Erich Maria Remarque

(1898 – 1970)

Vlastním jménem Erich Paul Remark se narodil 22.6. 1898 v Německém městečku Osnabrück severozápadní části Německa (provincii Wesphall). Jeho otec, Petr Franz Remark, přišel do Německa se svou rodinou, která emigrovala z revoluční Francie. Oženil se s Annou Marii Stallknechtovou a stal se knihvazačem. Přestože byl Erich jeho jediný syn, nikdy k sobě neměli blízko, naproti tomu matku Erich, jak sám napsal, „zbožňoval“. Během 10 let se rodina 11 krát stěhovala, Erich střídal školy několikrát do roka, a proto neměl žádné přátele. Nakonec se vrátily do rodného Osnabrücku, kde si Erich začal vydělávat vyučováním hry na klavír. Část peněz utratil za šaty. Ale většinu dal za motýli, jejichž sbírání se vášnivě věnoval. Kromě toho se už tehdy věnoval psaní, ve škole ho proto nazývali „Šmouha“. V roce 1913 nastoupil do katolické semináře (lehrer seminar), studium však musel přerušit. Jako osmnáctiletý student třetího ročníku společně se svými kamarády dobrovolně narukoval do první světové války. Absolvoval výcvik ve Westerbergu, poté byl přidělen k 1. záložnímu praporu. Záhy však byl nucen vrátit se domů k vážně nemocné matce. V roce 1917 nastoupil k zákopové jednotce do přední linie, zde také byl, když jeho matka (záři 1917) zemřela. Jeho ideály se setkaly s realitou, téměř všechny zážitky, které popisuje ve svých knihách, pocházejí z této doby. Mezi lety 1917 – 1918 byl několikrát raněn. Nakonec zemřel jeho kamarád, kterého se marně snažil zachránit. Krátce poté byl vážně raněn a odvezen do nemocnice sv. Vincenta. Na frontu se už nevrátil, nastoupil na další výcvik, během kterého válka skončila. Vrátil se domů k rodině a ke svým dvěma sestrám, Elfriedě a Erně, které kvůli válce musel opustit. Také se vrátil do semináře a dostudoval. Stal se učitelem a pokojným občanem, vždy elegantně ustrojeným a perfektně vystupujícím, mladým mužem. Politika poválečného Německa jej nezajímala, držel se svých antimilitaristických názorů a nabíral novou životní energii. Po dvou letech se začal nudit a hledat nové zaměstnání. Nejdříve hrál v azylovém domě každou neděli na varhany, poté se stal obchodníkem s náhrobky. Dál střídal jedno zaměstnání za druhým, byl obchodním, příručím, úředníkem, literárním a dramatickým kritikem, reklamním agentem, automobilovým závodníkem a nakonec publicistou, novinářem a spisovatelem.
Počátkem dvacátých let převzal příjmení a jméno svého dědečka a začal opravdu psát. Vydal také svůj první román, ale ten nebyl nijak úspěšný. V roce 1925 se oženil s Juttou Zambana. Společně řestěhovali se do Berlína, kde on působil jako redaktor v časopise Sport im bild a ona působila jako herečka. Žili poklidně, Erich psal, ale spíše jen pro sebe, aby se zbavil černých myšlenek a tíživých vzpomínek na válku. Když však v roce 1928 tyto zápisky začali vycházet v časopise Vossiche zeitung, vzbudily nečekaný zájem. V lednu následujícího roku byly vydány v knize Na západní frontě klid a Remarque se stal slavným doslova přes noc. Za rok byl román přeložen do dvaceti devíti světových jazyků a jen v Německu se prodalo přes milion výtisků. Kniha vzbudila mnoho různých reakcí. Některé tvrdily, že psal tak aby šokoval a tím udělal ten „brak“ prodejným, jiní, že Remarque je starý Francouzský žid, který v životě nebyl na frontě, nacisté knihu označili jako útok na velikou německou rasu a někteří dokonce Remarqua považovali za znuděného mladíka, milionáře, který si vystřelil z celého světa. Tyto fámy jej však činili spíše známějším. V roce 1931 navázal na tento úspěch románem Cesta zpátky. Volné pokračování Západní fronty popisuje konec války, návrat do civilu několika frontových kamarádů. Oba romány byly záhy zpracovány do filmové podoby. Filmy byly v Německu zakázány a v roce 1933 obřadně páleny společně s dalšími knihami. Krátce nato, možná jako reakci nebo opatření proti nacistům, zakoupil vilu ve Švýcarském městečku Porto Ronco u jezera Maggiore, kam odvezl všechny své cennosti.
Pár měsíců poté byl nucen emigrovat a přestěhovat se do Švýcarska. Hranice ještě přešel společně s manželkou, ta jej ve Švýcarsku opustila. Od té doby žily každý sám až do roku 1951, kdy byly oficiálně rozvedeni. I v emigraci udržoval styky s přáteli v Německu a sbíral informace pro další díla. Než byl zbaven německého občanství (1938) vydal další dva romány, Nepřítel a Tři kamarádi, které byly taktéž zfilmovány. Další rok strávil cestováním mezi Švýcarskem a Francií. Potom odcestoval do Ameriky, kde si najal dům v Hollywoodu a zůstal zde až do roku 1942. Setkával se s holywoodskými hvězdami, jako byla Greta Garbo, Marlene Dietrich, či Charlie Chaplin. Po roce 1942 začal opět cestovat, odjel do New Yorku, kde se setkal s Ernestem Hamingwayem. Poté se vrátil do Švýcarska, kde se rozvedl, aby se mohl opět oženit. Vzal si americkou herečku Paulettu Goddard, se kterou se seznámil při pobytu v Los Angeles. Za tu dobu napsal další tři romány, opět s válečnou tématikou, jen 1. světovou válku vystřídala 2. Nebyl ale jediný z rodiny, který bojoval proti nacismu. Jeho mladší sestra byla popravena za protifašistickou propagandu a podvratnou činnost.
Tato událost ho ovlivnila natolik, že se vrátil do poválečného Německa, aby nasbíral informace na další knihu. Chtěl také navštívit otce, ale ten zemřel dříve, než Remarque stačil dorazit do rodného města. Původně, když zjistil, že je otec mrtev, neměl již důvod pro návštěvu Osnabrücku a nechtěl se účastnit ani pohřbu. Nakonec ale přece jen přijel. Nenašel však staré město, které popisoval ve svých knihách, nýbrž válkou zničené místo, které se vzpamatovávalo z ještě nedávných náletů.
Z Německa odjížděl zklamaný a rozhodnut se sem už nikdy nevrátit, chtěl se opět přestěhovat do New Yorku. Krátce po příjezdu ho však zachvátila srdeční slabost, kterou následovalo několik infarktů. Jeho zdraví ho donutilo opustit Ameriku. Letní období trávil na okraji Říma, na zimu odjížděl do Švýcarska, kde v nemocnici v Locarnu 25.9.1970 zemřel.
Po něm tu však zůstaly knihy, knihy které psal po celý svůj život. Ať byl kdekoliv, nikdy nezapomněl na zážitky z fronty 1. světové války, ani na události, které přinesl nacismus a válka 2. U nás vyšlo celkem 14 titulů tohoto světového autora.

· Gam - 23/24, u nás vydalo nakladatelství Ikar v roce 2000;
· Stanice na obzoru (=Station am horizont) – 27/28, u nás nakladatelství Ikar v roce 1999
· Na západní frontě klid (=Im westen nichts neues) – 28/29, u nás nakladatelství Melantrich v roce 1929, Odeon, Naše vojsko, …
· Nepřítel (=Der feind) – 30/31, u nás nakladatelství Brana v roce 1995
· Cesta zpátky (=Der weg zurück) – 30/31, u nás nakladatelství Odeon, Naše vojsko, …
· Tři kamarádi (=Drei kameraden) – 36/37, u nás nakladatelství Odeon v roce 1968, Melantrich,
· Miluj bližního svého (=Liebe Deinen Nächsten) – 39/41, u nás nakladatelství Melantrich v roce 1959, Svoboda, Hynek, …
· Vítězný oblouk (=Arc de triomphe) – 45, u nás nakladatelství Melantrich v roce 1948, Odeon, Naše vojsko,…
· Jiskra života (=Der funke leben) – 52, u nás nakladatelství Melantrich v roce 1957, Naše vojsko,
· Čas žít, čas umírat (=Zeit zu leben und zeit zu sterben) – 54, u nás nakladatelství Odeon,
· Černý obelisk (=Der schwarze obelisk) – 56, u nás nakladatelství Odeon, Naše vojsko, …
· Nebe nezná vyvolených (=Geborgtes leben/ Der himmel kennt keine günstlinge) – 59/61, u nás nakladatelství Naše vojsko v roce 1969, Melantrich,
· Noc v Lisabonu (=Die nacht von Lissabon) – 61/62, u nás nakladatelství Naše vojsko v roce 1964,
· Stíny v ráji (=Schatten im paradies) – 71, u nás nakladatelství Naše vojsko, Melantrich,

Čas žít, čas umírat = Zeit zu leben und zeit zu sterben

Tato kniha nás seznamuje s hrdinou Ernestem Graeberem, mladíkem, který za 2. světové války s armádou procestoval Afriku, Francii a skončil v Rusku, kde se sním setkáváme i my. Ruská vojska tlačí Němce do vnitrozemí, ti jsou nuceni ustupovat. Přesto zde vládne stálá propaganda a dalo by se říct, že sílí. Německá armáda neustupuje, nýbrž se takticky stahuje a tím posiluje své pozice. Nikdo neví, jak dlouho válka ještě potrvá, ale tuší, že je prohraná. Ve vítězství už věří jen urputní straníci, kterým se nepovedlo udělat kariéru a fanatici. Všechno toto nám přibližuje autor očima mladíka, který za 4 roky války zestárl a dospěl jako za dvacet let života. Konečně dostává dovolenou, ale ve strachu, nebo spíš jistotě, že všechny dovolené opět zruší, o tom ani nepíše domů. Když už sedí ve vlaku, který jej odváží od sněhových plání domů, sní o tom, jak si alespoň na pár dní bude užívat klidu. Jak se setká s rodiči a že si uspořádá všechny ty zmatené myšlenky, které se za posledních pár týdnů nahromadily v jeho mysli. Nejen na frontě, ale i doma vládne propaganda, sladká nevědomost. Na nádraží jsou všichni dovolenci seznámeni s nutností mlčenlivosti a důležitosti vojenského tajemství a samozřejmě s tresty za případné porušení. Ernest už si z toho nic nedělá, těší se na rodné město a místa kde vyrůstal. Mohli bychom říct, že se zde setkáváme s protiklady, životem na frontě a doma. Ale spíš bych to nazvala porovnáním situace v Německu, které je stále častěji bombardováno, o čemž se na frontě přirozeně nemluví a situace na frontě, která stále ustupuje, o čem se zase nemluví doma.
Když Ernest dojde do obloukové ulice, kde stával dům jeho rodičů, nachází jen hromadu suti. Z jeho dovolené se stává nové zoufalství. Místo ve svém dětském pokoji přespává v kasárnách a místo aby se procházel a zapomínal na válku, beznadějně hledá své rodiče. Setkává se se strachem lidí, kteří sním nechtějí ani mluvit. S beznadějí lidí, kteří stejně jako on čekají na úřadech, aby zjistili, jestli jsou jejich příbuzní alespoň na živu. Brzy pochopí, že rodiče nenajde a doufá alespoň v to, že ještě žijí. Jeho sny, jak bude doma přemýšlet a ujasní si všechno to, o čem na frontě nebyl schopen uvažovat, se rozplynuly. Při pátraní se setkává také s lidmi, které znal ještě před válkou. Na jedné straně to byl pan Loose, starý přítel jeho otce, který mu jen řekl, že už měsíc nevychází z domu. Nebo starý učitel Pohlmann, který se schovával ve sklepě jednoho ze zničených domů. Alespoň on byl ochoten s ním mluvit, i když na jeho otázky mu neodpověděl. Uvědomil si ale, že na tyto otázky mu neodpoví nikdo. Na druhé straně to byl jeho spolužák Alfons Binding, který jej přijal s otevřenou náručí a nabídl svou pomoc. Nebylo to málo. Za ten čas co se neviděli udělal Alfons politickou kariéru a byl jmenován okresním velitelem. Z kamaráda ze školy se stala „politická svině“ která nechala poslat svého učitele matematiky do koncentráku, proto že jej nechal propadnout. A v neposlední řadě je to Alžběta Kruseová, jejíž otec byl rovněž přítelem jeho otce. Z malé holčičky, kterou znal z dětství, se stala mladá žena, do které se zamiloval. Jejich vztah začal jako únik. Ernestův z kasáren a Alžbětin od bytné. Po několika společně strávených večerech Ernest zjistí, že se zamiloval a ona taktéž. Nakonec se vezmou. Nemůžeme to nazvat čistou láskou, ale taky ne vypočítavostí nebo jen touhou po sexu. Spíš vzájemnou touhou dvou lidí, kteří ztratili své blízké, po tom prostě o někom snít, na někoho vzpomínat a bát se o něj. Jestli je to lepší nebo horší se posoudit nedá. Ernestův návrat na frontu je provázen rozpačitostí, smutkem a vzpomínkou na Alžbětu ve zlatých šatech, na její výraz, jak se dívala, když pozorovala za budovou nádraží jeho vzdalující se vlak. V Rusku už nemyslí na nic, nemá čas na cokoliv myslet. Ruská vojska ve stále nových útocích prorážejí Německé linie. Ústup je dvakrát rychlejší, než když odjížděl, téměř všichni jsou mrtvi a na jejich místa nastoupili nováčci, děti. Ve snaze zabránit jednomu z vojáků, aby bez rozkazu zastřelil tři Ruské „partyzány“, kteří u sebe neměli ani zbraně, je sám pověřen jejich hlídáním. Zde pozorujeme jeho poslední vnitřní boj. Nakonec vězně propustí. Když se dívá za nimi jak utíkají, setká se jeho pohled s hlavní pušky. Ránu necítil, jen viděl jak se jeho obličej přibližuje zelené trávě.
Postava Ernesta Greabere, je obrazem člověka, vojáka, který se snaží alespoň částečně uplatňovat své humanistické názory a zároveň přežít. Můžeme sledovat jeho vnitřní rozpory, například při popravě Ruských „partyzánů“. Na jeho místě člověk nemůže přemýšlet o tom jestli to jsou civilisti nebo nepřátelé, vystřelit prostě musí. Přestože si to dokáže takto odůvodnit, ty modré oči starého Rusa ho provázejí až do konce knihy. Připadají mu stejné, jako oči učitele Pohlmana a podobné očím Rusa který ho zastřelil. Proč musel zemřít? Protože ve válce musí zemřít každý, každý kdo má jinou uniformu než ten, kdo zrovna drží zbraň.
Na mě tato kniha udělala dojem především proto, že ukazuje pohled na 2. světovou válku z opačné strany. Pohled německého vojáka, který pro toto téma není typický. Ve většině případů se setkáváme (většinou ve filmové podobě) buď s americkým nebo ruským zpracováním. Se spojeneckou armádou v čele s Američany, porážející německá vojska, která jsou samozřejmě v přesile a musí být pobita do posledního muže. Nebo s Rusy, kteří slavnostně osvobozují nejlíp každého. Samozřejmě jsou zde i výjimky, jako všude.
Myslím si, že je to jedna z knih, které budou stále aktuální. Nejen protože pojednává o tématu, který nebude nikdy mrtví, ale hlavně pro svou věrnost a realističnost. Jak popisuje zvěrstva, která prováděly jednotky SS a strach, který všechny tyto události vyvolávaly a který myslím si zůstal dodnes. Neznám člověka, kterého by nezamrazilo jen při zmínce o místech, jako jsou Lidice nebo Terezín. Stačí jen pohled na lebku se zkříženými hnáty na výložkách uniformy SS. Ale není to jen kniha popisující válečné událostí, ukazuje taky cit dvou lidí, hledajících útěchu, lásku uprostřed polorozpadlých domů. Ale ne lásku jako takovou, spíš „náhražku“, tak jako místo kávy byla náhražka a za pravou se platilo zlatem (nebo životem). Trochu mne překvapila forma, jakou je kniha psána. Lehce a jednoduše, jako popisné vyprávění v ich formě, které se prolíná s vnitřními monology hlavní postavy. Bez složitostí ve výrazech nebo větách. Mě osobně to ke konci trochu vadilo, ale u této literatury si myslím je obsah důležitější než forma projevu. Tak je kniha lehčí a přístupnější pro čtenáře.

Hodnocení životopisu Erich Maria Remarque

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 477×
  2283 slov

Komentáře k životopisu Erich Maria Remarque