Psaníčko

Zase do školy. Proč zrovna já. Taková slova se ozývala z pokojíčku sedmnáctileté Bereniky, působící trochu chlapeckým dojmem. Studuji na střední škole ekonomiku a vůbec mě nebaví, vysvětluje. Navíc se mnou do třídy chodí samý namyšlený holky, se kterýma si vůbec nerozumím. Horor prostě... Ale říká se, co tě nezabije, to tě posílí. Školu musím zvládnout, už jen kvůli rodičům.

Sedím ve vlaku a koukám se z okna. Dvě stanice utekly jako voda. Než se naději, stojím před svou školou. Vcházím dovnitř a rychle mizím do šatny. Při převlékání jsem ve skřínce nalezla psaníčko. Stálo na něm, DOSTAV SE V 16 HODIN K AUTOBUSOVÉ ZASTAVCE M.K. Kdo to může být? Michal Krátký, docvaklo mi. Do toho kluka jsem již delší dobu zamilovaná, víte. Absolvuji 8 hodin výuky a v půl čtvrté běžím k zastávce.

Nikde nikdo. Bojím se. Najednou ale někdo vyběhne z kopce a povalí mě na zem. Cítím, jak mi píchá injekci do ruky. Omdlévám do bezvědomí.

Probouzím se v nemocnici na JIPCE. Nevím, co se stalo. Až policisté mi všechno vysvětlili, dokonce jsem se dozvěděla, že psaníčko mi nedal Michal, ale holky, které byly za své jednání následně potrestány.

I mým rodičům to otevřelo oči, nyní už jsem na škole, kde se mi líbí, mám super kolektiv a spoustu kamarádů. Věta na závěr - všechno se dá řešit a nikde nemusíte trpět.