Nymburk v prózách Bohumila Hrabala

Obsah:
1. Vztah Bohumila Hrabala k Nymburku
2. Historie vzniku vzpomínkových próz Bohumila Hrabala
3. Postřižiny
4. Literatura

1. Vztah Bohumila Hrabala k Nymburku

V roce 1917 Hrabalův nevlastní otec František (Francin) Hrabal dostává místo správce pivovaru v Nymburce, a tak se tam stěhuje s celou rodinou, tedy i s malým Bohumilem.
V Nymburce absolvuje Hrabal základní školu a reálné gymnázium, které si o dva roky prodlužuje, když opakuje primu a kvartu. Učení ho nebaví vyjma náboženství a hudební výchovy, nedovede se učit, má velké problémy s učiteli i spolužáky.
Se světem velké literatury se setkává až po maturitě – ve věku dvaceti let – a plně propadá jejímu kouzlu. Hrabal začíná psát verše, jeho prvotní básnické pokusy vycházejí v Nymburských listech. Snažil se v nich vyjádřit své nálady, pocity a myšlenky. Roku 1935 odchází studovat práva do Prahy.

Nymburk je malé okresní městečko v Polabské nížině. Městem protéká řeka Labe, přes kterou vedou 2 mosty. Kousek od řeky je postaven pivovar, kde strávil Hrabal nejkrásnější roky života, tzn. období dětství, dospívání a mládí. Nymburk se stal hlavním městem Hrabalova života, přestože se zde ani nenarodil, ani tady většinu času nežil, nenapsal tu svá stěžejní díla a ani tu nezemřel. Nymburk ovlivnil Hrabala natolik, že mu věnoval některé ze svých vzpomínkových próz. Jedná se o autenticilní literaturu, neboť autor líčí to, co sám dobře zná, co prožil, co je mu blízké.
Pro Hrabala má Nymburk kouzelnou moc – se svými zákoutími, uličkami, ale hlavně lidmi, kteří ve městě žijí, neboť lidé dotváří kolorit města. Lidé jsou pro Hrabala důležitou součástí města, bez nich by ztratilo „kouzelné městečko“ svůj význam.
Období života strávené v malém městečku na břehu Labe vytvořilo základní fond Hrabalovy tvorby, z něhož vychází a k němuž se neustále vrací.
Do města svého dětství, chlapectví a rané mladosti se Bohumil Hrabal vrátil ve svých vzpomínkových prózách. Prvním textem, kterým se vrátil do Nymburka, byla novela Městečko, kde se zastavil čas. Dalšími texty tohoto typu je volně komponovaná trilogie Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny. Ve dvou posledně jmenovaných prózách použil Hrabal motivy z již předem jmenované novely Městečko, kde se zastavil čas.
Bohumil Hrabal byl i znalcem nymburské historie. Není prý lepší knížka o Nymburku a okolí než jeho Historický a poetický průvodce.
Hrabal miloval Nymburk, i když tam ve všech dobách neměl na růžích ustláno. Byly dokonce doby, kdy ho představitelé města odmítali a kdy se za něho styděli.

2. Historie vzniku vzpomínkových próz Bohumila Hrabala

Již od poloviny šedesátých let Hrabal mluvil o vzpomínkové próze, v níž se vrátí do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Prvním takovýmto vydaným textem jsou Postřižiny, které byly vydány v roce 1976, ale napsány byly již dříve. Autor zde ukazuje město očima své maminky, manželky správce pivovaru, krásné a obdivované ženy, herečky nymburského ochotnického divadla, zkrátka očima mladé ženy, která hodlá svůj život prožít naplno.
Jazyk vyprávění je košatější a obraznější, proud řeči pozvolný a klidný. Děj není až tak podstatný, důležité jsou obrazy, jednotlivé postavy a situace, do kterých se postavy dostávají. Maminka se navždy stává Maryškou, tatínek Francinem a ukřičený strýc Pepin dominantní figurou celého Hrabalova díla.
Za zmínku stojí, že s marnotratně uvolněným jazykem této novely si neporozuměli ani samizdatoví editoři, kteří jej opisovali s četnými úpravami, stylistickými posuny a slovoslednými vylepšeními. Hrabal se zde totiž dopracoval stylu plného násobných, často synonymických přívlastků, návratných motivů, nadměrných souřadících spojek a monotónního opakování oblíbených slov či obratů. Jeho psaní stále více připomíná impresionistickou malbu. Z celého díla dýchá pohoda, klid, idyla, ale zároveň jakýsi smutek, melancholie, ztráta něčeho, co se už nikdy nevrátí a z čeho zbudou jen vzpomínky. A člověk se musí znovu vzpřímit, jít dál, neboť na každém konci je hezké, že něco nového může začít.
Počínaje Postřižinami ustupuje Hrabal od neustálého přepisování a upravování textů a stále více se přiklání k textům vzniklým prvotně (jak říká a lá prima).
Další dílo, ve kterém autor vzpomíná na Nymburk, pivovar a život malého městečka před válkou a po ní, je próza Městečko, kde se zastavil čas. Tento text byl napsán v roce 1973, ale oficiálního vydání u nás se dočkal až v roce 1991.
Zmíním se také o faktografické autenticitě textů Bohumila Hrabala. Celkově lze říci, že autor se drží skutečnosti do nejmenších detailů. Možná že právě detaily považuje za nejpodstatnější. Je-li to však v zájmu textu, změní cokoli a jakkoli, pokud to prospěje vyznění metafory či hyperboly. A tak například v závěru novely Městečko, kde se zastavil čas odhazuje Francin do Labe slavnou námořnickou čepici umírajícího strýce Pepina a loučí se se starými časy. Po příchodu domů reaguje na zprávu o Pepinově smrti slovy „Ano, vím to“, ačkoli ve skutečnosti byl v té době sám již téměř rok mrtvý.
V první polovině 70.let psal Hrabal také povídky. Všechny povídky tohoto období shrnul do sbírky s názvem Slavnosti sněženek. Texty vznikly v roce 1975, ale oficiálního vydání se dočkaly až v roce 1978, kde ovšem chybí stěžejní texty. Povídky jsou věnovány především Kersku a lidem tam žijícím. Kersko je lesní městečko nedaleko Nymburka, které si za první republiky založila v borovicových lesích u Labe tehdejší pražská smetánka.

Ze všech knih na nás dýchá doba, kterou Hrabal miloval a kterou prožil jako šťastné dítě, vyjma prózy Harlekýnovy milióny, která tvoří jakousi výjimku. Bohumil Hrabal zde představuje Nymburk v čase předválečném a poválečném. Městečko, ve kterém se zastavil autorův čas, je místem, kde byl Hrabal zasvěcován do života, místem, kde zkoušel poprvé psát, místem, odkud se vydával na své cesty, místem, kam se rád vracel. Je to vyprávění o nymburském dětství a dospívání, o letech, kdy se čas nezastavil, ba ani nezpomalil. Vše se žije naplno a velmi otevřeně.
V této novele se setkáváme s Hrabalovými oblíbenými postavičkami, které protkaly celou jeho tvorbu. Jsou to postavy autorových rodičů – Francina a Maryšky - a samozřejmě neopakovatelná postava strýce Pepina, jehož příběh sledujeme od jeho původně zamýšlené návštěvy, která se poněkud protáhla, až do jeho smrti v domově důchodců. Očima malého vypravěče je nám ukázán život v městečku, ale hlavně v pivovaru. Hlavními postavami jsou především strýc Pepin a správce pivovaru Francin, kteří jsou líčeni ve vzájemném kontrastu. Jejich rozdíl je dán už společenským postavením. Strýc Pepin je dělníkem, kdežto Francin je správce pivovaru. Daleko podstatnější je rozdíl jejich povah. Každý z nich je úplně jiný, ale když dělají něco společně, dokáží najít společnou věc, jsou i přes všechny rozdíly jaksi spřízněni.
Důvodem pro napsání vzpomínkových próz, ve kterých se vrací do Nymburka, byla smrt maminky. Tyto prózy tvoří poslední etapu Hrabalovy tvorby, která je ve znamení návratu k minulosti a k původním zdrojům fantazie. Hrabal měl potřebu bilancovat svůj život a při tomto konání si vybavoval období dětství a mládí.

3. Postřižiny

Jak už bylo řečeno, vzpomínkovou trilogii otevírá Bohumil Hrabal prózou Postřižiny, ve které nám Nymburk ukazuje očima své maminky.
Postřižiny byly částečně napsány už dříve, ale definitivní podobu dostaly v roce 1976, kdy byly také vydány. Tato novela je členěna do kapitol, které jsou označeny arabskými číslicemi, takže nemají žádný nadpis.
Titul je jako u všech Hrabalových próz příznačný. Postřižiny byly středověkým rituálem, jímž se z pážete stával mladý rytíř. Hrabal použil tento rituál jako symbol, který ukončuje dětství pážete a v přeneseném významu naznačuje všeobecné „zkracování“. V novele je toto „zkracování“ prezentováno instalací radiového přijímače nebo proměnami dámské módy, což znamená záměrné zkracování sukní a účesů.
O závěrečném dílu trilogie Hrabal řekl, že je to závěr jeho rodiny, a proto lze Postřižiny nazvat počátkem historie jeho rodiny.
Vypravěčkou celého příběhu je Hrabalova maminka, kterou autor v novele nazývá Maryškou. V době, kdy se toto vyprávění odehrává, je Maryška mladou, krásnou a vitální ženou, která užívá života plnými doušky. Její vyprávění je velmi osobité a barvité. Všechny obyčejné a všední věci mají své kouzlo, svou krásu. Nad vším, co hrdinka prožívá, tak vlastně žasne, vše ji okouzluje a zdá se jí úžasné. Všechno, co dělá, provádí s maximálním nasazením a považuje to za nejdůležitější věc na světě. Příkladem může být například zabíjačková scéna.
Matka jako vypravěčka příběhu zde zastupuje dětský, lyrický subjekt, malého Hrabala. Vzpomínání a vyprávění matky na nás působí jako mýtus, ve kterém se oslavují extatické situace a sváteční rituály všedního života (zabíjačky, vaření piva aj.). To vše je viděno jakoby radostným, neotřelým zrakem dítěte, alias mladé ženy. Mýtické rozpomínání je protkáno a naplněno touhou po hledání ztraceného ráje, po zastavení ztraceného ráje, po zastavení prchajícího času, který stále neúprosně utíká a je nezastavitelný. Časem, který chce autor zastavit, je doba dětství.
Své zážitky, prožitky, citové a emocionální stavy zachycuje Hrabal s neuvěřitelnou přesností, se smyslem pro výrazný detail a s důkladností hodnou výborného pozorovatele a pábitele, kterého okouzlují neuvěřitelné události všedního života.
Hrabal byl výjimkou mezi dětmi, byl dítětem spíše bojácným, ustrašeným, povahy zakřiknuté a ostýchavé. Tento způsob chování přiřkl Hrabal v Postřižinách své mamince, která osamělá a opuštěná bloudí po zšeřelých prostorách a chodbách pivovaru a nechá se unášet opojnými pocity strachu a rozkoše.
Nejznámější scénou celých Postřižin je pasáž, kdy Maryška a strýc Pepin lezou na pivovarský komín. Je to způsob vyjádření bláznivého konání, kterým si chce Maryška dokázat to, že je schopna udělat cokoliv, co ji napadne, ale hlavně, že to provede ihned, bezprostředně po tom, co jí myšlenka uzraje v hlavě. Při tomto výletu na pivovarský komín se Hrabalovi podařil nádherný popis Nymburka z ptačí perspektivy. Na tomto popisu ukázal Hrabal krásu Nymburka, jeho polohu, ale hlavně to, čím ho Nymburk uchvátil, co na něm měl tak rád. Popis města je velmi věrohodný a dýchá z něho láska a obdiv autora k tomuto městu na břehu Labe.
Výraznou postavou této novely, jako i jiných Hrabalových děl, je strýc Pepin. Jeho příjezd do Nymburka měl účinek jako živá voda, která probudila všechny z jakéhosi stereotypu a klidu, který v pivovaru vládl. Tento bývalý rakouský voják, obuvník, nyní proletář a sladovnický dělník, který svým chováním, způsobem projevu, ale i vizáží představuje osobitý „ideál“ pábitelského živlu. Strýc Pepin okouzlil Hrabala už v dětství. Autor z něho ve svých dílech vytvořil postavu s monumentálními rysy. Imponuje svým nezdolným životním elánem, vírou v život, která je mu jakousi obranou proti překážkám a snižuje i trapnost podřízeného postavení vůči rodině jeho bratra. Toto své postavení snižuje svým neustálým tlacháním, povídáním, vyprávěním a iluzivním pábením. Dovedl vyprávět se živelnou vitalitou a temperamentem, bavil svým bezprostředním humorem ostatní. Malého Hrabala si tak ihned získal. později o něm řekl: „Můj opravdickej otec byl strejček Pepin.“
Opakem vůči vitálnímu a životem opojenému strýci Pepinovi je jeho bratr, správce pivovaru Francin. Je to člověk společensky uznávaný, leč jako osobnost je vnitřně nevyzrálý, nepevný a rozkolísaný. Je velmi opatrný a úzkostlivý, miluje řád, pořádek a nerad projevuje navenek své city. Nemá rád spontánní reakce své manželky a svého bratra. Je obdivovatelem moderního „pokroku“ a vynálezů, které zlepšují život člověka.
Vedle hlavních protagonistů (vypravěčka, strýc Pepin a Francin) jsou důležitými postavami obyvatelé Nymburka. Z vyprávění o těchto lidech je cítit Maryščin obdiv a láska k nim. Mají své vnitřní kouzlo, které chce Hrabal čtenáři ukázat a získat ho pro tyto figurky, jež tvoří nezbytnou součást Nymburka. To, co bylo pro ostatní slabinou, to klade Hrabal u těchto lidí na vrchol. Tyto jejich „nedostatky“ jsou pro autora tím, co na nich obdivuje. Mezi tyto postavičky patří například Bóďa Červinka, doktor Gruntorád, pan Myclík atd. Ke všem těmto postavičkám vzhlíží autor s láskou a obdivem, jsou pro něho nezapomenutelnými součástmi městečka.
V celých Postřižinách je smíchána nostalgická vzpomínka na rodiče, strýce Pepina, pivovar, městečko, společně s evokací dětství, s možností vidět svět dětskýma očima. Vše je doplněno autentickými popisy pracovních činností, které udržovaly chod pivovaru. Je zde zdůrazněna všednost a obyčejnost těchto prací, zároveň však jejich důležitost. Hrabal nám ukazuje všední život městečka ve zvláštním mýtickém oparu. Lze hovořit o jakémsi „geniu loci“ – duch místa, duše krajiny, který je nám předáván subjektivním pohledem autora.

4. Literatura

Hrabal, B. : Kličky na kapesníku. 1. vyd. Praha, Práce 1990.
Hrabal, B. : Městečko u vody. 2. vyd. Praha, Čs. spisovatel 1986.
Palata, L. : Hrabalův polabský kraj. Praha, MF Dnes 23. 11. 1999, s. XI.
Pytlík, R. : Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha, Čs. spisovatel 1990.

Hodnocení referátu Nymburk v prózách Bohumila Hrabala

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  25. duben 2008
  3 602×
  2002 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Nymburk v prózách Bohumila Hrabala