Lipnicovité - čeleď

1. Úvod

Čeleď lipnicovité zahrnuje více než 600 rodů a asi 10000 druhů. S jejími zástupci se běžně setkáváme. Jde například o různé druhy trav, které jsou buď pěstovány v podobě trávníků, nebo volně, většinou plevelně, rostou na našich loukách. Některé druhy jsou důležitou složkou naší potravy (obilniny), nebo potravy býložravců. Některé druhy se také používají jako stavební materiál, např. bambus. Dlouholetým výběrem a záměrnou činností člověka vznikaly kulturní a stále užitkovější druhy a odrůdy, zejména obilnin.

2.Lipnicovité (Poaceae)
Lipnicovité patří mezi jednoděložné rostliny, vytrvalé, méně často jednoleté, či dvouleté.Některé druhy druhotně dřevnatí, bývají však mohutnějších rozměrů. Stonek většinou typu stébla, kolénkatý (zřídka, skoro bez kolének), oblý, řidčeji zploštělý, dutý, jednoduchý a jen v květenství větvený. Listy obvykle úzce čárkovité, souběžně žilnaté, rozlišené v čepel a otevřenou nebo uzavřenou pochvu, střídavé, nebo dvouřadé; na rozhraní čepele a pochvy bývá někdy jazýček a na bází čepele bývají též ouška; řapík je vyvinutý jen velice vzácně. Květy zpravidla obou- , pořídku jednopohlavné, malé, zdánlivě bez květních obalů, ve skutečnosti však je má. Plodem je zřídka bobule, peckovice nebo nažka, většinou však obilka (pluchatá nebo nahá). Rozšířené jsou po celé zeměkouli, od tropů, až do studených pásů, na samotné hranice vegetace, často jako význačná nebo i převládající složka rostlinstva.

Čeleď lipnicovité obsahuje 9 čeledí, z nichž jen několik je významných:
Lipnicové
Rýžové
Prosové
Vousatkové
Bambusovníkové

2.1. LIPNICOVÉ (Pooideae)

Třeslice prostřední, Briza media 20-50 cm, V.-VIII. Vytrvalé trsnaté, až půl metru vysoké trávy s krátce výběžkatým oddenkem. Stébla tenká, hladká, přímá. Čepele ploché, stébelné krátké, na okraji drsné; jazýčky kratičké. Laty široce rozkladité; nicí (převislé) klásky třepotavé, často fialově naběhlé, bezosinné, okrouhle vejčité až srdčité. Plevy nesouměrně obvejčité, kýlnaté, pluchy nafouklé, světle lemované. Roste dost hojně na suchých loukách, na lesních světlinách a travnatých svazích od nížin do hor.
Srha laločnatá (říznačka), Dactylis glomerata 30-120 cm, V.-VII. Vytrvalé, hustě trsnaté, statné až přes 1 m vysoké trávy. Stébla zpravidla drsná; pochvy listů dvouřízně smáčklé, hnědé, kožovité. Čepele ploché, na okrajích a na žilnatině drsné; jazýčky nápadné, špičaté. Laty přímé. Často jednostranné; strbouly tří- až pětikvětých klásků nahloučené na koncích větviček. Plevy nestejné, hrotité, pluchy kýlnaté, špičaté. Roste velmi hojně na loukách, pastvinách, v křovinách, světlých listnatých lesích a podél cest od nížin až do hor. Je důležitá pícnina.
Srha mnohomanželná, Dactylis polygama (aschersoniana). Podobná předešlé, ale chudě trsnatá s tenkými stébly a s malými volnými strboulky klásků, v podlouhlé a staženější latě. Vyskytuje se na doubravách.
Poháňka hřebenitá, Cynosurus cristatus 20-60 cm, VI.-X. Stébla přímá, hladká. Čepele rýhované, krátce čárkovité, na špičce drsné; jazýček sotva patrný. Laty klasovitě stažené, jednostranné. Poháňka hřebenitá má ve svých květenstvích dva typy klásků(dvouřadé klásky): hřebenité sterilní (jalové), složené jen z úzkých ostře kýlnatých a velmi špičatých pluch, a normální fertilní (plodné) klásky, složené většinou ze 3-4 květů s hnědými prašníky, pluchami dvojzubými, kratičce osinkatými. Za každým plodným je jeden jalový klásek. Je často hlavní složkou trávníků na pastvinách.
Lipnice roční, Poa annua, až 30 cm, III.-XI. Trávy zpravidla jednoleté, ale také dvouleté až vytrvalé, svazčitě větvené. Stébla vystoupavá nebo přímá, poněkud smáčklá, s postranními výhonky kořenujícími. Čepele jen na okraji trochu drsné, horní listy se zřetelným jazýčkem. Laty řídké, často jednostranné; klásky chudokvěté. Dolní pleva jednožilná, horní trojžilná, obě hladké, plucha na okraji suchomázdřitá a stejně jako pluška chlupatá. Roste na trávnících, pastvinách, rumištích, v polích a při okrajích cest.
Lipnice luční, Poa pratensis, téměř 1 m, V.-VIII. Vytrvalé, trsnaté trávy, stébla krátce vystoupavá nebo přímá, hladká, oblá s podzemními výhonky. Čepele ploché, žlábkovitě složené nebo svinuté, stébelné listy zpravidla přímo odstálé, tuhé; jazýčky sotva patrné. Laty rozkladité, přímé; plevy stejné, pluchy pětižilné, při spodině huňaté. Roste velmi hojně na loukách, světlých lesích, na mezích a podél cest od nížin do hor, místy obecně. Je to cenná pícnina. Je to nejrozšířenější tráva na světě. Trávníky, na nichž roste jsou téměř stále svěže zelené, protože odumírající rostlinky jsou ihned nahrazovány mladými.
Lipnice nízká, Poa supina. Je méně častá, prašníky až 2 mm dlouhé.
Lipnice obecná (pospolitá), Poa trivialis. Má drsná stébla a dlouhé špičaté jazýčky na bázi čepele.
Lipnice úzkolistá, Poa angustifolia 20-90 cm, V.-VIII. Čepele stébelných listů jsou tuhé, štětinovitě svinuté. Lata přímá, jehlancovitá, větévky květenství v přeslenu po třech až pěti. Hojná tráva na sušších loukách, trávnících a na mezích od nížin až do hor.
Lipnice hajní, Poa nemoralis 20-80 cm, VI.-VIII. Trsnatá bylina s rovnovážně odstálými chabými listy má rozkladité laty, po odkvětu úzce stažené. Pluchy mají zlatožlutou skvrnu. Dosti hojná ve světlých lesích, na zarostlých kamenitých stráních a na zdech od nížin až do hor.
Kostřava luční, Festuca pratensis VI.-VII. Vytrvalé, až přes 1 m vysoké trsnaté trávy. Stébla obloukem vystoupavá, zpravidla se třemi kolénky a listy. Čepele svrchu trochu drsné, na rubu hladké. Laty řídké; klásky až desetikvěté, po několika na větvích. Květy se třemi tyčinkami s vrtivými prašníky na dlouhých nitkách a s dvěma pérovitými bliznami; plevy kopinaté, pluchy zpravidla bezosinné. Roste na loukách, mezích a v příkopech od nížin do hor, všude téměř obecně; je to velmi cenná pícnina.
Kostřava ovčí, Festuca ovina V.-VI. 15-50 cm. Vytváří trsy slabých, štětinovitých, často modrozelených pevně svinutých listů. Na vrcholu stébla je lata často nafialovělých klásků.
Pochvy přízemních listů jsou nerozpadavé. Dosti hojná na suchých loukách, pastvinách a v lesích.
Kostřava červená, Festuca rubra V.-VII. Štětinovité přízemní listy, některé listy na stéble mají plochou čepel. Laty a listové pochvy jsou nafialovělé až červené, rozpadavé.
Kostřava obrovská, Festuca gigantea, 50-150 cm, VII.-VIII. Stébla mají tři až pět kolének. Dolní listy jsou špičatě ouškaté, jazýček kratičký, semeník lysý.
Kostřava lesní, Festuca altissima. Jazýček až 3 mm dlouhý a semeník aspoň na vrcholu chlupatý. Obě dosti hojné v listnatých lesích od nížin až do hor.
Kostřava přitvrdlá (tvrdá, popelavá), Festuca duriuscula (cinerea) V.-VI. Trsnatá vytrvalá, středně vysoká tráva s listy štětinovitými, zelenými, často rostoucí na výslunných skalách, zvláště vápencových.
Pěchava vápnomilná (pestrá) , Sesleria albicans (varia, calcaria, caerulea) 10-40 cm, III.-V. vytrvalé, trsnaté, téměř půl metru vysoké trávy. Stébla jen dole listnatá. Čepele se zřetelně chrupavčitým okrajem, drsné, ploché; jazýček kratičký, chlupatý. Pod květenstvím dva šupinovité listeny; lichoklasy ocelově modré až nafialovělé, zřídka nažloutlé. Klásky zpravidla dvoukvěté; plevy krátce osinkaté, pluchy zubaté, prostřední zub osinkatě prodloužený, plušky dvouzubé. Roste na skalách, kamenitých stráních, ale také na slatinných loukách, zpravidla na vápnitých podkladech v horských oblastech, v nížině vzácně.
Jílek vytrvalý (anglický) , Lolium perenne 10-70 cm; V.-X. Trsnatá bylina s hladkými, vzpřímenými stébly. Květy vyrůstají v kláscích, z nichž se pak skládá klas. Čepele ploché, jazýčky sotva patrné. Lichoklas štíhlý, řídký; klásky přímé až dvanáctikvěté, žlutavě zelené, zploštělé, úzce vejčité, úzkou stranou k vřetenu přitisklé; jediná pleva je delší než polovina klásku, pluchy krátce zašpičatělé, bez osin. Snáší dobře sešlapování, a proto se pěstuje na travnatých hřištích(„anglický trávník“) a v parcích.
Sveřep jalový, Bromus sterilis (Anisantha sterilis) 20-60 cm, V.-VI. Jednoleté, nebo dvouleté málo trsnaté trávy. Stébla pevná, lysá. Čepele ploché, na okraji drsné; jazýčky zřetelné, dřípené. Laty velké, řídké, všestranně rozkladité, větévky tenké, odstálé, koncem nicí. Klásky velké, úzce klínovité, až šestikvěté, často fialově naběhlé. Plevy osinatě špičaté, pluchy s osinou až 3 cm dlouhou; obilky rýhované. Roste dost hojně podél cest, na rumištích, mezích a náspech v nižších polohách.
Sveřep bezbranný (bezosinný), Bromus (Bromopsis) intermis. Statná, vytrvalá výběžkatá tráva, častá na sušších lukách na mezích a na náspech. Má pluchy téměř bezosinné.
Sveřep vzpřímený (vztyčený), Bromus erectus 30-90 cm, VI.-IX. Čepele jsou na okraji brvité; malá hustá lata je přímá. Pluchy mají dlouhé osiny. Roste na výslunných travnatých místech a u cest v teplejších krajích.
Sveřep střešní, Bromus tectorum 10-100 cm, V.-VI. Husté laty jsou jednostranně převislé. Pluchy mají až přes 3 cm dlouhé osiny. Velmi hojný podél cest, zdí a na rumištích v teplejších oblastech.
Sveřep Benekenův, Bromus benekenii. Až 1 m vysoká, se širokými listy; u horních listů pochva lysá nebo pýřitá; jednostranná, úzká a hustá, jen nahoře převislá lata s větévkami velmi drsnými. Roste v lužních lesích, doubravách a bučinách.
Pýr plazivý, Agropyron(Elytrigia) repens 30-150 cm; VI.-VII. Čepele jsou měkké, řídce žilkované, pochvy bezbrvé. K vlnovitě zprohýbanému vřetenu jsou klásky přitisklé širší stranou, 3- vícekvěté. Hojný plevel na polích, rumištích, trávnících a u cest. Poněvadž má dlouze plazivé a výběžkaté oddenky dorůstající až do hloubky 80 cm je pýr velmi obtížným plevelem.
Pýr (pýrovník) psí, Agropyron(Elytrigia, Roegneria) caninum VI.-VII. Vysoká, řídce trsnatá vytrvalá, živě zelená tráva, rostoucí ve stinných lesích, v pobřežních křovinách a luzích.
Metlice trsnatá, Deschampsia caespitosa 30-150 cm, VI.-VII. Vytrvalé, hustě trsnaté trávy. Stébla přímá, pochvy zpravidla drsné. Čepele ploché, na líci nápadně drsné, ostře podélně žebernaté; jazýčky zřetelné, bělavé. Laty rozložité, velké, bohaté. Klásky dvou- nebo tříkvěté, krátce stopkaté, zpravidla nafialovělé; plevy tupé, mázdřitě lemované, pluchy krátce osinaté, bělavě lemované, zoubkaté. Roste hojně na vlhkých loukách a ve vlhčích lesích od nížin do hor.
Metlice křivolaká, Deschampsia flexuosa 30-60 cm, VI.-VIII. Volně trsnatá bylina s lesklými stébly a štětinovitými listy má řídké laty s nápadně křivolakými větévkami. Pluchy s kolénkatými osinami vyčnívají z klásku. Velmi hojná v lesích, na pastvinách a na stráních až do hor.
Kavyl vláskovitý, Stippa capillata VI.-VIII. Vytrvalé, hustě trsnaté, téměř 1 m vysoké sivozelené trávy. Stébla nahloučená, přímá, kolénka ukryta v pochvách. Listy štětinovité, na okraji drsné. Laty řídké, plevy zelené, krátce osinkaté, pluchy z osinami zprohýbanými, až 15 cm dlouhými, bez pérovitých chlupů. Roste na výslunných stráních a travnatých nebo kamenitých svazích v nižších polohách teplejších oblastí. Chráněný.
Kavyl Ivanův, Stippa joanis, známý jako „vousy sv. Ivana“. Osiny pérovitě chlupaté, nezprohýbané nad kolénkatým ohybem. Chráněný.
Kavyl péřitý, Stippa pennata. Listy svinuté, nebo skoro svinuté; plucha s pérnatě chlupatou a převislou osinou. Stepní porosty.
Medyněk vlnatý, Holcus lanatus 30-100 cm, VI.-IX. Vytrvalé, hustě trsnaté, měkce, krátce chlupaté trávy. Stébla přímá nebo kolénky vystoupavá. Listy ploché, na okraji drsné, jazýček sotva patrný, dřípený. Laty jen za květu rozložené; klásky dvou- nebo tříkvěté, stopkaté; plevy drsné, brvité, pluchy drobné, s osinami nevyčnívajícími z klásků. Roste hojně na loukách, mezích a při lesních okrajích od nížin do hor, místy obecně.
Medyněk měkký, Holcus mollis. Stébla jsou s výjimkou kolének lysá. Také nevytváří žádné trsy.
Strdivka nicí, Melica nutans 25-50 cm, V.-VI. Bylina s plazivými, výběžkatými oddenky má pochvy dolních listů nafialovělé a listy slabě drsné. Hroznovitá květenství jsou jednostranná, klásky velké, dvoukvěté a pluchy nachově fialové, na okraji suchomázdřité. Hojná v listnatých lesích od nížin do podhůří. Slabě jedovatá.
Strdivka zbarvená, Melica picta. Tvoří vyšší trsy sivých listů s dlouhým jazýčkem.
Strdivka sedmihradská, Melica transsilvanica 30-70 cm, VI.-VII. Trsnatá tráva s plazivými oddenky, slabě jedovatá. Stébla jsou drsná, pochvy listů huňaté. Hustá lata je všestranně uspořádána. Pluchy mají dlouhé brvy vyčnívající z klásků. Roste roztroušeně na výslunných stráních a skalách teplejších oblastí.
Zblochan vzplývající, Glyceria fluitans až 1 m, V.-VII. Vytrvalá rostlina s plochými listy, majícími pochvy zcela uzavřené; bohaté a jednostranné laty s klásky až 11květými, na hřbetě oblými; pluchy jsou bezosinné. Pobřežní porosty, ve vodě vytváří dlouhé vzplývavé listy.
Zblochan vysoký (vodní) , Glyceria maxima (aquatica). Statná, až 2 m vysoká; malé, pouze 3-4květé klásky v široce rozestálé latě. Pobřežní porosty a okraje rybníků.
Válečka prapořitá, Brachypodium pinnatum 30-100 cm, VI.-IX. Rostlina s plazivým oddenkem a tuhými, přímými stébly. Pochvy listů jsou měkce huňaté, čepele tuhé. Vzpřímené klásky v době květu odstávají, osiny jsou krátké. Dosti hojná na výslunných stráních, mezích a lesních světlinách od nížin do podhůří.
Válečka lesní, Brachypodium silvaticum až 1 m, VII.-IX. Bylina trsnatá, listy měkké; stéblo až 1 m vysoké, listnaté, zakončené převislým řídkým lichoklasem vícekvětých klásků a dlouze osinatými pluchami. Lužní lesy, křoviny, doubravy a habřiny.
Ječmen setý, Hordeum vulgare. Bylina ozimá nebo jařina až 1 m vysoká, listy s oušky slabě vyvinutými; hustý lichoklas je zdánlivě 4řadý a skládá se z trojice klásků s velmi dlouze osinatou pluchou. Je skrytosnubný, obilky většinou okoralé.
Ječmen myší, Hordeum murinum V.-IX. Stébla jen do 5 dm vysoká; lichoklas nezřetelně 6řadý (za zralosti rozpadavý), pluchy dlouze, nikoli však velmi dlouze osinaté. Pole, cesty a rumiště.
Ječmenka evropská, Hordelymus europaeus. Vytrvalá rostlina poněkud se podobající ječmeni; až přes 1 m vysoká, trsnatá, s plochými listy; lichoklas je složený z 2-3květých klásků, sestavených po 2-3 do svazečků; pluchy osinaté.
Žito rež, Secale cereale. Bylina jednoletá (ozim i jař); listy s krátkým jazýčkem a s krátkými oušky; lichoklas z 2květých klásků, pluchy osinaté; obilka nahá.
Pšenice obecná, Triticum aestivum. Bylina 1letá (ozim i jař); listy s poněkud delším jazýčkem a s dlouhými oušky; lichoklas je složený z klásků 3-5květých (z nich jsou plodné jen 2-3 květy); pluchy s osinami nebo bez osin.
Oves setý, Avena sativa. Bylina 1letá (ozim i jař); listy s dlouhým jazýčkem, bez oušek; lata všestranně rozkladitá a klásky ze 2-3 fertilních květů; pluchy bez osin nebo s osinou hřbetní; obilky okoralé.
Oves hluchý, Avena fatua. Podobná předešlé, lišící se hlavně pluchami porostlými rezavými chlupy a silnější, dole zkroucenou osinou.
Trojštět žlutavý, Trisetum flavescens V.-VII. Vytrvalá, trsnatá bylina až 70 cm vysoká; listy čárkovité, trávozelené; lata složená ze 2-4 květých, žlutavě lesklých klásků se 2 plevami; pluchy nad prostředkem hřbetu osinaté. Roste na loukách.
Ovsíř pýřitý, Helictotrichon pubescens. Vytrvalá, až 1 m vysoká bylina; pochvy i čepele listů jsou hustě pýřité; lata i po odkvětu přímá, s klásky 2-5květými; plevy 1-5žilné, pluchy nad prostředkem kýlu dlouze osinaté. Roste na vlhkých loukách.
Ovsík vyvýšený, Arrhenatherum elatius 60-120 cm, VI.-IX. Tráva s trsnatým oddenkem. Lata za květu rozkladitá. Klásky dvoukvěté, dolní s dlouze osinatou pluchou. Horní květ je oboupohlavný, dolní pouze samčí; obilka chlupatá. Dosti hojný na loukách, náspech a u cest od nížin do podhůří.
Smělek jehlancovitý, Koeleria pyramidata. Hustě trsnatý oddenek, listy úzce čárkovité, ploché, i s pochvami lysé, jen na okraji brvité; stéblo až 1 m vysoké, nahoře pýřité, zakončené volně laločnatou latou, většinou s 3květými klásky. Stepní a polostepní porosty.
Psineček obecný, Agrostis vulgaris. Všechny listy jsou ploché, jazýčky velmi krátké; větvičky laty hladké, za odkvětu rozestálé; klásky hnědé, pluchy bezosinné.
Psineček výběžkatý, Agrostis stolonifera. Ploché listy s prodlouženými jazýčky; větvičky laty jsou drsné; klásky bělavé, pluchy bezosinné. Louky, polorumiště, příkopy.
Psineček psí, Agrostis canina. Alespoň přízemní listy jsou svinuté a štětinkovité; větévky laty drsné; pluchy osinaté. Vlhké louky, aj.
Třtina rákosová, Calamagrostis arundinacea. Stébla slabě drsná pouze pod latou; úzká lata jen v době květu rozevřená; klásky žlutavě zelené, nebo nafialovělé, pluchy dlouze osinaté. Bučiny, paseky, klimaxové smrčiny a subalpínské nivy.
Třtina křovištní, Calamagrostis epigeios. Vytrvalé, statné, až 150 cm vysoké, hluboko kořenující trávy s rákosovitými, trsnatými, šedozelenými, pod latou velmi drsnými stébly. Pochvy a čepele drsné, jazýček zřetelně dřípený. Lata hustá, bohatá. Klásky stopkaté, zelenavé, nebo nafialověle hnědavé. Plevy šídlovitě zašpičatělé, pluchy trojžilné, blanité, osinaté, se svazečkem chloupků. Kvete v červenci a srpnu. Roste hojně na pasekách a ve světlých křovinách, ale i na písčitých březích vod.
Třtina chlupatá, Calamagrostis villosa Lata rozevřená a řídká, klásky hnědavé a pluchy pětižilné, kratičce osinaté. Bučiny, klimaxové smrčiny, kosodřevina a subalpínské nivy.
Trojzubec vystoupavý, Sieglingia decumbens. Vytrvalá, až 50 cm vysoká; listy ploché, s chomáčkem chlupů místo jazýčku; chudá lata stažená z 2-5květých vejčitých klásků, cele obalených ve veliké a lesklé plevy; pluchy bez osin jsou rozeklané ve 3 zuby. Vřesoviště, písčiny a suché louky.
Rákos obecný, Phragmites australis (communis) 100-300 cm, VI.-IX. Naše nejstatnější tráva. Stébla tlustá, šedozelená; jazýček listů má podobu věnečku bělavých chloupků. Laty květů jsou velké a bohaté, jen za květu rozestálé, s chomáčky stříbřitě bílých chlupů. Za plodu jsou nápadně třpytivé. Plevy nestejné, pluchy zašpičatělé, bezosinné. Hojný u vod, často tvoří rozsáhlé porosty.
Lesknice rákosovitá, Phalaris arundinacea. Bylina s výběžkatým oddenkem, až 2 m vysoká, s listy sivě zelenými, tuhými, širokými a znenáhla zašpičatělými; lata za květu rozevřená, jinak stažená, bohatá a hustá, s klásky jednokvětými a s pluchami bez osin. Pobřežní porosty.
Tomka vonná, Anthoxanthum odoratum 15-45 cm, VI. Hustě trsnaté, vonné trávy. Stébla přímá, hladká, téměř až půl metru vysoká, chudě listnatá. Čepele ploché, zpravidla chlupaté, jazýček krátký. Laty klasovitě stažené; klásky žlutozelené, kratičce stopkaté, jednokvěté. Plevy kopinaté, pluchy osinaté, chlupaté; tyčinky jen dvě. Voní nápadně kumarinem. Roste velmi hojně na suchých loukách, pastvinách, ve světlých hájích a holích od nížin do hor, místy obecně. Podobně voní kumarinem i příbuzné dva druhy: Tomkovice jižní, Hierochloe australis a Tomkovice vonná, Hierochloe odorata.
Psárka luční, Alopecurus pratensis 30-100 cm, V.-VII. Vytrvalé trávy s oddenkem krátce výběžkatým. Stébla zpravidla hladká, přímá. Čepele ploché, na líci drsné. Lichoklas hustý, válcovitý; květy kratičce stopkaté, po třech až šesti. Plevy špičaté, přes jednu třetinu srostlé, na zeleném kýlu hustě brvité, často načervenalé, plucha téměř stejně dlouhá jako plevy, s dlouhou kolénkatou osinou. Roste velmi hojně na vlhčích loukách od nížin až do hor.
Psárka plavá, Alopecurus aequalis. Příbuzná předchozí, má bělavé prašníky, po vypylení oranžově červené. Stébla dole poléhavá, v kolénkách vystoupavá. Roste na podobných místech, ale i na březích vod, někdy i v mělkých vodách. Není však tak cennou pícninou jako předešlý druh, který bývá i přiséván na louky.
Psárka kolénkatá, Alopecurus geniculatus. Stébla naspodu poléhavá, jinak vystoupavá. Až 30 cm vysoká i s listy světle zelená; lichoklas úzce válcovitý; pluchy osinaté pod prostředkem hřbetu; prašníky jsou nápadné, zprvu žluté, později hnědavé. Luční mokřady a břehy vod.
Bojínek luční, Phleum pratense. Vytrvalá, až 1 m vysoká tráva, hustě trsnatá, s četnými jalovými výběžky. Stébla přímá nebo v kolénkách vystoupavá. Čepele drsné, lysé. Tlustý, při ohnutí nelaločnatý šedozelený lichoklas má klásky téměř přisedlé. Plevy bělavě suchomázdřité, na zelenavém kýlu brvité, krátce osinkaté, plucha bělomázdřitá, prašníky fialové.
Bojínek alpský, Phleum alpinum 15-30 cm, VI.-VIII. Hustě trsnaté rostliny mají stébla přímá, ploché čepele listů a trochu nafouklé pochvy. Klasovité květenství je krátké, válcovitě vejčité, klásky jsou přisedlé. Roste roztroušeně na nivách a horských loukách.
Bojínek tuhý, Phleum phleoides (boehmeri). Od předešlého se liší hlavně velmi dlouhým, úzkým a štíhlým lichoklasem, po ohnutí se laločnatě dělícím. Polostepní porosty.
Molinie (bezkolenec) modrá, Molinia coerulea, VII.-IX. Trsnatá bylina s čárkovitými listy, stébla s kolénky jen u báze; lata z 2-4květých klásků; plevy 2, kratší než bezosinné pluchy. Lodyha do 1 m vysoká; větévky laty vzpřímené a lysé.
Molinie (bezkolenec) rákosovitá, Molinia arundinacea. Lodyha až 1,8 m vysoká; větévky odstálé a brvité. Bory a doubravy.
Pšeníčko rozkladité, Milium effusum 50-100 cm, V.-VII. Oddenek výběžkatý a listy ploché, široké a světle zelené; stéblo přes 1 m vysoké, ukončené velikou, značně volnou latou s drobounkými, smáčklými klásky vyrůstajícími na stopečkách po stranách přeslenitě uspořádaných větévek; pluchy bezosinné. Roste na bučinách.
Smilka tuhá, Nardus stricta 10-30 cm, V.-VII. Hustě hřebenitě trsnaté byliny mají tuhé, štětinovité listy s nápadně světlými pochvami. Květenství je čárkovité, jednostranné, klásky jednokvěté. Hojná až obecná na pastvinách, holích, vřesovištích a při okrajích lesů od nížin až do hor, kde roste často pospolitě.

2.2. RÝŽOVÉ (Oryzoideae)

Rýže setá, Oryza sativa. Bylina jednoletá, asi 1 m vysoká. Listy jsou široké, vzpřímené, čárkovitě kopinaté, až 60 cm dlouhé, na okraji drsné. Pochva s bílým dlouhým jazýčkem je až 30 cm dlouhá a má dvě brvitá ouška. Stéblo konči skloněnou latou složenou z jednokvětých klásků. Lata je dlouhá asi 20 cm a obsahuje přes 200 obilek. Zploštělé obilky jsou trvale obaleny pluchami, které jsou buď bezosinné, nebo s krátkými i dlouhými osinami. Pluchy bývají různě zbarvené. Vznikla v pravěku z Oryza perennis v oblasti Himaláje.

2.3. PROSOVÉ (Panicoiedae)

Proso seté, Palicum miliaceum. Bylina jednoletá, stéblo bývá válcovité, mírně zploštělé, pokryté chloupky; dorůstá výšky 85-145 cm. Listy jsou široké, světle zelené, roztroušeně chlupaté, s úzkou pochvou zakončenou štětinatým límečkem. Ouška chybějí. Květenstvím je bohatá lata, podle níž se proso rozděluje do čtyř skupin: otevřené, rozkladité, klubkaté a shloučené. Obilka prosa nemá na rozdíl od našich ostatních obilnin podélnou rýhu. Proso je převážně samosprašné.
Bér zelený, Setaria viridis. Až 60 cm vysoká, s listy úzkými; jednoduchý lichoklas složený z jednokvětých klásků se třemi plevami; z krátkých stopek klásků vyrůstají štětinovité, draslavé a zelené pastopečky.
Bér vlašský, Setaria italica. Statná tráva se širokými a tuhými listy; lichoklas přeslenitě laločnatý, nebo větvený. U nás se místy pěstuje na píci.

2.4. VOUSATKOVÉ (Andropogonoideae)

Cukrovník lékařský, Saccharum officinarum. Bylina vytrvalá, mající silné lodyhy s dření; listy až 2 m dlouhé.
Čirok súdánský, Sorgum sudanense. Bylina jednoletá, s tenkým, asi 3 m vysokým stéblem, s listy až 50 cm dlouhými; lata veliká, na konci rozevřená. Pochází ze Súdánu, u nás pěstován na zelené krmení, jinde jako obilnina.
Vousatka prstnatá, Andropogon ischaemum (Bothrichloa ichaemum). Vytrvalá bylina s plným, až 40 cm vysokým, obloukem vystoupavým stonkem, ukončeným latou s 5-10 prstnatě rozložených lichoklasů s dvouřadě postavenými jednokvětými klásky, z nichž jsou střídavě jeden oboupohlavný a osinatý, druhý jednopohlavný (samčí) nebo jalový a bezosinný. Xerothermní travnaté porosty apod.
Kukuřice setá, Zea mays. Bylina jednoletá, až 3 m vysoká, se stonkem plným a širokými listy; květenství jednopohlavná; samičí palicovitá květenství vyrůstají v paždí dolních listů a jsou uzavřená v listenech (gyneceum má dlouhou nitkovitou bliznu, takže svazek blizen v době květu z listenů nápadně vyčnívá); samčí květy jsou ve dvoukvětých kláscích skládajících latu vyrůstající na vrcholu lodyhy. U nás se v teplejších krajích pěstuje pro zrno, jinak jako pícnina.

2.5. BAMBUSOVNÍKOVÉ (Bambusoideae)

Bambusovník rákosovitý, Bambusa arundinacea. Stonek až 30 m vysoký a až 25 cm v průměru, záhy dřevnatějící; úzce kopinaté a krátce řapíkaté listy jsou až několik dm dlouhé; květy ve vícekvětých kláscích skládjící velké laty jsou buď jednopohlavné, nebo oboupohlavné; obilka. Podle kvetení se bambusy rozdělují na tři skupiny: 1. Kvetoucí a plodící každým rokem, 2. Kvetoucí v porostu jednou za život (nadzemní část po odkvětu uhyne), 3. Kvetoucí ojediněle po mnoha letech a tvořící po odkvětu nové výhony. Existují i druhy, které nekvetou vůbec.

3. Lipnicovité

3.1. TRÁVY

Vedle hospodářského využití mají trávy, zejména pak travní porosty, funkci dekorativní a estetickou. Jsou významným prvkem v sadovnické tvorbě, doplňují a zvýrazňují krásu dřevin i květin v parcích. Ve velkoměstech přispívají k ozdravení a zpříjemnění životního prostředí. Mají velký význam hygienický, pohlcují prach a ovlivňují vzdušnou vlhkost. Trávníky se zřizují také pro technické a sportovní účely (letiště, svahy u dálnic, hřiště apod.).
Podle nároků na pěstování dělíme trávníky na intenzivní a extenzivní. Intenzivní se během vegetace nejméně desetkrát kosí, přihnojují dusíkatými hnojivy a zavlažují. Extenzivní trávníky se kosí jednou nebo dvakrát. Zakládání trávníků je velmi nákladné a pracné. Vedle nezbytných agrotechnických opatření je nutno zvolit správné druhy trav podle stanoviště, klimatických podmínek a účelu, jemuž má trávník sloužit. Do trávníkových směsí používáme nízké trávy, které vytvářejí hustý travní drn, po kosení rychle obrůstají, odolávají sešlapávání, málo si ve směsi konkurují, potlačují plevele, mají úzké listové čepele a odpovídající barvu.
Travní směs vyséváme až po důkladné přípravě půdy a v době, kdy jsou větší srážky; v naší zeměpisné šířce to bývá od poloviny dubna do poloviny května a od poloviny srpna do poloviny září. Když trávy vzejdou, musíme trávník pravidelně kosit, hnojit, vyhrabávat, válet, zavlažovat, odplevelovat a chránit proti chorobám a škůdcům.
Vedle přímého pěstování trávníků se pro rychlé zatravnění menších ploch a hřišť používá takzvané „drnování“. K tomuto účelu založíme trávníky a z nich nejlépe po dvouletém pěstování nařežeme stejnoměrné „dlaždice“; ty převezeme na předem upravené stanoviště a položíme jako dlažbu. V současné době se používá metoda, kdy se na textilní rohože vysévá osivo travní směsi a tento travní koberec bez zeminy se přenáší na plochy určené k zatravnění. Takto upravujeme hlavně devastované půdy, náspy, příkopy, ale i terasy nebo střechy.

Psineček výběžkatý, Agrostis stolonifera. Setkáváme se se dvěma formami. Jedna dorůstá výšky až 100 cm, je bohatě olistěná a má jen kratší podzemní výběžky; patří do kulturních trav. Druhá forma je nižší, zhruba do 50 cm, a má tužší listy, které tvoří nadzemní stolony. Potlačuje kulturní trávy a způsobuje plstnatění porostu na lukách. Považuje se za plevelnou trávu. Kulturní forma psinečku výběžkatého má dlouhé, měkké, výrazně levotočivé listy. Na pastvinách vytváří hustý, jemný drn, dobře zaplňuje prázdná místa a potlačuje plevele. Širší uplatnění má ve směsích pro okrasné a rekreační trávníky a hřiště.
Psineček tenký, Agrostis tenuis. Patří k našim nejrozšířenějším druhům lučních trav. Na stanoviště není náročný, ale je poměrně světlomilný. Na jaře později obrůstá, takže kvete až počátkem července. Uplatňuje se zejména v travních směsích při zakládáni okrasných a hřišťových trávníků. Zemědělci ho pro nízké výnosy považují za podřadnou trávu.
Poháňka hřebenitá, Cynosurus crystatus. Používá se rovněž k zatravnění hřišť a okraných trávníků.
Lipnice hajní, Poa nemoralis. Vytrvalá, odolná tráva, rozšířená především v listnatých lesích a hájích po celé Evropě. Je volně trsnatá a dorůstá výšky až 80 cm. Je to nenáročný a přizpůsobivý druh. Má mohutný kořenový systém, rozložený převážně v povrchové vrstvě do hloubky 20 cm. Velmi dobře snáší zastíněná stanoviště, ale na vlhkých místech neroste. Je vhodná do parkových směsí určených pro stinná místa.
Kostřava ovčí, Festuca ovina. Je rozšířena po celé Evropě, Asii a Severní Americe. Je to nenáročná, hustě trsnatá nízká tráva. Záhy na jaře kostřava obrůstá a již v květnu začíná kvést. Na půdu, výživu a vláhu není náročná, spokojuje se i s písčitými a kamenitými stanovišti, vyskytuje se také na vlhkých půdách. Velmi dobře snáší sešlapování, proto se používá do směsí pro osévání technických ploch a pro rekultivaci písčitých půd.
Jílek vytrvalý, Lolium perenne. Je to jedna z nejstarších pícních trav, již počátkem 17. století se začal pěstovat v Anglii; proto se také někdy nazývá jílek anglický. Vyvíjí se rychle a v zemědělství poskytuje výnos již v prvním roce po zasetí. Je náročný na klimatické a půdní podmínky. Využívá se s úspěchem jako komponent do směsí l zatravnění technických a parkových ploch. Méně vhodný je pro okrasné trávníky, kde se vzhledem k častému kosení nevysemeňuje a porost pak rychle řídne a zapleveluje se.
Lipnice roční, Poa annua. Na lukách a v zahradách se považuje za plevel. Pro některé vlastnosti – rychlé rozmnožování a bezkonkurenční schopnost snášet sešlapávání – by se však mohla uplatnit při zakládání hřišťových, letištních a rekreačních trávníků. Je to typický kosmopolita, vyskytuje se po celé zeměkouli. Tato skromná nízká odolná tráva dokáže vytvořit během jednoho vegetačního období až tři generace.
Třeslice prostřední, Briza maxima. Tento druh vyžaduje kyselou půdu. Svým srdčitým, velmi nápadným květenstvím, je vhodným dekorativním prvkem do suchých kytic.

3.2. OBILNINY
Mezi lipnicovité patří také obilniny – nejdůležitější kulturní rostliny pěstované od nejstarších dob, které slouží z velké části k výživě lidstva (chlebové obilniny). V Evropě je to pšenice a žito, někde i oves a ječmen. V jižní a východní Asii, v zemích s velmi hustým osídlením, je to rýže, méně již proso, oves a pohanka. Z Ameriky se rozšířila hojně pěstovaná kukuřice. Na obilninách si ceníme jejich výživnou hodnotu, možnost pěstování na velkých plochách, dobrou a jednoduchou skladovatelnost a velkou rozmanitost pokrmů. Které se z nich připravují.

Pšenice, rod Triticum. Je naší nejdůležitější obilninou. Náleží k nejstarším kulturním rostlinám. Za původní domovinu pšenice se považuje jihozápadní Asie, u některých forem území dnešní Etiopie. Do Evropy se pšenice rozšířila v pátém až třetím tisíciletí př. Kr., do Ameriky v 16. a do Austrálie 18. století. Slované pěstovali jediný druh – pšenici obecnou. Z ní bylo dnes vyšlechtěno již tisíce odrůd a jejich počet se stále zvyšuje. Ostatní druhy, jako jsou, jednozrnka, dvouzrnka, špalda, pšenice polská a naduřelá, se pěstují jen v omezené míře a mají již jen historický význam. Pšeničná mouka je v našich krajích základní potravinou, využívá se jako průmyslová surovina k výrobě škrobu, lihu i piva a také speciálních potravinářských výrobků. Je rovněž významným krmivem pro hospodářská zvířata. Vedle přímého zkrmování pšenice se využívají i vedlejší produkty (otruby, plevy a jemnější sláma, především z jarní pšenice). Vývoj jednotlivých pšeničných typů není úplně jasný, původní mateřské formy již vyhynuly. Současné známé typy pšenice můžeme rozdělit zhruba na dvě skupiny: pšenice pluchaté, které mají vřeteno klasu lámavé a obilku těsně spojenou s pluchou a pluškou, a pšenice nahé, které jsou vývojově mladší, s pevným vřetenem a obilkami lehce vypadávajícími z pluch. Do skupiny pšenic pluchatých zařazujeme špaldu, jednozrnku, dvouzrnku a do pšenic nahých pšenici polskou, obecnou, tvrdou, naduřelou a shloučenou.
Pšenice obecná, Triticum aestivum. Jednoletá, mělce kořenící a odnožující tráva s čárkovitými listy a klasem. Podle doby setí rozlišujeme pšenice ozimé, jarní a přesívky. Svazčité kořeny dorůstají do hloubky 25-50 cm. Moderní krátkostébelné odrůdy mají slabší kořenový systém, a proto potřebují výživnější půdu. Stéblo pšenice je duté, dorůstá výšky 40-160 cm. Nově vyšlechtěné odrůdy jsou vesměs krátkostébelné, což je předpoklad pro mechanizovanou sklizeň. Pochva listu je zakončena blanitým jazýčkem a úzkými oušky. Květenství pšenice je lichoklas složený z klásků, střídavě přisedajících na klasové vřeteno. Klásků bývá 8-20; v jednom klásku je uloženo 2-5 kvítků. Pšenice začíná kvést 3-6 dnů po vymetání. Je to rostlina převážně samosprašná. Podle typu klasu rozdělujeme pšenice na bezosinné a osinaté, podle barvy na běloklasé a červenoklasé. Obilky obsahují v průměru 65,5 % škrobu, 12,5 % bílkovin a 1,7 % tuku. Jsou dlouhé 5-8 mm, oblé, ze stran mírně smáčklé, na vrcholu jemně pýřité s podélnou rýhou.
Kromě pšenice obecné, která je nejrozšířenější, se ve světě pěstují i další druhy. Se špaldou, Triticum spelta se u nás prakticky nesetkáme. Pěstuje se ještě ve Španělsku, Francii a bývalé Jugoslávii. Jednozrnka, Triticum monococcum roste na kamenitých horských půdách. Ve Španělsku se pěstuje jako pícnina a dělají s z ní kroupy. Dvouzrnka, Triticum dicoccum se dnes ještě pěstuje ve státech kolem Středozemního moře na výrobu krupek a škrobu. Pšenice polská, Triticum polonicum má velké zrno, dlouhé až 14 mm. U nás se ojediněle pěstovala ještě před druhou světovou válkou. Dodnes se pěstuje ve státech kolem Středozemního moře, v Etiopii a Severní Americe. Požívá se na výrobu krupice a mouky k přípravě těstovin. Pšenice shloučená, Triticum compactum byla pšenicí evropského pravěku. U nás se pěstovala ještě na počátku minulého století. Zrna pšenice naduřelé, Triticum turgidum byla nalezena na hrobech egyptských faraónů. Nyní se pěstuje ve Španělsku, jižní Francii, na Balkáně, v Egyptě a Turecku. Obilky se zpracovávají na krupici, ve škrobárnách nebo se z nich vyrábějí silné lihoviny. Na výrobu mouky se nehodí. Tato pšenice je zajímavá i tím, že při řidším výsevu dává na příznivém stanovišti silně rozvětvený klas, proto se nazývala „divotvorka“. S pšenicí tvrdou, Triticum durum se setkáme v zemích kolem Středozemního moře, kde se pěstuje hlavně jako jařina. Má osinatý klas a tvrdé sklovité obilky a velkým obsahem bílkovin. Je vhodná pro výrobu mouky k přípravě kvalitních těstovin. U nás se pěstuje v malém rozsahu.
Ječmen, rod Hordeum je jednou z nejstarších obilnin. Pochází z divoké formy Hordeum spontaneum rostoucí pod Kavkazem, v Íránu a Etiopii. U nás je ječmen druhou nejvíce pěstovanou obilninou. Používá se ke krmení hospodářských zvířat; z nejkvalitnějšího ječmene se vyrábí slad, hlavní surovina k výrobě piva. Z ječmene se vyrábějí také kroupy a sladové výtažky pro farmaceutický průmysl, líh a kávové náhražky. Ječmen je důležitým jadrným krmivem pro hospodářská zvířata, zejména pro prasata. Kromě přímého zkrmování se ke krmení používá i odpad. V prvé řadě je to mláto (kašovitý odpad při výrobě piva), které je výborným krmivem zejména pro dojnice, a sladový květ (suché odrolené kořínky z naklíčených obilek, které zbudou při výrobě sladu). Sladový květ obsahuje řadu vitamínů. Hodnotným krmivem jsou i odpady při výrobě krup – omelky.
Ječmen obecný, Hordeum vulgare je jednoletá, jarní nebo ozimá obilnina. Ječmen obecný má tři formy: víceřadý, dvouřadý a přechodný. Ječmen víceřadý má tři plodné klásky, takže zralý klas má šest řad obilek. Podle uspořádání obilek je klas buď hvězdicovitý, nebo čtyřhranný. Podle toho rozdělujeme víceřadé ječmeny a čtyřřadé a šestiřadé. U nás se z této formy pěstuje hlavně ječmen ozimý šestiřadý, který se využívá pouze ke krmným účelům. Při pohledu na lán šestiřadého ječmene může snadno dojít k záměně s osinatou ozimou pšenicí. Liší se však od sebe barvou a uspořádáním klasů. Pro sladovnické účely se u nás pěstuje jarní ječmen dvouřadý, který dále dělíme na skupiny ječmene nicího, vzpřímeného, pavího a nahého. Z těchto skupin se u nás pěstuje jarní dvouřadý ječmen nicí. Jeho klas je tvořen dvěma pravidelnými řadami pluchatých obilek, zakončených dlouhou osinou. Ječmen vzpřímený a paví se u nás nepěstují. Ječmen paví se nehodí na výrobu sladu. Ječmen nahý, jehož obilka nesrůstá s pluchou a pluškou, a tak snadno vypadává z klásků, se dříve ojediněle pěstoval na východním Slovensku k výrobě mouky. Ječmen je mělce kořenící obilnina. Duté stéblo je dlouhé 50-100 cm a skládá se z pěti až osmi hladkých článků. Na jedné rostlině je 2-6 stébel. Úzké listy vyrůstají střídavě u každého kolénka a jsou pravotočivé. Jazýček je krátký, rovný a končí dlouhými, vzájemně se překrývajícími oušky, která jsou pro ječmen charakteristickým znakem, Listová čepel bývá ojíněná s namodralým voskovým povlakem. Klas je tvořen pevným vřetenem, které se dělí na jednotlivé články. U dvouřadých ječmenů je jen jeden klásek plodný. Ječmen je rostlina samosprašná. V klasu dvouřadého ječmene bývá 15-30 většinou slámově žlutých obilek. Ječmen je kosmopolitní plodina a jeho četné formy jsou přizpůsobeny různým klimatickým podmínkám. Pěstuje se jak v suchých, teplých oblastech, tak v drsném severním podnebí a ve vyšších horských polohách. Některé typy jsou teplomilné odolné vůči suchu, jiné jsou málo náročné na teplo, ale vyžadují více vláhy. Ječmen dvouřadý je celkem suchomilný. Ječmen dvouřadý má jemný kořenový systém a vyžaduje kypré, propustné, výhřevné půdy. Pro jeho pěstování nejsou vhodné půdy těžké, málo propustné a písčité.
Žito, rod Secale je skupina kulturních a planých jednoletých i vytrvalých klasnatých obilnin. Celkem je známo asi 12 planých druhů, většinou plevelných. Stéblo žita setého, Secale cereale dorůstá výšky 125-170 cm. Je poměrně tenké s pěti až šesti internodii. Úzké listy mají krátce uťatý jazýček a zakrnělá ouška. Žito poznáme podle hnědočervené barvy prvního listu – na rozdíl od ostatních obilnin, které mají od počátku barvu zelenou. Osinatý klas může být i více než 11 cm dlouhý; převládají klasy čtyřhranné, shora dolů stejně silné. Žito je typickou rostlinou větrosnubnou. Při špatném opylení, způsobeným nepříznivým počasím, jsou klasy žita zubaté. Obilka žita je podlouhlá, zelenavé až modrozelené barvy. Žito je mělce kořenící rostlina; většina kořenů sahá jen do hloubky asi 25 cm. žito je nejméně náročné na podnebí. Klíčí již při teplotě 1-2°C. Není ani náročné na půdu. Nesnáší půdy trvale zamokřené.
Tritikale je jednoletá jarní ozimá trsnatá rostlina, 70-150 cm vysoká. Kořeny sahají do hloubky 100-200 cm. Listy jsou světle zelené s blanitým až kožovitým jazýčkem a oušky. Klas je převážně jehlancovitého tvaru s dlouhými osinami. V USA se pěstuje hlavně na krmení. V Evropě se pěstuje hlavně ve Francii a Maďarsku. U nás se nepěstuje kvůli nízkým výnosům.
Oves, rod Avena. Oves je důležitou krmnou obilninou. Zrno slouží zejména ke krmení koní, skotu a drůbeže. Jako potravina předčí oves výživností i rýži, která obsahuje především škrob, a proto je méně hodnotná. Zrno ovsa obsahuje více stravitelných tuků a bílkovin než pšenice a žito. Je bohaté na lecitin. Rozeznáváme tři formy ovsa: původní divokou, kulturní pluchatou (oves setý a oves byzantský), vzniklou z formy divoké, a nahou, vzniklou z formy kulturní pluchaté.
Oves setý, Avena sativa. Zaujímá asi 90 % všech osetých ploch. U nás se pěstuje pouze jarní oves setý. Stébla mohou být vysoká i přes 110 cm. U většiny odrůd jsou listy široké, dlouhé, modrozelené, v mládí stočené doleva. Jazýček je vejčitý, zubatý, značně vyvinutý, ouška vždy chybějí. Stéblo je zakončeno latou složenou z hlavní osy a postraních větviček, nesoucích jednozrnné až trojzrnné klásky. Podle tvaru laty rozdělujeme ovsy na latnaté, které mají latu pravidelně rozloženou na všechny strany, a smetákové s latou skloněnou k jedné straně. Oba ovsy jsou osinaté i bezosinné a mají různou barvu od bílé až k černé. Oves je samosprašný. U pluchatých forem je obilka pluchami pevně uzavřena, takže při mlácení s ní zůstávají pluchy pohromadě.
Proso obecné, Panicum milliaceum. Proso se pěstuje především pro zrno. Z loupaných zrn – jáhel se připravují různé pokrmy. Jáhly se též melou na mouku, která ale díky vysokému obsahu tuku brzy žlukne. Proso koření hlavně v orniční vrstvě. Stéblo bývá válcovité, mírně zploštělé, pokryté chloupky; dorůstá výšky 85-145 cm. Listy jsou široké, světle zelené, roztroušeně chlupaté, s úzkou pochvou zakončenou štětinatým límečkem. Ouška chybějí. Květenství je bohatá lata, podle níž se proso rozděluje do čtyř skupin: otevřené, rozkladité, klubkaté a shloučené. U nás pěstované odrůdy mají latu rozkladitou, na všechny strany rovnoměrně rozloženou. Proso je převážně samosprašné. Obilka prosa nemá na rozdíl od ostatních u nás pěstovaných obilnin podélnou rýhu. Má velké nároky na teplo. Začíná klíčit až při teplotě 10°C, je velmi citlivé i na nejmenší mrazíky, které mohou poškodit nebo zničit mladé rostlinky. Má krátkou vegetační dobu, 90-100 dní.
Kukuřice, Zea mays, je po rýži a pšenici nejdůležitější světová obilnina. Pravděpodobně vznikla z plané ,dnes již vyhynulé kukuřice s rozpadavým vřetenem, která rostla na planinách Střední a Jižní Ameriky. Kukuřice je jednoletá bylina s mohutným kořenovým systémem. Nejvíce kořenů je rozprostřeno v hloubce do 20 cm. Kořeny se rozrůstají nejdříve do šířky až do vzdálenosti 60-80 cm od rostliny, až později do hloubky 50-100 cm, ale některé mohou podle půdních podmínek proniknout až 200 cm i více cm hluboko. Poměrně dobře proto vzdoruje suchu. Stéblo je válcovité, hladké, lysé a vyplněné dření, proto je pevné. Je rozděleno kolénky na stébelné články – internodia. Je dlouhé 100-300 cm, ale některé odrůdy (hybridy), mohou být až 5 m vysoké. Z každého kolénka na stéble vyrůstají střídavé listy. Čepel listů je široká, čárkovitě kopinatá, na okrajích mírně zvlněná. Listy jsou na líci jemně obrvené, na rubu hladké. Listová pochva má krátký obrvený jazýček, ouška chybějí. Květy jsou na rozdíl od všech ostatních obilnin různopohlavné, jednodomé. Samčí květenství – lata – je na vrcholu rostliny, samičí květenství – klas – je umístěno ve střední části stébla. Samičí květenství je sestaveno v klasech – palicích, vyrůstajících z úžlabí listů. Osu klasu tvoří vřeteno, v jehož jamkách sedí klásky seskupené v podélných řadách. Celá palice je uzavřena do obalových listenů. Na jedné rostlině vyrůstá jedna i více normálně vyvinutých palic. Kukuřice je rostlina cizosprašná; při příznivých podmínkách se pylové zrno může přenést až na vzdálenost 3 km. Obilka mívá různý tvar a barvu podle odrůdy. Podle vnějších znaků zrna a palic a podle konzistence živného pletiva (endospermu) se kukuřice rozděluje do těchto skupin:
Kukuřice obecná neboli tvrdá má u nás největší pěstitelský význam. Pěstuje se mnoho hybridů. Má tvrdé, hladké, nahoře zaokrouhlené zrno různých barev, v našich pěstitelských oblastech převážně žluté.
Kukuřice koňský zub má zploštělé zrno, podobné koňskému zubu, téměř tak široké jako dlouhé, nahoře s malou jamkou. Endosperm je moučnatý.
Kukuřice praskavá čili pukancová má velmi malé zrno, které se dobře hodí k pražení. Zrno má rohovitý, tvrdý endosperm. Při pražení praská oplodí a vnitřek zrna vystupuje na povrch jako kyprá bílá hmota – pukanec (anglicky pop-corn), který je větší než původní zrno.
Odrůdy Kukuřice škrobnaté, měkké mají nejvíce škrobu. Endosperm je moučnatý, měkký. Kukuřice je vhodná pro škrobárenský a lihovarnický průmysl. V Evropě se pěstuje zřídka.
Kukuřice cukrová má svraštělé sklovité zrno. Nehodí se ke mletí ani ke šrotování. Pěstuje se jako zelenina.
Kukuřice vosková neboli čínská má matné zrno. Pěstuje se ve východní Asii a v USA. V Americe se pěstuje pro technické účely. Má velkou výživnou hodnotu.

Obilky kukuřice mají poměrně malý klíček s jedním kořínkem. Sklovitost zrna také závisí na podnebí. Hmotnost jednotlivých obilek v palici není stejná. Nejlehčí obilky jsou na vrcholu palice, nejtěžší asi uprostřed. Nejvyrovnanější zrna má palice válcovitá. Kukuřice patří mezi nejcennější kulturní rostliny. Pěstuje se na zrno, pro přímý konzum, ke konzervování nezralých palic, jako silážní plodina i na zelenou píci. Převážná část kukuřičného zrna se zkrmuje, zbytek se využívá, zejména v jižních a tropických oblastech, jako základní potravina a pro průmyslové zpracování. Z kukuřičné mouky a krupice se připravuje chléb, kaše i jiné pokrmy. Kukuřice cukrová se též používá jako zelenina. Z kukuřičného zrna se vyrábí škrob, líh, olej, aceton, kukuřičný lepek, cukr a mnoho dalších výrobků od ethylalkoholu až po izolační desky. Olej lisovaný z klíčků se používá k výrobě mýdel a stolních tuků. Ve farmaceutickém průmyslu slouží kukuřice jako živné prostředí k výrobě Penicillia. Kromě zrna se průmyslově zpracovává kukuřičná sláma a vřetena z palic. Ze slámy se vyrábí celulóza a papír. Kukuřičná vřetena využívá chemický průmysl k výrobě dextrózy furfurolu, který je výchozí surovinou při výrobě umělých vláken. Kukuřice je teplomilná rostlina. Klíčit začíná při teplotě 7-8°C. Mladé rostliny hynou i při krátkém mrazu do –3°C. Na vláhu má kukuřice dosti velké požadavky, ale škodí ji deštivé a chladné počasí.
Rýže setá, Oryza sativa je kulturní tráva která svými plody – obilkami – živí více než polovinu obyvatel zeměkoule. Dnešní kulturní formy rýže se rozdělují podle nároků na zavlažování na dva typy: horský a bažinný. Horská rýže se pěstuje na terasovitých políčkách až do výše 2700 m nad mořem, ale vyžaduje velké množství srážek. Má drobné obilky, a proto i nízké výnosy. Bažinná rýže se pěstuje v nížinách, v bažinách a deltách řek s vysokou teplotou vody a vzduchu a s velkým množstvím slunečního svitu. Tyto dva typy se dále dělí na skupiny rýží velkozrnných s obilkami delšími než 7 mm a drobnozrnných s obilkami kratšími než 5 mm. Ještě dále se dělí na rýži moučnatou a sklovitou. Moučnatá má vysoký obsah škrobu, cukru a dextrinu, při vaření se rozpadává a tvoří mazlavou kaši. K nám se běžně nedováží. Sklovitá rýže má sklovité lesklé obilky. Rýže je jednoletá bažinatá tráva s přímými, dutými, přes 100 cm vysokými stébly. Listy jsou široké, vzpřímené, čárkovitě kopinaté, až 60 cm dlouhé, na okraji drsné. Pochva s bílým dlouhým jazýčkem je až 30 cm dlouhá a má dvě brvitá ouška. Lata je dlouhá asi 20 cm a obsahuje přes 200 obilek. Kořenový systém zasahuje do hloubky asi 40 cm a jeho vývoj je závislý na půdě a způsobu obdělávání. Jsou-li odnožovací kolénka zaplavena vodou, rýže hodně odnožuje.

3.3. ZEMĚDĚLSKY JINAK VÝZNAMNÉ ROSTLINY

Cukrová třtina, Saccharum officinarum je vytrvalá statná tráva s vysokým obsahem cukru ve stoncích, pěstovaná v tropech. Její původ není jasný. Podle jedné teorie vznikla z planého, 10 m vysokého druhu Saccharum robustum, který roste na Nové Guineji a bývá vysazován jako živý plot. Známe však ještě jiný planý druh – Saccharum spontaneum, rostoucí od severovýchodní Afriky až k Pacifiku. Zhruba 70 % z celkové světové produkce cukru zaujímá cukr třtinový. Kromě cukru mají význam i vedlejší produkty – melasa (odpadní cukerní sirup) a zbytky stébel po vylisování (bagasa). Z melasy se vyrábí rum, gin, vodka, kvasnice a jiné výrobky. Melasa je také vhodným krmivem pro hospodářská zvířata. Vylisovanými stébly se topí v cukrovarech nebo jsou surovinou pro výrobu papíru, lepenek a desek z umělých hmot. Třtina dorůstá výšky 2,5-7 m. Stébla jsou v průměru 2-6 cm silná, rozdělená 10-40 kolénky a vyplněná měkkou dření, která obsahuje 15-20 % cukru. Listy jsou střídavé, až 2 m dlouhé. Na každém kolénku vyrůstá jeden list. Listy postupně od kořenů odumírají a opadávají. Těsně nad kolénkem jsou základy adventivních kořenů, důležitých při vegetativním množení. Květem třtiny je bohatá, jehlancovitá, až 80 cm vysoká lata, plodem je obilka. V posledních letech byly vyšlechtěny vysoce výkonné odrůdy poskytující až 22 tun cukru z hektaru.
Bambus je souhrnný název pro skupinu vytrvalých, dřevnatých trav, rozšířených hlavně v subtropickém pásmu. Jsou velmi variabilní, od tenkých rákosovitých rostlin po obrovské, 30 m vysoké stromy. Z více než 200 druhů má hospodářský význam asi sedm a ty se také nejvíce pěstují. Stébla bambusu jsou většinou dřevnatá, hojně rozvětvená. Listy jsou čárkovité, 2-50 cm dlouhé. Květ tvoří složená lata. Podle kvetení se bambusy rozdělují na tři skupiny, viz str. 9. Plodem je u většiny druhů obilka podobná obilce ovsa, nebo bobule podobná hrušce. Bambusy tvoří plody jen zřídka; množí se výhradně vegetativně. Bambus se velmi rychle rozrůstá podzemními oddenky. Pupeny, které vyrážejí z oddenku, se podobají homoli cukru; snadno pronikají tvrdou půdou. Vysoké druhy bambusu vynikají rychlostí růstu – v průměru 30 cm za den, některé až 90-100 cm denně. Stébla dorůstají výšky 30 m po 40-45 dnech. Díky neobyčejné pevnosti, lehkosti, trvanlivosti a hladkému povrchu má bambus mnohostranné využití. Z celých štípaných prutů se zhotovují střechy i celé chýše, nábytek, z tenkých proužků rohože, koše, různé pletené nádoby, klobouky, obuv, plachty a obaly, z vláken se vyrábějí provazy a papír. Duté články používají domorodci jako nádoby, hudební nástroje, vodovodní trubky nebo žlaby; ze silných kmenů zhotovují i lodě. Mladé výhonky některých bambusů se konzumují vařené jako chřest, zejména v Číně, Japonsku a Vietnamu. Listy bambusu se využívají ke krmení skotu. Z bambusu se vysazují živé ploty.

4. Slovník pojmů

bobule – dužnatý nebo šťavnatý plod se jedním nebo několika semeny volně uloženými v dužnině (např. rybíz, réva, jmelí)
báze – nejdolejší nebo spodní část orgánu, spodina. Např. báze čepele je dolní část čepele, u přisedlých listů je to místo, kde list přisedá k lodyze, apod.
čárkovitý list – list úzký, mnohokrát delší než širší, po celé délce téměř stejně široký (např. hvězdnice zlatovlásek, mnohé lipnicovité nebo ostřice
čepel – do plochy rozšířená, zpravidla lupenitá část listu
drsný – s krátkými tuhými chlupy nebo drobnými bradavkami; drsnou lodyhu má například ostřice, drsné listy jilm
dřípatý – hluboce rozdělený v četné nestejné čárkovité nebo kopinaté úkrojky; dřípaté korunní lístky má např. dřípatka nebo hvozdík pyšný, dřípaté zákrovní listeny chrpa luční
hole – zpravidla krátkostébelné travnaté porosty na kamenitých podkladech nad lesní hranicí v horách
huňatý – s dlouhými měkkými a hustými chlupy, zpravidla odstálými
jazýček – blanitý výrůstek na rozhranní pochvy a čepele listu u lipnicovitých
klas – jednoduché hroznovité květenství s přisedlými květy
kolénko – uzlina na stéble trav
kumarin – složka vonné silice obsažená v některých rostlinách; uvolňuje se při zavadání a dodává vůni senu
kýlnatý – se silně vystouplou žilkou na hřbetní straně
lata – hroznovité květenství, jehož hlavní stonek je nejdelší a nese kratší a rozvětvené postranní větve
lesní hranice – horní hranice souvislého lesa; např. v Krkonoších okolo 1250 m, v Tatrách kolem 1500 m; nad ní je vytvořen ještě stupeň kosodřeviny
listen – listový útvar, z jehož úžlabí vyrůstá květ nebo větev květenství
lodyha – nadzemní bylinný stonek odumírající téhož roku, kdy vyrostl
nicí – převislý, dolů visící
nivy – horské louky kolem pramenišť a potoků, porostlé zpravidla vysokostébelnými travinami a širokolistými bylinami
obilka – jednosemenný nepukavý plod lipnicovitých s těsně přiléhajícím oplodím nebo srostlým s osemením. Obilka okoralá je pevně nebo volně obalená pluchou a pluškou; neokoralá má pluchu i plušku volně opadavé
oddenek – podzemní stonek některých vytrvalých bylin
osina – vláskovitý nebo štětinovitý, tuhý, někdy značně dlouhý a drsný výrůstek; jemnější osina se nazývá osinka
ouška – úkrojky pochvy, řapíku nebo čepele, zpravidla objímající řapík nebo stonek
palice – klas se ztlustlým nebo zdužnatělým vřetenem a přisedlými květy
plevy – listeny, v jejichž úžlabí vyrůstá klásek lipnicovitých
plucha – listen v klásku lipnicovitých, v jehož úžlabí vyrůstá květ
pluška – drobný blanitý listový útvar zpravidla dvouhrotý a dvoukýlný, vyrůstající proti pluše v klásku lipnicovitých
pochva – dolní část listu zpravidla rozšířená a objímající stonek; pochvu ze srostlých lístků má např. přeslička, pochvaté listy mají lipnice nebo ostřice
řapík – stopkovitě zúžená část listu
suchomázdřitý – nezelený, tence blanitý a často prosvítavý
traviny – byliny trávovitého vzhledu; lipnicovité, šáchorovité a sítinové
vejčitý – asi dvakrát delší než široký a v dolní třetině nejširší a na obou koncích tupě zaokrouhlený
vřeteno – hlavní stonek květenství; pokračování řapíku zpeřeného listu, na němž vyrůstají lístky

5. POUŽITÁ LITERATURA

1. Prof. RNDr. Radovan Hendrych, CSc.
Systém a evoluce vyšších rostlin, 1977
2. Miloš Deyl, Květoslav Hísek
Naše květiny II, 1980
3. Erich Kretzschmar, Wilfried Stichmann
Nový průvodce přirodou, 1997
4. Kolektiv autorů
Příroda v ČSSR, 1978
5. Jan Toman, Květoslav Hísek
Naší přírodou krok za krokem (Rostliny), 1994
6. Z originálu „Wegweiser durch die Natur“ přeložili
Václav Větvička, Vlastimil Lapáček, 2000
7. Prof. RNDr. Stanislav Rosypal, DrSc. a kol.
Přehled Biologie, 1994
8. Dagmar Šašková, Vojtěch Štofa
Trávy a obilí, 1993

Hodnocení referátu Lipnicovité - čeleď

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  10. listopad 2007
  6 402×
  7858 slov

Komentáře k referátu Lipnicovité - čeleď