Biologie vznikla z praktických potřeb člověka. Počáteční poznatky o živé přírodě je nutno hledat v primitivních zkušenostech lidí při získávání potravy a výrobě nástrojů. Ke značnému rozšíření těchto zkušeností došlo v mladší době kamenné, při přechodu lidstva k pěstování kulturních plodin, k pastevectví a chovu domácích zvířat. Jedny z prvních poznatků, pomocí tradice soustavně předávaných, byly zřejmě empirické poznatky o stavbě lidského těla a těl zvířat lovených člověkem. Metody léčení četných chorob, převážně pomocí přírodních léků, byly obestřeny magickým tajemstvím nadpřirozené moci šamanů. V tomto období pravděpodobně došlo i k získání dobrých zkušeností s některými přírodními léky, jejichž používání se pak stalo předmětem lidové tradice.
Staří Egypťané, Babyloňané, Indové a Číňané nashromáždili množství poznatků ze zemědělství a léčitelství, které využívali v každodenní praxi. Např. už v první polovině 3. tisíciletí př.n.l. v Egyptě existovala vyspělá kulturně vzdělávací centra, jejichž knihovny obsahovaly kromě spisů astronomických i spisy lékařské. Byly to však poznatky neutříděné, nesystematické a měly různou hodnotu. V 6. stol. př.n.l. bylo v Indii používáno šest knih systémů lékařství zabývajících se používáním léků i patologií. Je zřejmé, že tyto poznatky vznikly na základě pitev.
První syntézou ve starověku nashromážděných poznatků o přírodě byly práce antických řeckých filozofů. Filozofie v té době představovala „lásku k moudrosti“ a byla souhrnem všeho tehdejšího vědění, tedy i poznatků o živé přírodě.
Ze starověkých řeckých filozofů, kteří se zabývali biologickými jevy, to byl především Aristoteles (384 – 322 př.n.l.). Jeho spisy obsahují vše, co bylo v té době o přírodních jevech známo. Některé poznatky ověřuje Aristoteles pozorováním, ale převažuje u něho filozofická spekulace. Zvířata rozdělil na 2 hlavní skupiny: s červenou krví (nyní obratlovci) a bez červené krve (bezobratlí). Je autorem přírodovědných spisů Zoologie, Morfologie živočichů a Rozmnožování živočichů. Popsal na svou dobu obrovské množství zvířat. Zastával také názor, že nižší živočichové vznikají z neživé látky samoplozením (např. roztoči ze dřeva, moli z vlny apod.). Je pozoruhodné, že tato představa vznikla zřejmě nezávisle na sobě v různých kulturních centrech světa ( nejen v antickém Řecku, ale i v Číně, Indii, Egyptě a Babylónii). Aristotelův žák Theofrastos napsal dva spisy o rostlinách, v nichž položil základy botaniky. Démokritos mj. sestavil první antický receptář léčivých rostlin.
Ve starověku se zabývali biologickými jevy hlavně lékaři, kteří však byli současně i filozofy. Vedle anatomie byly předmětem jejich zájmu léčivé rostliny. Mezi nejvýznamnější lékaře té doby patřil Hippokrates a Galenos. Hippokrates založil na ostrově Knósu proslulou lékařskou školu a je také autorem Lékařské přísahy, jež z morálního hlediska významně ovlivnila další rozvoj lékařství. Řecký lékař římského období Galenos prováděl pitvy zvířat a získané anatomické poznatky přenášel na člověka. Pitvy lidského těla byly zakázány. První soustavné botanické dílo napsal Dioskorides. Jeho řecky psaný Herbář obsahoval 5 knih a je první zachovalou prací o léčivých rostlinách.
Po úpadku antického Řecka byly přírodní vědy soustavně pěstovány za vlády Ptolemaiovců v Egyptě. Z lékařů vynikli zejména Hérofilos, který objevil dvě fáze činnosti srdce – systolu a diastolu, a Erasistratós, který přišel na to, že podstatou chorob jsou změny na orgánech.
V období středověku vládnoucí třída feudálů neměla zájem o rozvoj vědeckého poznání. Pitva lidského těla, jako schránky nesmrtelné duše, byla zakázána. Jedinou uznávanou „vědou“ byla teologie, nauka o bohu, se svými neotřesitelnými, zjevenými pravdami. Vzniká scholastika, filozofické učení snažící se o rozumové zdůvodnění náboženských dogmat. Neotřesitelnou autoritou v přírodovědeckých otázkách se stává Aristotelovo dílo, které upravil Tomáš Akvinský tak, že tvořilo s náboženstvím jeden celek.
Není proto náhodou, že vzestup tehdejší vzdělanosti pokračuje převážně v mimoevropské oblasti arabského světa. Je spojován zejména se jménem Ibn Síná, Avicenna. Tento tádžický učenec ve svém díle Kánon medicíny encyklopedicky probírá jednotlivé disciplíny lékařství.
Za nejúspěšnějšího přírodovědce středověku je považován Albertus Magnus (1193 – 1280). Byl především chemikem, ale byl i výborným pozorovatelem přírody a lékařem.
12. únor 2008
3 433×
620 slov
