Prokaryota-charakteristika,systematický přehled,nejvýznamější bakteriální a virové choroby

Prokaryota:charakteristika a systematický přehled, viry, nejvýznamnější bakteriální a virové choroby

PRVOJADERNÍ (PROKARYOTA)
Říše: NEBUNĚČNÍ (Podbuněční) (Subcellulata)
Oddělení: Protoorganismy?Praorganismy (Eobionta)
Oddělení: Viry (Vira)
Říše: PRVOBUNĚČNÍ (PROCELLULATA)
Oddělení: Bakterie (Bacteria)
Oddělení: Sinice (Cyanophyta)
Oddělení: Prochlorofyty (Prochlorophyta)

Prokaryotní (prvojaderní) organismy jsou jen jednobuněčné. Nikdy netvoří funkčně a morfologicky diferencované tkáně. Prvkovým a molekulárním složení se neliší od eukaryotní buňky. Hlavní organické látky (bílkoviny, nukleové kyseliny, polysacharidy a lipidy) tvoří asi 97% sušiny.
Nepatrná velikost 1 až 2 mikrometry a s ní spojený relativně velký povrch v poměru k objemu umožňuje vysokou rychlost výměny látek mezi buňkou a prostředím. Vnitřní prostor není dělen biomembránami na dílčí prostory (prokaryotní buňka nemá endoplazmatické retikulum, mitochondrie, plastidy ani lyzozomy), a umožňuje tak vysokou pravděpodobnost účinných srážek mezi molekulami a molekulárními strukturami, což je příčinou vysoké rychlosti metabolismu bakterií. Bakteriální buňka spotřebovává kyslík přibližně stokrát rychleji než buňka srdečního svalu a rostoucí bakterie v příznivých podmínkách již přibližně za 30 minut zdvojnásobí svoji hmotnost a struktury a je schopna se rozdělit. Jediná do kruhu stočená makromolekula DNA je tisíckrát větší než je délka buňky. Je proto poskládána do množství smyček = nukleoid, zaujímající asi 20% objemu buňky.

obr.str.326

Vzhledem ke kyslíku se bakterie rozdělují na
a) bakterie aerobní, pro které je kyslík nepostradatelný např. nitrifikační bakterie
b) bakterie anaerobní, pro něž je kyslík toxický např. denitrifikační bakterie
c) bakterie fakultativně anaerobní. V přítomnosti kyslíku ho dýchají, v jeho nepřítomnosti využívají k dýchání náhradní anorganické látky (dusičnany, sírany, uhličitany) nebo fermentují (rozklad látek ovlivněný fermenty; kvašení) např. Escherichia coli.

Fyziologické zvláštnosti:
- některá prokaryota jsou schopna vázat vzdušný dusík. Asi 50 druhů bakterií a stejný počet sinic.
- Některá jsou schopna žít v extrémně nepříznivých podmínkách, kde jiné formy života nemohou existovat např. termální bakterie žijící v horkých pramenech a horkých vodách poblíž podmořských vulkánů, acidofilní bakterie, žijící v kyselých vodách, jejichž pH je menší než 2, halofilní bakterie, žijící v solných jezerech apod.

Fotoautotrofie existuje u prokaryot ve dvojím uspořádání:
- sinice a prochlorofyty stejně jako chloroplasty eukaryotních rostlin užívají k redukci oxidu uhličitého na asimiláty molekuly vody a jejich fotosyntetický aparát obsahuje dva fotosystémy. Vedlejším produktem jejich fotosyntézy je kyslík.
- Fotosyntetizující bakterie používají k redukci oxidu uhličitého na asimiláty molekuly sulfanu, jednoduché organické látky nebo vodík. Obsahují jeden fotosystém a neprodukují jako vedlejší produkt kyslík.

Patogenita
Je stálá schopnost u některých bakterií vyvolávat za určitých podmínek onemocnění. Mikroorganismy mohou vyvolávat onemocnění dvěma základními způsoby:

a) Invazivitou. Mikroorganismus pronikne do tkáně, pomnoží se a poškozuje strukturu a funkce.
b) Toxicitou. Některé mikroorganismy produkují jedovaté (toxické) látky, které mohou poškozovat hostitelský organismus. Omezený počet mikroorganismů tvoří toxiny i mimo hostitelský organismus a toxiny působí intoxikaci, např. při použití kontaminovaných potravin (např. botulotoxin, tzv. klobásový jed produkovaný Clostridium botulinum, nebo stafylokokový enterotoxin, produkovaný Staphylococcus aureus, apod.).
-inkubační doba je doba charakteristická pro patogenní organismus od jeho vniknutí do těla až po jeho projev v podobě onemocnění.
-Epidemie je hromadný výskyt infekčního onemocnění v určitém místě a časovém omezení.
-Pandemie je lavinovité šíření epidemie po kontinentu.
-Endemie je stálý výskyt infekční choroby v určité oblasti bez časového omezení.

Původci vážných onemocnění jsou riketsie a mykoplazmata.

Riketsie jsou bakterie malých rozměrů, žijící jen v živočišných buňkách. Nejsou tedy samostatné, mají však buněčnou stěnu jako ostatní bakterie. Jsou přenášeny hlodavci a hmyzem. Například Rickettsia prowazekii je původcem skvrnitého tyfu.
Mykoplazmata jsou nejmenší a nejjednodušší volně žijící prokaryota z oddělení bakterií, schopná samostatného množení. Postrádají buněčnou stěnu, mají však trojvrstevnou cytoplazmatickou membránu. Napadají dýchací, močové a pohlavní ústrojí člověka. (např. Mycoplasma pneumoniae vyvolává zánět plic – pneumonii).

Genetika prokaryot
Má své zvláštnosti, které vyplývají z toho, že prokaryota jsou organismy haploidní. Každá změna v genomu se projeví změnou vlastností buňky. Ke změně genetické informace může např. u bakterií dojít dvěma způsoby:
1) Mutací;
2) Přijetím části cizí molekuly DNA, chromozomální nebo plazmidové. Nová DNA buď zůstává v cytoplazmě (plazmid), nebo se začleňuje do chromozomů navíc (episomální plazmid), nebo je místo homologického úseku původního chromozomu včleněna procesem crossing-over.

Dvě evoluční větve prokaryot

- Archebakterie se odlišují od eubakterií tím, že v buněčné stěně neobsahují peptidoglykan. Nacházejí se v prostředích, která se podobají svými podmínkami těm, jež existovala na Zemi na počátku vývoje organismů. Patří sem anaerobně chemosyntetizující methanové bakterie, které žijí v močálech bohatých na tlející organické látky a které produkují methan; halofilní bakterie, žijící v silně koncentrovaných slaných vodách, a termoacidofilní bakterie, žijící v horkých pramenech, v blízkosti podmořských vulkanických výlevů a v silně kyselých roztocích (pH 2). Archebakterie jsou vývojově bližší eukaryotům než eubakterie.
- Eubakterie zahrnují fotosyntetizující purpurové a zelené bakterie. Některé z nich ztratily fotosyntetická barviva a přeměnily se na aerobní heterotrofy. Z nich se pravděpodobně některý druh endosymbiózou mohl přeměnit na mitochondrie. Dále sem patří grampozitivní bakterie, obsahující ve svých buněčných stěnách sloučeniny, jež se barví Gramovými barvivy, sinice a prochlorofyty, obsahující jako asimilační barvivo chlorofyl a. Z nich některé endosymbiózou daly pravděpodobně vznik chloroplastům.

Bakterie (Bacteria)

Jsou heterotrofní (jako zdroj uhlíku přijímají organické látky) i autotrofní (dovedou syntetizovat organické látky z oxidu uhličitého) organismy. Některé mají i schopnost fotosyntézy (fotosyntetizující bakterie). Kromě DNA, tvořící nukleoid, obsahují v cytoplazmě malé, do kruhu uzavřené molekuly DNA, nazývané plazmidy. V buňce může být jeden i více druhů plazmidů v jedné nebo více kopiích. Plazmidy mají schopnost pronikat z buňky do buňky, mohou existovat nejen samostatně v cytoplazmě, ale i včleněné do centrální DNA. Základní složkou buněčné stěny je peptidoglykan. Zásobními látkami přítomnými v cytoplazmě jsou glykogen a kyselina poly-ß-hadroxymáselná. Jsou zdrojem uhlíku a energie.
Nad buněčnou stěnou může být pouzdro, tvořené bílkovinou nebo polysacharidem. Uděluje bakterii odolnost. U některých druhů bakterií vyčnívají nepohyblivé fimbrie, u jiných druhů pohyblivé bičíky. Fotosyntetizující bakterie mají cytoplazmatickou membránu na některých místech vchlípenou. Vytvářejí váčky obsahující bakteriochlorofyl, umožňující přeměnu světelné energie slunečního záření na energii chemickou.
Za nepříznivých podmínek ztratí bakteriální buňka část vody, cytoplazma se zahustí, vytvoří další vrstvy chránící buňku. Buňka se změní na sporu, která se nemnoží. Spory jsou velmi odolné, odolávají teplotám až 100°C a podchlazení -190°C. Za příznivých podmínek spora přijme vodu a změní se na buňku s plnou životaschopností.
U tvaru těla bakterií rozlišujeme dva základní typy:
a) Tvar kulatý, mají jej tzv. koky (Coccus); kok, diplokok, streptokok, stafylokok, sarcina
b) Tvar tyčinkovitý, může mít mnoho variací; vibrio, spirila, spirocheta

Důležitým taxonomickým kritériem pro klasifikaci bakterií je počet a uspořádání bičíků. Rozlišujeme: monotricha, peritricha, lofotricha, amfitricha

Rozmnožování bakterií

Nejtypičtější způsob rozmnožování je dělení. Molekula Dna se zdvojí (replikuje), čímž vzniknou chromozomy dva. Každý přejde k opačnému pólu buňky. Mezitím roste buňka do délky. Uprostřed mateřské buňky se utvoří přehrádka, tvořená plazmatickou membránou a buněčnou stěnou. Tím se buňka rozdělí na dvě dceřiné buňky. V příznivých podmínkách se dělení může uskutečnit přibližně každých 20 minut.
Bakterie se rozmnožují také pohlavně. Při pohlavním rozmnožování se vyměňují dva jedinci část genetického materiálu (chromozomu).
Některé bakterie potřebují kyslík (aerobní bakterie), jiné nemohou v přítomnosti kyslíku existovat (anaerobní bakterie). Existují také bakterie fakultativně anaerobní (v přítomnosti kyslíku ho dýchají, v jeho nepřítomnosti dýchají jiné látky, např. dusičnany, nebo organickou látku zkvašují-fermentují).

Význam bakterií

Bakterie jsou všudypřítomné. Žijí především v půdě, kde mají nezastupitelný význam. Některé rozkládají odumřelé zbytky a odpadní látky těl živočichů a rostlin na neústrojné, ve vodě rozpustné látky, které mohou být jako živiny přijímány kořeny vyšších rostlin. Tomuto rozkladu říkáme mineralizace. Některé aerobní bakterie přeměňují amoniak na dusičnany, tzv. nitrifikační bakterie, jiné anaerobní bakterie redukují dusičnany na plynný dusík nebo na amoniak unikající z půdy, tzv. denitrifikační bakterie. (význam provzdušňování půdy např. okopáváním). Hlízkovité bakterie žijící na kořenech bobovitých rostlin dovedou vázat přímo vzdušný dusík a měnit ho na organickou formu, tzv. vazači dusíku. Některé druhy žijí ve střevech (kvasné a hnilobné bakterie). Jiné bakterie se využívají při výrobě potravin (bakterie mléčného a octového kvašení). Některé druhy způsobují vážná a přenosná onemocnění člověka a zvířat (patogenní bakterie). Odolnost proti onemocnění se získává ochranným očkováním (vakcinací). Nemoci se léčí sulfonamidy nebo antibiotiky.

Viry (Vira)

Jsou nebuněčné organismy, nepatří do žádné říše ani nadříše. Zakladatel virologie – D. I. Ivanovsky, zakladatel virologie, objevitel mozaiky tabáku = 15 – 390 nm.
Viry jsou schopné se rozmnožovat pouze v hostitelských buňkách, jsou tedy vnitrobuněční parazité. Nemají vlastní aparát pro syntézu bílkovin (ribozómy a tRNA) a ani vlastní metabolický aparát. Virus bývá označován jako infekční nukleová kyselina, jejíž biologické chování je úzce spjato s biologií hostitelské buňky. Viry bakterií se nazývají bakteriofágy. Jednotlivá částice viru schopná infikovat buňku a množit se v ní se nazývá virion. Velikost virionů je 20 až 300 nm. Uvnitř virionu se nachází nukleová kyselina (buď RNA, nebo DNA). Podle toho rozlišujeme RNA-viry (většina rostlinných virů) a DNA-viry (živočišné viry). Okolo nukleové kyseliny je bílkovinný obal (kapsid), sestávající z makromolekul bílkovin (kapsomer). Struktura kapsidu je geometricky pravidelná. Některé viriony mají uvnitř kapsidu kromě nukleové kyseliny ještě jeden nebo několik enzymů, potřebných k zahájení své reprodukce uvnitř hostitelské buňky. Některé viriony mají okolo kapsidu ještě membránový obal tvořený bilkovinami a fosfolipidy. Virové bílkoviny jsou vždy specifické a udělují viru antigenitu.

Rozmnožování viru

Virus prochází základním životním cyklem
-jako klidová forma mimo hostitelskou buňku v neživém prostředí (virion),
-infikuje hostitelskou buňku a rozmnožuje se v ní,
-opět jako virion (zmnožen) je po rozpadu (lýzi) buňky uvolňován do prostředí.

Průběh virové infekce
a) Přilnutí viru na povrchu buňky je specifický proces. Aby se virus mohl přichytit, musí mít hostitelská buňka na svém povrchu specifické receptory (buňka je citlivá na virus). U viru nositelem specifity (antigenity) membránový obal a u virů bez obalu kapsid. Některé viry, převážně rostlinné, pronikají do buňky i nespecificky (mechanicky). Kromě citlivosti buňky k viru rozlišujeme ještě permisivitu buňky (schopnost buňky uskutečnit genetický program nukleové kyseliny viru poté, kdy vnikla do buňky).
b) Vniknutí viru do buňky. Buď vniká jen nukleová kyselina (u bakteriofágů), nebo celý virus (u živočišných buněk). V tomto případě je jeho membránový obal a kapsid rozložen hydrolytickými enzymy buňky.
c) Podle genetických informací obsažených v nukleové kyselině viru se v hostitelské buňce začnou syntetizovat enzymy, z nichž jeden způsobí rozpad chromozomu hostitelské buňky. Virová nukleová kyselina se replikuje (100 až 1000 jednotek). Okolo každé nukleové kyseliny se vytvoří ochranný kapsid. Hostitelská buňka praskne (lýzuje) a viriony se uvolní do prostředí.
d) Nukleové kyseliny virů se někdy včleňují do nukleové kyseliny (chromozomu) hostitelské buňky, stanou se její součástí. Tento tzv. virový chromozom je předáván dceřiným buňkám jako tzv. provirus. Za určitých podmínek (chemických, fyzikálních) může provirus udělit hostitelské buňce nové vlastnosti – buňka se stává nejčastěji buňkou nádorovou.

Prokaryotické viry

Bakteriofágy jsou viry bakterií, jsou schopny se vázat pouze na specifické receptory buněk bakteriálních a pouze v nich realizovat svůj lytický, případně lyzogenní cyklus. Virulentní-zničí hostitelskou buňku ihned. Mírný-profág-DNA bakteriofága začleněná do chromozomu buňky jí po aktivaci zničí – lýza?. Z praktického hlediska je bakteriofág významný v lékařství, kde se užívá k prevenci i léčení některých bakteriálních infekcí. Epidemiologové je laboratorně využívají k jemné typizaci řady druhů patogenních bakterií. Cyanofágy jsou viry sinic. Aktinofágy jsou bakteriofágy vláknitých bakterií (aktinomycet).

Rostlinné viry, viroidy a mykoviry

Rostlinné viry jsou kapsidy rostlinných virů budovány podle helikální symetrie (viry tyčinkovitého tvaru) nebo podle symetrie mnohostěnné (viry tvaru polyhedrického, resp. Kulovitého). Velká většina známých rostlinných virů obsahuje RNA.
Jednotlivé viry jsou specifickými původci rozličných onemocnění rostlin různých druhů, většinou kulturních. Řada příznaků je však pro většinu virových onemocnění podobných až shodných: zpomalený růst rostliny nebo její části, vedoucí k zakrslosti, svíjení listů a jiné deformace, jejich stáčení směrem dolů, odbarvování a projasňování cév a nejčastěji chlorotické skvrny, barevně se odrážející na pozadí zdravého pletiva – až hnědé skvrny nekrotické. Chlorotické skvrny můžou tvořit celé mozaikové obrazce, nejčastěji na listech a květech. Šlechtitelé jich dokonce využívají ke zvyšování dekorativnosti okrasných květin. Virová onemocnění rostlin však zpravidla vedou ke snížení jejich výnosů.
Přenos rostlinných virů zprostředkuje nejčastěji hmyz, někdy i parazitičtí hlísti a houby. U některých rostlin se virové infekce přenášejí semeny. (virus mozaiky tabáku, virus nekrózy tabáku, virus žluté mozaiky tulipánu, virus mozaiky okurky, virus pruhové mozaiky pšenice.
Viroidy jsou nejmenší infekční částice vyvolávající choroby rostlin. Viroid je samotná kapsidem neobklopená jednořetězcová molekula RNA, a to velmi krátká: tvoří jen asi 250-350 nukleotidů. Je buď lineární nebo tvoří jakousi vlásenkovitou tyčinku RNA, dlouhou asi 50 nm. Dosud bylo popsáno více než 20 různých viroidů, z nichž každý vyvolává specifické onemocnění kulturních rostlin určitého druhu. Příznaky těchto chorob jsou obecně tytéž jako příznaky chorob virových. Nejznámější: vřetenovitost bramborových hlíz a bledost plodů okurky. Infekce viroidy se šíří především horizontálně (mezi rostlinami dané populace mechanicky, zemědělským nářadím) pozn. Nebyl prokázán přenos hmyzem. Někdy se šíří vertikálně tzn. Z generace na generaci infikovanými semeny, a dokonce samotnými pylovými zrny infikovaných rostlin.
Mykoviry jsou viry nižších a vyšších hub. Jsou nejvíce probádány u plísní, méně pak u kvasinek. Většina plísňových mykovirů má polyhedrickou stavbu a v kapsidě obsahuje 2-4 molekuly RNA, a to dvouřetězcové; ostatní mají jednořetězcovou RNA. Pro mykoviry je charakterističtější latentní infekce než lytický cyklus. Jen některé tedy tvoří v citlivých kulturách plaky (např: v kulturách plísní rodu Penicillium) v jiných podhoubí po virové infekci degeneruje anebo i zůstává patologických změn zcela ušetřeno. Z myceliálních buněk, v nichž se pomnožily se mykoviry občas uvolňují do prostředí. Viry kvasinek Saccharomyces cerevisiae jsou stavbou svých virionů spíše mykofágy-jejich viriony mají polyhedrické hlavičky a dlouhý bičík. I u nich však byly prokázány částice podobné virům. Nižší houby – plísně a kvasinky – mohou být nespecifickými hostiteli virů vyšších rostlin a dokonce i živočichů a člověka. Z vyšších hub bývají virovou infekcí napadeny komerčně kultivované žampiony (Agaricus bisporus).

Živočišné viry, jsou probádány po všech stránkách lépe než rostlinné. Je jich také známo daleko více a jsou i přesto nalézány nové i ty, které vyvolávají choroby. Mezi živočišnými viry je mnoho původců velmi vážných a nebezpečných infekčních chorob pro člověka. Přenos živočišných virů se děje vzduchem (kapénkovou infekcí, prachem), potravinami nebo vodou, hmyzem, přímým kontaktem s kůží nebo s krví nemocného jedince.
Živočišné viry lze laboratorně kultivovat v kulturách hostitelských živočišných buněk, resp. Tkáních, pokusných zvířatech! A na chorioalantoické membráně kuřecích zárodků ve slepičích vejcích.
?Skupiny virů:
Neobalené DNA-viry. Parvoviry
Obalené DNA-viry. Herpesviry
Neobalené RNA-viry. Pikornaviry
Obalené RNA-viry. Ortomyxoviry

Podvirové (subvirové) infekční jednotky

-Viriony rostlinných a živočišných virů, na rozdíl od bakteriálních musí proniknout buněčnou stěnou celé; po vazbě na plazmatickou membránu pronikají do infikované buňky včetně svého kapsidu. Jejich transport přes membránu zajišťuje proces pinocytóza. Tj. vytváření submikroskopických vchlípenin plazmatické membrány v místech navázaných virionů, jejich postupné prohlubování a odškrcování, takže se membrána nakonec uzavře nad nepatrným měchýřkem v cytoplazmě, obsahujícím virion.

-Priony jsou tvořené pravděpodobně pouze makromolekulami bílkovin. Jsou původci smrtelných onemocnění ústřední nervové soustavy savců, jako jsou např. šílenství krav; Creutzfeldt-Jacobova nemoc (degenerativní onemocnění mozečku u člověka); kuru (onemocnění vyskytující se u příslušníků kmene Fore na Nové Guinei, přenášené rituálním kanibalismem)

nejvýznamnější bakteriální a virové choroby

Viry DNA: opary – herpetické viry – latentní; neštovice – kapénková infekce, plané a pravé; mononukleóza – herpetický virus, virus EBV – Epstein a Barrová, napadá B-lymfocyty; bradavice
Viry RNA: rýma; chřipka – přenašeči prasata, kachny divoké, šíří se pandemicky; encefalitida-zánět mozku, někdy způsobuje částečné ochrnutí, dlouhá rekonvalescence, přenos klíšťaty; spalničky i zarděnky -u těhotných žen může dojít k poškození plodu; virus HIV (human immunodeficiency virus, virus lidské imunitní nedostatečnosti), původce smrtelné choroby AIDS (acquired immune deficiency syndrome, syndrom získané imunitní nedostatečnosti). Jeho infekce je charakteristická neobyčejně dlouhou inkubační dobou (průměrně 10 let) a pomalu, avšak nezadržitelně rozvíjejícími se příznaky těžkých onemocnění. Virus infikuje zejména lymfocyty T, po aktivaci poškozuje buňky ústředního nervového systému a kostní dřeně a bezbranný organismus pomalu podléhá příležitostným infekcím, či zhoubným nádorům.; vzteklina – obalený virus, k onemocnění jsou vnímavé především šelmy (zuřivá forma) a spárkatá zvěř, inkubační doba se pohybuje od 5 dnů až po 3 měsíce nejčastěji. Zuřivá forma má nejčastěji 3 stádia. V prvních asi 3 dnech je zvěř apatická, plachá, požírá netypické předměty a hryže si poraněné místo. V druhé fázi zvěř vlivem zánětu mozku mění své chování a napadá různé živočichy i člověka. Objevuje se slinění a šilhání. V poslední fázi dochází k celkovému ochrnutí a úhynu po 9 až 12 dnech onemocnění. U spárkaté zvěře probíhá onemocnění většinou za příznaků neklidu, deprese a ochrnutí, omezení pohybu, úhyn. Někdy se objeví i záchvaty zuřivosti. Prevence – očkování domácích zvířat; ve volné přírodě perorální očkování lišek;

Patogenní bakterie:

Pneumokoky – zápal plic
Streptokoky – angíny, spála
Stafylokoky – nežity
Salmonely – tyfus
Vibria – Cholera
Mykobakteria – TBC

Viry
mají charakterickou chemickou skladbu živé hmoty (komplex nukleové kyseliny a bílkovin, popř. i dalších organických složek) a alespoň v určité fázi svého cyklu se chovají jako živé: pomnožují se a realizují tak svou charakteristickou dědičnost. Tato fáze je ovšem vždy vázána na hostitelskou buňku, která při pomnožování viru často hyne. V takovém případě jsou viry pro své hostitele patogenní: vyvolávají specifická onemocnění makroorganismů, v jejichž buňkách se pomnožují. Jednotlivá částice viru schopná infikovat hostitelskou buňku a množit se v ní je virion. Každý virion má chemickou skladbu typickou pro živou soustavu: obsahuje jednu molekulu nebo více molekul nukleové kyseliny (buď DNA, nebo RNA – nikdy obě!), uloženou v bílkovinném plášti – kapsidu. Podle typu nukleové kyseliny se viry dělí na dvě velké skupiny: DNA-viry a RNA-viry. Nukleová kyseliny nese veškeré geny viru a zajišťuje tak jeho reprodukci a genetickou kontinuitu, tvoří tedy genom viru. Kapsid nukleovou kyselinu obaluje a chrání. U virů, jež nemají další povrchové složky, zprostředkuje také vazbu virionu na membránu, resp. stěnu hostitelské buňky. Komplex virové nukleové kyseliny s jejím kapsidem se nazývá nukleokapsid. U větších a složitějších virů se na stavbě virionu, kromě nukleokapsidu, podílejí ještě další složky, zejména povrchové obaly (membránové) z hostitelské buňky – 2 vrstvy fosfolipidů + bílkoviny. U tzv. obalených virů nese obal několik kopií molekulární struktury, kterou se vážou na hostitelskou buňku. Genom nejmenších genů nese pouhé tři geny, největších až několik set.
Základní členění virů: prokaryotické, rostlinné, viry hub a viry živočišné. Viry živočišné a rostlinné se až dosud nejběžněji označují svými názvy historickými především podle infekčních chorob, které specificky způsobují př. virus mozaiky tabáku TMV, virus slintavky a kulhavky, virus neštovic.

Hodnocení referátu Prokaryota-charakteristika,systematický přehled,nejvýznamější bakteriální a virové choroby

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  9. srpen 2007
  4 737×
  2946 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Prokaryota-charakteristika,systematický přehled,nejvýznamější bakteriální a virové choroby