Románské umění

Název „románské umění“ se tradičně označuje jako výtvarná tvorba 11. a 12. století v zemích západní Evropy kde vznikl tento sloh po definitivním usazení barbarů a bezprostředně po skončení karolínské doby. K jednotě nového slohu značně přispěl zájem o starověkou klasickou ornamentiku. V jistém smyslu tu nastalo vzkříšení antického světa. Nové západní školy mnoho vytěžily z umění starověkého Říma. Románská plastika byla přísně vázána na architekturu (především tympanon portálu). Sochařské práce se konaly z pravidla ve stavitelských hnutích a tvůrci jsou většinou anonymní. Z hlediska námětového převládala jednoznačně náboženská tématika, existují ale i náměty rostlinné nebo živočišné. V malířství převažují jednoznačně fresky a knižní malba – schematičnost a strnulost je stejná jako v plastice.

Francie

SOCHAŘSTVÍ
O románských skulpturách máme velmi málo písemných dokladů. Více jich máme spíše o stavbách, ve kterých skulptury sloužily většinou k výzdobě.
Dlouho se věřilo že provensálská škola byla nejstarší školou středověkého sochařství. Ale nedávno se ukázalo, že průčelí kostela Saint-Trophime v Arles a Saint-Gilles-du-Gard je starší než se předpokládalo.
Jaké tedy byly počátky sochařského umění?
Kdy vzniklo?
První významné soubory francouzského románského sochařství se objevily na začátku 12. století. V 9. a 10. století bylo totiž velmi málo památek. V karolínské době se hodně tvořilo ze slonoviny a kovu (např. miniatury). V polovině 11. století se objevovaly sochařsky ztvárněné živé bytosti.
Do prvního dílu francouzského románského sochařství, které datujeme do roku 1020, patří nadpraží s rudimentárními skulpturami na kostele Saint-Genis-les-Fonts v Roussilonu. Od roku 1030, kdy byl postaven Gozelinim (věž v klášteře Saint-Benoît-sur-Loire), se zrychlil vývin románského sochařství.
Někteří umělci signovali svá díla nápisem na desce hlavice nebo na samotné destičce (většinou světské osoby).

MALÍŘSTVÍ
Na rozdíl od gotických sochařů a malířů se románští sochaři a malíři málo zatěžovali teologickými otázkami. Jednoduše opakovali tradiční křesťanské náměty. Jako nejčastější výzdobu portálů používali umělci apokaliptické vidění sv. Jana – Bůh na trůně v oválné aureole se čtyřmi symboly evangelistů a s postavami 24 hebrejských králů s menším pohárem a hudebním nástrojem. Ústřední postavou byl „Všemohoucí“. Ornamentální výzdoba s motivy révy, akantů a meandrů, zdůrazněna temným pozadím, se na konci 11. století objevuje na hlavici v klášteře Saint-Pierre v Moissaku a na reliéfech tzv. miegevilleského portálu kostela Saint-Sernin v Toulouse.
Velký vliv na románské malířství mělo východní umění. Umění syrské, byzantské a dálného východu.
Nejkrásnějším dílem franc. román. malířství je soubor nástěnných maleb v kostele Saint-Savin-sur-Gartempe ve Vienne. Fresky jsou barevné a jemné. Tlumené červeně a žlutě přecházejí do šedí se zeleným nádechem. Tvoří jednotný celek nenarušený žádným jiným odstínem. Podobné malby můžeme najít i v jiných kostelech.
V malířství nelze, podobně jako u sochařství, přesně vymezit jeho chronologii ani dostatečně vymezit jeho vznik a vývoj. Při skulpturální výzdobě architektury mniši užívali polychromie a prázdné plochy stěn vyplňovali malbami. Používaly se syté teplé tóny, do nichž se přidával vosk. Často se objevovala malba na skle. Nejstarší barevná okna, která se nachází v remešském chrámu Saint-Remi, jsou z 12. století.

Itálie

Itálie byla více poznamenaná antikou než jiné země. Ve 12. století tu bylo rozvinuto umění figurálního reliefu. V známé italské stavbě Camposanto najdeme díla největších malířských mistrů 14. a 15. století. Uvnitř najdeme nejen velkolepé malby, ale i antické sochy. Některé z maleb dokládají přechod od středověkého umění k renesanci.
Na Sardinii se rozvinulo pisánské umění. Vysokou výtvarnou hodnotu mají skulpturální prvky výzdoby kazatelny v sarelnském dómu, nebo obdobné skulpturální kazatelny v Sessa Aurunca. Mistrovským dílem román. sochařství jižní Itálie je však oltář sarelnského dómu, složený ze slonovinových destiček s reliéfy, na nichž jsou znázorněny biblické výjevy.
O italském malířství byl ještě před nedávnem rozšířen názor, že v román. době podléhalo byzantským vlivům. V galeriích a muzeích italských měst je totiž uloženo velmi mnoho ikon malovaných v Konstantinopolu, anebo vytvořených místními umělci podle byzantských vzorů. Ale najdou se i díla velmi výrazného staroitalského charakteru. Zejména u fresek je patrná nezávislost na pravidlech byzantské malby.
Nejvíce se italské malířství objevovalo v knižních malbách. Malby se nazývaly miniatury. Jednotlivá střediska knižní malby měla určitou nezávislost, proto se obtížně třídí do skupin a proto je také nebezpečné vyvozovat z jejich studia teorie, jež by se daly aplikovat i v ostatních oborech výtvarné tvorby. V románské Itálii je však přece jen možno rozlišovat dvě velká střediska knižní produkce, která jsou tak výrazně osobitá, že lze v knihovnách rozpoznat jejich rukopisy. První pracovalo v Římě, pravděpodobně v papežské knihovně. Rukopisy z Říma a Latia se vyznačují jasně vymezenými tvary s poněkud silnými, ale luergicky vedenými obrysovými liniemi. Podklad je jednobarevný nebo také rozdělený ve vodorovné pásy. Druhé středisko tvorby miniatur je v Monte Cassinu. Opat Desiderius postavil knihovnu u palatia (tj. u opatova obydlí). Před Desideriem se knihy z Monte Cassina vyznačovaly dekorativními motivy téměř geometrického charakteru, mezi nimiž nicméně přetrvávaly četné pletence se zoomorfním ukončením. Nejvíce se používaly červené, žluté a hnědé barvy.

Německo a Anglie

V Německu a Anglii se románské umění objevilo v 11. a v 12. století. Ze severoevropských zemí tvořila jedině Germánie mnoho významných sochařských a malířských děl, nepočítáme-li Anglii, kde působila v pozdním období vynikající škola figurální skulptury, z níž vzešla slavná díla uložená v yorkském muzeu (jedna ze soch znázorňuje sv. Jana Evangelistu).
Na konci 11. stol. němečtí sochaři došli k velké dovednosti v uspořádání záhybů rouch.
Chrámy se obohatily o náhrobní sochy i s reliéfy s figurálními výjevy. Němečtí sochaři používali nejen kámen a mramor, ale také kov. Nejproslulejším dílem byly bronzové dveře z 11. stol. Dal je zhotovit opat Bernward pro chrám sv. Michala v Hildesheimu. Od té doby se kovolitectví zdokonalovalo, hlavně ve výrobě liturgických předmětů. Zlatníci vyráběli drahocenné zlaté i stříbrné skříňky na uložení ostatků světců. Největší a nejkrásnější z nich je skříňka se třemi králi z kolínského dómu. Skříňku zhotovil ve 12. stol. Nikolaus z Verdunu. Vedle lití se ve zlatnictví také používalo tepání.
V Německu se také vyvíjelo monumentální malířství. Velmi významné byly nástěnné malby v prüfeningském klášteře u Řezna.
Stavby byly zdobeny freskami živých barev, anebo, nebylo-li dost místa a prostředků na velké figurální kompozice, alespoň malovanými pásy pletenců a bordurami arkád a okenních špalet.
Tvořily se tu také miniatury, stejně jako ve Španělsku. První strana se začala zdobit kompozicí s portrétem majitele knihy a další miniatury byly pak vložené do textu. Kresba se vyznačuje velmi výstižným podáním postojů, působivým výrazem a ladností tvarů.
V Anglii začala působit nová škola knižní malby. Anglický rukopis lze na první pohled rozeznat od francouzského nebo normanského. Charakterizují jej světlejší barvy žlutých a zelených odstínů.

Závěr

Když jsem si ve škole vybírala nějaké téma, hned jsem sáhla po renesanci. Pak jsem se ale zamyslela, a protože o renesanci něco vím, tak jsem si nakonec vzala románské sochařství a malířství, které pro mě bylo tabu. Toto téma jsem si vybrala hlavně kvůli malířství, protože ráda maluji. Když jsem ale později uviděla románské fresky, byla jsem trochu zklamaná. Zdály se mi moc jednoduché a mně se spíše líbí složité malby, jako třeba renesanční obrazy. Ale co jsem uviděla obrázky miniatur nevěřila jsem svým očím. Miniatury mne velice okouzlily právě proto, že ty (na rozdíl od fresek) složité byly. Také se mi velice líbily sochy, barevná okna, relikváře a tympanony.
Románský sloh byl pro mne chvílemi dost těžký na pochopení a také mi připadal dost složitý. Ještě teď jsem nějaké věci nepochopila, ale jinak jsem to doufám zvládla.
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla zase něco nového a doufám, že to jen tak nezapomenu …

Použitá literatura

„Dějiny umění v obrysech“
- napsal: Antonín Matějíček
- nakladatelství: Melantrich Praha 1951

„Dějiny umění“- díl 3.
- napsal: José Pijoan
-nakladatelství: Odeon Praha 1977

Hodnocení referátu Románské umění

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 556×
  1257 slov

Komentáře k referátu Románské umění