořily jádra pozdějších kontinentů. Podle některých vědců se Pangea v první fázi rozdělila na superkontinenty. Na severní polokouli to byla Laurasie a na jižní Gondwana.

Následkem kaledonského vrásnění se v dalším vývoji během siluru připojily k severnímu kontinentu rozsáhlé oblasti, které dříve zaplavovalo moře.Tak se v devonu pozvolna zvedal a formoval rozsáhlý severní kontinent, jehož velmi nepravidelný a členitý povrch vlivem horkého a suchého klimatu silně větral.

Rozsáhlá devonská pevnina se podle převládající barvy sentimentů označuje jako Starý červený kontinent. Na něm se vyvinuly četné nové typy suchozemských rostlina a v Grónsku na něm byly zjištěny i zbytky prvních suchozemských obratlovců, obojživelníků. V pozdějších prvohorách došlo na Gondwaně, k níž patřila Jižní Amerika, skoro celá Afrika, Madagaskar Indie a Antarktida, k rozsáhlému zalednění. Její rozpad začal počátkem druhohor. Na konci prvohor moře ustoupilo a hercynské horotvorné pochody zvolna ustaly. V té době vymřelo mnoho primitivních typů rostlin a zvířat.

Během prvohor se postupně vyvinuly různé skupiny rostlin. V první, počáteční fázi ještě převládaly mořské řasy, a to do siluru. Později, do konce karbonu, vyvíjely se hojně sporonosné výtrusné rostliny – kapradiny. Ke konci prvohor, zvláště v druhé polovině permu převládaly rostliny nahosemenné.

Zvířena, která se objevila na počátku prvohor, měla již pevné kostry, schránky nebo štíty, jež poskytují dobrou ochranu a oporu choulostivým částem těla a umožňují také složitější a rozměrnější stavbu těla. Skupiny s pevnými schránkami dosáhly v kambriu rychlého rozvoje. Protože možnost zkamenění (fosilizace) pevných schránek a koster byla daleko větší než u zvířeny prekambrické, známe hned z počátku kambria četné zkamenělé druhy živočichů bezobratlých a z následující periody, ordoviku, dokonce již první pozůstatky obratlovců.

Počátek prvohor – Kambrium (staré prvohory)

Nejstarší útvar prvohor, kambrium, trval 70 mil.let. Jeho počátek signalizoval pokles pevninských bloků a rozsáhlá transgrese, která zasáhla hluboko do starých štítů a vyvrcholila uprostřed této periody. Úroveň moře a rozsah mořské záplavy se často měnily, protože zemská kůra byla zřejmě v pohybu. Záplavy postihovaly hlavně severní polokouli, kdežto na jižní polokouli zůstává Gondwana téměř trvale vynořená. Koncem kambria moře z četných oblastí opět ustoupilo ale v Severní Americe dosáhla tehdy mořská záplava vrcholu.

Na počátku kambria ještě doznívalo chladnější podnebí, ale brzy nastalo zřetelné oteplení a koncem kambria, kdy moře zase ustoupilo a plocha souší se podstatně zvětšila, převládalo podnebí teplé a spíše suché.

Rostlinstvo ve vývoji značně pokročilo a asi dosáhlo významného úspěchu tím, že ojedinělé přední hlídky pronikly na souš. Poprvé byly zjištěny i vzácné zkamenělé zbytky patřící snad vyšším rostlinám.

Fauna byla vyhrazena pouze na moře. Typy, které by byly schopny dýchat atmosférický kyslík, se zatím nevyvinuly. Bezobratlí živočichové, hlavně trilobiti, ramenonožci, láčkovci, ostnokožci a archeociatidi, se v mělkých mořích celého světa značně rozšířili. U mnoha z nich se již vyvinula schopnost vytvářet pevné vnější kostry. Tempo vývoje života se však zrychlovalo, vznikaly předpoklady pro osídlení souše.

Ordovik

Druhý útvar starších prvohor, ordovik trval zhruba 55 mil. let. Jeho počátky charakterizují opět horotvorné pohyby tzv. sardinské fáze kaledonského vrásnění a rozsáhlá mořská transgrese. Konec ordoviku je signalizován ústupem moře (regresí) a v některých oblastech i výrazným vrásněním, které které označujeme jako fázi takonskou. Moře byla v ordoviku značně rozšířena, souš byla spíše plochá, jednotvárná. Mezi stabilními částmi pevninských bloků se často vytvářely hlubší pánve, v některých z nich byla i sopečná činnost.

Podnebí v ordoviku jeví již náznaky klimatických pásem, např. v severní Evropě bylo podnebí teplé a v severní Africe chladnější.

V ordoviku se objevilo mnoho nových rodů i druhů živočišných skupin. Vedle medúz se ve vodě volně vznášeli i jejich pradávní vyhynulí příbuzní zvaní konulárie, dále mnoho různých hlavonožců aj. Na vodních řasách byly zavěšeny trsy graptolitů a v porostech lilijic se již vzácně objevil primitivní rybovitý praobratlovec.Na mělkém mořském dně bychom mohli pozorovat korály drsnaté i deskaté, četné mechovky i ramenonožce. Dále již existovali také primitivní ostnokožci, hvězdice, z rostlin různé řasy a ojediněle i první cévnaté rostliny výtrusné.

Silur

Třetím útvarem starších prvohor je silur. Trval asi 45 mil. let. Jeho spodní hranici charakterizují v mnoha oblastech výrazné horotvorné pohyby (takonská fáze kaledonského vrásnění). Pouze na počátku bylo mořské dno v četných oblastech vyzdviženo, celkově však mořská záplava po většinu siluru trvala.

Na konci siluru moře z mnoha oblastí ustoupilo a mořské dno se začalo opět zvedat působením rozsáhlých horotvorných pochodů další (ardenské) fáze kaled. vrásnění. Toto vrásnění bylo nejsilnější v severní Evropě. Vyvrásnila se tu pohoří podél okrajů baltského štítu (z Anglie přes Skotsko do Norska přes Špicberky do severního Grónska) nazývaná Kaledonidy. V siluru byly i procesy vulkanické, které se např. ve středních Čechách projevily podmořskými výlevy diabasových láv. Souše byly většinou pusté a bez života.Pouze v bažinách při jezerech a v deltách řek bylo možno vidět sporou vegetaci.

V době silurské bylo podnebí většinou poměrně teplé. Pás subtropického podnebí však sahal mnohem severněji než dnes. Zhruba se již rýsují dvě podnebná pásma a to teplé a studené.

Mnoho druhů červených a zelených řas z této doby bychom mohli najít i v ordoviku, ale našli bychom tu i obyvatele značně odlišné : hojné rybovité praobratlovce (Agnatha), zřídka i malý akantod. Na řasách v moři byli zavěšeni graptoliti, nade dnem pomalu veslovali nožkami trilobiti. V čisté mořské vodě bychom mohli najít také loděnkovité hlavonožce, členovce Pterygotus, mezi kameny se také pohybovaly mořské hvězdice, pružné hadice, vzácní plošáci a poupěnci.

Devon – doba ryb

Posledním útvarem starších prvohor je devon. Trval asi 50 mil. let. Bylo to neklidné údobí. Na rozvoj života v devonu měly rozhodující vliv dvě důležité události. Byl to vznik již zmiňovaného obrovského Starého červeného kontinentu, jednak vznik rozsáhlých teplých moří s hojnými zálivy, které byly ideálním prostředím pro rozvoj obratlovců, hlavně ryb. Proto se devon často označuje jako doba ryb. V jeho první polovině úplně doznělo kaledonské vrásnění. V té době vznikla na severní polokouli obrovská pevnina. Vlivem teplého a suchého klimatu zvětral její skalní podklad a tyto zvětraliny, nápadně červeně zbarvené kysličníkem železa, hromadily se v četných pánvích, v deltách řek a na rozsáhlých nivách.

V té době trvala ve středních Čechách nepřerušená mořská záplava a probíhal nepřerušený vývoj organismů.Právě proto jsou střední Čechy klasickou oblastí, která byla zvolena za světový standard pro sledování a vymezení hranice mezi silurem a devonem.

V obvodu již dříve zmiňovaného Červeného kontinentu bylo (podle nalezené flóry) podnebí teplé a suché. Koncem devonu se však množství srážek zvýšilo a následkem toho se zrychlil rozvoj suchozemských cévnatých rostlin, takže místy už vznikly první uhelné sloje.

Rostlinstvo již pokrylo pevninu prvními pralesy, na souši se již objevili první suchozemští bezobratlí, z lalokoploutvých ryb se vyvinul první praobojživelník, který již byl schopen obývat suchou zemi. Úzce specializované skupiny živočišstva, kterým plně vyhovovaly staré životní podmínky, nemohli se s novými vyrovnat, a proto vymírali. V důsledku geologických revolucí se zvýšilo vývojové tempo organismů.

Karbon – doba obojživelníků (mladší prvohory)

Počátky karbonu charakterizují mohutné horotvorné pohyby – hercynské vrásnění. Během něho se do konce devonu až do počátku druhohor vyvrásnila mohutná pevninská soustava s rozsáhlými horstvy. Severoatlantskou pevninu s pevninou jižní polokoule odděluje středozemní moře Tethys. Horotvornou činnost doprovázela i mohutná sopečná činnost. V konečných fázích vrásnění tuhly pod povrchem vyvrásněných pohoří spousty magmatu a vznikaly tak mohutné masívy žul i jiných hornin. V té době vznikly žulové masívy, jako např. středočeský, krkonošsko-jizerský aj. V četných lagunách a deltách řek bujelo rostlinstvo a na mnoha místech se hromadilo obrovské množství rostlinné hmoty, z níž pozvolnými chemickými pochody, jimž říkáme uhelnatění, vznikala rozsáhlá ložiska černého uhlí. Mořská voda v určitých údobích zaplavovala uhelné močály a po jeho ústupu vznikaly nové pralesy – a pochod se opakoval.

Karbonské podnebí v oblasti Evropy bylo většinou vlhké a teplé. Mírné pásmo bylo daleko na severu, kdežto u nás převládalo pásmo rovníkové.

Mírnější podnebí v karbonu vysvětlují badatelé zvýšeným obsahem kysličníku uhličitého v ovzduší dodávaným sopečnou činností.

Některé význačné skupiny bezobratlých pozvolna mizely a jejich místo zaujaly jen přežívající skupiny. Na souších nastal přímo explozivní rozvoj rostlinstva, vznik obrovských pralesů, příhodné klima a hojnost potravy měly za následek i velký rozmach fauny.

Perm

Posledním útvarem prvohor je perm. Trval asi 55 mil. let. Jiné životní podmínky byly v první polovině tohoto útvaru a jiné zase v té druhé. Měnilo se podnebí i charakter prostředí. Život rychle pokračoval ve svém vývoji ve vodě, na souši i ve vzduchu.

Počátky permu v oblastech kontinentálního vývoje se často dají jen těžko určit. Zvětšení souší a stoupání průměrné nadmořské výšky byly hlavní příčinou změny klimatu. Na severní polokouli, kde se šířil daleko k severu pás teplého podnebí, utvořila se rozsáhlá, poměrně suchá pustinná oblast. Vlhčí, mírné podnebí se přesunovalo dále k východu do oblasti uralské, kde nastaly teprve teď příhodné podmínky pro vznik uhelných slojí. Velké části jižní prapevniny byly zaledněny.

V permu mizely některé primitivní rody lalokoploutvých ryb i někteří žraloci, ubývali akantodi. Na souši ustupovaly porosty flóry převládajícímu suchu a udržovali se jen na zavlažovaných místech. Vzniklo však mnoho různých typů plazů. Převládali primitivní kotylosauři a pelykosauři.

Permským útvarem skončila éra prvohorní. Život se během ní rozvinul, z moře přešel pozvolna na souš a ke konci už existovali na místech velmi nehostinných. Po prvohorách nastává středověk země – druhohory.

Použitá literatura

  • Velká kniha o pravěku
  • Encyklopedie Diderot
  • Encyklopedie Encarta

Hodnocení referátu Prvohory (paleoziokum)

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  29. červenec 2007
  10 011×
  1638 slov

Komentáře k referátu Prvohory (paleoziokum)

jan
No to nejdůležitější však chybí - perm končí masívním vymíráním ve vodě i na souši asi 80-90 % všech druhů. Podnebí bylo velmi suché=,teplé a nepříznivé rpo další rozvoj. Objevují se první plazi, kteří vyřešili otázku rozmnožování strunatců bez přítomnosti vodního prostředí - vajíčka se skořápkami a vaječnými obaly - to je evoluční zlom ve vývoji strunatců - obratlovců.
msks
docela jde ale moc vedecky
.
docela dobrý
Klárka
hmm..tak nevím ale plno prázdných informací,co nic neříkají..ale jde to