Alois Jirásek

23.8.1851 Hronov - 12.3.1930 Praha

Narozen ve východočeském Hronově u Náchoda, vystudoval v Broumově a Hradci Králové gymnázium a na pražské univerzitě historii. Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu. Pak přešel do Prahy, kde pokračoval v pedagogické práci i literární tvorbě. Obnovil osobní styky s Alšem a se spisovateli lumírovského kruhu- Sládkem, Vrchlickým, Thomayerem, navázal přátelství s Wintrem, Raisem, Šimáčkem, trvalé kontakty měl s mladšími- Macharem, Kvapilem, Nejedlým. Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých povídek a románů. Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa.

Jirásek vytvářel velké časové údobí. Začínal v 70. letech, přímo za časů ruchovců, pracoval však ještě ve 20. letech našeho století.Jeho prvním větším literárním pokusem byla rozsáhlejší historická povídka Skaláci (1875), posledním dílem se stal nedokončený román Husitský král.

Více než 50 let psal J. povídky (Povídka z hor, 1878, Z bouřlivých dob, Rozmanitá próza). Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (Staré pověsti české), které pro svou veršovanost vstoupily do četby pro děti a mládež, kde po desetiletí úspěšně působily.Podobně šťastný osud měly zhruba 100 stránkové balady, idyly a romance, vyhledávané vydavateli, ilustrátory a potom i filmem (Filozofská historie, 1878, Maryla, 1887, Zahořanský hon, 1889, Balada z rokoka, 1905).

První cyklus doby pobělohorské v jednosvazkových příběhů komponovaných v duchu novel (Skaláci, 1875, Skály, 1887, Poklad, 1885, Na dvoře vévodském, 1881),. Jako dobrodružný román (V cizích službách, 1885), či jako povahopisný obraz (Psohlavci). Hlavní postavy reprezentují časové myšlenky, postavy epizodické utvářejí místní prostředí v jeho všednodennosti.

Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátků husitství po jeho rozpad ( v rozlehlých románech Mezi proudy 1-3, 1891, Proti všem, 1894, Bratrstvo 1-3, 1900-09), tlak rekatolizace (Temno, 1915), vzestup Čech od sklonku 18. století po 1848 (F. L. Věk 1-5, 1890-1907, U nás 1-4, 1897-1904). Husitský král 1-2, (1920-1930) o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.

Ve svých žánrově rozmanitých pracích podává tak podstatný průřez téměř celými českými dějinami, s důrazem ovšem na ty jejich úseky, z jejichž obrazům lze vytěžit důležité poznání minulosti i její odkaz přítomnosti. Tyto široké obrazy se zajímají o rozrůsněnost hromadných hnutí i o morální příčiny jejich rozpadu. Nejobětavější hrdinové se stávají obětí hnutí, v němž hledají své poslání (např.: Zdena z Hvozdna z epopeje Proti všem). Přírodní a krajinné prostory s stávají součástí děje (bratrstvo lze číst jako oslavu Slovenska, jeho krajin i kultury, první díly F. L. Věka ukazují na Prahu kolem R. 1800). Divadelně úspěšné hry ze současné vesnice, přispívají k prosazování realismu na jevišti (Vojnarka, 1891, Otec, 1895). I hry historické (Emigrant, 1898, Jan Žižka, 1903, Jan Hus, 1911, Jan Roháč, 1914). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná Lucerna, 1905.

Vyrovnaného dojmu dosahuje Jirásek už tím, že jeho postavy většinou neznají životní krajnost a že nám je vykresluje s umírněnou pozornosti k jejich zevnějšku i nitru. Nabývají sice vlastní tváře jako jedinci, ale přinejmenším stejnou měrou jsou představiteli své společenské vrstvy a součástí lidského kolektivu. Vedle bouřlivosti lidských osudů, válečných vichřic a chodů dějin se u Jiráska vyskytuje poklid a idyla, vedle společenských rozporů snaha o stmelování lidí do blízkého společenství, o názorovou snášenlivost a lidské porozumění. Autor nezastírá existenci dobrých lidí, nepoctivosti, zrady a zla.

V tomto duchu a s převahou realismu nad romantikou píše J o obrození raného období v 5-ti dílné kronice F. L. Věk (postupně vydané 1890- 1907), opřené o životní příběh vzdělaného vlasteneckého měšťanstva z Dobrušky, a ve svém vrcholném díle, 4- dílné kronice z Náchodska U nás (postupně vydané 1897- 1904) odehrávající se v druhé třetině 19. století. Toto J působivé dílo se místy rozlévá do šířky a zahrnuje i události většího významu českého i evropského, ale vždy znovu se vrací do ústředního dějiště Hronov a k jednání a osudu hlavního hrdiny osvíceného kněze Havlovického, celoživotně usilujícího o národně obrozenské i osvícensky hospodářské povznesení kraje. Jeho ušlechtilé snahy přinášejí i spory, nevraživost prohry, nakonec však se jim dostane všeobecného uznání a ocenění. V kronice U nás též zvlášť charakteristickou podobu prozaikova, leč trpělivého vyprávěčství. Toto vyprávěčství spolu s obecně přijatelným hodnocením významných etap národní historie se stalo důležitým zdrojem obliby Jiráskova díla v širokých čtenářských vrstvách. Podobně jako v mnoha jiných J dílech se odhodlával k pracovně stále náročnějším uměleckým výtvorům.O tom svědčí zejména román Temno (1915) vydaný uprostřed 1. světové války. Obraz pobělohorského období z 20. let 18. století zvlášť zapůsobil ve smyslu protihabsburského