Transplantace

Myšlenka nahrazení nefunkčního orgánu jiným je stará jako sama medicína. K prvním pokusům o transplantace docházelo už ve staré Indii, kde bylo prováděno nahrazování nosů nebo rtů kožním lalokem z ruky pacienta. V 15. století začala být tato operace prováděna i v Evropě a to v Jižní Itálii okruhem lékařů okolo univerzity v Bologni. Počátky moderních transplantací přišly v 60. letech devatenáctého století, kdy si švýcarský chirurg Jacques-Louis Reverdin všiml, že popáleniny se začínají hojit vždy od kousku zdravé kůže uprostřed. Zkusil tedy přiložit na popálené maso kousek kůže odebrané z holeně pacienta. Ten se překvapivě dobře vhojil a kolem něj se začala tvořit nová kůže. První transplantace proběhla roku 1936 a provedl ji ruský lékař Sergej Voronov. Inkriminovaným orgánem byla ledvina. Bohužel však fungovala pouze jeden den a pacientka zemřela. První úspěšná transplantace byla provedena 17. června 1950, kdy se americkému chirurgovi Richardu H. Lawnerovi podařilo transplantovat ledvinu. Dnes se celkem běžně transplantují například srdce, játra, slinivka, plíce, ale i třeba ušní kůstky nebo oční rohovka a samozřejmě kostní dřeň. K velice důležitému objevu v oblasti transplantací došlo v roce 1958, kdy francouzský hematolog Jean Dausset objevil tzv. HLA-systém bílých krvinek, což umožnilo začít sledovat tkáňovou snášenlivost jednotlivých orgánů a tak najít dárce s orgány s největší pravděpodobností přijetí. Úspěšné transplantace byly však stále omezeny převážně na přenos orgánů mezi blízkými příbuznými. Jakékoliv jiné orgány většinou zničila imunitní reakce těla příjemce. Pokrok v této oblasti přinesly tzv. imunosupresivní léky, které byly schopné potlačit imunitní reakci organismu. Jedním z nejúspěšnějších imunosupresiv se stal ciclosporin, nasazený od roku 1982, který např. úspěšnost transplantace ledvin zvýšil z dosavadních 54% na na 76%.

Kožní transplantace se ve velké míře rozšířily až po druhé světové válce, teprve po vynálezu elektrického dermatomu, zařízení na snímání kůže. Pomocí tohoto zařízení se sejme štěp kůže z těla pacienta a následně se přišije na poraněné místo. Tato metoda byla vylepšena v roce 1964 po vynálezu síťového dermatomu, který sejme štěp a zároveň jej nařízne na mnoha místech, takže štěp se posléze dá roztáhnout až na několika násobek svého původního povrchu. Prázdná místa síťky brzy vyplní nová tkáň. Tímto způsobem se dají úspěšně léčit i rozsáhlá poranění kůže.
Transplantace ledvin byla uvedena do klinické praxe už v 50. letech. Postupem času se stala jedním z nejúspěšnějších druhů orgánových transplantací s poměrně dobrými výsledky, pokud jde o délku přežití. Její medicínská i ekonomická přijatelnost byla obecně uznána už v 70. letech, neboť je levnější než dialýza ( umělá ledvina ).
Transplantace oční rohovky ( keratoplastika ) byla poprvé úspěšně provedena už v roce 1906 v Rakousku lékařem Eduardem Konradem Zirmem. Aby nebyli lékaři závislí na náhodném přísunu materiálu od žijících dárců, byla už roku 1945 v USA založena první oční banka, kde byly sbíráný oči zemřelých dárců a uschovávány pro transplantace.
Opomíjenou, však důležitou oblastí transplantací jsou transplantace plic. Poprvé byla provedena roku 1963 ve Spojených státech, avšak pacient 18 dní po operaci zemřel. I další pokusy o transplantaci skončily bez žádoucího výsledku a toto odvětví transplantací začalo mít přijatelnou úspěšnost až v pozdějších letech.Byly konány i pokusy s kombinovanými transplantacemi srdce a plic, avšak bez výraznějších výsledků.
Roku 1982 byla v ČSR poprvé provedena transplantace kostní dřeně. Tento zákrok se používá v případě maligního onemocnění krve (leukémie) či postižení vrozenou poruchou imunity. Kostní dřeň po transplantaci způsobí obnovení správné krvetvorby. Ke stejnému účelu se používá i tzv. pupečníková krev ( krev odebraná po porodu z placenty ). Ta se však dá zatím využít je u dětí asi do 10 let věku ( jednotlivé štěpy se nedají spojovat a vytvořit tak množství potřebné pro dospělého pacienta ). Avšak ani u tohoto zákroku není 100% úspěšnost výléčení. Ta se pohybuje kolem 30%.
V letech 1963 – 67, tedy ještě před transplantací srdce byla 9* provedena transplantace jater, aniž by tomu veřejnost věnovala pozornost. Přitom v medicíně je transplantace jater stavěna za rovnou transplantaci srdce, neboť játra jsou stejně jako srdce naprosto nenahraditelným orgánem. Průkopníkem v této oblasti byl americký chirurg Thomas Earl Starzl v Denveru, jehož tým provedl roku 1963 3 transplantace jater.
Zvláštní kapitolou v oblasti transplantací je transplantace srdce. K první transplantaci srdce došlo 3. prosince 1967 v Kapském městě a provedl ji chirurg Christian Neethling Barnard. Operace byla úspěšná, pacient však po 18 dnech podlehl nezvládnutelné infekci. Již tři dny po Barnardovi byla provedena 1. transplantace srdce v USA, jejich pacient však zemřel již několik hodin po operaci. První transplantace srdce v ČSR byla provedena v roce 1968 dr. Karolem Šiškou. Dnes se experimentuje s implantací umělého srdce, avšak tento projekt má k dokonalosti stále ještě daleko.
V souvislosti s rozvojem transplantací se také objevila otázka: Kdy už je vlastně člověk opravdu mrtvý? Zástava krevního oběhu již nebyla nezvratným příznakem smrti a proto Francouzská lékařská akademie roku 1966 stanovila za definiční znak smrti nevratnou zástavu činnosti mozku. Ta nastává v závislosti na teplotě po 3-10 minutách, kdy je mozek bez kyslíku. Poté postupně dochází k zástavě jednotlivých mozkových funkcí. I v tomto stavu lze udržovat pomocí přístrojů orgány v chodu a tím ve stavu vhodném pro transplantaci i několik dnů, avšak z právnického hlediska už takový člověk musí být považován za mrtvého, neboť jeho jedinečná osobnost je již ztracena. Dalším etickým problémem jsou tzv. xenotransplantace, kdy je člověku voperován orgán jiného živočišného druhu. Nejznámějším příkladem bylo 14denní devčátko, tzv. Baby Fae, kterému bylo roku 1982 transplantováno srdce osmiměsíčního paviána. Dítě zemřelo po 21 dnech na následky odmítavé reakce organismu. V případě xenotransplantací je největším problémem velká odlišnost gen. informace a tudíž velmi malá šance na přijetí transplantátu. Proto se zatím xenotransplantace používá hlavně jako dočasné řešení ( například prasečí kůže používaná při léčení popálenin ).Jiným problémem je tzv. obchod s orgány. V poslední době se zvětšuje počet živých dárců ze zemí třetího světa, kteří za úplatu poskytují své orgány, aniž by měli ponětí o možných následcích. Např. indický dárce dostane za ledvinu asi 200 – 300 liber, zatímco transplantace ledvin v Anglii stojí až 12 tisíc liber.
V poslední době je nejen u nás hodně diskutován i problém předpokládaného souhlasu odběru orgánů. Jedná se otázku právní, ale i etickou. U nás platí zákon, který říká, že pokud se nenalezne protestní prohlášení, předpokládá se souhlas s odběrem orgánů. Předpokládaný nesouhlas platí například v Norsku. Ve většině evropských zemí platí předpokládaný souhlas, ale je většinou různě podmíněn. Například se jedná o souhlas příbuzných ve Francii, státní dotazovací akce v Itálii.

Hodnocení referátu Transplantace

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  15. listopad 2007
  4 186×
  1053 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Transplantace

eva
Dobrý den, moc pěkný referát, chtěla bych jen upřesnit, co se týká transplantace pupečníkové krve: Zde není věkové omezení, ale omezení, týkající se buněčnosti transplantátu, tedy je možné, že se podaří vydatný odběr a počet buněk v něm je dostatečný i pro dospělého člověka.
V dnešní době se ve skutečnosti pupečníkovou krví léči hlavně dospělí.
V případě, že pacient má uložený vlastní štěp pupečníkové krve a množství buněk je nižší, je možné jej zkombinovat s vlastní kostní dření.
V případě, že je indikovaná alogenní transplantace (od dárce) je možné zkombinovat až několik štěpů od různých dárců. Podmínkou je samozřejmě shoda v HLA systému. Ta ale nemusí být v případě pupečníkové krve tak přesná, toleruje se shoda 4 znaků ze 6.
Ještě co se týká úmrtnosti při transplantacích krvetvorných buněk:
U autologních transplantací se udává úmrtnost 2% a u alogenních až 30%
Nejvýhodnější by tedy bylo, pokud by každý člověk mohl mít pro tento případ uloženou vlastní pupečníkovou krev.