Klimatické změny

Vlivem vrtošivého počasí po celém světě v 80. a 90. Letech tohoto stol. došlo mnoho lidí k závěru, že stojíme tváří v tvář nějaké globální katastrofě. Světové klima však nebylo konstantní. V průběhu historie země se změnilo mnohokrát.
Studiem hornin a zkamenělin se odhalilo mnoho inf. o tom, jaké klima panovalo v minulosti. Např. nalezení uhelných slojí v Antarktidě prozradilo, že toto ledové místo muselo mít kdysi teplé podnebí. Jiná fakta získaná ze studia hornin dosvědčují, že před přibližně 300 mil. Let pokrýval obrovský pevninský ledový příkrov jihovýchodní část Jižní Ameriky, jižní Afriku, Indii a část Austrálie.

Zkameněliny vztahující se ke klimatickým změnám podporují teorii stěhování pevnin neboli deskové tektoniky. Vědci se domnívají, že se podnebí na Zemi změní, změní-li se vzájemná poloha pevnin na jejím povrchu.

Přibližně před 3 000 lety nastalo v severozápadní Evropě chladnější a vlhčí počasí. Ledovce postoupily do alpských údolí a zvedla se hladina jezer, díky čemuž se vytvořily velké bažiny. Sahara se stala pouští.
Důkazy týkající se změn počasí za posledních 2 000 let pocházejí z historických záznamů a v posledních letech i ze vzorků získaných vrty v mořském dně a v ledovcích. Tyto důkazy prozrazují, že v době od r. 400 př. n. l. do r. 1 200 n. l. se severozápadní Evropa těšila teplému, suššímu období, které bylo relativně bez bouřek (např. v Anglii rostla vinná réva). Chladnější počasí se vrátilo okolo 13. Až 14. stol.. Přibližně mezi r. 1 550 a 1 880 byla severozápadní Evropa sevřena tzv. „malou dobou ledovou“.

Po r. 1880 teplota neustále vzrůstala až do 40. let 20. stol., kdy prům. teplota klesla o 0,2°C – 0,3°C. Paralelně se změnou teploty došlo ke změně v rozdělení dešťových srážek. Např. hladina Viktoriina jezera začala stoupat a hrozilo zaplavení několika přilehlých osad.

Globální ochlazování způsobilo, že ještě v polovině 70. let si mnoho vědců myslelo, že přijde nová doba ledová. Tvrdili, že posledních 10 000 let bylo meziledové období, které se nachází mezi 2 dobami ledovými.

V 70. a 80. letech hlásily povětrnostní stanice po celém světě vzrůst prům. teplot. Koncem 80. let bylo jasné, že ochlazení ve 40. a v 50. letech nebylo typické s ohledem na obecný trend k vyšším teplotám.

Koncem 80. let se stalo zřejmým, že od r. 1880 stoupla prům. teplota o 0,5 °C. Nadprům. teploty byly doprovázeny neobvyklým počasím, včetně vysokých letních teplot, mírných zim, časných nástupů jara, období sucha a periodicky vracejících se velkých bouřek. Všechny tyto jevy naznačovaly, že se Země otepluje. Mnoho lidí tyto změny připisovalo znečištění ovzduší.

Co způsobuje klimatické změny? Bylo předloženo mnoho teorií, ale vědci se shodují v názoru, že žádná jednotlivá teorie nedokáže vzít v úvahu všechny výkyvy počasí.
I když stěhování pevnin nemůže počasí krátkodobě ovlivnit, výsledky takového stěhování, jako je vulkanická aktivita, jej zcela určitě ovlivnit dovedou. Např. na obrovském výbuchu sopky Krakatoa v r. 1883 se po celém světě rozšířil mrak vulkanického prachu. Ten zmenšil množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch. Nedávný výbuch sopky El Chicon (Mexiko) v r. 1982 vyvrhl do stratosféry ohromná množství prachu, odhadovaná na asi 16 miliónů tun.
Jiná teorie pokoušející se vysvětlit klimatické změny uvádí tyto změny do spojitosti s chováním Slunce, jehož energie způsobuje pohyb vzdušných hmot kolem Země, a tím účinně řídí počasí.

Další teorie ukazuje na vzájemnou souvislost změn klimatu s chováním Země při jejím pohybu na oběžné dráze kolem Slunce. Např. zemská osa je nakloněna o 23°. Je však známo, že tento sklon se mění. Je-li sklon osy velký, jsou rozdíly mezi létem a zimou největší. Podle nedávných výpočtů vědci mohou výkyvy sklonu zemské osy spolu s odchylkami v oběžné dráze Země kolem Slunce způsobit velké klimatacké změny.

Ovšem hl. vyníkem je stálý růst množství CO2 v atmosféře. CO2 je nazýván skleníkovým plynem, poněvadž se chová podobně jako sklo ve skleníku – tj. propouští sluneční teplo atmosférou, ale zabraňuje mu zpět.

Skleníkový efekt není však nic nového. Vždy pomáhal udržovat tepelnou rovnováhu na naší planetě.

Před r. 1850 byla byla koncentrace CO2 v atmosféře přibližně 280 částeček na 1 mil. Do r. 1989 stoupla přibližně na 345 částeček na 1 mil., zatímco v 1/2 našeho stol. Se předpokládá koncentrace 400 – 600 částeček na 1 mil. Jeden z odhadů následků říká, že pokud by množství CO2 se zdvojnásobylo, mohlo by dojít ke zvýšení prům. teplot o 6°C, což by mělo velké následky pro lidi na celém světě.

Freony jsou však mnohem účinější – zachycují teplo přibližně 25 000 x účiněji než CO2. Freony mají také za následek poškození ozónové vrstvy chránicí Zemi před většinou ultrafialového záření ze Slunce.

Vzrůst globálních teplot o 0,5°C se nezdá být mnoho. Mnozí vědci se však domnívají, že jiné faktory, jako je prach z vulkanických erupcí nebo z pouštní či vytvořené lidskou činností, maskují účinky globálního oteplování tím, že teploty naopak snižují.