Novalis

Georg Friedrcih Phillip svobodný pán von Hardenberg, jak se Novalis jmenoval vlastním jménem, se narodil 2. Května 1772 na zámku v malé vesnici Oberwiederstedt u Hettstetu, což je kousek od města Eislebenu. Jeho rod pocházel ze staré dolnosaské šlechty a bylo možno jej vysledovat v přímé linii až do 12. století.

Novalisův otec nejdříve pracoval jako auditor válečné kanceláře a v posledním roce sedmileté války sloužil jako důstojník v hannoverské legii, v roce 1764 se oženil s Friederikou von Oldershausen a po strýcově smrti převzal rodinné sídlo Oberwiederstedt. O pět let po svatbě jeho mladá žena zemřela na neštvice a to jím velice otřáslo, v té době se stal velmi pobožným. Podruhé se oženil s Augustinou von Bölzig, s níž měl čtyři dcery a sedm synů. Nejstarším synem, druhým dítětem, byl Novalis.

Rodina žila v ústraní a podle otce styk s okolní šlechtou nebyl v souladu s křesťanským způsobem života. Novalis tak vyrůstal v ústraní, vyučovali jej soukromí učitelé, až se konečně roku 1782 dostal se svým domácím učitelem na rok do Lucklumu v Brunšvicku, kde žil jeho strýc. Zde se Novalis seznámil s volnějším životním stylem, avšak to se nesetkalo s přílišnou libostí strýce, který ho poslal zpět domů.

V červnu 1790 byl Novalis poslán na gymnázium do Eisbenu, ještě téhož roku však Novalis zahájil studium práv na universitě v Jeně. Tam potkal mnoho významných osobností, mimo jiné třeba i Friedricha Schillera, který v něm probudil první básnické pokusy. Roku 1971 přestupuje na právnickou fakultu lipské university, kam se o rok později nechá zapsat i jeho mladší bratr Erasmus. Novalis tam získal přítele, Friedricha Schlegela, který v budoucím básníkově životě mnoho znamenal. 1793 Novalis opět cestuje, tentokrát na universitu ve Wittenbergu, kde o rok později úspěšně složil závěrečnou zkoušku.

Poté pracoval na úřadě v Tennestedtu, kde v rodině svého nadřízeného potkal dvanáctiletou Sofii von Kühn. Ta o rok později slíbila, že se stane jeho manželkou. V té době se Novalis setkal s Johannem Gottliebem Fichtem a začal intenzivně začal studovat jeho filozofii. Toho roku, kromě jiného, těžce onemocněla i mladičká Sofie a v roce 1797, dva dny po patnáctých narozeninách zemřela. Z té doby pocházejí první práce k jeho básnické sbírce Hymny noci.

Po Sofiině smrti se věnoval studiu filosofie, napsal první sbírku „Květinový prach“, kde se poprvé podepsal jako Novalis - což bylo staré jméno jeho rodu.

Následovala celá řada fragmentů, cyklus básní s titulem „Květy“ když na německý trůn Friedrich Vilém III., napsal Novalis sérii fragmentů pod názvem „Víra a láska. Králi a královně“, za něž si vysloužil nelibost vládnoucího systému. Potom pracuje na svém románu „učedníci Saiští“, píše román „Jindřich z Ofterdingen“, je auterm historickofilosofického fragmentu „Křesťanství čili Evropa“, vydává již zmíněné „Hymny noci“.

Pak se ale bohužel projevila jeho nemoc, tuberkulóza, a tak Novalis v roce 1801 umírá.

Friedrich Schlegel v srpnu 1800 napsal větu: „Francouzská revoluce, Fichtovo vědosloví a Geothův Meister jsou nejsilnější tendence naší doby.“ Být vymezen těmito třemi tendencemi, muset je vstřebat, rozvíjet je a stimulovat - to bylo pro raně romantickou generaci nejpřednějším požadavkem, a nikdo se jimi necítil mocněji stržen než právě Novalis.

Revoluce pro Novalise znamenala, že začal pojmy „patriotismus“ a „republikánství“ chápat jako synonyma. „Zajímá mě teď desateronásobně každý nadprůměrný člověk,“ napsal Schlegelovi, „neboť dokud nenastane doba rovnosti, potřebujeme nadlidských sil.“

Novalis, po vydání „Víry a lásky“, tak vlastně schválil monarchii. Nešlo však o chválu stávajícího zřízení, ale o „reprezentativní víru“. Novalisovi nešlo o likvidaci republikánství, ale o to, aby současníky, kteří viděli v demokracii a monarchii nepřekonatelný protiklad, vyzval k politické toleranci. „Tato tolerance,“ říká, „vede postupně k ušlechtilému přesvědčení o relativnosti každé stávající formy - a o pravé nezávislosti zralého ducha na jakékoliv individuální formě, která mu není než nutným nástrojem.“

Stejným myšlením, které charakterizuje formule „monotonie - disharmonie - harmonie“, je protknuto i „Křesťanstí čili Evropa“. Novalis, narozdíl od ostatních, nevidí ideál v řecké kultuře, ale ve středověku, kdy byla Evropa jednotná katolická země. I toto dílo je založeno na „reprezentativní víře“.
Novalisova vlastní filosofie vycházela především z Fichtova vědosloví. Já, jež je absolutně činné a ničím jiným nepodmiňovano „klade“ a zdůvodňuje samo sebe i svět - tedy z filosofie, která přednost praktického před teoretickým učinila základním principem teorie spolu se svobodně uskutečněným aktem „pračinu“.

Pro Novalise i celou romantickou školu nebylo nakonec Já rozumovým principem, ale neomezenou mohoucností vůbec.
„Každá věc je, stejně jako každý důvod, relativní... Jenom celistvé je reálné - Jen taková věc by byla absolutně reálná, která by už nebyla součástí.“

Novalisova filosofie, úzce navazující na Fichta, vykázala myšlení a jednání sféru vně absolutna a v níž je polarita ducha a hmoty, Já a světa, jen empirickým symbolem nadřazeného protikladu transcendence a časově konečně skutečnosti.
Novalisův „magický idealismus“ byla experimentální filosofie, která se snažila prozkoumat možnost kvalitativní syntézy v okruhu imanence a zjistit, jaké možnosti dává empirickému Já ceste sebestupňování k absolutnu.

Novalis rozlišoval čtyři stupně magična:

1) Absolutní magie - nejvyšší typ magičnosti, stav, v němž ryzí myšlení bylo tvorbou, „orgány myšlení by byly pohlavními orgány přírody a stvoření světa“ a v němž by byl realizován „ideál všechtění“. Všechny myšlenky týkající se absolutní magie Novalis napsal jako otázky, čímž dal najevo neřešitelnost tohoto problému. Člověk, který by se stal dokonalým a totálním, „nástrojem sebe sama“, by nejen žil z boha a v bohu, ale sám by se stal bohem: znamenalo by to kvalitativní sebeumocnění, jež empirickému Já při vší možnosti sebestupňování na vzestupu k absolutnímu musí nutně zůstat odepřeno. Novalis to proto označuje jako „imaginární problém“.

2) Psychologicky podmíněná iluzivní magie. Spočívá v tom, že individuum ovládá vlastní smyslové orgány, a která silou víry jako „illudivní“ operace (ta, která vytváří iluze) ovlivňuje vnější svět.

3) Magie zpřístupňování, v níž se duch jako tzv. asociativní substance zmocňuje přírody, která je s ním spojena symbolicky, „kouzelnou hůlkou analogie“. Člověku, kterému je odepřena „absolutní magie“, se tu spokojuje s pouhým modifikováním - tj. relativní tvorbou a destrukcí.

4) Produktivní síla představivá - básnictví chápané jako činorodá, vědomá aplikace produktivní představivovstí, jako sebeuvědomující se „realizace zdání“ je pro Novalise jedinou formou magie dosažitelné člověku.
Dobral se tak k jádru jeho filosofie: „Poezie je ryzí absolutní reálno. Čím poetičtější, tím pravdivější“.

Hodnocení životopisu Novalis

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 231×
  1006 slov

Komentáře k životopisu Novalis

Folková
Dík za obsáhlý životopis, ale jeětě by se mi líbil hlubší ponor do jeho zvláštní filozofie, což asi není snadné. I tak dík za přiblížení tohoto mimořádného muže.
loskd
neštvive ?