Řecké divadlo

Divadlo západní tradice má svůj původ ve starém Řecku. Od svých počátků v Atice (6. st. př. k.) se starověké divadlo vyvíjelo v mnoha formách bez přerušení více než tisíc let, až do svého zániku v době pádu Římské říše. Ačkoli jeho vliv na pozdější praxi byl velký, víme o něm jen málo. O jeho existenci svědčí malby na vázách, nástěnné malby, terakotové figurky, texty her a próza. Zachovaly se zříceniny mnoha řeckých a římských divadel, ale o tom, jak se v nich divadlo provozovalo, se můžeme jen dohadovat. Rovněž literaturu, která kdysi ožívala v těchto ruinách, známe jen ve velmi útržkovité podobě. Dochovaná díla velkých řeckých tragiků 5. století - Aischyla, Sofokla a Euripida představují jen zlomek toho, co za svůj život vytvořili. O mnoha jiných slavných dramaticích víme pouze to, jak se jmenovali.
Kořeny řeckého dramatu jsou převážně náboženské - divadla byla stavěna poblíž svatyní.O svátcích Dionýsa (boha plodnosti, vína a rostlinstva), zpíval sbor mužů dithyramby (kultovní hymny zpívané na počest Dionýsovu) na jeho oslavu. Básníku Thespidovi, který tvořil přibližně v letech 536 - 33 př. n. l., je připisován významný krok: vydělil se z tohoto chóru a vstoupil s ním do dialogu. Údajně vynalezl i masku.
Řecká divadla se zřizovala pod širým nebem (s využitím přirozeného svahu) a skvělá akustika zaručovala slyšitelnost i v zadních řadách. Část svahu byla odkopána tak, aby hlediště (auditorium) mělo něco přes půlkruh v půdorysu. Uspořádání těchto divadel se během staletí vyvíjelo. Hlavní hrací prostor (orchestra) se nacházel dole a brzy nabyl tvar kruhu. Sedělo se na lavicích, zprvu dřevěných, později kamenných. Kapacita některách divadel byla obrovská: v Megapoli se do hlediště vešlo až 21 000 diváků. Jako poslední se vyvinula jevištní budova (skéné) - v 5. století to byl ještě stan. Z původní šatny situované proti divákům se časem stala složitá stavba se zvýšeným jevištěm a třemi (později pěti) dveřmi. Toto jeviště nakonec nahradilo orchestru jako hrací prostor. Skéné umožňovala vizuální efekty: na její stěny se připevňovaly malované dřevěné desky a zabudovávaly se do ní mechanické stroje - např. jeřáb, s jehož pomocí se zjevovali bozi. Na Sicílii během tamější řecké kolonizace vznikly mímy, představení nenáboženského původu. Provozovali je bez masek profesionální baviči a předváděly v nich scénky z každodenního života (navzdory svému názvu nepostrádaly dialogy). Herci byly i ženy. Původní athénské Dionýsovo divadlo stálo na severním svahu Akropole a v 5. století bylo ještě dřevěné. Stupňovité hlediště obklopovalo kruhovou orchestru, kde se pohyboval kolem Dionýsova oltáře chór (sbor) před jevištěm (proskénion) odděleným od budovy pro herce.
Athénští úředníci (archón eponymos a archón basileos) připravovali divadelní představení už dlouho před oběma svátky, kdy se hrálo. Nejdůležitějšími svátky byly „velké dionýsie", ale představení se konala také o druhém Dionýsově svátku, o lénajích. Na posvátném místě u Dionýsova chrámu tančily ženy (bakchantky) své extatické tance a konala se také kratší představení méně oficiální než o dionýsiích. Velké dionýsie, jarní svátky konané v březnu po znovuzahájení mořeplavby, byly lákadlem i pro mnoho cizinců. Trvaly pět dní: prvního dne se uváděly dithyramby, den poté komedie a v dalších třech dnech tragické trilogie, po nichž následovalo satyrské drama.
Chorégové, vybírání z bohatých občanů, museli na své útraty vydržovat a vypravit sbory pro tragédie a komedie, ze kterých první se skládal z patnácti a druhý ze čtyřiadvaceti členů. Ti básnící, kteří se chtěli zúčastnit soutěže, byli vybíráni archontem, ten však musel svou volbu lidu zdůvodnit. Každý básník byl vlastním režisérem, ale při cvičení chóru se často dával zastoupit „učitele sboru", neboť to byla zvlášť obtížná část příprav. Sbor totiž nejen mluvil, ale také tančil a zpíval za doprovodu flétny, takže v tom smyslu šlo spíše o jakýsi muzikál. Archón také vybíral hlavního herce (protagonistu), jemuž byli podřízení druhý a třetí herec. Chorégovi byl přidělen jeho básník a básníku jeho hlavní herec losováním. Tragédie se v Athénách předváděly od roku 534, ale původně s jediným hercem, druhý byl přidán v Aischylově době a třetí, někdy i čtvrtý, až Sofoklem. Komedie byly k trgédiím připojeny v osmdesátých letech 5. století.
Zahájení druhých dramatických představení při lénajích patří až do doby Periklovy. Kolem roku 448 se při nich začaly provozovat komedie a kolem roku 433 tragédie. Představení měla též soutěžní ráz, jako v Řecku téměř všechno, a připouštěly se k nim prakticky jen nové kusy, takže díla athenských dramatiků byla psána původně pro jediné provozování. Soutěž tragiků počítala od r. 500 se třemi autory, z nichž každý předváděl tři tragédie a jednu satyrskou hru, zatímco v soutěži komedií předváděl autor jen jednu hru.
Porota, která rozhodovala o vítězi, se skládala z deseti osob (po jednom zastupci z každého athénského kraje vybraným losem ze seznamu). O umístění pak hlasovalo jen pět členů z oněch deseti, také vybraných losem. Skutečnými vítězi byl jen první chorégos (pořadatel), první autor a protagonista, kteří byli hned v divadle věnčeni břečťanem. Všichni tři básnící a první herci dostávali ovšem finanční odměny, které byly také jejich honorářem. Třetí cena se ale rovnala co do slávy propadnutí kusu. V komedii i v tragedii hráli muži i ženské role, vesměs v maskách (podobně jako v tradičním čínském divadle). Masky klasického řeckého divadla se zprvu vyráběly z kozí kůže a působily neobyčejně výrazným dojmem. Herci nosili dlouhé oděvy a střevíce s vysokými podpatky (kothurny), aby se zvýšila jejich postava. Hrali slovem, gesty a pohyby (masky nedovolovaly užití mimiky).
Tento „athénský divadelní festival" byl opravdovým maratónem. Kdo chtěl vidět všechna představení, seděl v divadle každý den od rána do večera a shlédl celkem 15 - 17 kusů. Ženy nemohly být herečkami, ale představení se účastnily a seděly pravděpodobně na nejvyšších stupních. V první řadě seděli kněží a ti Athéňané a cizinci, kteří měli na tato místa obzvlášť čestný nárok. Každá z deseti athénských fýl seděla zvlášť. Přesto docházelo na představení ke zmatkům, někdy i rvačkám, a pak museli zakročovat pořadatelé s holemi. Někteří bohatí chorégové rozdávali obecenstvu koláče a víno, ale jinak si Athéňané na celodenní představení nosili jídlo s sebou. Nálada při představení byla veselá, diváci se hlučně bavili, tleskali nebo pískali a dupali, přestože šlo o rituální záležitost. Představení zahajoval Dionýsův kněz obětí selete. Po vykonání očistné oběti se losovalo o pořádí, v němž se měly soutěžní hry hrát. Při určování cen dav často vykonával nátlak na porotu, a tak pořadatelé měli co dělat, aby ho uklidnili. Po skončení slavností se lid ještě jednou shromáždil v divadle a odhlasoval archontovi, který organizoval festival, buď pochvalu, nebo pokárání.

Použitá literatura:
1. Periklovo Řecko - Jan Bouzek, Iva Ondřejová (Mladá fronta - 1989)
2. Východní Asie a antické řecko - John M. Roberts (Knižní klub a Balios - 1999)
3. Umění a literatura - kolektiv autorů (Abatros - 1999)

Hodnocení referátu Řecké divadlo

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  7. únor 2008
  7 441×
  1087 slov

Komentáře k referátu Řecké divadlo

KUKUKAKI
super
anoniyiyiyiym .........
................
dik
hana kubik hanajsku(zavináč)seznam.cz
díky za referát