Alois Jirásek

Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek (1851-1930). Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo ale bylo podloženo studiem pramenů (jako profesor historie k tomu Jirásek měl všechny předpoklady), ačkoli si z nich autor vybíral především ta fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů. Nelze mu také upřít, že obzvláště v těžkých dobách obou světových válek měly Jiráskovi romány velký význam pro povzbuzení českého národa.

Alois Jirásek se narodil 23. 8.1851 ve východočeském Hronově ve staré selské rodině. Jirásek studoval na německém gymnáziu v Broumově a na českém v Hradci Králové. Po ukončení gymnázií se musel rozhodnout, zda se bude dále věnovat své lásce – malířství, nebo historii, která ho rovněž lákala a navíc slibovala pozdější lepší uplatnění, a tedy i hmotné zabezpečení. Historie zvítězila a Jirásek se po ukončení filozofické fakulty fakulty v Praze stal středoškolským profesorem v Litomyšli. Ta mu byla druhým domovem celých čtrnáct let a poskytla mu také náměty či alespoň prostředí pro několik děl, z nichž nejznámější jsou Malostranské Historie (1890), tři novely, původně vydané časopisecky. Jsou to tři obrázky z litomyšlské minulosti: U rytířů, Na staré poště a nejznámější Filosofská historie Svéráznou poctou Litomyšli a její slavné rodačce a také dramatická hříčka M. D. Rettigová (1901).

Kromě Litomyšle inspirovalo Jiráska také Náchodsko. Odehrává se tu také děj novely Skaláci (1875) o vzpouře lidu proti cizímu panstvu – Piccolominiům;v románu Na dvoře vévodském (1877) Jirásek vylíčil život na náchodském zámku v době osvícenství a snahy o zrušení roboty.

V Litomyšli se také pustil do žánru, který mu byl jako historikovi nejbližší a který ho také nejvíce proslavil: do historického románu. Jiráskův záběr je velmi široký, od českého dávnověku až po obrozenskou dobu. Jeho Staré pověsti české (1894), zamýšlené původně jako četba pro mládež, se pro většinu národa staly na několik generací hlavním pramenem vědomostí o českých bájích a pověstech.

Snad nejzamilovanějším obdobím bylo pro Jiráska husitství, v němž viděl dobu největší slávy národa českého a jemuž věnoval některá ze svých nejvýznamnějších děl. Trilogie Mezi proudy [dvojí dvůr (1887), Syn Ohnivcův (1888), Do tří hlasů (1890)] líčí dobu bezprostředně přecházející vzniku husitského hnutí. Jirásek pomocí širšího spektra převážně lidových postav kreslí složitou a vzájemně propojenou kroniku doby. Další trilogie proti všem [Skonání věků, Kruciata, Boží zástup(1893)] už je husitským dílem se vším všudy. Jirásek tu opět formou široké kroniky zachycuje husitství ne jako jednotný proud , jak ho s odstupem míváme tendenci vidět dodnes ,ale jako složitý propletenec názorových proudů které se na někdy potírají i navzájem. Za zmínku stojí i to, že z další husitské, či spíše pohusitské trilogie Bratrstvo [Bitva u Lučence (1899), Mária (1904), Žebráci(1909)] - jednou z mála skutečně prokreslených a plnokrevných ženských hrdinek, které kdy Jirásek vytvořil. Husitskou tématikou se zabývá i trilogie divadelních her Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903) a Jan Roháč (1914).

Dalším jeho oblíbeným tématem byla doba „temna“ (termín proslavený právě Jiráskem), doba pobělohorská. Sem patří jak oblíbení Psohlavci (1883), tak Temno (1913), jeden z nejlepších Jiráskových románů, vyprávějící o beznadějném boji posledních zbytků nekatolíků s protireformačními snahami.

Třetí oblíbenou historickou dobou bylo pro Jiráska národní obrození. Jemu věnoval další dvě rozsáhlé – a nutnou přiznat, že docela čtivé, i když pro dnešního člověka poněkud zdlouhavé – kroniky. Jednak je to pěti dílný román F. L. Věk (1888-1906) a jednak čtyřdílná próza U nás [Úhor (1896), Novina (1898), Osetek (1902, Zeměžluč (1903)]. V obou čerpal Jirásek náměty i hrdiny z rodného kraje: Věk je vlastně dobrušský kupec František Vladislav Hek, hrdina kroniky U nás farář Havlovický je ve skutečnosti buditelský kněz Josef Regner. Ovšem zatím co U nás je dílo oslavující hlavně neznámé venkovské obrozence, ve Věkovi se uvádí Jirásek na scénu celou plejádu historických vlastenců z Boudy (prvního českého divadla) a jejich přátel.

Když Jirásek v roce 1888 přišel do Prahy, kde začal učit na gymnáziu v Žitné ulici, byl už uznávaným autorem. V Praze obnovil řadu přátelství ze studentských let (M. Aleš, J. V. Sládek, J. Thomayer) a navázal nová (K. V. Rais, Z. Winter, ale z mladší generace také J. S. Machar, J. Kvapil a V. Dyk). Hlavně pod vlivem Kvapilovým se začal věnovat také divadla a i tady uspěl. Jiráskovi hry ze současnosti, především Vojnarka (1890) a Otec (1894), poskytly herecké příležitosti mladé herecké generaci, seskupené kolem Kvapila, zvláště Eduardu Vojanovi. Takřka pohádková Lucerna (1905) je dodnes oblíbená nejen mezi profesionálními herci, ale i mezi ochotníky; je tedy jen logické, že po Jiráskovi byl pojmenován i náš největší festival amatérského divadla Jiráskův Hronov.

Vážnost, kterou si Jirásek získal svým dílem, dotvrdil i politickou činností. V roce 1917 byl jedním z prvních, kdo podepsal Manifest českých spisovatelů, požadující národní samostatnost. V nově vzniklé Československé republice se stal senátorem za národně demokratickou stranu a ve funkci setrval, dokud mu činnost i literární neznemožnila nemoc. Zemřel v Praze roku 12. 3. 1930.

Použitá literatura:
Čeští spisovatelé (Fragment - Veronika Volhejnová)
Setkání s českými spisovateli (Albatros – Otakar Chaloupka)

Hodnocení životopisu Alois Jirásek

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 591×
  826 slov

Komentáře k životopisu Alois Jirásek