Pronásledování církve (Prvokřesťanští mučedníci)

Pronásledování křesťanů židy

Ačkoli se zpočátku křesťanská obec podílela na židovském kultu a zachovávala Mojžíšův Zákon, takže se jevila jako židovská sekta, brzy se s židovstvím rozešla. Začaly totiž vznikat nové prvky, které odlišovaly vyznavače JK od pravověrných židů:

  • křesťanský křest
  • modlitba, ve které se křesťané obraceli k JK jako Bohu
  • slavení eucharistie
  • společenství lásky (křesťané se vzdávali majetku ve prospěch společenství).

To vše vyvolávalo u židů nedůvěru, odmítání a nakonec otevřené nepřátelství. Došlo i k nárazovému pronásledování.

První vlna (r. 32-33 A.D.)

Za přispění horlivého odpůrce křesťanů Šavla (Pavla), vzdělaného stanaře, židovského teologa a římského občana (civis Romanus) z maloasijského Tarsu, byl ukamenován jáhen Štěpán (první Kristův učedník, který zemřel násilnou smrtí - prvomučedník, řec. protomartyros), helénističtí židokřesťané (pravověrní židé z diaspory, kteří přišli do Jeruzaléma) byli donuceni odejít z Jeruzaléma (paradoxně mělo jejich vyhnání pozitivní účinek: křesťanství se šířilo do světa). Pavel chtěl křesťany pronásledovat dále, prožil ale obrácení u Damašku.

Druhá vlna (r. 42-43 A.D.)

Byla rozpoutána králem Herodem Agrippou I. (králem v letech 37-44). Mučednickou smrtí zemřel apoštol Jakub Starší, byl  uvězněn apoštol Petr (zázračně vysvobozen (Sk 12,1n.), hebrejští židokřesťané zůstávali v Jeruzalémě, snažili se být loajální k oficiálnímu židovskému kultu - vzájemný rozpor byl stále více viditelnější, vedl k dalšímu násilí.

Třetí vlna (r. 62-63 A.D.)

Došlo k ukamenování jeruzalémského biskupa Jakuba (staré podání - Eusebius: Historia eccclesiae II. - Jakub byl nejprve svržen z cimbuří chrámu a pak od jakéhosi valcháře ubit kyjem).

Rostoucí nenávist mezi židy a křesťany vedla k tomu, že kolem r. 100 synagóga (židovské náboženské společenství) křesťany oficiálně proklela. Židovské povstání proti Římanům za Bar Kochby v letech 132-135 bylo opět spojeno s velmi krvavým pronásledováním křesťanů. Tím nastal definitivní rozchod židů s křesťany a začalo nepřátelství, které působilo nešťastně na obě strany. Při pronásledování křesťanů v Římské říši mívali židé osudnou úlohu podněcovatelů lidu proti křesťanům, později, zejména ve středověku, trpěli zase židé.

Pronásledování křesťanů v Římské říši

Římský stát měl pevný náboženský základ: trpěl cizí kulty, ale na oplátku vyžadoval od jejich stoupenců prokazování náležité úcty císaři a státním bohům. Čím více se kult císařů stával jako náboženská základna zkušebním pilířem věrnosti vůči státu, tím více se křesťané jevili jako jeho nepřátelé.

Křesťané mohli svobodně vyznávat svou víru, dokud jejich náboženství bylo úřady směšováno s povoleným židovstvím. Později se ale křesťané od židů oddělili, a tím se dostali mimo zákon. (Na rozdíl od židovského náboženství, omezeného na jeden národ, bylo křesťanství totiž nebezpečné svou nadnárodností a univerzálností.) Bezúhonnost křesťanů byla uváděna v pochybnost a spíše odpuzovala. Křesťanskému učení odporovalo téměř všechno, co ho obklopovalo: život v soukromých domech, různé veřejné projevy v divadlech a arénách, různé rodinné zvyklosti, uzákoňované předpisy římského práva, náboženské obřady v soukromí i na veřejnosti, veřejné lázně, křesťané se vyhýbali občanským i vojenským funkcím...

Není tedy divu, že byli postupně obviňováni, zvláště obyčejnými primitivními a nevzdělanými římskými lidmi, z netečnosti, z konání zločinných kultovních praktik (kanibalismus - křesťané pojídají lidské maso: šlo o přijímání těla a krve Krista), ze smilstva (oslovují se bratře a sestro), jako původci přírodních katastrof, pohrom, neštěstí a vojenských porážek (odmítají obětovat státním bohům, neúčastní se pohanských slavností)...

Pronásledování proti nim však byla fakticky sporadická a jejich rozsah byl v jednotlivých provinciích různý. Zejména ve 2. stol. se pronásledování podobalo spíše občasným výbuchům sopky, než systematickému a kvalitně připravenému pronásledování.

Římský stát křesťanství zpočátku trpěl nebo je ignoroval. Bylo považováno za židovskou sektu a díky tomu - stejně jako samotné židovství - bylo státem tolerováno.

První velké pronásledování propuklo v červenci r. 64 na  popud císaře Nerona, který na křesťany svalil vinu za požár  Říma. Mezi oběťmi pronásledování, které nemělo právní podklad a bylo omezeno jen na hlavní město, byli také apoštolové Petr a Pavel.

V dalších letech docházelo k mnoha pronásledováním (lokálně omezeným), často vyprovokovaným zfanatizovanými lidovými masami. Křesťané byli bez řádného odsouzení mučeni a zabíjeni. Jejich počet však neustále vzrůstal a římské úřady přistoupily k pronásledování organizovanému. Známý je výnos císaře Trajána o postupu při vyšetřování křesťanů: být křesťanem bylo samo o sobě trestné, obžalovaným nebylo třeba dokazovat žádné další zločiny. Významnými mučedníky této doby jsou Ignác z Antiochie a Polykarp ze Smyrny.

Císař Decius (249-251) se domníval, že křesťané odmítáním státního náboženského kultu ohrožují náboženské základy říše, a proto jako první vydal zákony, které měly za cíl vyhubení křesťanství a návrat všech obyvatel říše k římskému státnímu náboženství.

V pol. r. 250 nařídil císařský edikt, že všichni obyvatelé říše musí kvůli moru obětovat státním bohům. Byly zřízeny komise, které měly na obětování dohlížet. Těm, kteří splnili povinnost obětovat, měla být vydána zvláštní potvrzení. Křesťané tak byli odhaleni jako lidé, kteří odmítli obětovat bohům, a byli vydáváni na smrt, neboť prý vzbudili hněv bohů a zavinili všechno neštěstí.

Konce pronásledování se křesťané definitivně dočkali až v roce 311.

Hodnocení referátu Pronásledování církve (Prvokřesťanští mučedníci)

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  2. duben 2017
  595×
  796 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Pronásledování církve (Prvokřesťanští mučedníci)